FCII - 53. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

„Zulore, bývalý Nejvyšší veliteli Spojeneckých vojsk a flotily Fasad Clusteru, jste obviněn z nespočetných zločinů. Mezi jinými z velezrady, spiknutí proti vašim nadřízeným a vládci stejně jako pokusu o vraždu jeho osoby a jeho rodiny – masová vražda národů!“

Věcně zvolenými slovy vypočítával nový Nejvyšší velitel Atriv o dva dny později obžalobu proti Zulorovi. Lehké chvění jeho hlasu slyšeli jen ti, kteří ho dobře znali.

Se Sonyou po boku jsem stál v hlavním hangáru Fasadova hněvu vedle Nejvyššího velitele. Za námi zaujímali pozice Vedoucí Tarala spolu s veliteli veškerých Onikadských a Fasadských lodí. Na palubě byli nastoupeni všichni členové posádky a jednotky mé vlajkové lodi spolu s Norilem na špici. Zbytek flotily sledoval události pomocí holopřenosu.

Před námi stál Zulor svázaný mezi brigádou strážných. Jeho tvář nesla vedle stop boje výraz naprosté nenávisti. Za jeho zády se nacházela otevřená vrata hangáru. Díky energetickým membránám, jsme měli, grandiózní výhled na soustavu Shifte Telur. V centru průzoru visel růžový plynný obr, a v periférii se vznášely vraky Arch stáda. Mocův meč ještě stále kroužil na oběžné dráze synchronně s měsícem. První analýza ukázala, že by měl být schopen dosáhnout loděnice vlastními silami. Jako tenkrát, první den na Akademii, což bylo snad před celou věčností, jsme stáli tváří v tvář. Zulor, vzdorně vzpřímený. Já, už ne pobaveně zvědavý, nýbrž naštvaný a tvrdý jako Irdum. Pociťoval jsem neskutečnou hrůzu a nekonečný vztek. A stejně se asi cítili všichni členové posádky na palubě všech lodí, počínaje kadety až k nejvýše postaveným velitelům. Nicméně nikdo se nepokusil Zulora za jeho neskutečné činy zlynčovat. Možná za tím bylo to šokující překvapení, kdože to stál za válkou ve skutečnosti.

Při jednom setkání vyjádřil Atriv všeobecnou nevíru a otřes, které drželo v drápech i mě samotného, slovy: „Zulor, kterého jsme všichni obdivovali, a kterému bychom slepě svěřili náš život. Za všechno to utrpení je zodpovědný jeden z nejschopnějších a nejváženějších velitelů. Fasad, kamarád, spolubojovník a navíc přítel. Nedokážu to pochopit!“

„Nejen já, my všichni bychom měli důvod ho bez okolků zabít, ale je to nečestné a proti všem hodnotám, kterých si ctíme!“, odvětil jsem. „Za své činy bude pykat. Utrpení, které způsobil ostatním, musí sám zažít.“

Atriv, Tarala, Noril a má osoba jsme jednohlasně rozhodli, že Zulora odsoudíme. Ve spravedlivém procesu!

Sonya s námi z celého srdce souhlasila.

„Tak se každý dozví, kdo je za všechno zodpovědný. Jen tak ho zabít, by bylo špatné. Veřejný proces, rozsudek a přiměřený trest, který bude moci každý sledovat, je mnohem lepší. I když si nedokážu představit, že by existoval trest, který by byl přiměřený.“

„S tím si nedělej starosti, květinko. Atriv a Tarala dostali velmi kreativní nápad, se kterým souhlasím. Poté, co ti způsobil!“

Při jejím roztřeseném vyprávění o setkání se Zulorem, mě vedle hrůzy přepadl nepopsatelný vztek. Jen Sonyina jemná ruka mě dokázala zadržet, abych se na Zulora nevrhl a neroztrhl ho holýma rukama.

„Dostane se mu spravedlivého procesu“, pokračoval jsem rázně. Když jsem svého bývalého přítele navštívil ve vězení, vypadal jako zosobnění klidu. Jeho chování mě přimělo, abych se ovládl. Snadné to nebylo.

Od svého zatčení nepromluvil ani slovo. Skrz transparentní energetické pole, které blokovalo přístup k cele, na mě jen bez hnutí zíral. Šílenství, které ukázal při holopřenosu z Mocova meče a během naší konfrontace v medicínském oddělení, zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo to snad další z jeho úžasných představení?

„Nemáš co říct?“, zeptal jsem se znovu. Najednou jsem nevěděl, co jsem chtěl od něj slyšet. Mlčel.

„Zulore, proč? Zahrál jsi přítele, čestného bojovníka a později hrdinného velitele více než přesvědčivě. Opravdu jsem o tvé dvojité hře nic netušil. Žádný z nás. Proč všechno to utrpení? Nemluvím jen o mých synech, Tanice a Latorovi, ale i o všech těch vzkvétajících světech plných spoluobčanů, kteří měli sny, naděje a budoucnost. Byli zničeni na tvůj rozkaz. Já tě nechápu!“ Jelikož zůstávala jeho ústa i nadále zavřená a vypadalo to, že se transformoval v kamennou sochu, hovořil jsem dál. „Poháněla tě pouhá touha po moci? Chtěl jsi vládnout planetám? Nenapadlo tě, že bych tě, až by přišel čas, nejpozději po válce, pozvedl do nejvyšších míst? Mohl jsi po mě chtít cokoliv. Planety, moc, všechno, kromě koruny vládce. Dosáhl bys výš než tvůj otec a tvůj bratr.“

To do něj vlilo život.

