TC - 32. kapitola

Překlad: Marťa

Hannah

Naši Chesterboroští Buldoci porazili své soupeře tři ku dvěma. I když se jednalo o fyzickou hru, Buldoci zůstali po celou dobu bdělí a snadno postoupili do finále. Po zápase bylo vzrušení v hotelu hmatatelné.

Hokejový tým zabíral celé patro, takže to tam vypadalo, jako na večírku v domě bratrstva, když jsme vystoupili z výtahu, až na pivo.

Takhle blízko konci se nepilo. Místo toho se tam kluci pohybovali v různých stavech svlečení po sprchách nebo před nimi. Cítila jsem energii. Byla jsem z nich nadšená. Cord se ptal, jestli chci zůstat na jídlo, ale já odmítla. Potřeboval být se svým týmem, takže se vracel do svého pokoje. Slíbil, že se za mnou zastaví a najíme se.

Přes parkoviště byl McDonald´s, tak jsem tam seběhla a vzala si jídlo na pokoj.

Následujících pár hodin jsem strávila děláním úkolů, které jsem musela odevzdat, když jsem tento týden pryč.

Kolem jedenácté se ozvalo tiché zaklepání na mé dveře. S prásknutím jsem zavřela svůj počítač a vyskočila z postele. Neměla jsem být tak dychtivá Corda vidět, ale byla jsem. Rozhovor s jeho otcem mi připomněl, že náš čas byl omezený. Přesto jsem si nemohla pomoct a vychutnávala jsem si každou chvíli s ním.

Otevřela jsem dveře a on mě objal a zatočil se se mnou. Dveře se za ním zabouchly a já se zasmála.

„Jsme ve finále, zlato!“ Zabořil tvář do mého krku a zasypal mi ho palčivými polibky. Než mě postavil na nohy, vyskočila jsem na něj a on mě políbil na ústa. Polibek netrval věčně, protože ustoupil, zapumpoval pěstí do vzduchu a zakřičel. Mohla jsem se jen smát. Čekala jsem, že teď bude méně vzrušený, ale stále jel na stejně vysoké vlně.

„Gratuluji,“ řekla jsem. „Jsem na tebe tak pyšná.“ Myslela jsem to vážně. Tvrdě pracoval a bylo zábavné sledovat, jak dosahoval svých cílů.

Objal mě a pak skočil na postel a poplácal místo vedle sebe. „Jsem vzrušený.“

Padla jsem vedle něj a uvelebila se mu u boku. „To se vsadím. Hráli jste skvěle.“ On hrál skvěle. Připsal si gól v přesilovce a dvě asistence. Na ledě byl ve svém živlu. Zářil a byl plný sebevědomí. Možná jsem tak vypadala já na pódiu…

„Díky.“ Zvedl se na loket, aby se na mě podíval. „A děkuji, že jsi tam byla.“

„Za nic bych si to nenechala ujít.“ To byla pravda. Jezdila bych tam a zpět, kdybych musela. Pokud šlo o mě, Cord byl můj, dokud to nebude jinak. Zastrčil mi pramen vlasů za ucho. „Škoda, že tu zítra nebudeš. Můj táta nás chtěl vzít po památkách.“

Chtěla jsem říct, že se jeho otec nebude zlobit, že tu nebudu, ale místo toho jsem se usmála. „Také mě mrzí, že o to přijdu. Ale v sobotu se k tobě vrátím na poslední zápas.“

„Vím.“ Naklonil se dopředu a jemně mě políbil. „Jsi můj talisman pro štěstí.“

Bylo to kýčovité a okouzlující. Nikomu jsem štěstí nepřinášela. Ale stejně, jako všechno ostatní v našem vztahu jsem se rozhodla tomu pro tu chvíli věřit. Právě teď, s jeho rty na mých a mým tělem stočeným k jeho, jsem štěstí cítila. Tak jsem se do něj ponořila a přitáhla si ho blíž.

Co začalo, jako líný polibek, stávalo se urychleným odhazováním oblečení. Rozdělili jsme se, abych si mohla sundat jeho dres přes hlavu a on mi mohl stáhnout mikinu. Pak jsme byli zase spolu a znovu jsme spadli na postel.

Zasmála jsem se, ale pak mě znovu políbil a já mu vzdychala do úst. Dotýkali jsme se jeden druhého a lapali po dechu. Nedokázala jsem se dostatečně nabažit jeho kůže. Hlavu jsem měla plnou jeho vůně a uši jeho sténání. Když do mě vnikl, povzdechla jsem si a přejela mu rukama po zádech a ramenou a sledovala ho. Vlasy mu padaly do čela a jeho oči se zavíraly, když jsme našli společný rytmus. Přidržovala jsem si ho nohama blíž. Paty jsem mu zarývala do zad a nechtěla ho pustit.

Naše pohyby byly zběsilé a jeho oči našly mé. Přesunul svou váhu, palcem se dotkl mého citlivého bodu a po několika nejjemnějších a nejbolestivějších třeních jsem se dostala přes okraj a vykřikla jeho jméno. Zaklonil hlavu dozadu, ponořil se hlouběji a zakřičel ve vlastním uvolnění to mé.

Když jsme se vzpamatovali, přivinul si mě k sobě.

Ani jeden z nás dlouhé minuty nic neříkal. Nakonec jsem se zeptala: „Potřebuješ se dnes večer vrátit do svého pokoje?“ Bylo pozdě. Hodně po půlnoci, ale nebyla jsem si jistá, jestli se nepotřeboval hlásit u trenéra nebo svého týmu nebo tak.

„Nikdo si nevšimne, že jsem dnes večer pryč. Viděl jsem vyplížit se několik dalších kluků. Všichni ostatní hrají Xbox.“ Zašklebil se. „Můžu zůstat až do rána.“

Úleva, která mnou projela, byla nebezpečná, ale abych byla upřímná, nemohla jsem předstírat, že nechci, aby byl tady nebo odešel. To byla bolest, se kterou se budu muset vypořádat později. Právě teď… „Tak co takhle další sprcha?“

Mrkl na mě. „Nejsem si jistý, že ta, kterou jsem si dal po zápase, odvedla svou práci.“

„Měla bych to zkontrolovat,“ odpověděla jsem vážně.

Chytil mě za ruku a bez dalšího slova mě táhl do koupelny.