CP - 35. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evča

COLTONOVA KAPITOLA/ 35

Převzato z Aspeniny nástěnky citátů

To, že se mi po tobě stýská, je mým hobby, starat se o tebe je mojí prací, dělat tě šťastným je mou povinností a milovat tě je mým životem.

– Autor neznámý

 

Občas bylo lepší nemyslet. Zatímco se Juliana, zmrzlá, celá od krve, v mém náručí chvěla a kňučela, kdy smrděla močí, plísní a všemi možnými odpornými věcmi, sledoval jsem, jak policie zakrývá plachtou mrtvé tělo, které leželo jen pár stop od nás a snažil jsem se zpracovat to, co jsem viděl. Ale jsem si dost jistý, že můj mozek nedovolí zajet mým myšlenkám příliš daleko, protože jinak bych se přímo tam zhroutil.

Třásl jsem se stejně jako Julianna. Nebo se možná třásla za nás oba tak moc, že jsem měl pocit, jako bych se tak choval i já. Bylo to, jako by objímala ledový blok.

„Deku,“ řekl jsem a zvedl tvář, abych oslovil kohokoli z hordy lidí, kteří byli shromáždění kolem nás a stáli tam a civěli jako pitomci.

Táta Julii si okamžitě začal svlékat kabát. Někde v hlavě jsem přemýšlel, proč mě nenapadlo svléknout si svůj vlastní, ale pak jsem si nebyl tak jistý, že bych jí byl schopný pustit na tak dlouho, abych to udělal. Jakmile mi kabát podal, popadl jsem ho, obalil jí ho kolem ramen a přitáhl jsem si ji k sobě. Obličejem se mi přitiskla těsně pod bradu a přitom zaskřehotala stěží rozeznatelné slovo, které znělo jako voda.

„Vodu,“ přikázal jsem a znovu zvedl hlavu. Tahle žádost nebyla tak snadno splnitelná. Než přede mě strčili čistou poloprázdnou láhev, nastala šílená sháňka. Během čekání jsem se sklonil k její tváři a zeptal se: „Kde to nejvíc bolí?“

I když měla kabát a oblečení promrzlé, tváře ji hořely horkem.

Tělo se jí zachvělo. „V-všude.“

Zavřel jsem oči a políbil ji do vlasů. Chvíli jsme se k sobě tiskli a blokovali tak zbytek světa. Jen matně jsem si uvědomoval, že se kolem nás pohybovali rodinní příslušníci a lidi ze zásahovky, kteří mluvili a snažili se přijít na to, co se stalo. Momentálně jsem se o nic z toho nestaral. Julianna byla naživu a v mém náručí, a to bylo to jediné, na čem záleželo.

Když konečně dorazila sanitka a vydali se směrem k nám s nosítky, vrátil jsem se zpátky do reality a začal jsem se od ní odtahovat, protože jsem věděl, že je potřeba, aby ji vyšetřili.

„Myslím, že má horečku,“ řekl jsem jim. Ale jakmile jsem odstoupil a sklonili se nad ní dva záchranáři, vyděsila se.

„Ne… Coltone.“ Natáhla se po mně, její dech se okamžitě zrychlil, oči měla obrovské strachem a po tvářích jí kanuly slzy, takže jsem k ní znovu přistoupil. Jenže na mě mávl záchranář.

„Pane, máme to.“

Se zaťatými zuby jsem střelil po ženě ďábelským pohledem. Julianna mě potřebovala. Pokud mě chtěla mít nablízku, nehodlal jsem ji opustit.

Nemusel jsem však říct ani slovo. Ozval se hlas jejího táty, který přikázal: „Ať zůstane s ní. Jinak je hysterická. On je jediný, kdo ji dokázal udržet v klidu.“

V tu chvíli jsem ho tak nějak miloval.

