FCII - 49. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Fasadův hněv, vlajková loď Regenta Kilaka Hanada,

poblíž Mlhoviny Done

„Tady Sonya Hanada Potřebuji nutně pomoc. Nacházím se se svými dětmi, na palubě Mocova meče v Soustavě Shifte Telur. Pomoc, tady Sonya Hanada. Všem! Toto je nouzové volání!“

Žila! Ben a Tina žili! Ze štěstí a úlevou jsem cítil hromadící se vlhko v očích. Na chvíli jsem je zavřel a potlačil je.

„Informujte velitele Atriva a Vedoucí Taralu. Všechny jednotky nechť zamíří do soustavy, Shifte Telur. Maximální rychlostí! Stav nejvyšší pohotovosti!“

„Rozkaz!“ Noril zasalutoval a předal pokyny dál. Poté se otočil zpátky ke mně. „Veliteli, posílíme výkon a namíříme dálkové scannery na, Shifte Telur!“

„Velmi dobře, Norile. Data dejte přímo na hlavní obrazovku!“ Seděl jsem ve velitelském křesle jako na jehlách.

„Její Výsost mluvila o Mocově meči. Jak je to možné?“

Můj zástupce vyslovil přesně ty samé obavy, které trápily i mě.

„To by hodně věcí vysvětlovalo“, zamumlal jsem.

Zulor! Bylo to opravdu možné? Byl on ten Pán? Byl za vším on? To přece nemohla Velká Bohyně dopustit? Ne Zulor! Můj nejlepší přítel na Akademii, můj spolubojovník, kterému jsem svěřil můj život a život mých lidí, kterého jsem miloval jako vlastního bratra. To poznání mě zasáhlo přímo do srdcí.

Věděl o každém mém kroku a o většině mých plánů. Kdo, když ne Zulor, mohl poslat Onikady do soustavy Dvojčat Quena, aby mě odchytili na cestě do soustavy Jertud? O mé trase věděl jako jediný z celé flotily. Stále nové a nové skutečnosti se vynořovaly z mé mysli jako výpary kyseliny a skládaly se do děsivého obrazu minulých stejně jako aktuálních událostí. Bolestí jsem zavřel oči. Kil, Lakor, Tanika, Lator, Ajnor a všichni ostatní, miliony a miliony obětí. Patnáct let války, ničení, utrpení! A já živil to zlo po mém boku! Měl Sonyu a děti ve své moci. Pokud je Zulor opravdu ten Pán, jak se budu moci na sebe dívat do zrcadla?

„Veliteli, je to Mocův meč. To je neuvěřitelné!“, přerušil Noril mé černé myšlenky.

Můstkem se rozlehlo rozrušené šeptání. Otevřel jsem oči. V centru displeje se na pozadí největší planety soustavy Shifte Telur, vznášel Mocův meč.

„Planetoid je pod těžkou palbou dvou Arch stáda. Opětuje palbu. Třetí Archu už silně poškodil a destabilizoval. Její energetická stopa rapidně klesá. Ale i Mocův meč schytal několik zásahů!“, hlásil Noril.

„Jak dlouho do místa setkání?“, chtěl jsem vědět.

V tom se na obrazovce objevil Atrivův obličej. „Kilaku, nemůžu to pochopit“ Odkašlal si. „Budeme tam dřív než vy, veliteli! Bohužel se budeme muset, vynořit z hyperprostoru dost daleko od Shifte Telur, abychom nevyvolali s plynným obrem nežádoucí reakci. Opravdu skvělý úkryt. Ale s Taralou jsme připraveni na všechno!“

Rychle jsem se zatlačil pocity viny hluboko do svého nitra. Přítomnost vyžadovala veškerou mou pozornost.

„Pospěšte si! Archy nesmí způsobit Mocovu meči další škody. Na palubě je má rodina! Vyšlete výsadek a najděte je! Postupujte rychle, ale opatrně! A ujistěte se, že nikdo neunikne!“, rozkázal jsem.

„Rozkaz, veliteli!“ Atriv zasalutoval.

„Dávejte na sebe pozor!“, řekl jsem a ukončil komunikaci. „Rozkaz všem lodím! Zvyšte výkon. Je mi jedno, jak to provedete, ale udělejte to! Kdo je příliš pomalý, zůstane pozadu! Norile, postarejte se o to a spojte mě s Mečem.“

Postavil jsem se na velitelské podestě.

„Kontakt není možný, pane! Jakoby nebyl nikdo na palubě. Ještě něco?“, zeptal se komunikačního důstojníka.

