TC - 41. kapitola

Překlad: Marťa

Cord

Linc a Declan zůstali v noci, před mým prvním exhibičním zápasem, u mé matky v New Jersey. Už se vrátili do školy, ale oba řekli, že by si to nikdy nenechali ujít. Nenutil jsem je, ale byl jsem rád, že přijeli.

Byl jsem nervóznější, než jsem čekal.

Většinu léta jsem strávil s mámou. Obvykle jsem si čas rozděloval rovnoměrněji, ale po tom všem, co se stalo s Hannah, jsem s tátou ještě nemluvil. Nevěděl jsem, jestli někdy budu. Možná časem.

Máma nás pohostila snídaní v restauraci v Menlo Parku. Dělali tam nejlepší palačinky, jaké jsem kdy měl. Usrkávala kávu a objednala si vejce na toustu, zatímco my ostatní jsme si dali víc sacharidů, než bylo pro kohokoli zdrávo. Usmívala se na mé kamarády, jako by to také byli její synové. Zpátky u ní jsem si sbalil věci a vyrazil na kluziště se slibem, že se s nimi všemi setkám po zápase.

Hra začínala až ve čtyři, ale já tam šel dříve na ledovou koupel a připravil se. S autem jsem zajel do garáže poblíž Madison Square Garden. Většina mých věcí přišla s týmovým vybavením, tak jsem si vzal svou osobní tašku a vyrazil na ulici.

Září v New Yorku bylo upocené a tísnivé. Vdechoval jsem zápach příliš mnoha aut a příliš mnoha lidí a usmíval se. Odmalička bylo mým snem hrát tady, v MSG. Když jsem podepsal smlouvu s Jaguáry, nečekalo se, že se sem dostanu tak rychle. Ale přesto jsem byl tady.

Vstoupil jsem dovnitř. Voněl tam led a můj úsměv se roztáhl.

Zeptal jsem se na cestu do šatny a zamířil tam, kam mi ukázali. Vzruch protrhly první tóny státní hymny. Pravděpodobně šlo o zvukovou zkoušku. Ale když zpěvák začal zpívat, zastavil jsem se a každičký sval v těle se mi stáhl.

Hannah.

Zavřel jsem oči, abych se povzbudil. Nemluvil jsem s ní od toho dne v jejím přívěsu, než opustila Chesterboro, ale její debutový singl hráli v rádiu. Pokaždé, když jsem ji slyšel, zasáhlo mě to přímo do hrudi.

Ale tohle nebyla její píseň. Tohle byla hymna, což znamenalo, že… byla tady.

Nohy mě nesly k ledu – směrem k ní – ještě dříve, než jsem se stačil zarazit.

Když jsem vyšel z tunelu a otevřelo se přede mnou kluziště, rozhlížel jsem se a hledal ji. Její hlas tady byl větší. I když jsem se snažil ovládnout své očekávání – své vzrušení – nedokázal jsem to. Bylo to, jako by moje tělo vědělo, že byla blízko. Že já byl blízko ní.

Našel jsem ji stát u skla s mikrofonem v ruce.

Zpívala a oči měla zavřené. V mnoha ohledech vypadala stejně. Její vlasy byly stejně dlouhé a její ústa… polkl jsem.

Ale nebyla tak hubená. I odtud vypadala její tvář o něco plnější a její boky zahalené do tmavé džínoviny byly zaoblenější, než dříve. Vypadalo to na ní skvěle. Ve tvářích měla barvu a zdála se být obrazem zdraví.

Byla krásnější, než kdy jindy.

Nečekal jsem, že mě to po tolika měsících tak srazí – jako rozjetý náklaďák.

Hodil jsem si tašku na rameno. Sledoval jsem ji a nedokázal s tím přestat. Otevřela oči a uviděla mě, jako by byl i její pohled přitahován k mému.

Její hlas trochu zakolísal, ale pokračovala dál a udržovala oční kontakt. Jako vždy to způsobilo, že mi tělem projížděly elektrické impulzy.

Co tady dělala? Bylo zřejmé, že na dnešním zápase zazpívá hymnu. Ale odmítal jsem si myslet, že to mělo něco společného se mnou, i když si to můj zrádný mozek přál. Včera večer tady vystupovala se Zealots, což jsem věděl, protože i když jsem si to milionkrát říkal, nemohl jsem přestat sledovat její kariéru, fandit jí a sledovat, jako právě teď. Bylo to, jako bych po ní poslední měsíce hladověl, a teď byla tady. Fotky na internetu nebo na reklamních fotografiích ji prostě nevystihovaly.

Když dozpívala, dlouho jsme na sebe hleděli.

Ale přinutil jsem se odvrátit. Byla tu kvůli práci a já také. Znovu nadechnout jsem se mohl, až když jsem se vrátil do haly.