„Otec, bratr! Zbyteční, arogantní urození jako jsi i ty! Tak jsi je označil první den na Akademii. Vzpomínáš si? A zbyteční jste určitě.“ Z každého jeho slova odkapával jed. Tvář měl zkřivenou v ohyzdnou masku nenávisti. „Já chci všechno, Kilaku. Toužím po tom být ten nejmocnější, ten nejobávanější mezi hvězdami! Vládce! Tak jsem to přísahal své matce. To mě pohánělo. Možná bych se spokojil s něčím menším, kdyby můj tak zvaný otec nezabil mou matku. Každá unce blahobytu, kterou se mi podařilo získat, jsem posílal jí. Dokonce i Karu jí posílal peníze, ale můj otec…“ To slovo vyslovil s ještě větší nenávistí, než dosud, pokud to bylo vůbec možné. „Můj otec zvýšil už i tak utopický nájem. Můj nevlastní otec zabil mou milovanou matku kvůli almužně, kterou jsem jí a svým sourozencům posílal a splatil tak své dluhy. Mí bratři a sestry zemřeli hladem. To jsem se dozvěděl až o mnoho let později. Otec, nechť hnije v Mocově pekle, mě nechával i nadále posílat podporu, kterou můj otčím propíjel. Jeho jsem také nechal zabít. Můj člověk ho nacpal do sudu piva a svého otce bych za to nejraději zabil znovu!“

Teď bylo na mě, abych mlčel.

„Poté jsem na památku své matky znovu přísahal, že se stanu největším Pánem ze všech! Není to dostatečný důvod k tomu, abych si vzal všechno, co mi i tak příslušelo? Navíc jsem musel svého otce a všechny ty urozené potrestat. To přece chápeš, Kilaku, že ano?“

Na chvíli jsem ztratil řeč. Ztuhl jsem děsem.

„Jistě ne za takovou cenu! Ne, aby za to trpěla celá naše galaxie“, vyhrkl jsem po chvíli.

„Proč ne“ Zulor na mě hleděl nechápavě jako dítě, které nevědělo, proč je káráno. „Spravedlnost, za to není žádná cena dost vysoká!“

„Ne,“, odporoval jsem mu energicky, „když za to platí nevinní, nebo když je důvodem pomsta. Pak to je nespravedlnost, ne právo nebo spravedlnost!“

„Co mi je po tom?“, Zulor pokrčil rameny.

„Ale to by tě mělo zajímat. Nabízím ti šanci opustit tuto existenci čestně jako bojovník. Férový proces a rychlou smrt, pokud mi řekneš jména svých nohsledů a přívrženců! Kvůli našemu přátelství!“, zkusil jsem to ještě jednou

„Přátelství?!“ Zulor mi ta slova plivl pod nohy. V jeho očích znovu vzplály plameny, které přivolaný léčitel diagnostikoval jako šílenství. Jinak se většinu času choval rozumně.

„Jaký výsměch! Proces! Vím, jak toužíš zabít mě vlastníma rukama. Takže mě neurážej nějakým procesem. Nikdy jsi nebyl mým přítelem, Kilaku! Jsi můj nepřítel!“

Poté mě zahrnul nadávkami, na které nikdy nezapomenu. Několikrát se vrhnul proti silovému poli, až se rozlétly jiskry a způsobil si mnohočetná zranění. Stráže ho museli omráčit

„Pro soudní přelíčení musí být při smyslech. Musí být schopen pochopit, co se mu děje! Postarejte se o to!“, nařídil jsem léčiteli.

„Jistě, veliteli!“

Muž odvedl dobrou práci.

Zulor stál proti nám plný vzdoru a nenávisti, ale jasného rozumu. Obžalobu si vyslechl mlčky.

„Chcete něco říct na svou obhajobu?“, zeptal se Atriv. Mlčení!

Obhájce Zulor striktně odmítl. O svých právech byl poučen, i když byl se zákonnými pravidly obeznámen.

„Opravdu nemáte co říct, Zulore?“, zeptal se znovu Atriv. „Chápete, co se tu děje?“ Jeho hlas ztvrdl.

