TSIR - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Cozette 

Říkali, že jde o nejkrásnější období v roce… ale ať už to řekl kdokoli, neví nic o mém životě.

Zbývá pár týdnů do Vánoc a já utíkám od jediného života, který jsem znala.

Říct, že se bojím, je slabé slovo. Vyděšená sedí lépe. Ale panikařící je asi nejpřesnější.

Poslední tři hodiny jsem řídila ukradené auto a jsem vyčerpaná. Potřebuju jídlo, benzín a vyspat se. V tomto pořadí.

Sjedu z dálnice a zajedu na parkoviště prvního obchodu s potravinami, které uvidím. Mám míň než čtvrtinu benzínu a musím natankovat hned poté, co si obstarám nějaké jídlo. V žaludku mi kručí, zatímco parkuju. Vylezu z auta a zapnu si zimní kabát. Venku už skoro mrzne. Třikrát zkontroluju, zda jsem zamknula dveře.

V kapse mám padesát dolarů – ani nemám vlastní peněženku. Myslím, že je to dost na několik tašek s potravinami. Poté si plánuju najít motel a schovat se v něm přes svátky. Pak vyřeším zbytek života.

Taška od bot na zadním sedadle auta vypadá jako poslední místo, kde by někdo hledal větší obnos peněz. Museli by nakouknout pod mé boty s podpatkem, aby našli ukradené peníze. Vzít si sebou padesát tisíc dolarů do obchodu s potravinami by možná vypadalo podezřele. Navíc parkoviště je skoro prázdné, je den a mrzne.

Když jsem ráno odcházela, Joe a Max byli mimo. Pořád opilí a pravděpodobně i v rauši z minulé noci. Mysleli si, že nejsem dost odvážná, abych odešla a až do minulé noci jsem nebyla, ale slyšela jsem je, jak si povídají. O mně. Ohledně jejich plánů. A tam v tu chvíli jsem se rozhodla, že nevědět nic je méně děsivé, než to, co vím teď. A to, co jsem se dozvěděla bylo, že mě plánovali prodat svému šéfovi, protože jim chybělo deset tisíc a mysleli si, že drogový boss, který je v podstatě vlastnil by mohl vlastnit i mě.

Zamrkám slzy a vejdu do obchodu. Teď není čas se hroutit. Místo toho popadnu vozík a naplním ho jídlem. Beru balíčky s horkou čokoládou, marshmallony, ovesnou kaši, makarony se sýrem a plechovky s kuřecí nudlovou polévkou. Tento rok nemůžu dělat recepty, které si pamatuju, že je babička připravovala na Vánoce – pečený krocan, bramborovou kaši, glazovanou mrkev a čerstvé rolky z trouby. Pekanový koláč, vaječný likér a… přestaň. Myslet na to, co o svátcích nemůžu mít, mi nepomůže.

Musím být realistka a vděčná, že jsem volná a nejsem prodaná za nejvyšší nabídku.

Ani nemám chytrý telefon, abych si mohla pronajmout nějakou luxusní nemovitost na svátky, ani běžný účet, nebo kreditku, kterou bych mohla svůj pobyt financovat. Vše, co mám, je hotovost – což znamená, zašít se někde v motelu ve kterém se na nic neptají. Což taky znamená, ať už chci jíst cokoli, musí se to dát udělat v mikrovlnce. Nemůžu riskovat jít do restaurace, kde by mě kluci mohli najít… nebo spíše kdokoli, koho si najmou, jako vraha.

V tuto chvíli znám svoji cenu a to nemyslím jen svoji cenu jako jednadvacetileté panny. Jde o peníze, které jsem ukradla, než jsem zdrhla. Až si uvědomí, co jsem udělala, nic je nezastaví od toho, aby mě našli.

Polknu, když si uvědomím, že se musím vrátit do auta, rychle. V tuto chvíli jsem příliš na očích.

Popadnu plechovky s ovocem a zeleninou, vezmu vozík a zamířím k pokladně.

„Jste v pořádku, madam?“ Zeptá se mě prodavač. Má šedivé vlasy a přátelský úsměv.

„Jistě.“ Řeknu nervózně a pohrávám si s penězi.

„Máte úplně bílé klouby a vypadáte jako jelen v záři světel. Jste si jistá, že nepotřebujete pomoc?“

„Jsem.“ Řeknu a vezmu si drobné. Zbylo mi šest dolarů. Budu muset vytáhnout další ukradené peníze, abych měla na benzín.

„Máme tu i cukrové paličky.“ Přidá mi je do papírové tašky. „Ty jsou na mě.“

„Děkuju.“ Dostanu ze sebe s obtížemi a ocením jeho laskavost. Nejsem zvyklá na muže, jako je on, kteří chtějí, aby můj svět byl sladší místo.

Jak odcházím z obchodu, srdce se mi propadá.

Parkoviště je prázdné, ale zadní dveře mého auta jsou otevřené. Opatrně našlapuju, nechci uklouznout na zledovatělém chodníku. Když se podívám do auta, jímá mě hrůza. Upustím tašky na zem a oči se mi naplní slzami.

Všechno je zde poházené. Má taška na boty je prázdná a mé turistické boty trčí z rozbitého okna jako bolavý palec.

Odemknu auto. Srdce mi prudce buší a vyděšeně zjišťuji, že ten, kdo se do auta vloupal, našel všechno. Vzal všechno.

Mám pocit, že ten, koho Joe a Max najali, aby mě našel, odvedl svoji práci. Jen místo toho, aby ten chlápek přitáhl nazpět mě a požádal o odměnu, vzal prachy a zdrhnul. Museli mě z města sledovat, když mě našli tak rychle.

Rozhlédnu se kolem a uvažuju, zda mě někdo sleduje. Vím, že nemůžu zavolat policii – nemám telefon a i kdybych měla, co bych řekla?

Musím se pohnout. Pokud už někdo našel auto, můžou ho najít znovu. Najít mě. Vzít mě zpět k Maxovi a Joeovi a donutit mě zaplatit.

Mám šest dolarů a v nádrži skoro žádný benzín.

Polknu, položím nákup na sedadlo vedle mě a pak vyjedu z parkoviště. Modlím se za vánoční zázrak.