Měl tak silnou přítomnost, že žena neochotně přikývla a mávla na mě, abych znovu přistoupil dopředu. „Budete se nám ale muset držet z cesty, abychom se o ni mohli postarat.“

„Chápu.“ Vzal jsem Juli za ruku, znovu jsem si k ní klekl a sklonil se, abych jí mohl políbit spánek. „Panenko, tihle lidé tě musí zkontrolovat a ujistit se, že nemáš nějaké rány, které je nutné okamžitě ošetřit.“

Přikývla a tvář si přitiskla k mé hrudi. „Dobře.“

Dokud se mě mohla dotýkat, nechala je dělat své věci. Svítit ji do očí, měřit krevní tlak, teplotu a tak. Dokonce odpovídala na jejich otázky, i když mě při tom jednou rukou silně svírala za košili.

„Je na tobě hodně krve, Juli,“ řekla zdravotnice laskavě. „Víš, jestli je některá z nich tvoje?“

„Možná,“ zaskřehotala. „Myslím, že ano. Pobodání.“

„Byla jsi pobodaná?“

Když přikývla, jen jsem vydechl „Bože,“ a zavřel oči.

Zeptali se jí, kde. Zvedla si tričko tak, aby jim ukázala břicho, kde ze dvou ošklivých šrámů stále vytékala krev.

Zakňučel jsem.

Zdravotnice to prozkoumala a pak přikývla. „Dobrá zpráva je, že to vypadá, jako šlo o seknutí, které neproniklo dovnitř. Pravděpodobně jde jen o povrchové poškození, ale musíme tě dostat do sanitky, abychom to mohli vyčistit a zašít, dobře?“

„Dobře.“

Ve třech jsme jí pomohli na nohy. Měla je nejisté, ale nakonec se jí podařilo získat natolik rovnováhy, že zatímco se mě pevně držela, udělala první vratký krok vpřed. Jakmile jí však začali pomáhat na nosítka, vyděsila se, znovu se vrhla zpátky ke mně, pevně mě sevřela a tvář zabořila do mého kabátu.

„To je v pořádku, panenko,“ ujistil jsem ji, zvedl ji a navzdory protestům záchranářů ji prostě do sanitky odnesl.

Znovu mě uvnitř sanitky nechtěli, mleli cosi o zásadách a odpovědnosti, ale její táta je znovu přesvědčil, aby mi dovolili zůstat.

Nakonec se nám podařilo, aby se posadila, ale celou cestu do nemocnice nepustila moji ruku. Musím říct, že mi to nevadilo. Bylo příjemné cítit ji pod mými prsty živou. Bez ohledu na to, jak těžké bylo být svědkem její agónie a jen si představovat, čím si v posledních několika dnech prošla, nechtěl jsem od ní být oddělený.

V nemocnici stále odolávala tomu, aby ji položili na záda. Chtěla jít, ale byla jako novorozené hříbě, kroky měla klopýtavé a nejisté. Takže jsme ji přiměli ke kompromisu s invalidním vozíkem.

Myslím, že jsme porušili spoustu nemocničních pravidel. Nechtěla, aby na ní někdo rozstříhal oblečení, požádala o sprchu, odmítla kontrolu ohledně znásilnění s tím, že to není potřeba (díky Bohu), a nechtěla, abych jí s tím vším asistoval kdokoli jiný než já. Vzhledem k tomu, čím si prošla, ji do značné míry nechali, ať si dělá, co chce.

Takže poté, co jsem jí pomohl se svléknout a pustil sprchu, se podívala se na malý sprchový box, otočila se a přitulila se ke mně. Celé tělo se jí otřáslo čerstvým vzlykem.

„Psst… to je v pořádku,“ zamumlal jsem jí do vlasů. „Nemusíš jít dovnitř, pokud nechceš.“

Být na jejím místě, pochybuji, že bych ještě někdy chtěl vkročit do malého prostoru.

Ale zavrtěla hlavou. „Ne, chci…“ Hlas se jí zlomil a ochraptěl. S prosebným pohledem v očích se na mě podívala. „Pojď se mnou?“ zašeptala prosebně.

