TDPSC - 11. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Warmund

Z paláce stoupal kouř.

Z paláce neměl stoupat kouř. Spletl si snad dny? Warmund letěl, jak nejrychleji dokázal, a silně mával křídly. Jeho ohně poskakovaly a řvaly a z úst se mu valil kouř. Když udělal průlet nad palácem, spatřil na nádvoří desítky draků, kteří ocelí a plameny bojovali proti útočníkům. Ve vzduchu jiskřila magie. Její blesky srážely draky, kteří se vrhali do útoku na zabijáky.

Warmund se sklonil nízko, vrhl se k útočníkům a vypustil plíce ohně. Vyhnul se bleskům magie, které na něj byly vyslány. Jeden zasáhl jeho křídlo a to znehybnělo. Brnělo a pálilo a ochablo mu u boku. Zatímco se druhým snažil udržet ve vzduchu, udělal sudovitý kotoul a narazil do zdi paláce.

Náraz ho omráčil a zmátl; zasténal, když se proměnil zpět do své lidské podoby. Pravá ruka mu bezvládně visela u boku a on syčel skrz zuby. Vypotácel se na nohy. Několik zabijáků se vydalo na cestu k němu, ale stráže mezi ním a nimi rychle vytvořily štít. Warmund se touto levou rukou chytil za znecitlivělou paži, otočil se na patě a nechal stráže na holičkách.

Vzpomněl si na tuto scénu, když se ze svého pokoje podíval na zabijáky na nádvoří. Myslel si, že se nemohou dostat dovnitř, a spěchal sem na pomoc. Nechal Wildref zranitelnou. Musel se k ní dostat hned.

„Princi Warmunde!“ Strážný mu přispěchal na pomoc. Warmund vděčně přijal pomoc, nechal se mužem podepřít a odnést do paláce. „Co mám dělat?“

„Dej mi svůj pásek,“ zasyčel Warmund. „Potřebuju, aby mi ta ruka přestala plácat.

Strážný ho přitáhl ke zdi, aby byl daleko od útoku, a stáhl si opasek. Připevnil ho Warmundovi kolem hrudi, zápěstí zastrčené u ramene, aby udržel ruku na místě. Pak pohlédl Warmundovi do tváře a ztuhl.

„Ty nejsi princ!“ vykřikl a oči se mu rozšířily.

Warmund se uchechtl. „Příliš starý?“

I když strážný zvedl meč, Warmund ho chytil zezadu za krk a narazil mu obličej do zdi. Strážný padl k zemi a překvapeně zasténal. Warmund popadl meč a vyrazil chodbou. Nechal nohy, aby ho vedly známou cestou k dětskému pokoji. Když se přiblížil, uslyšel z druhé strany dětský pláč – několik dětí. Srdce mu vyskočilo až do krku, když vběhl dovnitř.

Byla prázdná, až na čtyři děti v kolébce. Jeho pohled prohledal místnost, ale po chůvě nebylo ani stopy. Jeho plameny se rozhořely ještě víc, když si uvědomil, že chůva lhala. Řekla, že ji zabijáci přemohli.

Ve skutečnosti utekla ještě před jejich příchodem.

Zasyčel mezi zuby a pak rychle vyrazil vpřed. Srdce se mu sevřelo až do prstů na nohou, když uviděl, kdo jsou další tři děti.

Pokud tu byly, znamenalo to, že tu byla i Penny. Žaludek se mu sevřel. Kde byla? Byla tam venku, uprostřed boje? Možná byla tvrdá jako hřebíky, nebo si to alespoň myslel, ale ve skutečném boji?

A kdyby tu nechal děti, nepochybně by se staly terčem zabijáků. Nemohl odejít.

„Bude to v pořádku.“ Pohledem přelétl Lisu s uslzenýma očima, Marka s rudým obličejem, kopajícího a povykujícího Alexe a nakonec Wildref. Ta také kopala a zmítala se. Tváře měla rudé a po tvářích se jí kutálely slzy. Warmundovi se rozbušilo srdce. Chtěl je všechny vzít do náruče a utěšit je.

Jednu ruku měl však stále necitlivou a druhou zvedl meč, když se otočil a postavil se doprostřed místnosti, připravený rozsekat každého, kdo by mohl zaútočit.

Nemusel čekat dlouho.

Během několika minut se z chodby ozvaly kroky. Připravil se, když se do dětského pokoje vřítilo pět lidí, všichni se oháněli meči a měli na sobě cákance krve. Když ho tam uviděli, překvapeně se zastavili. Několik z nich se ohlédlo do chodby. Jeden z nich se ušklíbl.

„Nenechali jsme tě náhodou poblíž pokoje tvé macechy?“

Warmund si nepřipouštěl, co to znamená. Místo toho skočil dopředu a prořízl mluvčímu hrdlo. Ten odskočil a zasyčel. Jakmile Warmund dopadl, prudce se otočil a udeřil. Jeho čepel proťala jednomu ze zabijáků krk. Do vzduchu vystříkla krev. Ostatní čtyři vykřikli a zaútočili jako jeden muž. Warmund se energicky bránil. Padala na něj jedna rána za druhou a on je všechny odrážel. Zabijáci uskočili dopředu a v tandemu ustupovali. Pravá ruka mu byla k ničemu a brzy se unavil.

Jeho plameny se rozhořely a on vypustil na vůdce dech. Plameny sžíraly prostor mezi nimi; vůdce vyplivl kletbu, když mu vzplál oděv. Upadl a kutálel se, zatímco se na něj z obou stran vrhli další dva. Warmund uskočil a přetočil se, aby se vyhnul oběma čepelím. Přitom se po něm ohnal další meč. Jen tak tak se mu podařilo vykroutit z jeho dráhy – nebo si to alespoň myslel.

