TBCHFC - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Del Richardson se plahočil lesem a všechny čtyři jeho hustě osrstěné tlapy se bořily do sněhu.

Jeho medvědí čich byl plný vůní: hustá, těžká vůně jedlí, čistá, svěží vůně nového sněhu. Pod tím se skrývala vlhká, zemitá vůně spadaného listí a větví, které se pomalu rozkládaly v bohaté půdě.

V tomto ročním období se toho moc nenasbíralo – žádné sladké spadané bobule, kterými by mohl potěšit svůj medvědí mlsný jazýček, a už vůbec ne med. Trochu si přičichl k malým větvičkám na malém stálezeleném stromku, žvýkal listy a vychutnával jejich ostrou, štiplavou chuť. Nebylo to ovoce, ale stačilo to. Už to bylo příliš dlouho, co se mohl takhle proměnit a spojit se se svou divokou stránkou. Takže právě teď mu stačilo cokoli, co nebylo tuctové jídlo.

Když se odvrátil od stromu a stále žvýkal, někde v dálce zachytil pach jelena. Okamžitě se v něm ozvaly instinkty medvěda grizzlyho, který chtěl jednoho ulovit a uspořádat hostinu. Del však tu myšlenku zahnal.

Pravda, při pomyšlení na lov mu v žilách bujel adrenalin, ale už dlouho neměl příležitost vzít na sebe medvědí podobu a toulat se, natož se vydat na dlouhou a namáhavou štvanici. Stále si ještě zvykal na to, že má čtyři nohy místo dvou.

Lov mohl počkat.

Neplánoval se v dohledné době vrátit do města, pokud by tomu mohl pomoci.

Pravdou bylo, že se z něj za posledních pár let stal workoholik. Bylo to těžké, když člověk vedl vlastní firmu: vždycky měl pocit, že když tam nebude neustále a nebude všechno kontrolovat a pak znovu kontrolovat, něco se pokazí.

Nezáleželo na tom, jak velký úspěch měl nebo kolik lidí si najal, aby pro něj takovou práci dělali. Byl pečlivý, i když byl na všechno sám a snažil se prosadit v oboru výpočetní techniky. A teď, i když jeho firma začala vzkvétat, pro něj bylo stále těžké se jen tak odvázat, odpočívat a užívat si plodů své práce. Vždycky se mu zdálo, že kdyby jen na vteřinu spustil oči z koule, všechno by se mu zhroutilo.

Možná v tom, že byl takový kontrolor, hrála roli jeho výchova: vyrůstal tak chudý, jak jen to bylo možné, aniž by byl bezdomovec, matka ho vychovávala sama. Měl pocit, že mu úspěch může být každou chvíli vyrván z rukou.

Ne že by se bál o sebe – ale konečně mohl své matce koupit opravdový domov a zajistit, aby o ni bylo postaráno tak, jak si zaslouží, po všech těch letech, kdy dřela jako kůň, aby neměli hlad.

Chtěl, aby už nikdy nezažila chudobu. A aby jí to zajistil, musel dál pracovat.

No… takhle se cítil, když byl ve své lidské podobě.

Jako medvěd všechny tyto starosti jednoduše smetl ze stolu – nebo je alespoň ztlumil, jako by naslouchal štěbetajícím hlasům kdesi v dálce. Jako medvěd se nechal unášet přílivem vůní a zvuků, které byly pro člověka nezachytitelné – a které jeho racionální, lidskou stránku zaplavily prostými potřebami medvěda. Jíst. Toulat se. Čichat. Prozkoumat své teritorium. Spát.

Byl to mnohem, mnohem jednodušší život.

Byla to viceprezidentka jeho společnosti Jackie, která ho konečně přesvědčila, že musí vylézt zpoza stolu a vzít si dovolenou.

No tak, Dele. Víš, že to tady zvládnu, řekla mu. Jsi tady, když v noci odcházím. Jsi tady, když ráno přijdu. Kdybych tě neznala, myslela bych si, že žiješ ve své kanceláři.

Del se tomu snažil trochu zasmát, ale pravdou bylo, že si to začínal myslet taky.

A začal si uvědomovat, že je to problém.