„Corde!“ Její hlas se nesl tunelem vestibulu a zastavil mě. Ozvaly se kroky, příliš rychlé na to, aby šla. Běžela za mnou a pak bylo ticho. Zavřel jsem oči a připravil se, že ji znovu uvidím.

S klidným nádechem jsem se k ní otočil čelem a pokusil se o úsměv. „Ahoj, Hannah.“

Zblízka byla dokonalá. Prsty mě na popruhu tašky svědily.

„Ahoj.“ Z běhu byla udýchaná. Udělal jsem několik kroků směrem k ní – vždycky mě to k ní přitahovalo – než jsem se zastavil.

Také se přiblížila, zvedla ruku, jako by se mě chtěla dotknout a já ztuhl, protože jsem si nemyslel, že bych to mohl přežít. Zarazila se. „Ráda tě vidím.“

„Já taky.“ Následovala pauza, a protože jsem nikdy nezvládal trapné ticho, řekl jsem: „Budeš zpívat hymnu.“

„Jo.“ Mávla směrem ke kluzišti. „Nikdy předtím jsem to nedělala. Měla by to být zábava.“

„Zníš skvěle.“

„Díky.“

Přikývl jsem. Bože, tohle bolelo. Otevřel jsem pusu a hodlal to zkrátit a schovat se do šatny.

Ona mě ale přerušila. „Pozvali tě zahrát si.“ Zhoupla se na patách.

Proč ten rozhovor prodlužovala? Možná to pro ni nebylo tak mučivé, ale pro mě bylo brutální tady stát a povídat si. „Jo. Myslím, že jsem připravený.“

„Gratuluji.“

„Díky.“ Sevřel jsem rty a díval se kamkoli, jen ne na ni. „Poslyš, měl bych jít do šatny.“ Ustoupil jsem a vytvořil mezi námi odstup.

„Rád jsem tě viděl. Opravdu. Hodně štěstí dnes večer.“

Ani jsem nečekal, až se rozloučí. Přísahám, že jsem léto strávil prakticky tím, že jsem se zahrabal v posilovně. Běhal jsem a cvičil až do vyčerpání, abych byl příliš unavený na to, abych na ni myslel. I tehdy se mi zjevovala ve snech. Moje kariéra se brzy rozběhla – cítil jsem to – a nikdy jsem se necítil sebevědoměji. Ale když došlo na Hannah, nic to pro mě neznamenalo.

Zavolala za mnou, ale já dál pokračoval ke schodišti. Na tomto místě jsem se nevyznal, ale šatny byly obvykle v prvním patře.

„Corde,“ řekla a následovala mě na schodiště. „Počkej, prosím.“

Dohnala mě na odpočívadle. „Hannah, no tak. Snažím se tady dělat správnou věc, ale tohle…“ Mávl jsem mezi námi rukou. „Neprotahujme to, ano?“

Přistoupila blíž. Ohnul jsem prsty, protože potřeba držet ji mě fyzicky bolela. „Ne. Přišla jsem ti něco říct. Doufám, že mi to dovolíš.“

Byl jsem bezmocný udělat cokoli jiného, než na ni zírat a nehybně se držet, abych neudělal něco, čeho bych litoval, jako se po ní natáhl.

„Byla jsem úplný idiot.“ Zastrčila si pramen vlasů, který jí utekl z culíku, za ucho. „Měl jsi pravdu. Byla jsem vystrašená. Zbabělá. A je mi to líto. Moc se omlouvám.“

Díval jsem se jí do očí. Co se mi tady snažila říct?

Pokračovala. „Měla jsem ti věřit, když jsi říkal, že to s námi chceš zkusit. Jen jsem nevěděla proč. Všechno v mém životě byl naprostý chaos. Celý život jsem se snažila být dokonalá, být respektovaná. Být toho hodna…“ Zavrtěla hlavou a kousla se do rtu. „A pak ses tam objevil uprostřed mého nejhoršího období a řekl mi, že tě zajímám, že mě miluješ a já jen…“ Oči se jí zalily slzami. „Prostě jsem tomu nemohla uvěřit. A za to se moc omlouvám. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit.“

Polkl jsem. Hrdlo jsem měl sevřené a sotva jsem dýchal.

„Požádala jsem Mila, jestli by nemohl zařídit, abych tady dnes nemohla zpívat. Myslela jsem, že kdybych se k tobě dostala, mohla bych s tebou mluvit. Že bych tě možná po zápase mohla vidět a říct ti…“ Hlas jí zeslábl.

„Co mi chceš říct, Hannah?“ Vyhrkl jsem. Snažil jsem se nedoufat, ale…

„Že tě miluji.“ Její hlas zazvonil schodištěm, jako by v něm použila veškerou sílu. „Milovala jsem tě, když to mělo být na oko. A od té doby tě miluji.“

Taška mi spadla na zem a já si ji přitáhl do náruče. Ať už měla jakkoli pevný culík, neměl šanci vydržet, protože jsem jí ruce zabořil do vlasů a její ústa zakryl svými.

