TC - 38. kapitola

Překlad: Marťa

Hannah

Zachránila jsem svou matku.

Když mi ji propustili do péče, byla neděle odpoledne. Vypadala hrozně. Vlasy měla zplihlé a mastné a její tvář měla stále na sobě zbytky make-upu, který měla na sobě, když byla zatčena.

Nebylo žádné slzavé ahojky. Ve skutečnosti jsme ani jedna z nás nic neříkala, dokud jsme nebyly na dálnici a nemířily zpátky do Chesterboro.

„Nebyla jsem si jistá, že přijdeš,“ řekla mi a dívala se z okna. „Být tebou, taky si nejsem jistá, jestli bych přišla.“

„Jsi moje matka.“ Neřekla jsem, „samozřejmě, že bych přišla“. Uvažovala jsem o tom, že bych ji nechala ve vězení, kde nemohla pít alkohol a brát drogy. „Ale je to tak. Tohle už dál nezvládnu.“

„Vím.“ Stále se na mě nepodívala. „Máš svou vysokou školu. Přesně tak, jak jste to ty a tvůj otec vždy chtěli.“ Ta slova mohla znít zahořkle, ale nezněla. Pouze rezignovaně.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nebudu na vysoké škole pokračovat. Alespoň ne teď.“ Můj dnešní ranní let odstartoval za tmy. Když jsem sledovala východ slunce z okna, spoustu věcí jsem přehodnotila. Včera večer, když jsem odcházela z toho hotelu, jsem byla naštvaná. Na Corda, na jeho otce, na mou matku… na všechno, co mě přivedlo na tuto cestu. Ale za úsvitu jsem se rozhodla, že všechny ty problémy nemusely být moje. Otcův sen, abych šla na postgraduál, nemusel zůstat mým.

Co jsem chtěla, bylo vidět, jak daleko dojdu se svým zpěvem. Možná neprorazím. Ale jsem na řadě, abych převzala kontrolu.

„Ale to je to, co jsi chtěla.“ Vykulila oči, jako by panikařila. „Nemůžeš to vzdát.“

„Nejsem si jistá, jestli je to to, co jsem chtěla já nebo to, co jsem si vždycky myslela, že po mě chtěl táta.“ Hudba bylo něco, co jsme spolu sdíleli. I když ji moje matka měla také ráda, neměla zoufalou potřebu zapojit se do ní, jako jsme to dělali já a můj otec.

„Stále plánuji věnovat se hudbě, ale budu ji dělat trochu jinak, než chtěl on. Udělám to po svém.“

Ucítila jsem její pohled. Pak se zase otočila a zírala tiše z auta po dlouhé míle.

„Už nevím, co chci.“ Bylo to tiché přiznání. Když jsem se na ni podívala, zírala na své ruce. „Dlouho jsem o tom ani nepřemýšlela.“

I když mě ta slova rozzlobila, protože měla chtít být mojí matkou, nechala jsem to ze sebe stéct. „Vyrostla jsem sama, mami. Taky bys měla žít svůj život.“

Její tvář se otočila k oknu, ale já v jejích očích viděla slzy.

„Je načase, abys zjistila, co chceš dělat dál. Jak chceš, aby tvůj život vypadal. Beze mě a bez tátova stínu.“ Naklonila jsem se, abych si sáhla do kapsy u bundy. Stále jsem tam měla brožuru z Schooting Star Acres. Vytáhla jsem ji, srovnala, jak nejlépe jsem dovedla a podala jí ji. „Je to strašný název pro odvykací zařízení, ale přijali by tě.“

Překvapeně se na mě se slzami v očích podívala.

„Mám peníze. Šetřila jsem, abych mohla studovat. Nestačí to úplně, ale až prodám přívěs, mělo by to doplatit zbytek.“ Bylo mi jedno, že mi Cordův otec nabídl jmění. Nevzala bych si od něj ani korunu.

„Hannah, to…“ ukázala na uvedené náklady na letáku, „… je hodně peněz.“

„Můžeš mi to splatit.“

Vykulila oči.