Bylo to tak dlouho, co se dostal do kontaktu se svým medvědem, že už se ho ani nesnažil vyburcovat, aby se proměnil a šel ven do svých oblíbených stanovišť.

Nechával ho zavřeného v koutku své mysli. Jeho schopnost měniče by mu nepomohla vést jeho obchod. A tak na to jednoduše přestal myslet.

Ale nebylo to zdravé. Ani pro něj, ani pro medvěda. Nakonec už to nedokázal popřít: potřeboval pauzu.

Dobře, řekla Jackie, když jí o svém rozhodnutí řekl. Vezmi si týden. Dva nebo dokonce tři týdny. Bůh ví, že si to zasloužíš.

Chvíli přemýšlel, kam by mohl jít nebo co by mohl dělat. Vydělal peníze – víc, než si kdy myslel, že vydělá za celý život. Nebyl zrovna miliardář, ale měl víc, než potřeboval k životu. Vždycky měl jednoduchý vkus.

Představa, že by utekl před zimním mrazem a odjel do tropického letoviska, ho prostě nelákala. Ani plavba na výletní lodi nebo něco podobně extravagantního.

Po nějaké době mu to došlo: jediné, co opravdu chtěl, bylo vrátit se domů.

Zpátky do chaty, kterou jeho rodina vlastnila, než jeho otec zemřel a vyšlo najevo, že jim zanechal jen dluhy.

Jeho matka ji prodala, aby část z nich pokryla, ale byla to jedna z prvních věcí, které koupil zpátky, jakmile podepsal svou první velkou smlouvu. Byla to jediná věc, kterou opravdu považoval za rozmařilost – zvlášť když tam nikdy netrávil moc času. Ale byl to způsob, jak získat zpět život, který ztratil.

Vždycky se tam chtěl vrátit. Ale stejně jako na všechno ostatní si na to nikdy nenašel čas.

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc si uvědomoval, jak dokonalé by to bylo: bylo to místo, na které měl vždycky hezké vzpomínky. A bylo dostatečně izolované, aby mohl konečně nechat svého medvěda volně pobíhat.

Mohl by se znovu spojit se svou zvířecí stránkou, kterou tak dlouho skrýval.

Proměnil se téměř hned po příjezdu. Celou noc strávil jako medvěd, nedělal nic jiného, než že jen čichal, podřimoval a jedl zbytky všeho, co uprostřed zimy našel.

Cítil, jak se z něj stres rozpouští.

Bylo to… jako by se znovu učil dýchat.

A bylo to úžasné.

Teprve teď se neochotně začal vracet k chatě.

Medvědí velké tělo potřebovalo palivo a bez lovu by ho tady prostě nedostal. Musel by se vrátit a udělat si něco k jídlu.

A kromě toho – sněhová bouře byla každou minutou horší a horší. Tady mezi hustými stromy to nebylo tak zlé a on věděl, že se může spolehnout na medvědí čich, který ho povede, a na jeho hustou srst, která ho zahřeje.

Přesto věděl, že je čas vrátit se.

Když se však prodíral lesem, uhodil ho do nosu nový pach. Takový, který nikdy předtím necítil a který se sem, doprostřed ničeho, vůbec nehodil. A uprostřed zimy.

Byla cítit jako… letní déšť. Jako broskve a smetana. Jako něco sladkého, nedefinovatelného a nekonečně čistého.

Zastavil se, zvedl hlavu a přičichl ke vzduchu.

Nevěděl, co je to za vůni, ale věděl, že ho volá. Musel najít zdroj.

Začal trochu pospíchat a přes padlé kmeny a husté závěje sněhu se prodíral s hbitostí, která byla vzhledem k jeho velikosti překvapivá.

Nebyl si jistý proč nebo jak, ale věděl, že ho to táhne dál, sledoval pach téměř bez své vědomé vůle. Medvědí instinkty převzaly vládu – všechno kromě lahodné vůně se mu vymazalo z mysli.

Zrychlil, teď už běžel téměř plnou rychlostí medvěda. V dálce se objevila světla chaty.

Je to… tady? V chatě?

V té části své mysli, která byla stále ještě lidská, měl čas být zmatený. V chatě byl teprve včera a tehdy tu žádný takový pach nebyl.

