UMay - EPILOG

Překlad: Já

Kor.: Ona

May

O dva měsíce později

Vjedu na příjezdovou cestu, zaparkuju vedle Aidenova auta, vystoupím z auta a vezmu si s sebou tašky a věci a zamířím k poštovní schránce na konci příjezdové cesty.

„Dobrý den, paní Mayson,“ zavolá Jackson, malý kluk, kterému jsem před několika měsíci pomohla, a na koloběžce se ke mně blíží, zatímco jeho máma kráčí po chodníku za ním.

„Ahoj, kamaráde, máš se dobře?“

„Jo,“ je jediné, co řekne, když kolem mě projíždí, a já se zastavím, abych ho s úsměvem na tváři pozorovala, pak otevřu schránku a vytáhnu hromádku pošty.

„Už teď je to člověk, co má málo slov.“ Jeho máma se usměje, když ke mně dojde, a pak vykřikne: „Jacksone, zpomal,“ než se její oči setkají s mými. „Přísahám, že se mě snaží poslat do předčasného hrobu.“

„Kluci jsou divocí.“

„To můžeš říct ještě jednou.“ Zavrtí hlavou. „Uvidíme se.“

„Uvidíme se.“ Dívám se, jak běží po chodníku a snaží se dohnat svého syna, pak zamířím po chodníku a po schodech nahoru k domu.

Poté, co odemknu dveře, vejdu dovnitř a jen stěží se vyhnu zakopnutí o Coopera, který je nadšený, že jsem doma. „Dej mi chvilku.“ Směju se, když mi poskakuje kolem nohou a následuje mě do chodby. „Jsem doma!“ Zavolám na Aidena, když dorazím do kuchyně a hodím tašky na horní okraj ostrůvku spolu se štosem pošty v ruce.

Bez odpovědi si dřepnu, abych se s Cooperem pomazlila, a Dozer se vyvalí ze svého pelíšku, aby se zapojil do akce. „Kde je táta?“ Ptám se jich obou, ale ani jeden z nich neodpovídá, ale poskakují mezi mnou a sklenicí s pamlsky na lince, aby bylo jasné, co vlastně chtějí.

Poté, co dám každému z nich pamlsek, začnu se probírat poštou, kterou jsem přinesla, a všimnu si obálky od společnosti, přes kterou jsem si vzala půjčku na bydlení, na které je napsáno, že je naléhavá. Otevřu ji a rozložím dopis, který je uvnitř, a přečtu si dokument dvakrát, protože jsem si jistá, že jsem ho napoprvé přečetla špatně. Zavřu oči a modlím se za trpělivost, protože vím, že to udělal Aiden, aniž bych se ho na to ptala, protože nikdo jiný, kdo by mi půjčku vyplatil, neexistuje.

Frustrovaně se vydám k zadním dveřím v domnění, že můj velmi otravný přítel je venku, ale zastavím se.

Prázdné místo, kde jsem čekala na svůj vysněný jídelní stůl, je teď zaplněné přesně tím stolem, který jsem chtěla, a vypadá v tom prostoru ještě lépe, než jsem si myslela. Přecházím k němu po místnosti a přejíždím prsty po hrubě opracovaném dřevě, které je tmavě mořené, a pak po opěradlech židlí, které ve stejné barvě, aby ladily se základnou stolu.

Jak věděl, že tohle je ten, který jsem vždycky chtěla, si můžu jen domýšlet, ale nepřekvapuje mě, že na to přišel. Podívám se po něm zadními dveřmi a najdu ho na terase s telefonem u ucha. A podle jeho výrazu to vypadá, že ho chce hodit na dvůr, což znamená, že nejspíš mluví s mámou, která se chytá stébla a snaží se dostat rodinu zpátky pod svou kontrolu.

K jejímu velkému nesouhlasu podala Bridgett žádost o rozvod s Connerem a přestěhovala se kompletně k Aidenovi. Našla si práci v kanceláři firmy Bender a synové, kde zvedala telefony a vyřizovala pochůzky. Také si dělá licenci na realitního makléře, aby mohla začít prodávat domy, což je obrovský problém.

A k šoku nás všech Brice, který se za posledních pár měsíců ohromně zlepšil, podal žádost o rozluku s Helenou a začal si hledat vlastní bydlení. Nevím, co se mezi nimi stalo, ale hádám, že Brice měl spoustu času přemýšlet o svém životě, zatímco trčel v té posteli. A nejspíš si uvědomil, že pracovat pořád a vydělávat spoustu peněz nakonec není všechno a že jsou prostě věci, které si za peníze nekoupíš. A štěstí je rozhodně jednou z nich.

