TDPSC - 12. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

 Penny

Penny si nebyla jistá, co cítí. Byla to úleva, že je zpátky ve svém světě, a zároveň radost z jednorázových plenek - zvlášť když teď měla čtyři děti, o které se musela starat. Wildref byla starší než Alex, ale mladší než dvojčata. Z tíhy zodpovědnosti se jí chtělo sednout si a rozplakat se. Pak tu byl Warmund. Byla tak moc ráda, že se probudil. Když přišla na tento svět, z jeho zranění se doslova kouřilo. I když ho chtěla odvézt do nemocnice, netušila, jaké podivné věci tam jeho tělo provede. Nemohla prozradit znalosti o dracích takhle brzy.

Teď, když se na něj se sténáním dívala, jak se posadil, zatímco jeho pohled zůstal upřený na kolébku, se jí zmocnil nával hněvu. Byl to stejný druh hněvu, který se jí zmocnil, když si poprvé uvědomila, že je ve špatném čase a na špatném místě, tehdy, když ji Warmund poprvé omylem přivedl do Byrelmoru.

„Jsou děti v pořádku?“ zeptal se a jeho výraz i hlas byly ustarané.

„Ano.“ Penny se zhluboka nadechla a uklidnila se. „Jsou v pořádku. A hádám, že ty taky. Co se vlastně stalo?“

Warmund pokrčil rameny a pokrčil obě ruce. „Zasáhla mě magie. Nemohl jsem se hýbat.“

Přikývla. I když v ní stále dřímal vztek, který čekal, až se na něm vybije, věděla, že se na něj ve skutečnosti nezlobí. Po tvářích se jí kutálely další slzy, když odvrátila pohled. „Takže myslím, že je stejně nejvyšší čas, aby ses přijel podívat do mého rodného města. V celé jeho extrémně konzervativní kráse.“

„Ty ses vrátila do svého rodného města?“ Warmund se zamračil, když se pokusně postavil. Trochu se zakymácel, ale když se Penny pohnula, aby mu pomohla, zavrtěl hlavou. „Jsem v pořádku. Je ale zvláštní, že jsi nás přivedla zpátky do svého dětství… Ještě jsem se nestačil dostatečně poučit o emocionálních složkách portálů… Možná je to tím, že to bylo v době, kdy jsi ještě věřila v magii. Přinejmenším jsi k ní chovala silné emoce.“

„Dalo by se to tak říct.“ Penny se objala kolem ramen. Zachvěla se. „Tady mi bylo vytrháváno všechno, čím jsem chtěla být, jedno kruté slovo za druhým, až jsem se musela stavět ze zdí a šupin, jen abych tu bolest zastavila.“ Warmundův pohled změkl. Otevřel ústa, ale ona ho nenechala pokračovat. „V rohu jsou pro tebe nějaké šaty. Doufám, že oceníš, co jsem pro tebe dnes udělala; vloupala jsem se do svého starého domu a ukradla to všechno vlastní rodině.“

Gestem ukázala na konzervy a deky, které přinesla. Musela kvůli tomu nechat děti samotné s mužem v bezvědomí; žaludek se jí zvedal jen při pomyšlení na všechny ty hrozné věci, které se mohly stát, zatímco byla pryč.

„Díky.“ Warmund přešel ke kolébce a nahlédl dovnitř. Ramena mu poklesla a při pohledu dovnitř mu unikl tichý, roztřesený smích. „Ale podařilo se mi to. Zastavil jsem je. Neunesli ji.“

„Ne,“ souhlasila Penny. „Neunesli. My ano.“

Warmundova hlava sebou trhla. Překvapeně na ni zíral a ruce se jí zkroutily v pěst. Na okamžik ji opět přemohl vztek. Zadržela dech, aby se z ní nevrhl ven. Ano, zabránili zabijákům, aby ji unesli. Ale nezměnili nic tak, jak by chtěl. Nebyla sice přesvědčená, že je to špatně, ale celá ta marnost cvičení ji nutila křičet. Ve své době měla přátele, měla rodinu, s níž si rozuměla - tety, strýce a bratrance, které měla vroucně ráda. Ještě bolestnější bude žít teď, když jsou stále tam venku, ale přitom je nemůže kontaktovat, protože není Penny, kterou znají.