Při téhle rychlosti netrvalo dlouho a jeho mohutné tlapy se opřely o zadní verandu srubu. Nebylo možné se splést: ať už byl pach jakýkoli, vycházel z nitra jeho chaty.

Jdi do toho, pobídl ho medvěd. Jdi. Běž hned.

Proměnil se, došel ke dveřím chaty a téměř opatrně je otevřel.

Chata byla malá – měla obývací pokoj s maličkou kuchyní přistavěnou ke straně. Gauč se rozkládal a tvořil postel.

Del ji tedy uviděl, jakmile vstoupil dovnitř.

Ženu, která ležela na pohovce a její dlouhé medově blond vlasy se rozprostíraly po polštářích jako zářivá řeka. Rty měla lehce roztažené, jak spala, a tváře zrůžovělé. Přes tělo měla přehozenou tlustou parku, pod kterou byla schoulená tak, že jí na spodním okraji vykukovaly jen špičky prstů u nohou.

Dlouhou chvíli na ni jen zíral.

A pak se mu v hrudi zvedl medvěd a zařval.

Moje!

Zamrkal a v první chvíli nechápal. Ale medvěd byl neodbytný.

Moje! Moje družka! Je to naše družka!

Pochopení se přes něj přehnalo jako vlna. Ona byla zdrojem té úžasné vůně, kterou sledoval. Byla to ona.

Přitahovala ho, jako by byla sirénou, která ho volala v samém nitru jeho bytosti.

Často přemýšlel o tom, zda někdy najde svou družku. Mezi jeho workoholickými sklony a skutečností, že měl jen zřídkakdy příležitost jít ven a poznávat nové lidi, to vždycky vypadalo jako další věc, která se odsunula na konec seznamu jeho priorit.

Ale teď za ním přišla ona.

Nevěděl jak ani proč, jen to, že tu byla.

Schoulená na jeho pohovce, vypadala sladce jako vánoční anděl.

Žena se ve spánku pohnula a jeho náhle napadlo, že je po směně stále nahý. Družka nebo ne, to by rozhodně nebyl dobrý první dojem!

Spěšně došel k místu, kde nechal na podlaze hromádku oblečení, a navlékl si boxerky, tepláky a košili. Měničům bylo přirozeně mnohem tepleji než lidem, a než odešel, nechal oheň v malých kamnech dohořet. Otevřel dvířka kamen, opatrně je přikládal čerstvým podpalem a pomalu je rozdělával, dokud malý prostor chaty opět nenaplnilo teplo. Ženě, ať už to byl kdokoli, byla při příchodu zřejmě zima a přetáhla si přes sebe parku, aby se pokusila zahřát.

Znovu se pohnula a něco si tiše mumlala pod nosem.

Možná se jí to jen zdálo, pomyslel si. Když jí pohlédl do tváře, její čelo se svraštilo a obočí se stáhlo k sobě.

Ať už to bylo cokoli, nevypadalo to na příjemný sen. Vůbec ne.

Vzbuď ji, naléhal medvěd. Řekni jí, že jsi tu pro ni. Že se nemá čeho bát.

Ta myšlenka byla lákavá. A ze všeho nejvíc se jí chtěl podívat do očí a zjistit, jestli i ona chápe, že jsou druzi. Poslední věc, kterou chtěl udělat, však bylo vylekat ji.

Polkl a přikrčil se vedle pohovky. Natáhl k ní ruku a jemně jí ji položil na rameno.

„Ahoj,“ zašeptal a snažil se, aby jeho hlas byl co nejtišší. „To se ti jenom zdá – měla by ses probudit.“

Žena se zatvářila uštěpačně, spodní ret stáhla mezi zuby. Bylo jasné, že má nějakou strašnou noční můru.

„Probuď se,“ řekl. „Jsi v bezpečí. Není třeba se bát.“

Žena zamrkala a odhalila pár hlubokých hnědých očí, které kontrastovaly s medovou blond barvou jejích vlasů.

Del se prudce nadechl. Byly stejně krásné jako zbytek jejího těla – a v tu chvíli se zdálo, že se dívají přímo skrz něj, přímo do jeho duše.

Pak zmateně zamrkala a rychle vydechla, než se prudce posadila a rukou si sáhla na rty.