Okamžitě jsem přikývl. „Samozřejmě.“

Sestra, která stála a čekala, aby jí pomohla, řekla: „Najdu vám něco na převlečení, pane. Každopádně máte po celém oblečení krev.“

Jakmile zmizela, svlékl jsem se i já a vzal Juliannu za ruku, abych jí pomohl do sprchy. Když jsem zamířil zatáhnout závěs, popadla mě za zápěstí, ale když jsem se na ni podíval, sevření s přikývnutím uvolnila.

Srdce se zlomilo. Byla vyděšená, ale stále se snažila být statečná. Moje statečná bojovnice.

Pomohl jsem jí opláchnout se a namydlit a znovu se opláchnout. Jakmile jsem vypnul vodu, našel jsem ručník, který jsem si omotal kolem pasu, a dalším ji osušil. Jen tam stála a třásla se. Se sestrou jsme ji co nejrychleji oblékli teplé ponožky a nemocniční košili. Pak jsme ji odvedli k posteli, aby ji převázali rány, protože obvazy navlhly. O sto šest ji stoupala horečka, takže jí nasadili infuzi plnou léků a tekutin.

Po celém těle měla škrábance, oděrky a modřiny, ale nejhorší byly rány od nože na jejím břiše. Za to jsem byl vděčný, a přesto jsem se děsil, protože jsem věděl, že ta skutečná zranění byla ta, která nešlo obvázat.

Zatímco do ní sestra šťourala a dostávala víc vody, vrátil jsem se do koupelny, abych si na sebe natáhl věci, které pro mě našli. Jakmile jsem byl znovu oblečený, na okamžik jsem se zastavil a podíval se na svou tvář v zrcadle.

Bylo zvláštní dívat se na svůj odraz a vidět tu samou tvář, kterou jsem vídal vždy. Všechno teď vypadalo jinak. Díval jsem se do zrcadla a viděl cizince. Ale pořád jsem to byl já, což bylo tak zatraceně bizarní.

Když se mi začaly třást ruce, protože na mě zaútočila realita toho, co se jí právě stalo, rychle jsem vyšel ven z koupelny. Zatím jsem se s tím ještě nedokázal vyrovnat.

Zatímco jsem se převlékal, dorazil její táta. Vyměnili jsme si krátký pohled a uctivé přikývnutí. Pak jsem obrátil pozornost ke své dívce.

„Vypadáš jako doktor,“ řekla a mrkla na mě. Hlas měla stále silnější, méně drsný. Přísahám, že od doby, co jsme ji našli, pila vodu po galonech, takže možná pomohlo i to.

Když jsem se k ní dostal blíž, přešel jsem ke křeslu naproti posteli, kde stál její táta s rukama založenýma na hrudi. Se sugestivním pohybem obočím jsem na ni zamrkal.

„Sexy doktor?“ zeptal jsem se, a když ke mně natáhla ruku, přijal jsem ji. Konečky prstů měla ovázané bílou gázou.

Koutky jejích rtů se zvedly do úsměvu. Šlo o první náznak úsměvu, který jsem u ní za tři dny viděl. „Samozřejmě,“ odpověděla a její pohmožděné oči jiskřily škodolibostí, protože hned poté dodala, „skoro tak sexy jako doktor Hamilton.“

Zalapal jsem po dechu jako bych byl zraněný a přitiskl jsem si ruku k hrudi. „Ach, panenko, teď jsi mě zranila.“ Ale upřímně, byl jsem vděčný, že mě dokázala škádlit.

Zavřela oči, a zatímco stále svírala mé prsty, usmívala se. „Jako by to bylo možné.“

Políbil jsem ji na odřené klouby a roztřeseně, ale s úlevou jsem vydechl. Právě tehdy se ozvalo zaklepání na dveře.

„Omlouváme se za vniknutí.“ Do místnosti vešli dva detektivové – Wilson a Hall – směrem k Julianně uctivě přikývli. „Ale přemýšleli jsme, zda je slečna Radcliff schopná učinit výpověď.“

S jejím tátou jsme okamžitě začali protestovat, ale Juli mávla rukou. „Chci to mít za sebou.“ Ale moje prsty sevřela pevněji, čímž mi dala jasně najevo, že chtěla, abych zůstal.