„Žádná reakce, neodpovídá dokonce ani palubní počítač“, odpověděl. „Jsme ignorováni. Jsou příliš zaměstnaní bojem!“

Ztratil jsem trpělivost. „Proniknu do interního systému Planetoidu sám.“ Bezodkladně jsem se pomocí svého neurálního interface přihlásil do systému svého velitelského stanoviště, spojil se s jádrem Fasadova hněvu a vyslal příkaz k Mocovu meči. Vyzkoušel jsem všechny imperiální kódy svého krystalu, ale kolos z Irdumu mě ignoroval. Jediné, co mi podařilo zjistit, bylo, že Sonya zablokovala přístup tak důkladně, že jsem se nedostal dovnitř ani já. Dokázal jsem kontrolovat jen pár podsystémů jako komunikace. Aktivoval jsem spojení.

„Na obrazovku přichází přenos, veliteli!“ Norilův výkřik mě vytrhl z virtuálního světa do reality. Obraz několikrát zablikal, ale poté se ustálil. To, co bylo dřív můstek Mocova meče, teď připomínalo pole zkázy. Že video systém fungoval, byl zázrak.

Většina stanovišť byla zdemolována nebo odpálena, strop byl na několika místech proražen a ve stěnách zely obrovské díry. Všude plály menší či větší ohně. Plameny olizovaly velitelský stupínek, který byl kupodivu docela neporušený. Na něm trůnil Zulor jako pán vesmíru. Své okolí jakoby ani nevnímal. S arogantním výrazem hleděl přímo před sebe, i když občasné exploze otřásaly můstkem. Oči mu zářily jako plameny samy.

„Jak to vypadá s komunikací teď?“, chtěl jsem vědět „Pokuste se o spojení!“

„Spojení je možné, pane, audio i video“, ohlásil Noril.

Snažil jsem se ovládnout a postavil jsem se. Poté jsem rozkázal „Aktivujte ho!“

Na centrálním displeji jsem sledoval, jak se na holoobrazovce velitelského stanoviště Mocova meče objevuje můj vlastní obraz.

„Zulore!“ Ani se nepohnul. „Zulore, odpověz!“ Žádná reakce. „Zulore, odpověz! „Přikazuji ti to!“

V tom ožil. Pomalu, jakoby si to teprve teď uvědomil, otočil hlavu směrem k mému obrazu. Pohlédl na mě! Já hleděl na něj! Ten pohled se táhl do nekonečna. Ta samá postava, ten samý obličej, jasně žluté oči, jen jejich výraz se proměnil. Neviděl jsem tam svého přítele, ale úplného cizince. Tak nepopsatelnou nenávist, jakou měl v očích, jsem ještě nikdy nepotkal!

„Proč?“ To bylo jediné slovo, které mi přešlo přes rty.

„Proč?“, opakoval po mně. Poté se jeho tvář zkřivila v posměšný úšklebek. „Tak pošetilou otázku můžeš položit jen ty, Kilaku. A odpověď je přitom tak jednoduchá! Dokonce i tak arogantní blázen jako ty bys na to mohl přijít. Ale nech mě, abych ti pomohl, můj příteli.“ Ten výraz mi doslova plivl pod nohy. „Protože jsem ti záviděl. Měl jsi úspěch, i když jsem všechno uměl líp. Narodil ses do svého pohodlného privilegovaného života, kdežto já jsem si musel svou cestu vybojovat a dokázat, že jsem schopný tě překonat. A to jsem udělal! Patnáct let jste vy, Dům Hanada, Onikadi a celá galaxie tancovali, jak já pískal. A ty, můj ctěný legendární válečný veliteli, všemocný Regente“, Zulor se ve svém křesle posměšně uklonil, „jsi neměl ani tušení! Dokonce ani závan tušení. Ale to je teď jedno, protože jsem vyhrál! Jsem Pán! A“, dramaticky se odmlčel, „jsem se zmocnil tvé rodiny!“ Zulor se spokojeně opřel v křesle.

Jeho posměch, poznání, že jsem nikdy neměl sebemenší podezření, že to všechno šikovně vymyslel on, strategie mistrně provedl a já byl v jeho plánu pouhou figurkou, mě zasáhl naplno. Ale na kolena mě dostalo jeho přiznání, že má Sonyu a děti.

„Je možné, že jsem nic netušil.“ Raději bych skočil do propasti, než abych před tímto subjektem přiznal své selhání a děsivý strach o své milované. „Ale upozorňuji tě, že tvé plány byly zmařeny. Rozhlédni se, Zulore!“

„To jen tak vypadá, Kilaku“, pronesl klidně.

Pravděpodobně jsem na něj chvíli jen zíral, než jsem se vzchopil. Zulor musel propadnout šílenství. Jinak jsem si nedokázal jeho reakci vysvětlit.

