TBCB - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Georgia

Vykoupu Ellu, převléknu ji do nového teplého pyžamka a položím ji do přenosné postýlky. Je naprosto rozkošná a já si nemůžu pomoct, ale zamilovala jsem se do ní. Nemůžu přestat myslet na Juliana, který ji odmítá držet, dokonce na ni i mluvit. Hodně mě to trápí a chci si s ním o tom vážně pohovořit, ale na to je ještě brzy. Jakmile se výsledky vrátí a zjistí, že je její otec, možná se dá dohromady.

Jdu dolů. Když procházím kolem jeho kanceláře, všimnu si, že sedí za stolem a tře si čelo.

„Jsi v pořádku?“ Stojím ve dveřích.

Podívá se na mě a pak stočí zrak zpět k počítači.

„Jo, jen mě bolí hlava.“

„Och, dobře.“ Řeknu a vyjdu ze dveří.

Jdu do kuchyně, otevírám všechny skříňky a hledám prášky na bolest. Žádné nenajdu, tak jdu do koupelny v přízemí. Tam najdu lékárničku, kterou otevřu. Je tam Tylenol, Advil, Motrin, Sudafed, Pepcid a léky proti nachlazení. Vezmu lahvičku s Motrinem, vysypu na ruku tři oranžové prášky, naliju sklenici vody, vezmu dětskou chůvičku a jdu do kanceláře.

„Natáhni ruku.“

„Proč?“ Vzhlédne ke mně.

„Prostě to udělej.“

Natáhne ruku a já mu upustím prášky do dlaně a podám mu sklenici s vodou.

„Vezmi si je, jsou na bolest hlavy.“

„Tři? Měli by se brát jen dva.“

„Věř mi, dva nezaberou.“

„Díky.“ Povzdychne si.

Posadím se na šedou koženou sedačku u zdi naproti jeho stolu.

„Takže, jaký druh společnosti je Cambridge International?“

„Jsme firma zabývající se vývojem technologií. Vytváříme softwary a aplikace, mimo jiné.“

„Wow a kolik ti je?“ Lehce na něj přimhouřím oči.

„Minulý měsíc mi bylo třicet.“

„A už sám vlastníš společnost?“

„Mám partnera. Jmenuje se Kevin a je taky můj nejlepší přítel. Začali jsme vytvářet aplikace, když nám bylo šestnáct. V osmnácti jsme prodali naši první aplikaci a vydělali si slušné peníze. Společně jsme si pronajali byt, koupili pokročilejší vybavení a investovali část peněz do softwaru, který vyvinul Kevin. Vydělali jsme na tom jmění a já vyvíjel aplikaci k softwaru. Představili jsme ji čtyřem různým společnostem a všichni ji chtěli. Tak začalo předhánění v nabídkách a společnost, která nabídla nejvíce, ji dostala. A tak začalo Cambridge International.“

„Proč 'Cambridge', neměl by být název spojení jmen vás obou, když jste partneři?“

„Počáteční nápad s aplikací byl můj. Zeptal jsem se ho, jestli se chce připojit. Když jsme přemýšleli o názvu společnosti, on byl ten, který navrhl Cambridge International, protože v tu dobu už nás kontaktovali mezinárodní firmy.“

„To je opravdu skvělé.“ Zakřením se. „Dobře pro tebe.“

„Díky.“ Zasměje se. „A co ty? Kolik ti je? Jestli nevadí, že se ptám.“

„Pětadvacet.“

„Myslel jsem si, že tak nějak, na svůj věk vypadáš vyspěle.“

„Musela jsem rychle vyrůst.“

„Proč?“ Nakloní hlavu.

„To je dlouhý, komplikovaný příběh. Nudil by ses a jsem si jistá, že by se ti ještě zhoršila bolest hlavy.“ Usměju se.

„Můžu se zeptat, odkud jsi?“

„Původně z Chicaga.“

Najednou se z chůvičky, která je pod jedním z polštářů ozve pláč.

„Vážně?“ Nakloní ke mně Julian hlavu.

„Co? Tohle místo je obrovské. Jak mám slyšet, když se probudí?“ Rychle vstanu a zamířím nahoru.

Jakmile vejdu do ložnice, okamžitě znám důvod jejího pláče. Zvednu jí, sednu si s ní na postel a vyměním mokrou plenu. Mluvím s ní, ona se usmívá. Když vzhlédnu, uvidím Juliana stát ve dveřích.

„Čau.“

„Teď se zdá šťastná.“

„Všechno, co potřebovala, bylo vyměnit plenu, že holčičko?“ Zakřením se, polechtám ji a ona se zasměje.

