TDPSC - 10. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Penny

Penny se protáhla, svaly ji příjemně brněly po sexu, který měla předchozí noc. Ráno po něm vždycky milovala. Vždycky se cítila tak dobře. Jako by byl každý sval v jejím těle naprosto uvolněný. Spánek po sexu byl taky vždycky skvělý. Nikdy nespala tak tvrdě, jako když byla na vlně postkoitálních endorfinů. Teď se převalila a poplácala postel, když hledala Warmundovo teplo, aby se do něj mohla schoulit.

Nebyl tam.

Neochotně otevřela oči, aby se ujistila, že si z ní ruce nedělají legraci. Když viděla, že postel je skutečně prázdná, vyhoupla se na loket a pohlédla na prostor u krbu. Žádné přikrývky, žádné polštáře, žádný Warmund.

Možná je pořád venku s Lisou.

Srdce jí vyskočilo až do krku, jak jí v mysli naskočila ta nejhorší možnost – že jí unesl dítě. Odhodila přikrývky a zkontrolovala postýlky. Ležely tam všechny tři její děti. Mark měl otevřené oči a usmíval se na ni, ale spokojeně ležel. Alex se také začínal probouzet, ale Lisa měla oči pevně zavřené. Takhle to obvykle fungovalo: než se Alex probudí a ona ho bude muset přebalit a nakrmit, stihne Markovi vyměnit plenku a pak bude muset vzbudit Lisu, která bude hodně bručet a povykovat.

Když se její bosé nohy dotkly studené podlahy, znovu se rozhlédla. Po Warmundovi nebylo nikde ani stopy. Srdce se jí začalo svírat. Tak takhle to bylo, co? Znovu mu naletěla. Usnout s mužem, s nímž právě sdílela své tělo, jen aby ráno zjistila, že je pryč.

Proč s Warmundem čekala něco jiného?

Zavrtěla hlavou. Očekávala něco jiného, protože byla vyděšená a sama; přilnula k němu, protože jí byl povědomý. Nic jiného to nebylo.

Měla jsem mu říct, že Alex je jeho dítě.

Po zádech jí přeběhl mráz. Včera večer, když se vrátil, se mu ani jednou nepokusila říct, že má syna. Syna, který, co ona věděla, mohl zmizet, pokud se mu to povede. Plíce jí ztuhly, jak jí tuhla krev v žilách. Ne pro všechno, co věděla. Kdyby Warmund neměl důvod být na Zemi, pak by Alex nikdy nebyl počat. Zmizel by jí z náruče, i když ho držela? Vzpomněla by si vůbec?

Měla jsem mu to říct. Měla jsem ho prosit, aby neodcházel. Měla jsem mu dát důvod, aby zůstal.

Když se jí myšlenky začaly vymykat kontrole, dveře se rozletěly. Penny vyskočila na nohy a v hrdle se jí ozval výkřik radosti. Zadusila se jím však, když uviděla, že muž, který vstoupil, ve skutečnosti není Warmund. Okamžitá hrůza však trvala jen krátce. Poznala ho; jizva na čele a hustý cop na zádech to prozrazovaly.

„Thonisi.“ Při pohledu na známého draka si s úlevou povzdechla. „Díky Bohu, že jsi tady.“

Thonis na ni nechápavě zíral. Vtom si všimla meče v jedné ruce a krátké dýky v druhé. Byl také oblečený v plné zbroji a Penny se rozšířily oči. Odtáhla se od něj a v hrdle jí zaskočil dech.

„Odkud znáš moje jméno?“

„Já –“ Jak na to měla odpovědět? V tuhle chvíli draci ani nevěděli, že je možné cestovat časem! Nasucho polkla a upřela pohled na meč. „Já… já jsem…“

Mark, který už začínal být podrážděný, ze sebe vydal ostrý výkřik, aby jí dal najevo, že je připraven vstát. Posadil se a přitáhl k sobě Thonisův pohled. Batole se nakrčilo, zcela ignorovalo cizího muže a natáhlo ruku k Penny. Ta ho zvedla a rozhlédla se kolem, jestli tu není něco, co by mohla použít k nošení všech tří dětí. Samozřejmě tam nic nebylo. Za ním se objevili čtyři muži; všichni se mračili.

„Co je to?“ Thonis se jí dožadoval. Pohlédl na místo na podlaze, kde včera večer ležel Warmund. V denním světle viděla krvavé skvrny na dřevě a přikrývkách, do kterých byla schoulená. „Takže ten infiltrátor s sebou vzal svou družku a děti, aby vyloupili palác?“

Vykrást palác? Penny spadla čelist. „O čem to mluvíš?“

Jeden ze čtyř mužů vstoupil dovnitř a sebral ze stolu tašku. Kovově zacinkal. „To je strašně moc zlata na ženu, která má na sobě tak staré šaty.“

Warmund vykradl skutečný palác? Na co asi myslel? Zadívala se na váček a pak zpátky na Thonise. Ten se na ni upřeně díval a jeho výraz byl vypočítavý. Úplně se lišil od milé, laskavé tváře, kterou znala.

„Nevíme, že by v tom měla prsty,“ řekl jeden z mužů. „Eh, miláčku? Možná, jsi jen prostitutka, kterou…“

„Já nejsem prostitutka,“ odsekla Penny a do tváře se jí nahrnula horkost. Postavila se na nohy a přitiskla si Marka k hrudi. „A co se týče vykrádání paláce, nevím, o čem mluvíš, takže můžeš prostě…“

Thonis ji přerušil. „Watne, zatkni ji.“

Čtyři muži se zarazili a zírali na něj. Jeden z nich se na ni pochybovačně podíval a pak zpátky na Thonise. „Ehm, no, ne že bych nechtěl uposlechnout rozkazy, ale jsi si jistý? Chci říct, že drží dítě a…“

„Tak si to dítě vezmi a Jord jí nasadí pouta.“ Thonis zúžil oči. „A jestli nám způsobíš nějaké potíže…“

„Nebudu,“ slíbila Penny.