„Až se postavíš na nohy. Jestli se chceš znovu postavit na nohy.“ Nadechla jsem se a sevřela pevněji volant. „Pokud to neuděláš, požádám tě, aby ses ode mě držela dál, dokud se to nestane. Potřebuji nový začátek a ty taky.“ Ta slova bolela. Byla to jedna z nejtěžších věcí, které jsem potřebovala říct. Ale nepomáhala jsem jí tím, že jsem byla její berlička. Musela to chtít sama. „Ale jestli se chceš postavit na nohy a jestli se mnou chceš mít vztah, slibuji, že ti budu pomáhat na každém kroku.“

Pár kilometrů jsme seděly v tichosti. Nevěděla jsem, jestli bude odvykání fungovat. Nevěděla jsem, jestli bude soudce v jejím případě shovívavý bez přimluvení pana Spellmana. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to bude chtít udělat. Ale stálo to za to. Stejně, jako moje sny.

„Co když to nezvládnu?“ Zeptala se tichým hlasem. „Co když to nebude fungovat?“

Pokrčila jsem rameny. „Pak nebude. Ale co můžeš ztratit?“

„Nic,“ řekla a narovnala se. „Teď nic nemám.“

I když jsem si myslela, že to nebylo možné, srdce se mi sevřelo. „Přesně tak.“

Sevřela ústa. „Máš pravdu.“ Přikývla. „Pojďme do toho.“

Zpomalila jsem, zastavila na krajnici a vytáhla z kapsy telefon.

„Co to děláš?“ Zeptala se vyděšeně.

Vzala jsem si od ní brožuru a do své navigace vložila adresu zařízení. „Řekla jsi, že do toho chceš jít.“

„Ano.“

„No, tak na co čekáme?“

Usmála se a poprvé, po dlouhé době, mi připomínala matku, kterou jsem kdysi znala. „Máš pravdu. Na co čekáme?“

***

Zastavily jsme se na pozdní večeři v levném rychlém občerstvení, a pak jsem měla matku ubytovat v Shooting Stars. Název stranou. Areál byl opravdu krásný. Nevěděla jsem, jestli tak vypadala všechna odvykací zařízení, nebo jestli tohle bylo obzvláště pěkné, ale pokud prošlo testem pana Spellmana, tak mi to stačilo. Měla jsem pocit, že měl vysoké nároky na všechno, nejen na přítelkyně svého syna.

Když jsem ji opouštěla, bylo pozdě. Netušila jsem, jestli to bude fungovat, ale byla jsem s tím smířená. Cokoli bude následovat, bude její volba. Řekla jsem jí, že ji zkontroluji, ale podle domácího řádu nebyly po deset dní, kdy bude pracovat na odvykání, povoleny žádné návštěvy ani telefonáty.

V neděli večer jsem zaplatila za pokoj v motelu. Byla jsem vyčerpaná, když jsem minulou noc skoro nespala a pak jsem přes den řešila svou matku. Ležela jsem na posteli v ošuntělém motelu u silnice a zírala na telefon.

Cord mi poslal několik textovek a hlasových zpráv. Přečetla jsem je všechny, ale nevěděla jsem, jak reagovat. Říkal, že toho moc lituje, ale nebyla jsem si jistá, čeho přesně. Řekl, že neměl vytahovat Sebastiana a že to tak nemyslel. Možná ne, ale kdyby to nebyl Sebastian, bylo by to něco jiného – jeho otec nebo jeho práce. Moje práce, naše odloučená. Nevydrželi bychom to. Přesto jsem potřebovala slyšet jeho hlas.

Poslouchala jsem jeho vzkazy tolikrát, že jsem si je zapamatovala. Minimálně do jedné hodiny jsem neusnula.

Ale když jsem se v pět hodin probudila a nemohla znovu usnout, vstala jsem, osprchovala se a odhlásila. Bolelo mě celé tělo a měla jsem pocit, jako bych se pohybovala v tekutém písku, ale byla jsem si jistá, že za to mohlo jen zlomené srdce. Časem se to srovná.

Tohle v podstatě říkaly všechny písničky.

Shooting Stars byly tři hodiny jízdy od Chesterboro a já se do kampusu dostala kolem deváté. Dr. Pierce měl konzultační hodiny a já s ním potřebovala mluvit.