Takže jsem tam seděl a poslouchal celé její vyprávění.

A zatímco důstojníci začali své otázky, pokaždé když se musela zastavit, protože měla až příliš ochraptělý hlas, bojoval jsem s nutkáním říct jim, aby se na to vysrali. Při polykání sebou cukla, musela se vždy znovu napít, aby mohla pokračovat. Neměli mnoho otázek, protože co se týče série událostí, byla dost podrobná a chronologická. Z toho se mi čím dál víc zvedal žaludek a zároveň jsem byl ohromený.

Měl jsem jednu kreténskou přítelkyni.

Poté, co její únosce počkal, až se plně vyplíží z úkrytu před bouří, kde ji držel skoro tři dny bez jídla a vody, s ním bojovala jen silou vůle. Měla horečku, byla napůl zmrzlá a prakticky vyhladovělá, roztřesená únavou a odhalení, kdy byl k tomu všemu dvakrát větší než ona a oháněl se nožem. Vysvětlovala, jak mu nejdřív musela dovolit přiblížit se a pak ho zaměstnala tím, že jí sundával kabát, než se začala bránit. Nemyslím, že si byla jistá, jak toho dosáhla, ale když jsem si na okamžik zkusil představit, jaké to bylo, když se jí po tváři rozlil dech jejího útočníka, zatímco jí mezi prsty unikala jeho životodárná krev, celý jsem se otřásl. Netušil jsem, zda bych pro to, abych přežil, dokázal udělat to, co musela udělat ona.

Odvrátil jsem oči, protože když jsem viděl ten pronásledovaný výraz v jejích očích, zatímco mluvila, vše poslouchat bylo ještě dvakrát těžší.

Jakmile si uvědomila, že je mrtvý, musela mu prohledat kapsy, aby v nich našla mobil a zavolat o pomoc. Když se jí zeptali, proč nejdřív nezavolala 911, zavrtěla hlavou.

„Já nevím. Prostě jsem… nepřemýšlela jsem. Chtěl jsem jen Coltona, až na to, že jsem si nepamatovala jeho číslo. Nepamatovala jsem si žádné číslo kromě svého pracovního. Takže jsem zavolala tam, protože jsem věděla, že ho můžou sehnat. Já… já nevím, co jsem si myslela.“

„Vedla sis dobře, panenko,“ zamumlal jsem a políbil ji na klouby. „Vedla sis perfektně. Sehnala sis pomoc a to bylo to jediné, na čem záleželo.“

Detektivové se poté už příliš dlouho nezdrželi. V její tváři viděli, jak vyčerpaná byla. Ale zůstali dost dlouho na to, aby jí řekli jméno jejího útočníka a potvrdili, že příběh, který jí vyprávěl o smrti své matky, odpovídal tomu, co o něm věděli.

Jakmile jsme znovu zůstali v místnosti jen my tři, podívala se na mě. Zatímco hledala ujištění, oči měla rozšířené strachem.

„Je to v pořádku,“ řekl jsem jí a políbil ji na čelo. „Tomu je teď konec. Můžeš spát.“

„Zůstaneš?“ zeptala se.

Přikývl jsem. „Samozřejmě.“

Nakonec se cítila dostatečně bezpečně, aby zavřela oči, schoulila se na bok a ruku si přitiskla k tváři. Přísahám, že o vteřinu později by omdlela; byla tak vyčerpaná.

Seděl jsem tam, stále ji držel za ruku a sledoval, jak klidně spala.

Pak jsem ji pohladil po vlasech, jen aby se mi do dlaně uvolnil jejich chomáč. Vyděšeně jsem zíral na tmavé vysušené prameny, než jsem obrátil svou pozornost zpět k plešce, kterou jsem právě stvořil.

„Ne.“

Někdo ji unesl, uvěznil, nechal ji tam hladovět a mrznout, pak se ji pak pokusil znásilnit a zabít, a ona k tomu všemu přijde kurva o vlasy? Nehty, o které se tak pečlivě starala, už byly zničené. Nebylo to víc než dost mučení? Ne i její vlasy.