Zavrtím hlavou, vymaním se z myšlenek a otevřu zadní dveře. A jakmile vyjdu ven, Aidenovy oči se ke mně přiblíží. „Zavolám ti zpátky.“ Vytáhne si telefon z ucha a zastrčí si ho do zadní kapsy, zatímco kráčí směrem ke mně.

„Viděla jsi ten stůl.“

„Viděla a líbí se mi,“ řeknu mu, když mě obejme kolem pasu a skloní bradu, aby se otřel o moje ústa. „Chceš mi to vysvětlit?“ Přitisknu mu dopis, který stále držím v ruce, na hruď a on se na něj podívá, než si ho ode mě jednou rukou vezme a rychle si ho přečte. „Vyplatil jsi dům?“

„Nedovolila jsi mi dát ti peníze na hypotéku.“

„Vážně,“ zasténám. „Říkala jsem ti, že věci se musí být vyrovnané, už takhle platíš za potraviny, elektřinu, vodu a odpadky, a navíc mi každý týden tankuješ benzín do auta.“

„Věci se nikdy nebudou moct vyrovnat, bejby, dáváš mi mnohem víc, než bych ti kdy mohl dát já,“ řekne a já si sakra nechci myslet, že je teď sladký, ne když se na něj teď zlobím.

„Miluju tě, jen už prosím nic takového nedělej, ano?“

„Dobře.“

„Myslím to vážně.“

„Dobře, pokusím se.“ Pohladí mě po tváři a já si oddechnu, protože vím, že je toho plný.

„Takže, je všechno v pořádku? Vypadalo to, že jsi byl naštvaný na toho, s kým jsi mluvil.“

„Byla to máma, kupuje dům a chce, abych šel s ní, až bude dělat obhlídku.“

„Takže ona se teď taky stěhuje z domu?“

„Asi jo. Snažím se do toho nezaplétat, ne že by se mi to dařilo.“ Opře se čelem o mé. „Jsi připravená zítra odjet? Protože já jsem na zítřejší odjezd fakt kurevsky připravený.“

„Víc než připravená.“ Než se vymaním z jeho sevření a vrátím se do domu, nakloním se k němu, abych ho políbila. „Jen si musím dobalit věci, až se večer vrátíme od rodičů.“

„Sakra, zapomněl jsem na večeři s tvou rodinou.“

„Ne, nezapomněl.“ Plácnu ho hřbetem ruky do hrudi a on se zasměje, když ji chytí.

„V kolik musíme odejít?“ Podívám se na hodiny.

„Za deset minut. Než půjdeme, jdu se převléknout.“

„Dobře a já nakrmím psy.“ Táhne mě za ruku dopředu, dokud se moje hruď nepřitiskne k jeho, pak jeho ústa přikryjí moje, a než mě pustí, jsem bez dechu.

 

K DOMU MÝCH RODIČŮ dorazíme skoro o třicet minut později, a když zastavíme a zaparkujeme, vidím, že už všichni dorazili. Už se moc často nestává, že by rodiče dokázali dát dohromady všechny moje sestry a mě, ne když má každý svou vlastní rodinu, ale máma trvala na tom, abychom dneska přišly na večeři všechny, a dala jasně najevo, že nepřipadá v úvahu nedorazit.

Když Aiden vystoupí zpoza volantu, odepnu si bezpečnostní pás a vezmu si z podlahy tašku, zatímco Aiden otevírá dveře. Vezmu ho za ruku, kterou mi podává, a držím se ho, zatímco jdeme po klikatém chodníku k přední verandě, a bez klepání nás pustím do domu. Jakmile vstoupíme dovnitř, jsem mírně zmatená. V celém obývacím pokoji a otevřené kuchyni je shromážděna nejen moje rodina, ale i Noah, Rebecca a Bridgett spolu s Toyou a Tonym.

„Co se děje?“ Otočím se na Aidena a zakryju si ústa, když zjistím, že za mnou klečí na jednom koleni a v ruce drží prsten, který je tak krásný, až si říkám, jestli je pravý.