„Oh – oh, já – omlouvám se, já –“

„To je v pořádku,“ řekl rychle a zvedl ruce. „Nechtěl jsem tě vylekat. Jen jsi vypadala, jako bys měla špatný sen, to je všechno.“

Bojovně se na něj podívala, ruku stále zvednutou ke rtům. Očima těkala po jeho těle, prohlížela si ho a zřejmě se snažila rozhodnout, jestli se má bát, nebo ne.

Zůstal nehybně stát. Snažil se působit klidným a bezpečným dojmem – což věděl, že jako jeho družka by to mohla vycítit. Už teď viděl, jak se to děje: napětí z jejích ramen odcházelo a pohled jejích očí se uklidňoval. Neměl v úmyslu jí ublížit. Nic dalšího mu nešlo z hlavy.

„Já… omlouvám se,“ řekla po dlouhé odmlce. „Nechtěla jsem usnout a… no, nechtěla jsem se vloupat do tvé chaty.“

„Pokud si vzpomínám, tak jsem vůbec nezamykal, takže ses tam sotva vloupala,“ řekl a usmál se. Chtěl ji co nejrychleji uklidnit.

Krátce se tiše zasmála a trochu rozpačitě se na něj podívala. „No, to je pravda. Ale stejně to muselo být trochu zvláštní, vrátit se a najít mě tady. Možná jsem měla napsat vzkaz, abych ti to vysvětlila, ale jak jsem řekla, opravdu jsem nechtěla usnout. Musela jsem být unavenější, než jsem si myslela.“

„To je v pořádku, upřímně,“ ujistil ji. „Venku je pěkná vánice – a já si myslím, že bys neusnula na gauči úplně cizího člověka, kdybys to nutně nepotřebovala.“

Jeho medvěd se při slovech úplně cizí člověk zarazil.

Nejsme cizí! Je to naše družka, trval na svém. Teď, když byl po dlouhém věznění konečně vypuštěn, se zdálo, že se medvěd touží prosadit. Polkl a odstrčil ho stranou. Netušil, jestli ta žena vůbec ví, co jsou to měniči, natož osudoví druzi a pouta, která je spojují. Musel na to jít pomalu.

„Hele, proč mi neřekneš, co se stalo – začni svým jménem,“ řekl. „A možná ti můžu udělat něco teplého k pití. Zní to dobře, vaječný koňak?“

„To by bylo úžasné,“ řekla vřele. „A… no, děkuju ti, že nejsi vyděšený ani naštvaný. Dovedu si představit, že to muselo být překvapení, když ses vrátil domů a našel mě tady.“

Nemáš ani ponětí, pomyslel si, když zamířil do malé kuchyňky. To poslední, co při příchodu sem do chaty čekal, bylo, že najde svou osudovou družku schoulenou na gauči.

„No, byl bych radši, kdybys byla tady než tam venku,“ řekl a gestem ukázal na okno, kde se na sklo stále ještě snášel sníh.

Přikývla. „Děkuji.“ Podívala se na něj. „Promiň, ptal jste se na mé jméno. Jmenuji se Hazel. Hazel Granger.“

Hazel.

To jméno se k ní hodilo. Bylo teplé a měkké a připomínalo mu kouř a oheň. Zdálo se, že i jeho medvěd s tím souhlasí, napůl spokojeně přivřel oči a usadil se, aby poslouchal její vyprávění.

„Obávám se, že je to trochu dlouhý příběh,“ řekla. „Víš… zamluvila jsem si se svým přítelem dovolenou.“

Del se na ni podíval a jeho medvědí hlava vystřelila z místa, kde se opírala o přední tlapy. Ona má přítele?