To pro mě představovalo bod zlomu. Byl jsem nasraný. Více než nasraný.

„Sráči,“ zasyčel jsem.

Ta zkurvená skvrna na zemi jí sebrala tři dny života, díky ní získala zcela novou várkou nočních děsů a teď jí začaly vypadávat vlasy? Chtěl jsem najít jeho mrtvolu a zabít ho znovu. Chtěl jsem ječet a něco rozmlátit. Chtělo se mi brečet a zpít se do zapomnění.

Celý její život se úplně změnil. To bylo všechno to, co se stalo. Už nikdy nemohla být stejná jako dřív.

Rychle po mém vzteku přišla vina.

Nemyslím, že jsem se kdy nenáviděl tak moc jako právě teď. Protože tohle všechno byla moje chyba. Nikdy by se s ní ani nesetkal, pokud bych netrval na tom, abychom se ten večer šli najíst. Nikdy by se na ni nezaměřil, pokud bych se s ním nedostal do hádky.

Proč jsem byl teď tím jediným, koho chtěla mít blízko sebe?

Nezasloužil jsem si to.

Nebylo to poprvé, co se kvůli mně zranil někdo, na kom mi hluboce záleželo, a nebylo to poprvé, co mi bylo okamžitě odpuštěno, jako bych nic špatného neudělal.

Chtělo se mi ječet, protože jsem chtěl za své hříchy zaplatit víc než takhle. Byl jsem jako zkurvená rakovina. Milovat mě skončilo tím, že bylo lidem ublíženo. Měl bych prostě –

Mého ramene se dotkla ruka, až jsem nadskočil.

„Myslím, že se potřebuješ projít, chlapče.“

Podíval jsem se na jejího tátu a zavrtěl jsem hlavou. „Požádala mě, abych zůstal. Všechno ostatní, co jsem udělal, bylo špatně. To nejmenší, co bych mohl udělat správně, je ta jediná věc, kterou ode mě žádala: zůstat s ní.“

A nevypadal, že by byl na mě naštvaný nebo podrážděný. Spíš se tvářil soucitně.

„A ty se v tom ztrácíš,“ řekl tiše. „Takže si dej pauzu, než se probudí a zjistí, že jsi hysterický.“

Opravdu jsem byl na pokraji toho, že se úplně ztratím. Měl pravdu. V žádném případě jsem se před ní nesměl zhroutit. Zaťal jsem ruce v pěst a zvedl se. „Hned se vrátím.“ Pak jsem odešel z pokoje ven.

Když jsem se však ocitl venku, zpomalil jsem až do zastavení, protože na chodbě jsem uviděl tolik známých tváří, které čekaly na zprávy.

Obrátil jsem se na Juliiny dvě spolubydlící, které ke mně přistoupily jako první. Unaveně jsem se na ně usmál. „Posledních pár dní pro ni bylo noční můrou, ale bude v pořádku. Právě odpočívá. Myslíte, že než se probudí, byste pro mě mohly z jejího bytu dostat pár věcí?“

Přikývly. „Samozřejmě. Cokoliv.“

Uvedl jsem seznam věcí, které jsem chtěl, aby přinesly. Z toho, o čem jsem se zmínil, se jim orosily oči a než odešly, vysloužil jsem si od nich za to objetí.

Jako další ke mně přistoupila moje rodina. Úzkostlivě se kolem mě vznášeli a čekali na možnost zkontrolovat. Všichni ve stejný okamžik.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Aspen a vtáhla mě do objetí.

Objal jsem ji a přiznal: „Ne. Já ne… Nedokážu přestat myslet na to, co řekla policii. Upřímně nevím, jak přežila.“

Oči měla plné obav, ale políbila na tvář a ustoupila, aby mě mohla obejmout Caroline. „Bubba. Soustřeď se jen na to, že jsi ji získal zpátky.“

Přikývl jsem. „Snažím se.“ Ale kurva, po vyslechnutí toho, co jsem právě slyšel… Opravdu jsem chtěl do něčeho praštit.

