TDGP - 10. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

 Katrina

„Stalo se to už dávno. Připadá mi to jako celý život,“ řekl Indulf.

Katrina koutkem oka zahlédla muže, kterého šest let považovala za přítele, zcela novýma očima. Zachvěla se. Její otec? Biologický otec. To ji samozřejmě zajímalo. Její rodiče mluvili o setkání s mužem, o němž se domnívali, že je její otec. Zdálo se jim, že je smutný, že se jí vzdal, říkali, a bylo jasné, že ji miluje. Ale nebyl to Indulf. Sám to řekl - nevzdal by se jí.

Kromě toho, jak se ocitla na Zemi v devadesátých letech, když se narodila tady?

„Došlo k útoku na palác,“ pokračoval Indulf. „Byli to mágové, kteří chtěli zabít celou královskou rodinu. Zabili mou ženu. Ty jsi zmizela. Celá staletí jsem se domníval, že jsi mrtvá… dokud nepřišla Anna a my si neuvědomili, že cestování v čase je možné. Pak jsem poslal Thonise, aby tě našel.“

Katrina vdechla vůni, kterou považovala za Thonisovu jedinečnou. Dodala jí sílu otočit se k Indulfovi. Viděla v jeho očích smutek a srdce ji bolelo. Byla to skoro úleva, že ten smutek cítí kvůli němu, a ne kvůli sobě. I když na ni mysl stále křičela, aby to nepřijímala, i když věděla, co to pro ni osobně znamená, mohla se na něj soustředit a na chvíli předstírat, že její vlastní obavy jsou daleko.

„A jak jsem se dostala na Zemi?“

„To jsem byl já,“ řekl Warmund a pak se smutně usmál. „No, já a Penny. Našel jsem způsob, jak se vrátit do doby, kdy došlo k útoku. Vzal jsem tě z paláce… zabijáci měli v úmyslu tě zabít, ještě jako nemluvně.“

Katrině se do krve vkradl chlad. Jaké zrůdy by zabily dítě? Thonisovy ruce se kolem ní sevřely, ve tváři zuřivý výraz.

Warmund se na okamžik odmlčel a povzdechl si. „Penny a já jsme utekli na Zemi. Ale byla to špatná doba. Penny mi řekla, jak moc miluješ svůj život. Jak jsi šťastná… a já jsem se rozhodl, že… tvé štěstí je nejdůležitější. Byla to ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělal. Od chvíle, kdy jsem tě jako miminko poprvé vzal do náruče, jsem tě miloval. Moje malá sestřička. Tolik let jsem si to vyčítal… myslel jsem si, že jsi mrtvá…“

Odmlčel se.

Kdyby prostě zmizela ze života rodičů, mysleli by si, že je mrtvá? Seděli by a plakali pro ni, doufali a modlili se za její návrat? Snědla by je jejich naděje zaživa, roztrhala by je na kusy?

Propukla ve vzlyky a pevněji se přitiskla k Thonisovi. Hladil ji po vlasech a šeptal jí konejšivá slova, zatímco vzlykala. Indulf se natáhl dopředu, ale ztuhl, když sebou trhla. Nebyla to jeho vina - část její duše se na něj chtěla zlobit, že jí to všechno neřekl dřív, ale žal, který ji sžíral, neponechával prostor pro nic jiného. A nebyla to ani jeho vina, že bude odloučena od svých rodičů.

„Nechci tu zůstat,“ vzlykla. „Chci jít domů. Chci být s rodiči. Je to, jako by mi někdo vyrval srdce z hrudi.“

„Já vím,“ zašeptal jí Thonis.

Kdyby měla na výběr… jak by se od něj mohla odloučit? Jak by se mohla odloučit od svých rodičů? Ale ona neměla na výběr. Ne, pokud nechtěla riskovat, že se Byrelmore i Země zničí samy.

Její vzlyky sílily, až sotva dýchala. Katrina se rozplakala, nebránila se tomu. Nakonec jí Indulf položil ruku na rameno. Něžně, snažil se ji utěšit. Přes slzy neviděla, ale slyšela, jak se Warmundovi také zadrhl dech.

Vědomí, že je to pro ně stejně bolestné jako pro ni, jí pomohlo uklidnit se. Zuřivý příval smutku se mírně zpomalil, což jí alespoň umožnilo znovu se nadechnout. Otočila se k nim a otřela si tvář, i když to nepomohlo - nové slzy nahradily ty, které setřela dost rychle.

„Potřebuju trochu času. Je toho na mě moc a nevím, jestli to zvládnu…“ Odmlčela se, ale co jiného jí zbývalo říct? Neměla v této věci na výběr, to už bylo dáno. Mohla jen doufat… a připravit se na případnou možnost, že se bude muset rozloučit.

Napadlo ji, že se to všechno stane příliš rychle a že možná nebude mít příležitost se rozloučit. Žaludek se jí sevřel, plíce jí uzamkl vzlyk a ona tu myšlenku zahnala stranou. K tomu by nedošlo. Nemohlo.

Indulf i Warmund se postavili. Indulf si přejel rukou po vlasech - stejných pevných kadeřích, jaké měla ona. Také sdílela tvar jeho očí. Podobala se snad víc své matce? Mé matce, kterou zavraždili lidé, kteří chtěli zavraždit mě.

