TC - 37. kapitola

Překlad: Marťa

Cord

Linc přišel za svítání, nebo jsem si to alespoň myslel. Včera večer jsem zatáhl zatemňovací závěsy. Nechtěl jsem vidět slunce.

Zasténal jsem a litoval vypitého alkoholu. Ale poté, co Hannah odešla, to byla jediná věc, která uklidnila chaos v mé hlavě. Dnes jsem za to ticho platil.

„Jsi tady,“ zněl, jako by nespal. „Myslel jsem, že budeš s Hannah.“

Přetáhl jsem si pokrývku přes hlavu a zavřel oči.

„Proč nejsi s Hannah?“ Slyšel jsem, jak padl na postel vedle mě. „Být tebou, určitě bych byl s Hannah. Samota je na hovno.“

„Nechci o tom mluvit,“ zabručel jsem.

„Fajn. Protože o tom nechci slyšet.“ Odfrkl si. „Jak jsi roztomilý. Je nechutné se na to dívat.“

Ta slova mě zasáhla do hrudi. Shodil jsem ze sebe pokrývku. „Rozešli jsme se.“

Zvedl se na loktech. „Promiň, ale co?“

„Rozešli jsme se.“ Posadil jsem se a položil si polštář za záda. „Nebo odvolala naše falešné randění.“ Pouze lidé, kteří spolu skutečně chodili, se mohli rozejít a bylo jasné, že nás takhle neviděla.

„A ty jsi jí to jen tak dovolil?“ Řekl nevěřícně. „Jsi naprostý blázen?“

To nebyla podpora, kterou jsem očekával. „Sakra, Lincu, tak to není.“

„A jak to sakra je?“ Ukázal na mě. „Jsi do ní blázen.“

„Včera večer tady nebyla na zápas.“

„Jsi si jistý?“ Přimhouřil oči. „Proč?“

„Její letadlo mělo zpoždění. Řekla, že první dvě třetiny sledovala živě, a pak se tam dostala na poslední třetinu.“

„To zní, jako by udělala, co mohla.“ Podepřel si rukou hlavu. „Myslel jsem si, že letěla dřív.“

„Změnila si let. Odletěla z Philadelphie místo ze Scrantonu.“

„Proč to udělala?“

To jsem pořád nevěděl. Byl jsem příliš zaujatý vším ostatním, než abych na ni tlačil. Vypovídalo to hodně o našem „vztahu“, že jsem z ní musel tyhle informace dolovat. „Říkala, že měla naléhavou situaci. To je vše, co vím.“

„Nic z toho nezní, jako důvod k rozchodu. Jistě, mohla vynechat nějaký ten zápas, ale dělala, co mohla. Ne jen tak ledajaká dívka by pro svého chlapa létala sem a tam.“

Myslím, že jsem se nikdy necítil, jako její chlap. To byla velká část problému. Taky si myslím, že mě tak nikdy neviděla. „Ukázal jsem jí fotku Sebastiana Taylora a jí.“

„Ježíši Kristě…“

Zamračil jsem se na něj. „Nemyslím si, že to bylo bezdůvodné…“

 „Posledních pár dní létala všude možně a tohle jsi udělal tohle?“ Zavrtěl hlavou a pak si lehl. „Taky bych se s tebou rozešel.“ Odfrkl si, evidentně mnou znechucený.

Mohl jsem se jen mračit. „Jsi kretén.“

„A ty jsi hlupák,“ odsekl. „Ona není Rachel, ty pitomče. Zacházel jsi s ní, jako by byla.“

Mé podráždění vyvřelo a já na něj zíral. To jsem dělal? Vím, že byly jiné – téměř polární protiklady – ale včera večer jsem reagoval, jako by byly stejné. Byl jsem unavený a naštvaný ze zápasu. Nebyla to omluva, ale bylo to vše, co jsem měl. „Sakra.“

„Přesně tak.“ Přikývl. „Jaká byla její pohotovost? Je všechno v pořádku?“

„Neřekla mi to. Ale musela kvůli tomu odletět z Philadelphie.“

„To je divné. Muselo to být něco velkého, když to zmeškala.“ Přikývl přesvědčeně. „Měl by ses jí zeptat.“

„Nemyslím si, že se mnou bude mluvit.“

„Je jenom jeden způsob, jak to zjistit. Běž to zjistit.“ S rukama za hlavou klesl znovu na polštář.