„Zulore, vzdej se“, snažil jsem se o naléhavý tón. „Jsi poražen. Zapřísahám tě, jako bojovník bojovníka, i kvůli starým časům, vydej mi Sonyu a děti! Poté se postarám o spravedlivý proces pro tebe! Máš mé slovo bojovníka a Hanada, že se ti dostane férového soudu! Zulore, vzpamatuj se!“ Se zadrženým dechem jsem vyčkával.

„Och, to jsem udělal, Kilaku! Vzpamatoval se a přemýšlel!“ Věnoval mi přátelský úsměv. „Porazil jsem tě! Zcela určitě! Já jsem Pán! Pán tvého osudu! Pán tvého života, stejně jako Pán života tvé rodiny a všech ve Fasad Clusteru. Nejvíce si užívám triumfu nad tebou.“ Nyní doslova zářil. Na okamžik jsem v něm poznal mladíka, se kterým jsem prováděl na Akademii veselé klukoviny.

„Místo mluvení, Zulore, udělej, co máš!“

Ignoroval mě. „Teď mám prostředek, jak tě zničit jednou provždy. Zbraní, kterou jsi pohrdal: láskou. Svou novou choť miluješ, to mohl vidět každý. Poznal jsem to i na holovideu. Miluješ ji dokonce víc než Kila a Lakora. Pošetilé, velmi pošetilé, můj příteli!“ Znovu se zářivě usmál. „Věz, Kilaku, že jsem se zmocnil tvé ženy, pořádně ji ošukal, než jsem ji i ty její spratky vyhodil přechodovou komorou do vesmíru!“

Má schopnost dýchat a myslet, selhala. Všechny mé buňky zmrzly na led, jako bych byl zmíněnou komorou vyhozen do vesmíru já sám.

„Ne, to není pravda. To jsi neudělal, Zulore! Ne Sonyu! Ne děti!“ Dokázal jsem jen šeptat.

„Ale ano, příteli, tvou milovanou Sonyu a děti! Jak že se jmenovaly? Myslím, že Ben a Tina. Nyní už se vznášejí někde tam venku.“

Strnulý a neschopen čehokoliv jiného, jsem mu naslouchal.

„Tím jsem tě porazil.“ Mluvil jemně, jakoby něco vysvětloval dítěti. „Vzal jsem ti to nejmilovanější a nejdrahocennější ve vesmíru. Tím způsobem jsem ti vytrhl obě tvá srdce z těla.“

Každé jeho slovo mě zasáhlo jako tisíc seknutí starodávným mečem. Čepel pronikla hluboko do mé duše a rozsekala ji na krvavé kousky, které už se nikdy nedají dohromady.

„To je nekonečně lepší, než tě zabít. Žij dál! Neustále mysli na mé činy a na mě, Kilaku, protože já jsem tvůj Pán! Žij dlouho a v bolesti!“

Než jsem mohl zareagovat, sáhl Zulor bleskově za záda a vytáhl detonátor o velikosti pěsti. Exploze následovala hned po stisknutí spouště. Přenos se přerušil.

Na centrální obrazovce naskočilo zobrazení vesmírné bitvy. Právě dorazil Démon se svými doprovodnými loděmi a Taralinou Onikadskou flotilou. Současně se Mocovu meči podařilo zasáhnout jednoho ze zbylých Ničitelů. Jeho stabilizátory selhaly a on začal klouzat směrem k Planetoidu.

„Velká Bohyně, on neuhýbá“, vykřikl Noril zděšeně. Obě lodě do sebe narazily, zatímco třetí Onikadský Ničitel pokračoval nerušeně v ostřelování.

Ochromeně jsem zíral na obrazovku. Viděl jsem to, ale nedotýkalo se mě to. V mém nitru zuřilo inferno podobné tomu venku.

Sonya, Ben a Tina mrtví! Můj nenarozený syn mrtvý! Neměl ani šanci vstoupit do toho vesmíru. Sotva vzplála jiskra jeho života, zase zhasla. Sonya! Ben! Tina! Mé dítě! Velká Bohyně, pomoz mi!

Nohy mě už déle nechtěly nést. Poslepu jsem se dopotácel k velitelskému křeslu a zhroutil jsem se na něj. Myslel jsem na to, jak ke mě Ben a Tina těma svýma velkýma očima vzhlíželi. Sevřel jsem ruce v pěst. Už nikdy do nich nevloží s důvěrou své maličké ručičky. Radost, smích a barvy života, které mi vždy věnovali, zničené mým nejlepším přítelem!

Sonya, má zářivá květina! Navždy pro mě ztracená! Před očima mi proběhl každý moment, od té doby, co jsem ji potkal. Její láska a osobnost naplňovaly můj život. Sonya, druhá polovina mé duše, zavražděná mým nejlepším přítelem!