V dětství byly chvíle, kdy si přála být princeznou. Představovala si, že její biologičtí rodiče jsou král a královna, kteří ji pro jistotu ukryli. Ale tyhle představy vždycky skončily tím, že její máma a táta přišli žít do paláce s ní. To se v tomto případě nehodlalo stát.

„Kdybys něco potřebovala,“ řekl Indulf tiše, „věz, že jsme tady. Cokoli budeš potřebovat.“

Katrina přikývla a dusila se knedlíkem v krku. „Děkuji.“

To, co potřebovala, byl zázrak. A nebyla si tak jistá, jestli jí ho Indulf dokáže poskytnout. Stále tu byla naděje - stále tu byl výzkum, který bylo třeba provést a který se provádí. Právě teď si však potřebovala vyčistit myšlenky. Vstřebat, co jí bylo řečeno, a najít nějaký způsob, jak to přijmout, i kdyby jen dočasně.

Indulf jí stiskl ruku. Otočil se a položil Warmundovi ruku kolem ramen. Když odcházeli, jeho syn se o něj opřel. Vždycky si myslela, že se mají velmi rádi.

Byla by v jiné situaci šťastná, že konečně našla svou biologickou rodinu? Samozřejmě by byla smutná, kdyby se dozvěděla o své biologické matce, ale kdyby byly okolnosti jiné, byla by šťastná, kdyby věděla, že Indulf je její otec a Warmund její bratr? Vždycky si přála sourozence, ale smířila se s tím, že bude jedináček.

Teď má bratra - dva bratry, připomněla si. Erik byl její mladší bratr. A Anna byla její nevlastní matka.

Při té myšlence se zachichotala. Thonis povytáhl obočí, ve tváři měl obavy o její zdravý rozum. Zavrtěla hlavou a chichotání rychle odeznělo. Anna se chystala vrátit na Zemi, pryč od Indulfa, kterého tolik milovala, pryč od Erika, svého syna.

„Nemám čas na to, abych seděla a litovala se,“ řekla.

Thonis ji zvedl ze židle a položil si ji na klín. „Možná máme málo času, to ano, ale to neznamená, že si nemůžeš udělat čas na to, aby ses do toho vcítila.“

Přitulila se k němu a přitiskla mu tvář na hruď. „Ale musíme se dostat do knihovny nebo do spisovny nebo kamkoli… musíme zjistit víc o spojení mezi Zemí a Byrelmorem. Možná bych se měla vrátit na Zemi. Můžeme tam něco prozkoumat. Anna říká, že Atlantida neexistovala, ale to, že je šprtka, ještě neznamená, že ví všechno, ne?“

Thonis se na ni jemně usmál. „Přece tady nebudeš jen tak sedět a nechávat si zpracovávat tyhle emoce, že ne?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, když je ještě naděje, že se to dá změnit.“

Otřela si tvář a odsunula smutek stranou. Neměli moc času. Nevěděla, kdy se Indulf s Annou rozhodnou, že riziko je příliš velké. Dříve nebo později se budou muset rozhodnout. Bůh věděl, že by se tak rozhodla, kdyby byla na jejich místě; lepší je rozloučit se a už nikdy nevidět své milované s vědomím, že budou žít, než na nich lpět a dívat se, jak umírají, zatímco se kolem vás hroutí svět.

Ještě jednou se zhluboka nadechla a stabilizovala se natolik, aby se postavila na nohy. Thonis stál vedle ní a v očích mu zářilo něco hřejivého a uklidňujícího. Přejel jí prstem po tváři a naklonil se, aby ji políbil. Těsně předtím, než k ní došel, se však zastavil. Ve tváři se mu objevil váhavý výraz.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Já jen… že jsem ti to neřekl. O tvém dědictví. A i když můžu říct, že mi nepřísluší ti to říkat, musím se divit…“

Katrina pochopila. Chvíli ho studovala, než pokrčila rameny a smutně se usmála. „Musel jsi udělat, co ti Indulf řekl. Je to tvůj král. A on je ten, kdo mi to musel říct. Já nevím… je toho na mě moc. Nemohu zaručit, jak se budu cítit, když to všechno zítra nebo pozítří vezmu na vědomí. Ale právě teď chci, abys byl po mém boku, tak jako jsi byl posledních šest let.“

Po tváři se mu rozlila úleva. Objal ji kolem ramen a vtáhl ji do vášnivého polibku. Katrina nechala oči zavřít, jak se do polibku vpíjela. Jeho síla ji znovu uzemnila.

Když se od sebe odtrhli, jejich ruce zůstaly propletené. Zamířili do knihovny. Jestli se tam dají najít nějaké informace, měli začít právě tam. Zvlášť pro dva nemágy, jako byli oni.

Když tam dorazili, otřásl palácem otřes, který setřásl několik knih ze stolů a polic, ale netrval dlouho. Všechny Katrininy bývalé spolubydlící už tam byly a probíraly se knihami. Kývly na ni na znamení uznání s očima zarudlýma jako obroučky. Srdce se jí pro každou z nich sevřelo. Když Anna pohlédla na její ruku v Thonisově dlani, byla v pokušení ho pustit, jen aby Anna nemusela čelit bolesti z vědomí, že Katrina zůstane s někým, na kom jí záleží, zatímco ona ztratí svou životní lásku.

Ale Annin výraz se změnil v něžný úsměv a Katrina stiskla Thonisovu ruku pevněji. Nemluvili spolu, když začali prohledávat knihy.

Neměly moc času, to byla pravda. Ale něco tu muselo být. Musela tam být naděje.