„Coltone,“ začal Brandt s pohledem plným omluv.

Zvedl jsem ruku. „Teď ne.“

„Dej mu trochu prostoru,“ řekl Noel Brandtovi, když mě poplácal po rameni a šťouchl do mě, abych se vydal chodbou sám dál.

Vděčný za tuto chvíli o samotě jsem se vydal pryč. Nevěnoval jsem pozornost tomu, kam jdu, nebo mi to možná bylo dokonce opravdu jedno. Prostě jsem se jen potřeboval pohybovat, abych nemyslel na…

Kurva. Nedokázal jsem na to přestat myslet.

Míjel jsem nemocniční kapli, a když jsem uviděl, že přes okno vypadala prázdně, vklouzl jsem dovnitř. Svalil jsem se vzadu do lavice vzadu, lokty se opřel o kolena a svou tvář si schoval do dlaní.

Opravdu to nepomohlo s tím, abych si vyčistil hlavu. Vlastně si myslím, že se můj mozek jen naplnil dalšími a dalšími sračkami, které mě obtěžovaly. Třásly se mi ruce a těžce jsem dýchal. Pak se za mnou otevřely dveře.

Do lavice přede mnou se posadil její táta a bedlivě mě sledoval.

Temně jsem se na něj podíval, byl jsem připravený a téměř dychtivý toho, že na mě hodí další sračky. Zasloužil jsem si to. Toužil jsem po tom.

„Do toho a řekni to,“ přikázal jsem.

Nicméně jen si ztěžka povzdechl a pak odpověděl: „Nemám co říct. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.“

„V pořádku?“ odfrkl jsem si. „Jak bych kurva mohl být v pořádku? Slyšel jsi její příběh. Slyšel jsi, kdo ji unesl. Víš proč.“

Právě teď by mě měl nenávidět. Tohle všechno byla moje chyba.

„Ano,“ odpověděl klidně. „Slyšel jsem její příběh a vím, proč ji unesl.“

Pak by mě měl raději nenávidět.

Ale když nic takového neřekl, začal jsem být podrážděný.

„Měl jsi pravdu, víš?“ řekl jsem. „Nikdy jsem s ní neměl být. Podívej, co se stalo. Zaměřil se na ni kvůli mně, protože jsem byl s ní. Skoro jsem ji zabil. Je traumatizovaná. Tohle ji bude pronásledovat po celý zbytek života. A to kvůli mě. Kdybych ji nechal samotnou… Bože,“ zašeptal jsem, schoval si tvář zpátky do dlaní a snažil se skrýt před svým studem.

Zničil jsem tu nejdůležitější osobu ve svém životě.

Tiše tam seděl, dokud si nebyl jistý, že jsem domluvil. Pak si znovu povzdechl a zeptal se: „Už jsi tu skončil se svým výstupem Královny Dramatu?“

Zvedl jsem tvář a zamračil se. „Cože?“

Zvedl obočí. „Synu, opravdu víš, proč jsem neschvaloval to, že jsi s ní?“

Zmateně jsem zamrkal. „Protože jsem bílý,“ řekl jsem pomalu.

Až na to, že když jsem se teď díval do jeho výrazu, najednou jsem si nebyl ani zdaleka tak jistý.

Vykulil oči. „Ani blízko. Mám kolem sebe dost lidí všech tvarů, velikostí a ras, abych to věděl lépe. Na konci dne na ničem z toho nezáleží. Všichni jsme jen lidé. Milujeme. Doufáme. Bojíme se. Jsme zranění. Obal na vnější straně je přesně tím. Hezkým obalem, který ozdobí svět a udělá z něj krásné, barevné a rozmanité místo. Je to dárek uvnitř, který se počítá. A někteří lidé svůj dar zneužijí, zatímco jiní jím obohatí životy druhých i sebe. Nezáleželo mi na tom, jak jsi byl zabalený, Coltone.“

„Pak…“ Zavrtěl jsem hlavou, nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. „Proč jsi mě tedy neměl rád?“

„Neměl jsem tě rád, protože moje Juli Bug cítila potřebu svůj vztah k tobě přede mnou skrývat. To mi řeklo, že na tobě musí být něco, co si myslí, že bych měl odsuzovat.“

„Ale ona se bála jen o tu bílou věc,“ začal jsem, čímž jsem ho donutil zvednout ruku a zavrtět hlavou.