Zaklepala jsem na jeho dveře a on vzhlédl a otočil židlí, aby na mě lépe viděl. „Hannah.“ Vždy se usmíval, když mě viděl a mě napadalo, že mi Pierce byl otcem, kterého jsem v posledních letech neměla. „Vrátila jste se. Škoda toho prohraného zápasu hokejového týmu, že?“ Sundal si brýle na čtení a zavrtěl hlavou.

„To je, pane.“ Klesla jsem do pohodlného křesla v jeho kanceláři. Ani jsem nedokázala spočítat, kolikrát jsem tam seděla, abych s ním něco probrala. „Potřebovala jsem s vámi ale mluvit o něčem jiném.“

„Jistě, co pro vás mohu udělat?“

„Přemýšlela jsem, jestli existuje nějaký způsob, jak dokončit zbytek semestru dálkově.“ Když jsem do školy mířila, nebyla jsem si tím jistá, ale teď, když jsem to vyslovila, tak ano.

„Proč byste to chtěla?“ Vypadal šokovaně.

„Za měsíc nebo dva pojedu na turné s Dazed Zealots. Budu v New Yorku nahrávat album.“ Projel mnou záblesk vzrušení. Když jsem to řekla takhle, věděla jsem, že to bylo správné rozhodnutí.

Prohlížel si mě. „Chápu.“ Otočil se ke svému počítači a vytáhl si moje záznamy. Tento semestr jsem chodila jen na čtyři hodiny a jedna z nich bylo samostatné studium u něj. Protože do konce zbývalo už jen pár týdnů, vsadila bych se, že bych prostě nemohla sem tam přijít a přesto mít dost dobré známky na to, abych mohla odpromovat. Ale nechtěla jsem svého vzdělání nechat jen tak.

Díval se na mé známky a to, co jsem potřebovala udělat, ale já věděla, že viděl to, co jsem už věděla. Byla jsem připravená odejít. Odvrátil se od obrazovky a otočil se, aby se na mě podíval. „Potřeboval bych si promluvit s dalšími profesory, ale nevidím nic, co by vám v tom mělo bránit.“

Vydechla jsem. „Vrátím se na jakékoli zkoušky, bude-li to nutné.“ Nedokázala jsem si představit, že by se do té doby přívěs prodal. „Děkuji vám, doktore Pierci. Vrátím se na promoci, a až budu na koleji, zastavím se vás pozdravit.“

„Budu rád,“ řekl. Postavila jsem se, připravená odejít. „Slečno Marshallová?“

„Ano?“ Zastavila jsem se ve dveřích.

„Hodně štěstí. Se vším.“ Odmlčel se, ale poznala jsem, že chtěl říct ještě něco. „A také… Pamatujte, že někdy utíkáme před věcmi a někdy utíkáme k věcem. Vždy je snazší, když zjistíte, která varianta je ta vaše.“

Naklonila jsem hlavu. Nebyla jsem si jistá, jestli mluvil o škole nebo o Zealotech nebo o něčem jiném. Ale bez ohledu na to, co se snažil říct, to byla dobrá rada. „Děkuji. Budu na to myslet.“

Přikývl, postavil se a sevřel mě do objetí, které jsem nečekala.

Poplácal mě po rameni. „Teď se běžte vyspat. Vypadáte unaveně. Och, a pošlete mi kopii toho alba, ano? Možná jsem starý, ale pořád oceňuji dobrou hudbu.“

„Pošlu.“ Zasmála jsem se, i když mi to znělo dutě. Zamávala jsem, a když jsem zamířila ke svému autu, cítila jsem se lehčeji. Když jsem se vracela domů, minula jsem hokejové kluziště.

Cord.

Polkla jsem slzy v krku a zoufale se snažila tu bolest zatlačit stranou. Chyběl mi. Jeho hlas, jeho úsměv a způsob, jakým odlehčoval každou situaci. Chtěla jsem ho vidět, slyšet a držet. Až na to, že to bylo hloupé. Kdybych na něm byla závislá ještě víc, později by ta bolest byla ještě horší.

Pokud šlo o něj, před ničím jsem neutíkala. Zachraňovala jsem nás oba od další bolesti.