TSIR - 10. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Cozette

Ráno se probudím se silnou svalnatou paží přehozenou přes sebe. Oba jsme nazí, ležíme na boku, on za mnou, jako bychom tak lehávali už roky. Vánoční stromeček stále svítí, ale oheň už dohořel. Z rádia hrají Jingle Bells a tváře mě bolí, jak jsem se včera celou dobu usmívala.

Přetočím se a podívám se na Whitakera. Stalo se to. Všechno. My dva, milovali jsme se, děláme sliby…

Ale kolik z toho je skutečné a kolik jen vánoční pohádka? Příběh, který se chýlí ke konci dříve, než bych chtěla?

Otevře oči a pohlédne na mě. „Veselé Vánoce,“ políbí mě na tvář. „Spala jsi dobře?“

Rozhlédnu se kolem a posadím se. „Ani si nepamatuju, kdy jsem usnula.“

Stojí mu a já si vzpomenu na včerejší noc. Několikrát jsme se milovali, smáli se, prozkoumávali, učili se poznat tělo toho druhého, jako by to byly mapy, které nás dovedou domů.

„Mám hlad. Můžu ti udělat snídani?“

Přikývnu a omotám kolem sebe deku. „To zní skvěle. Můžu udělat kafe.“

„A já udělám francouzské toasty.“ Ve svém zavazadle najde tepláky a obleče si je. S nízkým pasem, musím připustit, že vypadá stejně dobře, jako nahý. „Proč zíráš?“ Zeptá se s úšklebkem.

„Nemůžu si pomoct. Jsi tak krásný. Nemůžu uvěřit, že jsi svobodný.“

Zamračí se a jde ke koupelně. „Nejsem.“

Srdce se mi zastaví. „Cože?“ Ztuhnu.

Otočí se a usměje. „Myslel jsem, že jsem zadaný. Teď jsem s tebou, nebo ne?“

Vypustím zadržovaný dech. „Vyděsil jsi mě.“

Přijde ke mně a stiskne mi zadek. „Neměj strach. Říkal jsem ti, že tě mám.“

Upjatě se usměju a přemýšlím, jestli by cítil to samé, kdyby věděl celou pravdu. Peníze, které jsem ukradla, znamenají, že si pro mě přicházejí potíže a pokud bude po mém boku, znamenalo by to, že půjdou i po něm.

Společně uděláme snídani, Whitaker najde v kuchyni starý tác, na který umístí hrnečky s kávou a troškou whiskey. Já nesu talíře s francouzskými toasty ke konferenčnímu stolku, připravená je polít javorovým sirupem.

„I když jsme cizinci, rozhodně se mi líbí trávit tyto svátky s tebou.“ Kousnu si do toastu. Sedíme na gauči, přitulení k sobě.

Pozvedne obočí a napije se kávy. „My už nejsme cizinci, Cozy.“

Přikývnu, chci mu věřit, ale může být nějaký muž vůbec takhle dobrý?

„Co to je pod tím stromkem?“

Usměju se, přejdu ke stromku a vezmu balíček do ruky. „To je tvůj vánoční dárek.“ Řeknu s mrknutím.

Zasměje se. „Ale ani jsi nevěděla, že přijedu.“

„Pravda, ale udělala jsem to, protože stromek vypadal tak osaměle, takže jsem to stejně zabalila. Ve skutečnosti je pro tebe perfektní.“

„Jo?“ Rozbaluje dárek. Vytáhne teplou vlněnou šálu, která je zelená s krémovými odstíny. Hodí se k němu. „To jsi udělala ty?“

Zastrčím si pramen vlasů za ucho a zčervenám. „Jo našla jsem přízi ve skříni.“

Omotá si ji kolem krku. „Je speciální, protože jsi ji udělala ty, ale ještě víc, protože je z vlny mé babičky.“

„Nepoužiješ to proti mně? Že jsem ukradla i vlnu?“

Whitaker přimhouří oči a vezme mé ruce do svých. „Přestaň, Cozy. Přestaň se pokoušet předstírat, že na tom, co je mezi námi nezáleží. Myslím, že je to osud, že jsi skončila tady. A nejde jen o kecy nad kávou. Je to pravda.“

Ucítím slzy v očích a chystám se něco říct, ale pak se ozve bouchání na dveře. Hlasité. Museli jsme být tak pohlceni okamžikem, že jsme neslyšeli, jak někdo přijíždí po příjezdové cestě.

„To je zvláštní.“ Řekne Whitaker a vstane. Beze strachu kráčí ke dveřím. On není jako já. Nežije v neustálém strachu a hrozbách – věří, že svět je bezpečné místo. Nesnáším, že já jsem ta, která to pro něj mění.

„Opatrně, White,“ můj hlas odráží strach v srdci. Nejsem připravena, aby tato fantazie skončila.

Ale on už otevřel dveře. Je to Max a Joe.

Oba drží zbraně a míří jimi na nás.