„Jen jsem ti chtěl dát vědět, že bolest hlavy přešla, díky za prášky.“

„Nemáš zač, proč trpět, ne?“

„Jo, jdu do postele. Dobře se vyspi.“

„Díky, ty taky.“

Poté, co dám Ellu zase spát, se převléknu do pyžama, umyju si tvář a vlezu do postele.

Zítra je Díkuvzdání a já mám hodně co na práci. Nemůžu se dočkat, až překvapím Juliana s podomácku uvařenou večeří. Už jsem nakoupila všechny suroviny včetně krocana a několika koláčů. Vše je uložené v ledničce v kuchyni pro zaměstnance, aby to neviděl.

Usmívám se, když myslím na to, jak byl sexy. Jeho stopětaosmdesáti centimetrová výška, krátké hnědé vlasy, světle modré oči, stín vousů na tváři a svalnaté tělo doplňuje jeho sexy vzezření. Škoda, že jeho osobnost je na hovno. Ale věřím, že je to všechno jen přetvářka, protože čím víc spolu mluvíme, tím víc v něm vidím. Poté, co jsme vedli konverzaci o jeho jizvě a jak mi nebyl ochoten poskytnout víc, věřím, že by mi mohl dát víc. Z nějakého důvodu nechtěl. Je toho hodně, co skrývá a tak dlouho, jak budu pobývat u něj doma, dám si za úkol zjistit víc. Není na škodu ho lépe poznat, protože nakonec stejně odejdu a on se stane jen vzdálenou vzpomínkou.

***

Ráno vstanu brzy, abych vše připravila na Díkuvzdání. Ella spala celou noc a já se modlím, aby zůstala spát, dokud nedám krocana do trouby. Julian ještě není vzhůru, což jsem ani nečekala, když je dnes kancelář zavřená. Aspoň jsem si to myslela, ale u něj člověk nikdy neví. Vezmu krocana z ledničky, očistím ho, udělám nádivku a dám ho do trouby, když uslyším Ellu plakat. Běžím nahoru, vejdu do ložnice a uvidím Juliana stát u postýlky.

„Můžeš jí zvednout.“ Řeknu.

„Právě jsem šel kolem a slyšel ji brečet. Otevřel jsem dveře a ty jsi tu nebyla.“

„Byla jsem dole.“ Řeknu, zatímco ji zvedám. „Dobré ráno, hrášku.“ Políbím ji na hlavičku, než ji položím na postel.

„Můžeš mi prosím podat plenku?“

„Jistě.“

Julian přejde k místu, kde jsou plenky a jednu mi podá.

„Je už připravené kafe?“

„Jo, stačí jen stisknout tlačítko.“

„Díky,“ řekne a odejde z místnosti.

Má jeden z těch nóbl kávovarů s digitálním displejem a stovkou dalších funkcí. Zabralo mi jeden den naučit se, jak s ním zacházet, ale určitě dělá zatraceně dobré kafe. Nesu Ellu dolů a dám ji do její židličky, zatímco připravuju láhev a cereálie.

„Co je to sakra za nepořádek a proč pečeš krocana?“

„Protože je Díkuvzdání.“ Usměju se na něj. „Šťastné Díkuvzdání.“ Neodpoví mi a jen zírá.

„Dělám večeři, chtěla jsem tě překvapit.“

„Proč?“ Opře své sexy tělo o ostrůvek.

„Jako poděkování, že jsi mě najal, abych se starala o Ellu a nechal mě tady.“

„No, přál bych si, aby ses mě nejdřív zeptala. Mám plány.“

Jsem k němu otočená zády, když míchám Elliny cereálie.

„Och, moje chyba. Nemyslela jsem si, že něco máš. To je v pohodě, s Ellou to sníme.“

„Je jí šest měsíců. Jak si asi myslíš, že bude jíst večeři Díkuvzdání?“

„Dám jí trochu krocana a sladkých brambor do mixéru a to samé udělám s brusinkovou omáčkou.“

„Kde ses naučila vařit?“

„Tady a tam.“ Přejdu k Elle, podám jí láhev a posadím se, abych ji nakrmila troškou cereálií s jablkovým pyré.

„No omlouvám se, ale s Kevinem máme plány. Je to něco, co děláme každý rok.“

„To je v pohodě, měla jsem se nejdřív zeptat. Žádný problém. Zbytky můžeš jíst dalších několik dní.“

„Jo, dobrý nápad.“

Vyjde z kuchyně a já pokračuju v krmení Elly.

„To je v pořádku, holčičko. Máme jedna druhou a to je vše, co potřebujeme. Nepotřebujeme tvého tátu, aby nám zkazil den. Uděláme z něj ten nejlepší. Jen ty a já.“ Usměju se a cvrnku ji do nosu a ona se rozesměje.