Warmund se k ní plně obrátil. Měl na sobě jen boxerky, které se jí podařilo na něj dostat, ale tentokrát se nehodlala nechat rozptýlit jeho postavou. Ruce se jí zkroutily v pěst, jak se snažila udržet, aby nevykřikla. Všechny děti sotva usnuly a ona byla vyčerpaná, fyzicky i emocionálně.

„Nechci říct nic, čeho bych později litovala,“ řekla mu pomalu. „A proto tě požádám, abys nic neříkal, dokud se nevyspím. Což jsem neměla už tři dny.“

„Zabili by ji.“

Penny sebou trhla.

„Možná jsem teď únosce já, ale ti zabijáci… ti ji měli zabít. Dítě.“ Warmundovy oči ji upoutaly, když sáhl do kolébky. Penny vypustila protest, ale on ji ignoroval, když zvedl Wildref. Dítě sebou škublo, zjevně nespalo tak, jak si Penny myslela, a vydalo ze sebe tenký nářek. Warmund si ji přitiskl k hrudi. „Zabili by ji, a myslíš, že by ušetřili tvé děti?“

Penny klesla na podlahu. Slzy a vzlyky přicházely rychle a těžce. Přitiskla si ruce na obličej a zoufale se snažila vzlyky zastavit. Hluk Wildref jen ještě víc vyděsil a její pláč začal být hlasitější. Ještě chvíli a ostatní se probudí! Zoufale vzhlédla, vyčerpání a vztek byly tak silné, že neměla sílu s nimi bojovat.

„Mohli zemřít. Mohli zemřít kvůli tobě. To ty jsi nás tam přivedl. Ty jsi přepadl palác a přivedl stráže přímo k nám! Všechno, co se stalo, je tvoje vina. Kdyby se jim něco stalo… kdyby je zabili… a já tu teď trčím! Zase úplně sama!“

Znovu se zhroutila do vzlyků. Warmund mlčel a Penny za to byla ráda. Byla příliš unavená na to, aby přemýšlela, a rozhodně příliš unavená na to, aby poslouchala. Vrhla se do hromady přikrývek na podlaze a dál vzlykala, dávala průchod všem svým emocím v návalu slz a vzlyků.

***

Když se probudila, cítila se o něco lépe, protože plakala a spala. Oči měla celé okoralé od slz a tělo ji stále bolelo únavou. Hlavu však měla o něco jasnější. Když se posadila, viděla, že Warmund tam stále je. Mlčky jí podal láhev s vodou. Dvojčata byla obě vzhůru, seděla na další dece a spokojeně chroupala nějaké sušenky.

„Díky.“ Penny vyprázdnila láhev s vodou a otřela si obličej do rukávu. „Promiň.“

Warmund pokrčil rameny. „Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala.“

„Co jsem…? Aha.“ Zrudla. „Není to tvoje vina, neudělal jsi to schválně.“

„Možná ne, ale máš pravdu. Byla to moje práce. Ať už náhodou, nebo ne. Ale musíš si uvědomit, že jsem ji zachránil. Zachránil jsem svou sestru.“ V jeho tváři se objevil záblesk bolesti. „Ale její matku jsem zachránit nedokázal. Všechno se to stalo stejně. Možná ne přesně tak, jak jsem si to pamatoval, ale ve skutečnosti jsem nic nezměnil. Wildref unesli, mou nevlastní matku zabili. Všechno to bylo zbytečné.“

Zavrtěla hlavou. „Ne pro nic za nic. Kdybys znal Katrinu, věděl bys, že to nebylo pro nic za nic. Říkal jsi, že po ní šli tamní zabijáci, aby ji zabili? Tak jsi ji zachránil. Možná ne tak, jak sis myslel, ale stejně jsi ji zachránil. Kat miluje svůj život. Miluje své rodiče a způsob, jakým vyrůstala. Mnohokrát řekla, že by svůj život za nic na světě neměnila. Teď máme šanci…“

„Chceš, abych se jí vzdal?“

Penny nejistě zírala.