Srdce jí bušilo a v krku měla sucho, ale tolik toho říct mohla. I když se jí nohy třásly touhou utéct a srdce jí bušilo tak silně, že jí ústa zaplnila hořká chuť, nehodlala způsobit žádné potíže. Neudělala by nic, co by ohrozilo její děti.

Přesto se jí v hlavě točily myšlenky. Nikdo v paláci ji neznal. Netušila, kdy má k útoku dojít ani kde se Warmund nachází. Měla by jim všechno říct? Znělo to nemožně… nevěřili by jí… kdyby je před útokem varovala, pak by si, až k němu dojde, mohli dokonce myslet, že se na něm podílela.

Co měla dělat?

Watn a Jord se přiblížili. Oba se stále tvářili nejistě, ale ani jeden neprotestoval. Penny ucukla, když se Watn pohnul, aby vzal Marka. Její protest se však zadrhl v hrdle, když Thonis zavrčel. Neochotně předala válečníkovi své dítě.

„Potřebuje přebalit,“ zamumlala. V očích se jí zaleskly slzy. „To budou všichni.“

„Postaráme se o tvé děti,“ ujistil ji Jord, když jí spoutával ruce. „Nemusíš se o ně bát. Mám tucet mladších sourozenců, vyměnil jsem už spoustu plenek.“

Mrkl na ni, což jí pomohlo trochu zmírnit obavy, ale ne moc. Jakmile ji spoutali, vypadal Thonis mnohem klidněji. Kývl na ostatní dva, kteří vešli dovnitř, když se Alex začal vztekat, a chytil ji za ruce. Penny se zkroutila a ustaraně se dívala na své děti, když ji táhli pryč.

Kde byl Warmund?

***

Penny by nikdy nenapadlo, že se skutečně ocitne v kobce, kde jsou draci. Ironie té hloupé hry, kterou tak často hrávali – té hloupé hry, která pro ni tolik znamenala, protože v dětství jí hloupé hry nikdy nebyly dovoleny –, jí neušla. Jenže teď jí to připadalo dvojnásob ironické. A to ani ne v legračním smyslu.

Jakmile ji sem přivedli, rozplakala se. V hlavě se jí honily všechny možnosti, co mohla udělat, ale na její současné situaci to nic nezměnilo.

Trčela tady, ve vězení, a neměla tušení, kde jsou její děti a co teď bude dělat.

Nebyla si jistá, jak dlouho tam už byla, plakala a bála se, co jí přinese budoucnost, když do cely znovu vešel Thonis, tentokrát v doprovodu někoho, kdo jí byl velmi povědomý. Chvíli jí trvalo, než si jeho tvář zařadila jako tvář Volcanta, Mistyina manžela. Nestrávila v jeho blízkosti dost času na to, aby jeho tvář okamžitě poznala.

Penny si otřela tváře a postavila se oběma drakům čelem. „Kde jsou moje děti?“

„Byly odvezeny do královských jeslí,“ sdělil jí Volcant krátce. „A teď, jak se tvůj druh dostal do paláce, aniž by si toho někdo všiml?“

„Není to můj druh.“

„Tak tedy tvůj milenec.“

„Není…“

Thonis protočil oči. „Cítíme ho z tebe. Nelži nám.“

Penny na něj chvíli zírala a třásla se, jak byla jí zima. Ramena se jí nahrbila, jak si objímala ruce kolem pasu. „Chci vidět své děti.“

Volcant vykročil vpřed. „Nejsi v pozici, abys mohla vznášet požadavky, člověče. Dobře vím, že se proti mému králi chystá spiknutí. Ty a tvůj milenec jste zjevně jeho součástí. Nemysli si, že tě tvé děti ochrání. Pokud to bude nutné, přidělíme jim novou rodinu; byla to tvoje chyba, že jsi je sem přivedla, když jsi byla…“

„Nic jsem nedělala!“ Penny vybuchla, už to nedokázala déle zadržet. „Nevěděla jsem, že se pokusí palác vykrást. Říkal, že si jde hledat práci, ale já si myslela, že to znamená jen to, že mě a děti nechá samotné. Nevěděla jsem, že se chystá být naprostý idiot!“

Oba draci se tvářili nevzrušeně. Podívali se jeden na druhého a pak zpátky na ni. Vztek v ní vzplál a z prstů jí vylétly jiskry magie.

„Musíte mi věřit,“ vyhrkla, „já to nevěděla!“

Zvuk šumící vody ji přiměl vyskočit. Hlava jí šlehla doleva a ona zalapala po dechu; v boční stěně kobky se rozzářila stejná zářící trhlina v čase a prostoru, která ohlašovala příchod portálu. A když na ni zírala, zmizela.

Srdce se jí rozbušilo. To jsem udělala já?

Thonis i Volcant se na ni upřeně dívali. Když však Volcant otevřel ústa, ozval se z chodby výkřik. „Útočí na nás!“

Oba draci na ni ještě chvíli zírali, pak se otočili na patách a vyrazili pryč, zastavili se jen proto, aby ji zamkli zpátky. Penny se rozběhla ke dveřím a křičela za nimi. Útočí na ně. Zajíc. Byli tu dřív? Na tom nezáleželo. Byli tady. Šli po královském dítěti – měla být v královských jeslích.

Spolu s jejími dětmi.