Jen jsem rozpolcený zíral. Po tom, co jsem řekl, na mě byla pravděpodobně naštvaná. „Nevím, co říct.“

„Co takhle začíst s ‚promiň, že jsem se choval, jako blázen‘? Začni odsud.“ Zavrtěl hlavou. „Pokud jsi nemluvil o Rachel, měl bys to udělat taky. Zaslouží si vědět, že má co dočinění s tvými zavazadly a ne jejími. A nech mě být. Potřebuju se vyspat.“

Vyskočil jsem z postele a hledal nějaké kalhoty. Rychle jsem si vyčistil zuby, protože jsem toužil dostat se k ní, omluvit se jí a ujistit se, že byla v pořádku. Zamířil jsem k výtahu, zatímco jsem si ještě oblékal mikinu, která byla možná čistá.

Na jejím podlaží jsem vyskočil, než se dveře úplně otevřely. Její dveře byly otevřené, tak jsem se vřítil dovnitř. Až na to, že uvnitř byla uklízečka, ne Hannah.

„Promiňte. Kde je ta dívka?“ Zeptal jsem se, když se mi sevřel žaludek.

„Žádná dívka. Úklid.“ Žena ukázala na sebe.

„Vím. Kde je…“ nakoukl jsem jí přes rameno. Místnost byla úplně prázdná. Žádná taška. Nic.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a poslal jí SMS. Hannah. Omlouvám se. Můžeme si promluvit? Stál jsem tam a čekal na odpověď. Neobjevily se žádné tečky, které by naznačovaly, že obdržela mou zprávu nebo že by se chtěla vrátit. Vydechl jsem a vrátil se dolů.

V pokoji ke mně Linc vzhlédl. „Co děláš zpátky?“

„Není tam. Probíhal tam úklid.“

Linc zvedl obočí. „Není tam teď nebo tam není vůbec?“

Nevěděl jsem, tak jsem zvedl telefon a zavolal na recepci. „Dobrý den,“ pozdravil jsem recepčního. „Mohl byste mě spojit s Hannah Marshallovou?“ Řekl jsem mu číslo jejího pokoje.

„Je mi líto, pane. Paní Marshallová se včera pozdě v noci odhlásila.“

Podíval jsem se na Linca. „Děkuji.“ Zavěsil jsem. „Odešla včera v noci.“

„Zkoušel jsi jí zavolat?“ Zeptal se a posadil se.

„Psal jsem jí zprávu.“ Vytáhl jsem telefon a vytočil její číslo. Čekal jsem, než jsem spadl do hlasové schránky. „Nic.“

„Sakra. To mě mrzí, chlape.“ Zavrtěl hlavou. „Za pár hodin se odhlásíme a večer budeme autobusem na cestě domů.“

Přikývl jsem. Ale měl jsem pocit, že už bylo pozdě.

Ten den byl jeden z nejdelších v mém životě. Odhlásili jsme se v jedenáct. Na oběd jsme skončili v Denny´s. Když jsme nastoupili a vyjeli domů, byla jedna hodina. Kdybych měl své auto, byl bych doma za čtyři nebo pět hodin. Ale autobusem to bylo jiné kafe. Když jsme přijeli na stadion, bylo skoro sedm.

Několikrát jsem Hannah psal zprávy, ale neodpověděla, takže jsem se ani neobtěžoval chodit do šatny. Místo jsem hodil svoje tašky do kufru svého auta a zamířil přímo k jejímu domu. Vybíral jsem si nejlepší cestu skrz výmoly v Dreamlandu. Ale její dům byl temný a její auto tady nestálo. Zastavil jsem, vyskočil na verandu a zaklepal na její dveře.

Nic.

Zabořil jsem si ruce do vlasů a zíral na temnou oblohu. Strachy se mi svíraly útroby. Kde k čertu byla?