Teprve tehdy zareagoval. „Odmítám se k této frašce vyjadřovat“, odvětil Zulor pohrdavě. „Mé činy mluví za mě. Já jsem „Pán“, nejvyšší ze všech, pro mě vaše hloupé zákony neplatí!“

„To se mýlíš!“ Sonyin výkřik překvapil jak mě, tak i přítomné. „Podle nových právních předpisů jsou si všechny bytosti před zákonem rovny. Nikdo nestojí nad ostatními“

Nastalý neklid při jejích dalších slovech utichl. „Nikdo nemá větší cenu nebo nemá víc práv než ten druhý, ať už je Fasad nebo není. Svoboda, rovnost a spravedlnost pro všechny. Tak to stojí v Ediktu rovnoprávnosti! Teď mohou být pohnáni před spravedlnost i šlechtici a urození ze Ctihodných Domů. Teď není správná doba chtít být ve Fasad Clusteru pánem!“ Ironie neušla nikomu. „Na tvém místě bych šanci na obhajobu využila, Zulore!“

Zatímco mlčel, v řadách se znovu ozvalo mumlání. Zvedl jsem ruku a okamžitě se rozhostilo ticho.

„Zulore, chcete něco říct?“, zeptal jsem se ho

„Tento soud neuznávám, ale trest za velezradu je smrt. Tak na co čekáte?“, vyštěkl.

„Na rozdíl od tvých obětí vám dáváme možnost se hájit“ pokračoval Atriv, „dopřejeme vám soudní proces, protože jinak než vy se držíme práva a pořádku. Na základě jednoznačných důkazů vás, Zulore, bývalého Nejvyššího velitele Spojeneckých vojsk a flotily Fasad Clusteru, odsuzujeme k smrti.“

„Ano, zastřelte mě! To přece všichni chcete!“, posmíval se Zulor.

„S ohledem na vaše těžké zločiny vám nedopřejeme milosrdenství rychlé smrti, ale odsuzujeme vás k pomalému utrpení, jakého se dostalo vašim obětím.“

„Co?!“ Zulorova fasáda klidu a nadřazenosti praskala. Atriv jeho zděšené výkřiky ignoroval.

„Budete zaživa a při plném vědomí poslán do plynného obra, kde dojdete pomalého a mučivého konce. Čiňte pokání za své činy a myslete na své oběti! Rozsudek bude vykonán okamžitě!“

Zaznělo souhlasné mumlání všech přítomných.

„Ne!“ Zulor chtěl utéct, ale jeho strážci ho drželi pevně. „To nemůžete udělat!“ Mrskal sebou v jejich sevření jako divoký Politas. „To je barbarské! Požaduji, abych byl zastřelen!“ Panicky vykřikoval svůj požadavek. Nakonec začal Zulor děsivě ječet.

„Zacpěte mu ústa“, přikázal Atriv. Strážní ho okamžitě poslechli.

Za Zulorova tlumeného běsnění a mlčení shromážděné posádky plného očekávání přitáhlo oddělení techniků cylindr, podobný tomu, ve kterém nastoupila svou poslední cestu ke hvězdám Britta. Ale tento byl vyrobený z Irdumu, vyztužený několika vrstvami a vybavený excelentním systémem přívodu vzduchu a výroby tepla. Mezitím se Zulorův přidušený křik soustředil na jediné slovo.

„Ne! Ne! Ne!“

Bylo tomu rozumět i přes elektronický roubík. Bojoval se strážnými jako divý. Museli použít veškerou svou sílu, aby ho zkrotili. Na rozdíl od většiny mi to nepřinášelo zadostiučinění, které jsem cítil kolem sebe. Na můj pokyn ho strážní zvedli a za jeho masivního odporu strčili do cylindru. Jeho hysterické „NE“ bylo slyšet, dokud nebylo umlčeno uzavřením nádoby. Přistoupili další bojovníci. Společně s jednotkou strážných odnesli rakev k vystřelovací rampě, postavili ji na ni a ustoupili.

Mezi námi a rampou se zapnulo druhé energetické pole. Zároveň jsem nechal spustit to vnější a cylindr se Zulorem se katapultoval do chladného vesmíru s přímým kurzem k plynné planetě. Trasa, síla výstřelu a rychlost byla vypočítána tak, aby se kontejnér zastavil přímo v plynném obru. Zulor nemohl uniknout!

Irdum, ze kterého byla nádoba vyrobena, brzdila proces rozkladu. Bude trvat dlouho, než se k němu plyn pomalu prožere. Zulor byl sám, sám, zavřený v sarkofágu! Jestlipak bude přemýšlet nad svými činy nebo mě a ostatní urozené proklínat? Každopádně rychlou, milostivou smrt mít nebude!

Nehnutě jsem sledoval, jak se vzdaluje. Akutní nebezpečí pro Fasad Cluster a jeho obyvatele odlétalo pryč.

Nyní bylo zapotřebí rozdrtit celou Zulorovu síť. Neprozradil nám nic. Musíme najít jeho přívržence a jejich nohsledy a všechny zneškodnit. Viro Vorina s celou Obchodní Aliancí, odpadlické Ctihodné Domy, přisluhovače v Radě a v armádě.

Hleděl jsem za kovovou rakví, až z ní nebylo nic než malý bod s plynným obrem na pozadí. Poté zmizel.

Nemohl jsem tomu všemu nějak zabránit?, ptal jsem se znovu a znovu sám sebe.

V tom jsem ucítil na ruce lehký dotek a Sonya propletla své prsty s mými. Odpověď už nehrála žádnou roli!