Když znovu vyskočil na nohy a probodl útočníka, projela jím vlna lehké závrati. Podíval se na svou paži a zjistil, že má ve znecitlivělém mase hlubokou ránu a z těla se mu řine krev.

Skvělé. Přesně to potřeboval. Zapotácel se, zatímco tři zbývající zabijáci tlačili na svou převahu. Ačkoli ránu necítil, cítil, jak mu z těla odchází krev. Vytryskla z něj, když vrazil do vůdce a svou vahou ho přimáčkl ke zdi, zatímco třetího zabijáka pořezal na hrudi. Jeho čepel se smýkla po žebrech, ale při odbočování elegantně proklouzla hrdlem čtvrtého zabijáka.

Warmund ustoupil, vyhnul se roztřesenému útoku a zabil třetího. Vůdce zasyčel skrz zuby, když se zadíval na své mrtvé druhy.

„Nezklamu!“ Vůdce vymrštil ruku. Z prstů mu vyskočil výbuch magie a zasáhl Warmunda přímo do hrudi. Zvedla ho a odhodila přes celou místnost.

Plíce mu nefungovaly. Srdce mu divoce bušilo do žeber. Warmund ležel a lapal po dechu, zatímco se mu nedařilo roztáhnout plíce. Zabiják spokojeně zavrčel a začal se k němu loudat. Místností se rozlétla magie, která tančila mezi vrahovými prsty jako blesk. Po tváři mu přeběhl vítězoslavný úšklebek. Warmund se pokusil vymrštit, ale jeho tělo nereagovalo na to, co mu řekl.

„Neměli jsme v plánu tě zabít, jsi jen bastardí syn, žádná hrozba pro naše plány. Ale jestli trváš na tom, že budeš věrný dítěti, které tě nahradilo, budiž. Můžeš pro ni zemřít.“

Zabiják švihl mečem. Jiskřivá magie stékala po střence a obklopovala čepel praskající energií. Warmund se zhluboka nadechl a připravil se. Zabiják bodl mečem dolů; ozval se zvuk tříštící se keramiky a zabiják překvapeně vyjekl. Meč spadl na stranu a zabodl se do podlahy těsně vedle Warmundovy hrudi.

Keramika se Warmundovi rozstříkla po tváři. Zabiják se na okamžik zapotácel, než upadl. Penny stála na místě, které kdysi zabiják zabíral. Tvář měla bledou a v rukou svírala zbytky vzácné vázy. Padla na kolena vedle Warmunda a zkontrolovala mu tep.

Vydal ze sebe sténání, první zvuk, který se jeho tělo rozhodlo vydat, a slabě trhl hlavou směrem ke kolébce.

„Neboj se,“ odtušila Penny a utrhla si pruh sukně, aby mu ji uvázala kolem paže. „Vím, jak se odsud dostaneme.“

Vyskočila na nohy a zvedla obě ruce. Zavřela oči a po tváři jí stékal pot. Warmund si zprvu nebyl jistý, co dělá. Pak uslyšel zvuk zurčící vody a ucítil onu zvláštní vůni, která předtím doprovázela portály. Podařilo se mu zvrátit hlavu a sledovat, jak otevírá portál.

Oči se mu rozšířily. Otevřela portál sama, když se o to pokoušela poprvé? Penny byla mocnější mág, než si uvědomoval.

Když byla hotová, zadýchala se námahou. Trochu klopýtla a Warmundovi cukla noha. Frustrovaně zavrčel, když se znecitlivění a ochromení střídavě vytrácelo a nikdy nebylo dost dlouhé na to, aby si tak či onak zvykl. Penny se vrhla ke kolébce a celou ji, chrchlajíc námahou, tlačila, dokud neprošla portálem. Pak se pro něj vrátila, když zabiják začal znovu sténat.

„Odejdi,“ podařilo se Warmundovi zachrčet.

„Ne.“ Penny ho popadla kolem ramen a zvedla ho. S námahou zasténala, když ho táhla k portálu. „Nenechám tě tady.“

Jednou rukou se stále držel svého meče, ale nedokázal ho zvednout, když se zabiják vytlačil na kolena. Po čele mu stékala krev. Vzhlédl, oči omráčené, a když uviděl Penny a Warmunda, pohled mu potemněl.

Penny se mocně vymrštila. Warmundovi se před očima rozprostřela nesčetná změť zraku a zvuků, která zabijáka vymazala.

Nevzpomínal si, že by omdlel, ale když otevřel oči, ocitl se v matně osvětlené místnosti. Pod ním a přes něj ležely přikrývky. Do uší mu foukal podivný vítr. V paži ho pálila bolest, která nahradila tu pekelnou necitlivost. Byla mu zima… příliš velká zima…

Vítr přestal foukat a on si uvědomil, že to vůbec není vítr, ale auto. Hlava mu trhla. Penny vyskočila z místa, kde stála nad kolébkou. Žádný pláč se neozýval; musela je všechny uspat. Otočila se k němu a po tváři se jí rozlila úleva.

„To je dobře. Konečně ses probudil.“

Warmund nasucho polkl. „Kde to jsme?“

„Je to opuštěný dům nedaleko místa, kde jsem vyrůstala. Myslím, že jsem na tohle místo myslela, když jsem otevírala portál.“

Pomalu přikývl a pak se znovu setkal s jejíma očima. „Kdy?“

Penny se v očích zaleskly slzy. „1995. To jsme o víc než dvacet let předčasně.“