Hazel se zasmála a mávla rukou. „Spíš s bývalým přítelem. Ale na poslední chvíli se na mě vykašlal, že mu uletělo letadlo a že už mu nestojí za to, aby sem chodil. Ani nevím, jestli tomu věřím, nebo jestli prostě zbaběle vycouval při jakémkoli náznaku závazku.“ Zavrtěla hlavou a zničeně se na něj podívala. „Promiň, ale nic z toho nemusíš vědět. Důležité je, že jsem se jako idiot rozhodla jet na chatu sama, uprostřed téhle vánice. A… nešlo to přesně podle mých představ. Sjela jsem ze silnice a skončila na úpatí svahu.“

Zamračil se. Srdce mu stále divoce tlouklo od chvíle, kdy se zdálo, že už je o ní rozhodnuto. Ale nebezpečí, které jí hrozilo, mělo přednost. „Měla jsi nehodu?“

Při pomyšlení na to, že je v nebezpečí, se mu v hrudi zavlnily vlny zoufalého neklidu. Představa, že jeho družka mohla být zraněna tak blízko něj a on se o tom nemusel nikdy dozvědět, mu do srdce vtlačila jasný střep strachu.

„Není to špatné,“ řekla rychle. „Sjela jsem z cesty, ale jsem v pořádku. Žádné trvalé poškození.“ Zvedla ruce a zahýbala prsty, jako by to chtěla demonstrovat. „Ale věděla jsem, že se mi nelíbí představa, že bych zůstala v autě a nechala se zasypat sněhem. Když jsem viděla světlo z tvé chaty, napadlo mě… no, doufala jsem, že by ti nemuselo vadit, kdybych se tu schovala.“

Tiše poděkoval vyšším silám, že nezhasl světlo na verandě, než se vydal na toulky jako medvěd.

Možná… no, možná to vypadalo hloupě, ale nemohl si pomoct a pomyslel si, že věci se takhle možná seběhly z nějakého důvodu. Že měl nechat světla rozsvícená, aby je mohla sledovat.

Koneckonců byly skoro Vánoce.

„Samozřejmě, že mi to nevadí,“ řekl a šel do lednice pro mléko, vejce a smetanu. „Jak jsem říkal, tohle není počasí, ve kterém bychom měli být venku. Byl bych mnohem radši, kdybys byla tady než venku.“

„Díky,“ řekla. „Opravdu to myslím vážně. Je hezké si v takové chvíli připomenout vánoční atmosféru.“

Přikývl. „Zní to, jako bys v poslední době prožívala těžké období. Ale neboj se. Slibuju, že tě nevyhodím ani nic podobného. Můžeš tu klidně zůstat, dokud se počasí neuklidní.“

Můžeš tu zůstat navždycky, dodal medvěd šibalsky, až Del málem protočil oči, než si vzpomněl, že Hazel je do jeho vnitřního rozhovoru sotva zasvěcená. Zabýval se rozbíjením vajec do skleněné misky a jejich šleháním, čímž se snažil odpoutat pozornost od medvěda.

„Mimochodem, nikdy jsi mi neřekl, jak se jmenuješ,“ řekla a usmála se.

„Samozřejmě – jmenuji se Del. Del Richardson.“

„Del?“ zeptala se. „To je neobvyklé.“

„Zkratka pro Delaneyho.“ Zasmál se. „To bylo dívčí jméno mé babičky. Můj otec si myslel, že to zní distingovaně, ale mně se to nikdy nelíbilo. Všichni mi říkají Del.“ Zapnul sporák, nalil mléko do hrnce a pomalu ho zahříval. „Jak sladký máš ráda koňak?“

„Sladký, jak jen může být,“ řekla. „Přiznávám – mám chuť na sladké.“

Zasmál se. „Žena podle mého gusta.“

Věděl, že je dobrý ve vaření zabijáckého vaječného koňaku. Na vánočních večírcích, kterými byla jeho firma pověstná, často stál u přenosného plynového sporáku celé hodiny a vařil jeden koňak za druhým, až nakonec musel lidi odříznout.

Doufal, že se Hazel bude chutnat, jak jej připravuje.

Míchal zahřívající se mléko a vejce a pomalu přidával cukr.

„Vypadáš, že víš, co děláš.“

Přešla přes malý obývací pokoj, aby se opřela o snídaňový pult a sledovala ho, jak dělá vaječný koňak.

„Je to taková moje specialita,“ přiznal. „Ale ne aby tě něco napadlo, obvykle jsem hrozný kuchař. Tohle je v podstatě jediné.“

Hazel se zasmála. „Dobře. Budu na to pamatovat. Ale doufám, že si uvědomuješ, že moje nároky na tenhle koňak jsou teď dost vysoké.“

Del se usmál. „Bude ti chutnat. Slibuju.“