„Já vím, já vím. Teď si to uvědomuji. A jsem si jistý, že je to moje chyba. Příliš často jsem si s sebou bral práci domů. Nepochybně mě v minulosti slyšela dělat nějaké komentáře, které vyzněly dost špatně. Mým úkolem je pátrat po případech, kdy bylo s menšinou špatně zacházeno. Ale také jsem to viděl obráceně. Viděl jsem pár příšerných věcí, které pocházely od všech druhů lidí. Nikdy mě nepřestane šokovat, jak krutý svět dokáže být.“

Podíval jsem se směrem k Juliannině nemocničnímu pokoji, kde momentálně spala, celá potlučená a pohmožděná. „Jo,“ řekl jsem a svým způsobem jsem sám cítil takový šok.

Se smutným úsměvem mě poplácal po rameni. „Ale také jsem viděl úžasné věci, některé věci, které se dotýkají srdce, kde se spojily dvě zcela odlišné skupiny a stvořily zázraky. To je to, co na mě dělá největší dojem, víš, když se dva úplné protiklady smíchají a vytvoří spolu něco velkolepého, přičemž využívají oba své jedinečné pozadí k dosažení jednoho cíle. A ještě…“

Zavrtěl hlavou, jako by se za sebe styděl. „To je přesně to, co mě vedlo k tomu, abych byl vůči tobě ostražitý. Byl jsi příliš okázalý. Všechno, co jsem se o tobě dozvěděl ze sledování tvého kanálu o víně a jeho vychutnávání, který byl zveřejněný na YouTube na tvojí promoci, mi říkalo, že ti nevadí být středem pozornosti.“ Pak pokrčil rameny. „Moje Julianna se pozornosti bojí.“

Přikývl jsem, protože jsem to věděl. „Jo,“ řekl jsem. Největší strach má z toho, že se na ní někdo podívá a uvidí něco méně než dokonalého.“

„Přesně tak,“ souhlasil. „Byl jsem si tak jistý, že její přítomnost v tvém životě by ji zatáhla do světla reflektorů, kterým opovrhovala, a pak bys ji tam nechal zmítat se, protože jsi mi přišel jako člověk, který se víc než o kohokoli jiného zajímá sám o sebe. Jakmile by tě zaujalo něco jiného, prostě bys ufrnkl a opustil ji. Nechápal jsem, jak bys pro ni mohl být dobrý.“

„A teď?“ musel jsem se zeptat a se zatajeným dechem jsem čekal na jeho odpověď.

„A teď,“ řekl s unaveným povzdechem. „Sledoval jsem, jak dáváš přednost jejím potřebám před čímkoli jiným. Viděl jsem, jak se o ni staráš jako muž, který se stará o svého zraněného druha. A konečně jsem si uvědomil, že vy dva jste vytvořili jednu z těch jedinečných, různorodých aliancí, které na mě dělaly největší dojem. Myslím, že tvá okázalost je přesně tou věc, která kompenzuje její strukturované způsoby. Jsi přesně to, co ve svém životě potřebuje.“

Zavrtěl jsem hlavou, neschopný přijmout jeho přijetí. „Ale kdybych se s ní nedostal do té hádky, nikdy by po ní nešel.“

„Synu,“ řekl svým silným, mocným hlasem. „Bránil jsi moji malou holčičku. Nikdy to nepřestávej dělat. A omluv můj jazyk, ale kecy, že si ji vybral kvůli tobě. Vybral si ji, protože byl plný nenávisti. Pokud by si nevzal ji, vzal by nějakou jinou černou dívku, na kterou by narazil, a možná, že ona by se nezvládla postarat sama o sebe tak dobře, jako to udělala moje Juli Bug. Vedl sis dobře. Věř tomu. Vždycky.“