„Jsem do tebe kurevsky zamilovaný.“ Natáhne se pro mou ruku a mně se zalijí oči slzami. „Ukázala jsi mi, co je to láska, co je to rodina, a ty jsi to nejdůležitější v mém životě.“ Jeho oči mě drží, když se mi začnou třást ruce. „Vím, že si tě nezasloužím, ale jsem ochotný se snažit a být hoden tvé lásky po zbytek života, pokud budeš souhlasit, že si mě vezmeš,“ řekne a já se k němu přitisknu a obejmu ho kolem ramen.

„Ano.“ Chytnu ho za čelist. „Rozhodně ano,“ zašeptám a on mě chytí za ruku a navlékne mi prsten na prst. „Miluju tě,“ vzlyknu, když se ozve hučení a jásot, a já se rozhlédnu po rodině a přátelích, pak se zaměřím na muže, který mě drží, a přitom zavrtím hlavou.

Před několika měsíci by mě nikdy nenapadlo, že tuhle chvíli budu prožívat právě teď, ale takový je asi život – nikdy nevíte, co dobrého se skrývá za rohem.

Aiden

O čtyři roky později

SE SLUNCEM, KTERÉ svítí, a se zvukem oceánu, který naráží na břeh několik metrů ode mě, sleduji svého dvouletého syna Isaacha, jak se ke mně brodí pískem a kope do dětského fotbalového míče, který mu poslal k Vánocům jeho strýc Carlo.

„Dobrá práce, kámo.“ Zvednu ho a začnu kopat fotbalový míč zpátky na pláž, poslouchám, jak se chichotá, když se mi běží po boku, a zvuk jeho smíchu mě rozesměje. Vzápětí dorazím na terasu domu, který jsem koupil před třemi lety poté, co mě přestalo bavit si ho pronajímat pokaždé, když jsme přijeli na Floridu, vynesu ho po schodech nahoru a May si na kulaté břicho položí knihu, kterou četla.

„Bavili jste se?“ zeptá se Isaacha, který okamžitě začne kopat nohama, aby se k ní dostal, a tak ho s ohledem na její břicho opatrně posadím na židli vedle ní.

„Bavili. S fotbalovým míčem mu to jde samo.“

„To mě nepřekvapuje.“ Zakloní hlavu, když se nad ní nakloním pro polibek. Pak jí položím dlaň na břicho, kde roste moje dcera.

„Je ti dobře?“ Nakloním se, abych jí prohlédl obličej.

„Je mi dobře.“ Usměje se, když mi objímá čelist. „Volal mi tvůj táta. Za hodinu tu bude s Marlou.“

„Dobře.“ Otočím hlavu a políbím ji do dlaně.

Rok po rozvodu mých rodičů spolu táta a Marla začali chodit a před dvěma lety se vzali u soudu, ani jeden z nich z toho nechtěl dělat vědu, a já jsem za ně nemohl být šťastnější. Moje máma se také pohnula z místa, i když si nevzala muže, se kterým už několik let chodí. Nejspíš proto, že kdyby to udělala, skončily by alimenty, které jí otec každý měsíc platí, a ona má svůj život ráda takový, jaký je – takže je asi svým způsobem taky šťastná.

A Bridgett, no, ona a Noah se nakonec dali dohromady, když se rozváděla, což bylo chaotické, a mají rozkošnou holčičku, která je středem jejich světa. A protože jsem nikdy neviděl svého nejlepšího kamaráda ani sestru šťastnější, nemohl bych z nich mít větší radost, ani kdybych se snažil.

I Mark se posunul dál, strávil něco přes rok ve vězení za postřelení Williama, ale odmaturoval, zatímco byl zavřený, a teď žije v Kalifornii a chodí tam do školy.

Za posledních pár let se všichni usadili. Chvíli to trvalo, ale stalo se to a díky své ženě mám s rodinou vztah, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že ho budu mít. Neřekl bych, že jsme si všichni blízcí, protože moje máma má pořád tendenci dělat kraviny, které mě štvou, ale jsme rodina. Voláme si a hlásíme se jeden druhému, slavíme narozeniny a významné události – což jsme nikdy předtím nedělali – a užíváme si vzájemně čas, když jsme spolu.

A dodnes, pokaždé když se podívám své ženě do očí, nemůžu si pomoct a obdivuji ji. Naučila mě toho tolik o lásce a odpuštění a díky ní budou naše děti vyrůstat s vědomím hodnoty rodiny, ať už sdílejí vaši DNA, nebo jste si ji sami vybrali. A nad to opravdu není nic krásnějšího.

 

Konec 11. dílu…