TSIR - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Cozette

Dva týdny. Už jsem tu dva týdny a vím, že dva týdny jsou příliš dlouho… ale och, nikdy nechci odejít.

Po té první noci, co jsem objevila vánoční ozdoby, jsem si dala dlouhou teplou sprchu a debatovala sama se sebou o etice, která je se vším spojená.

Ve svém srdci vím, že bylo špatné se sem vloupat… ale také vím, že budu mít radši hodinu, den, týden tohoto předstíraného života, který jsem si zde stvořila, než vůbec žádný.

Tak jsem se ráno probudila, pečlivě ustlala postel a po ovesné kaši, kterou jsem měla k snídani, umyla nádobí a pak vytřela podlahu. Možná jsem zločinec, ale aspoň pořádný.

Našla jsem v kůlně naštípané dřevo a rozdělala oheň - spotřebovala jsem už skoro všechno na podpal. Lopatou jsem odházela cestičku od auta k přední verandě. Poté, co jsem umyla okna, jsem vysála koberce prastarým vysavačem.

Jakmile bylo všechno čisté, začala jsem dolů snášet vánoční dekorace.

Nicméně po hodině jsem si uvědomila, že budu potřebovat vánoční stromeček.

Najít v kůlně sekeru bylo snadné, ale procházet se velkou vrstvou hustého sněhu už tolik ne. Přesto jsem se usmála na modré nebe, mráz mě štípal do nosu. Kousek od chatky jsem jeden našla. Zasmála se mé směšnosti, zatímco jsem ho kácela. Vyrostla jsem ve městě, takže jsem nikdy neřezala stromek. Nakonec ale spadl a já se zasmála, protože jsem se nikdy necítila, tak svobodná a naživu.

Poté, co jsem ho dotáhla do chaty, udělala jsem na sebe dojem, že se mi ho podařilo dát do stojanu. Usměju se na malý vánoční stromek, jsem hrdá na svůj úspěch.

Zapnu staré rádio schované na knihovničce, naladím vánoční stanici a zpívám si spolu s rádiem Jingle Bells. Každá ozdoba je krásnější, než ta předchozí, třpytí se a září, moje oblíbené jsou ty, na kterých jsou namalovaná jména: Joanne – babička, Tony – dědeček, Luanne – máma, Henry – táta a Whitaker – vnuk. Jsou vzácným rodinným dědictvím… ale kde ta rodina je? Proč jsou jejich ozdoby na Vánoce zapomenuty zde?

Jak dny plynuly, usadila jsem se zde. Jakmile byly dekorace dány na své místo, našla jsem si v knihovničce knížku a udělala si horké kakao. Sedla jsem si ke krbu a četla až dlouho do noci.

Jedno ráno jsem strávila sestavováním vánoční vesničky na krbovou římsu; jindy jsem procházela les a sbírala cesmínové a cedrové větve a začala z nich dělat věnce, zatímco venku začal padat sníh.

Přála bych si, abych měla ingredience na vánoční cukroví, hrabala jsem se ve spíži, dokud jsem nenašla něco, co bych mohla použít. Fudge (pozn. máslový karamel) vyžadoval čokoládové lupínky – které jsem měla a kondenzované mléko – které jsem ve skříňce taky našla. Snědla jsem jich hodně, zatímco jsem vzpomínala, jak plést, což mě před lety učila babička, protože ano, v předsíni jsem našla pletací koš a jehlice.

V kuchyni jsem taky našla nejspeciálnější věc v chatě – krabici s recepty. Každá kartička byla ručně psaná babičkou Joanne, recepty, kterých si natolik vážila, že je přepsala a vložila do malé dřevěné krabičky. Měla je rozdělené na sekce – dezerty, hlavní chody, saláty, ale mojí oblíbenou byli Vánoce.

Tak strašně jsem chtěla udělat její menu, že jsem si to jídlo zapamatovala a představovala si, jak si ho její rodina užívá v této malé chatce u stolu se šesti židlemi. Bolí mě za ně srdce, pro jejich příběh. Chtěla bych, aby všichni byli někde v bezpečí, spolu.

Ale vím o životě dost, o těchto zapomenutých pokladech, abych věděla, že tohle pravděpodobně není jejich případ.

Takže na jejich památku jsem udělala z této chaty to nejútulnější místo, na které jsem vkročila. Omotala jsem světélka podél zábradlí vedoucího do podkroví a pověsila řetěz z girlandy nad dveře. Nechala jsem hudbu zapnutou po celý den, upletla šálu, zabalila ji do papíru a položila pod stromek. Můj příspěvek, dar těmto lidem, kteří mě přijali, aniž by o tom věděli.

Po dvou týdnech, co tu jsem, jsem polevila v ostražitosti, protože kdyby někdo chtěl sem přijet na Vánoce, už by to udělal.

Je Štědrý den a já tu sedím s uháčkovanou dekou přehozenou přes klín, jasně hořícím ohněm a hrníčkem čokolády po boku. Uprostřed Příběhu dvou měst od Charlese Dickense uslyším na příjezdové cestě auto.

Málem vyliju čokoládu, jak jsem překvapená. Říkám si, abych zůstala v klidu, naslouchám knize, prostředí a odložím hrneček. Projedu si rukou vlasy a strachy přitisknu rty k sobě.

Nejsem připravená, aby tahle vánoční pohádka skončila.

Je to rodina, která konečně přijela na Vánoce? Nebo Max s Joem? Když zjistili, že peníze jsou pryč, nechci ani pomyslet, co budou dělat.

Bez ohledu na to, kdo to je, chci být statečná, silná… ale je to těžké. Rozhlédnu se po chatce, vím moc dobře, že tohle může být můj poslední pohled.

Stojím přede dveřmi, když se otevřou. Dovnitř vstoupí muž - vysoký se širokými rameny a neoholenou tváří. Nese látkovou tašku, ze které trčí bageta, mračí se, zjevně zmatený.

Ale já nejsem.

Vím přesně, kdo to je.

Poznala bych ty hnědé oči všude.

To je Whitaker – vnuk.

A přijel domů na Vánoce.