Líbal jsem ji se vší syrovou bolestí a emocemi, které jsem v sobě posledních několik měsíců nosil. Hladil jsem jí palci po tvářích a snažil se setřít její slzy, ale stále přicházely nové, takže jsem ji líbal, dokud jsme oba mohli dýchat. Bylo to divoké a drsné, ale polibek opětovala. Její prsty se mi zarývaly do zad a tahaly mě za vlasy zezadu na hlavě.

Když jsem se odtáhl, zabořil jsem tvář do jejích vlasů a objal ji rukama. To, že jsem ji znovu držel v náručí, byl jeden z mých snů. Zavřel jsem oči ze strachu, že když ji nebudu pevně držet, zmizí mi.

„Prosím,“ řekla s tváří tisknoucí se k mé hrudi. „Prosím, dám mi ještě šanci? Vím, že to bude těžké, možná ještě těžší, než jsme si kdy mysleli. Ale bez tebe mi bylo mizerně.“

Tiše jsem věnoval modlitbu všem bohům, kteří tohle umožnili. „Tak moc jsi mi chyběla.“ Hlas jsem měl zhrublý, až jsem se bál, že mě neslyšela. „Taky tě miluju.“

Vydechla a zachvěla se. „Ještě pořád?“

„Nedovedu si představit, že bych někdy přestal.“

Vzala můj obličej do dlaní a divoce mě políbila. Pak pronesla slova, u kterých bych nikdy nečekal, že budou tak kouzelná, ale byla. „Mám soukromou šatnu.“

„Sakra, jo,“ odpověděl jsem. Nebyla to ta nejromantičtější věc, kterou jsem mohl říct, ale myslel jsem si, že se povedla, protože mě chytila za ruku. Sotva jsem měl dost času popadnout tašku, než mě vytáhla ze schodiště a zamířili jsme halou k výtahu.

Muckali jsme se v něm, jako dva puberťáci. Pak cinkly dveře a ona mě táhla chodbou do pokoje.

Zavřela za námi dveře a otočila zámkem. Odhodil jsem tašku a ona se mi vrhla do náruče. Chytil jsem ji a podržel její nohy kolem mého pasu. Sklonil jsem ústa k jejím a zavedl nás k pohovce, kde jsme na ni oba klesli.

Ani jednou jsme nezaváhali. Čas odloučení teď nic neznamenal. Uctíval jsem ji chvějícíma se rukama. Po tak dlouhé době bych nikdy nečekal, že ji budu mít zase u sebe. Že nám bude ochotná dát šanci.

Naše oblečení během několika sekund zmizelo. Její kůže na mé byl jako návrat domů. Nemohl jsem se jí dostatečně dotýkat a ona byla stejně zoufalá. Když jsem do ní vnikl, zastavili jsme se a klidně leželi. Drželi jsme jeden druhého a dýchali. Setkal jsem se s jejím pohledem a ona mi odhrnula vlasy z čela a vzala můj obličej do rukou.

„Miluji tě,“ řekla a ta slova mi zpívala v hrudi.

Při pohybu jsme se na sebe dívali, a když jsme došli do konce, přepadli jsme přes okraj společně, v objetí jeden druhého. Byl to ten nejžhavější a nejemotivnější zážitek, jaký jsem kdy zažil.

Následně jsme se schoulili na gauči a objímali se. Dlouho jsme nic neříkali.

Nakonec však prolomila tiché kouzlo. „V kolik hodin potřebuješ být v šatně?“

Vydechl jsem. „Pravděpodobně před patnácti minutami.“

Zasmála se a já se přinutil uvolnit sevření. Přesunuli jsme se, abychom se posadili a já si ji posunul na klín a váhal, jestli ji pustit. 

Vtiskla mi polibek na tvář. „Moc tě miluji. Trvalo mi tak dlouho, než jsem ta slova vyslovila, ale teď, když jsem to udělala, budu je říkat pořád.“

„Moc rád ta slova slyším, kotě.“ Políbil jsem ji.

Když jsem se odtáhl, pohladila mě po tváři. „Vím, že ti to musím vynahradit, abych ti dokázala, že to myslím vážně s tím, že nám dám šanci. Ale jdu do toho, pokud jsi stále ochotný i ty.“

„Holčičko, když tě poslouchám, nikdy v životě jsem nebyl šťastnější.“

Znovu jsme se líbali a já se jí nemohl nabažit. Když jsme se stáhli, prohlížela si mě. „Pak se tě musím zeptat na jednu věc.“

„Na jakou?“

„Nosí holky dresy svých kluků na zápasy téhle úrovně?“

Usmál jsem se. Bylo ve mně tolik štěstí, až jsem měl pocit, že mě roztrhne. Mrkl jsem na ni. „Moje dívka ano.“