Zulor mi opravdu vytrhl srdce z těla. Přesto jsem tu stál dál, dýchal jsem, cítil jsem bolest, jak jsem si zatínal nehty do dlaní. Uvolnil jsem pěsti a ve snaze se něčeho chytit, jsem sevřel opěrky křesla. Cítil jsem vlhkost, která mi stékala po tvářích a sevření hrdla, které mi ztěžovalo dýchání. Jak jsem mohl žít dál poté, co Zulor přeřízl vlákno mého života a příslib štěstí? Jak to mohli Bohové dopustit? Proč Zulora nezadrželi? A proč jsem si ničeho nevšiml?

„Pane!“ Můj zástupce si stoupl těsně vedle mě. Nevšímal jsem si ho, nikoho. Norilův smutek a intenzivní soucit ostatních jsem nevnímal.

„Nemuselo se to stát“, řekl jsem. Zmocnil se mě nespoutaný hněv na Bohy, osud a na mě samého. „Čím si Sonya, mé dítě, Ben, Tina, Kil, Lakor a všechny ty ubohé duše zasloužily, že zamřely tak brzy a tak krutým způsobem? K čemu všemu to utrpení?“ Vykřičel jsem to nahlas, už jsem to v sobě nedokázal udržet. „Proč? Proč? Bohové!“

Opěradla praskla pod tlakem mých prstů.

„Veliteli?“ Noril mě chytil za paži.

„Ne!“, zuřil jsem. Vyskočil jsem. Komandér ustoupil. Vztekle jsem odhodil odlomený kus opěrky, uchopil oběma rukama zbytek a začal s ním bušit do křesla. „Proč to všechno? K čemu? K čemu jsem velitel?“ Pěstí jsem rozbil displej a všude kolem létaly jiskry.

„Varování!“, ozval se počítač. „Centrální velitelské stanoviště bude deaktivováno.“

„Veliteli!“, zvolal Noril. „Přestaňte!“

„K čemu jsem velitel?“, zavrčel jsem znovu a zesílil údery. „K čemu, když jsem neschopný ochránit svou rodinu!“

„Muži, držte se zpátky. Pane! Kilaku! Zadržte!“

Norilova slova jsem slyšel, protože je na mě křičel. Ale bylo mi to jedno.

„Všechno je tak zbytečné!“, běsnil jsem. „Je to k ničemu!“ Mezitím jsem kompletně zdemoloval velitelský ovládací pult, ale to mi ani zdaleka nestačilo. Musel jsem všechno zničit, protože budoucnost byla bezvýchodná. Už jsme nic nepotřebovali. Začal jsem s Hněvem Fasadu.

„Všechno zničím!“, křičel jsem a začal bušit do balustrády, obklopující velitelský stupínek.

„Kilaku, chápeme váš smutek. Ale prosím vás, přestaňte!“, prosil Noril. „Kilaku, přestaňte, nebo vás omráčím!“

„Sonya a všechny mé děti jsou mrtvé“, šílel jsem, přeskočil balustrádu a vrhl se k centrální holoobrazovce. „Ty jsi další na řadě, to ty jsi mi všechno to utrpení ukázal.“

Zvedl jsem ruce nad hlavu a vložil jsem do toho úderu veškerou svou sílu, když v tom mě zasáhl výstřel. Ale nezadržel mě, protože byl jen malé intenzity.

„Poslední varování, pane!“ Noril se ke mě blížil s namířenou zbraní. „Přestaňte!“

Nevšímal jsem si ho, byl jsem úplně mimo. Dál jsem mlátil do holodispleje.

Zasáhl mě silný výstřel z blasteru. Zavrávoral jsem.

„Je mi to líto, Kilaku. Nedáváte mi na výběr!“, pronesl Noril. Znovu namířil a vystřelil. Paprsek mě srazil na zem. Dopadl jsem na zem. Náraz jsem skoro necítil, tak velká byla bolest v mých srdcích.

„Odneste velitele na ošetřovnu“, nařídil Noril.

Vědomí mě opouštělo, přesto jsem cítil ruce, které mě zvedaly. Obklopilo mumlání nespočet hlasů, všechny plné soucitu.

„Něco takového nemůže zvládnout nikdo! Žena a děti zabité už podruhé!“

„Někdo jiný než náš houževnatý velitel by se zlomil už před léty. Tentokrát už toho bylo příliš!“

„Ztratit celou rodinu znovu!“

„Osud je tak krutý. To si náš velitel nezasloužil!“

Sonya, Ben, Tina, mé dítě! Zatímco jsem upadal do bezvědomí, myslel jsem na ně.

Najednou se mi nedostávalo vzduchu, stejně jako Sonye a dětem ve vakuu. Obklopil mě chlad. Podobně jako oni jsem se zřítil do tmavé nekonečné nicoty, která byla mou budoucností, a ze které se už nikdy nevrátím.