Warmundův pohled potemněl, když vstal a přešel k oknu. Pod košilí, kterou ukradla z otcova prádelníku, se mu napjaly svaly. Ruce měl sevřené v bok, jak zíral na svět venku. Z hrdla se mu vydralo tiché zavrčení a jí se zdálo, že vidí, jak se kolem něj kroutí kouř. Sáhla do svého nitra a hledala nějakou malou jiskřičku magie. Nic tam nebylo, alespoň nic, co by mohla cítit.

„Po tom všem ještě chceš, abych se jí vzdal. Wildref do tohoto světa nepatří. Ani jeden z nás sem nepatří. Nikdo z nás,“ opravil ji, když se k ní otočil. „Chápeš vůbec, jaké dary ti byly odepřeny, když žiješ v tomto světě bez magie, a ne v Byrelmore? Jsi mocný mág, a přitom neznáš ani základy magie.“

„Já magii nepotřebuji.“

„Bez ní žiješ krátký život. Pořád pracuješ a pro co? Abys byla nešťastná a vyčerpaná z práce, kterou nenávidíš?“

Zavrtěla hlavou. „Není pravda, že svou práci nenávidím. Jsem ráda zdravotní sestrou. Můžu pomáhat lidem.“

Warmund si potlačovaně povzdechl, jako by jí to úplně unikalo, a ne naopak. „Možná můžeš být spokojená s tím, že nevyužíváš svého potenciálu, ale já to Wildref nemůžu dovolit.“

Penny podala Lise další sušenku. „Warmunde, ona miluje svůj život. Chceš jí to vzít jen proto, že si myslíš, že by místo toho měla vyrůstat v paláci?“

„Nejde jen o palác. Její drak jí byl odepřen, Penny. Její dědictví. Její lid. Její rodina!“

„Ona má rodinu! Rodinu, která ji miluje. Můžeš být součástí jejího života, ale…“ Co to říkala? Vyhodila ruce do vzduchu a hořce se zasmála. „Myslím, že nemáme na výběr. Není to tak, že bychom mohli otevřít další portál. Gratuluji ti, Warmunde. Změnil jsi čas. Hádám, že místo Katrinina bratra budeš jejím otcem. A já se teď asi budu muset starat o čtyři děti.“

Warmund pomalu zavrtěl hlavou. „Jen musím vymyslet způsob, jak se znovu dostaneš ke své magii, abys mohla otevřít nový portál. Pak se můžeme vrátit a můj otec může tebe i tvé děti poslat zpět do tvé vlastní budoucnosti.“

A co ty? Chtěla se zeptat. Zároveň chtěla říct: Alex je tvůj syn. Jak ho to ovlivní?

Ale slova, která se jí tiskla ke rtům, nebyla ničím jiným než obviněním. Odvrátila tedy tvář a neřekla nic. Do očí se jí znovu začaly tlačit slzy a ona je pevně sevřela a bojovala s nimi. K jejímu překvapení ji Warmund objal kolem ramen. Nejprve ztuhla, ale brzy se přistihla, že se do jeho tepla opírá. Bylo to tak příjemné, když ji někdo objímal…

„Je mi líto, že je to tak děsivé,“ zašeptal jí do vlasů. „Slibuji, že to vyřešíme.“

Přikývla, i když věděla, že je to lež. Nemohli na nic přijít, dokud odmítal vidět věci z její perspektivy. Ale v tuto chvíli na to nechtěla myslet. Chtěla jen, aby ji objímal.