TBCB - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Georgia

Metrem jedu do jednoho ze svých oblíbených obchodů: Targetu. Nezáleží, v kterém městě jsem byla, Target nikdy nezklamal. Potřebuju jen pár věcí, a protože už jsem stejně venku, abych obdivovala město, zastavím se tam pro pár věcí. Vejdu do obchodu, vezmu si vozík a zamířím hlavní uličkou, dokud nedojdu k místu s dámskými potřebami. Když vybírám, co potřebuji, uslyším z uličky s plenami brečet dítě z plna hrdla. Tlačím vozík za roh a uvidím tam dítě na vozíku s nikým v okolí.

„Ahoj krásko?“ Usměju se na ni a chytím ji za maličkou ručičku. „Kde máš maminku?“

Dítě přestane plakat a já ji prstem osuším slzy na tvářích.

„Je to v pořádku, maličká.“ Rozepnu jí pás a zvednu ji. „Zůstanu s tebou, dokud ji nenajdeme.“

Nemůžu si pomoct a uvažuju, která matka by ji nechala takhle bez dozoru.

„Co si sakra myslíte, že děláte?“ Blíží se ke mně neuvěřitelně pohledný muž.

„To dítě brečelo a já hledám její matku.“

„Její matka ji opustila. Je se mnou.“

„Och, no, takže určitě víte, že byste ji neměl nechávat samotnou ve vozíku v obchodě. Někdo by ji mohl ukrást.“

Z jeho rtů unikne těžký povzdech.

„Děkuji za vaši starost, ale mohla byste ji zase položit do autosedačky? Prostě se snažím zjistit, jaké pleny vybrat.“

„Jaký druh nosí?“

„Kdo to má kruci vědět.“

Stojím s dítětem v náručí a mračím se na muže.

„Nevíte, jaké plenky nosí?“

„Vlastně ne, je to komplikované.“

„Kde má tašku na pleny? Možná tam nějaké jsou.“

„Nepřinesl jsem ji. Proč taky?“ Dívá se na mě, jako bych já byla ta hloupá, že se vůbec ptám.

„No možná proto, že byste něco z ní mohl potřebovat, zatímco jste venku?“ Pozvednu obočí.

„Víte něco o dětech?“

„Trochu.“

„Tak které pleny byste mi doporučila?“

„Tyto.“ Ukážu na Pampers Baby Dry.

„Skvělé. Jakou velikost?“

„Kolik váží?“

„Jak to mám sakra vědět?“

Wow, pomyslím si. Buď je ten chlap úplný idiot, nebo to dítě unesl.

„Unesl jste toto dítě?“ Zeptám se vážně.

Pohlédne na mě fascinujícíma modrýma očima.

„To myslíte vážně? Vypadám jako někdo, kdo unáší děti?“

„V dnešní době si nikdy nemůžeš být jistý.“

„Co? Jestli chcete znát pravdu, tak mi ji přinesli dneska do kanceláře. Její matka prohlašuje, že jsem ji oplodnil a opustil. Ani jsem nevěděl, že existuje až do chvíle před pár hodinami.“

„Takže je to vaše dcera?“

„To teď netvrdím. Mohla by být dítětem kohokoli, ale teď je v mé péči a já potřebuju koupit nějaké zatracené pleny!“ Vyštěkne.

„Dobře, dobře. Soudě podle toho, co mám v náručí, bych řekla, že velikost 2.“

„Velikost 2.“ Chytne jedno balení a hodí ho do vozíku.

„Hm, kdybych byla na vašem místě, koupila bych jich několik.“

„Proč? Nezůstane u mě dlouho. Jakmile přijdou výsledky otcovství, které prokážou, že nejsem její otec, zamíří jinam.“

„Dobře tedy.“ Jdu dát malou zpět do autosedačky, ale ona začne znovu brečet, tak se zastavím a držím ji. Pohupuju s ní a ona mi položí hlavu na rameno.

„Zdá se, že vás má ráda.“ Řekne ten muž.

„Vypadá to, že mě mají všechny děti rádi. Máme spolu tak trochu svojí vlastní komunikaci. Že, maličká?“ Usměju se, polechtám ji a ona se zasměje. „Každopádně, ráda jsem pomohla.“ Snažím se mu podat dítě.

„Prostě ji položte zpět do autosedačky.“

Zamračím se a položím ji tam.

„Je mi tě líto.“ Zašeptám ji.

„Co to bylo?“ Zeptá se muž.

„Jen jsem se s ní loučila. Pěkný večer.“ Usměju se.

„Uh, děkuju. Vám taky.“

***

Julian

Zírám na ni, zatímco od nás odchází. Je krásná, má mezi sto padestáti/ sto šedesáti centimetry, dlouhé vlnité hnědé vlasy a velké hnědé oči. Byl jsem na ni hrubý a vím o tom, ale celá tahle situace mě stresuje. Kevin mi ohledně plenek vůbec nepomohl a byl jsem frustrovaný. Ve skutečnosti celý den byl frustrující a nejsem si jistý, kolik toho ještě zvládnu. Cestou k pokladnám vezmu ještě holící gel, zaplatím a vyjdu ven. Vidím ji, jak jde dolů ulicí, zachumlaná v kabátě a udělám něco, co jsem nikdy neudělal, ale cítím, že jsem jí to dlužen za její pomoc.

„Promiňte!“ Zakřičím.

Zastaví a otočí se.

„Mám tady taxi, můžeme jet spolu, jestli chcete.“

„To je v pořádku. Pro mě je levnější chodit pěšky.“

„Náklady jdou na mě. Berte to jako poděkování za pomoc s plenkovou situací.“

„Jste si jistý?“

„Ano.“

Přejde k autu a vleze si dozadu. Jakmile nasednu i já, přesune se k Elle a připoutá ji.

„Takže teď poznáváte náhodné ženy v Targetu?“ Zajímá se chytrák řidič.

„Sklapněte.“ Zamračím se na něj. „Kde bydlíte?“ Zeptám se krásné ženy.

„36 West and 106th. Vlastně je to na rohu 106th a Central Parku.“

„To je alespoň pětadvacet minut jízdy. Chtěla jste to jít pěšky?“

„Ne, jezdím metrem.“

„Och,“ řeknu, zatímco taxi vyjede.

„Takže, jak se jmenuje tenhle miláček?“

„Ella.“

„Krásné jméno.“ Zvedne koutky úst a podívá se na mě.

„Asi.“

Ella zavrká v sedačce, zatímco sleduju ženu, jak s ní mluví. Zdá se s dětmi přirozená. Taxi zastaví u budovy a já na ni upřu zrak.

„Tady žijete? Vždyť je to hostel.“

„Já vím.“ Usměje se. „Děkuju za svezení.“ Vyleze z auta a zabouchne za sebou dveře.

„Kámo, tady bych nezůstal ani za nic.“ Řekne řidič. „Tohle je jen dočasné.“

„Počkejte tady! Hned se vrátím.“ Rozepnu Ellu a vezmu ji. Otevřu dveře a běžím za ženou.

„Hej!“ Zakřičím, zatímco stoupá po schodech.

„Co to děláte?“ Otočí se a zírá na mě.

„Chci si s vámi o něčem promluvit.“

„Jistě. Pojďte nahoru.“

Jdu za ní, držím Ellu v náručí a opatrně se rozhlížím kolem. Zasune klíč do dveří, odemkne, otevře je a rozsvítí. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se po malém prostoru.

„O čem jste se mnou chtěl mluvit?“

„Jak dlouho už tu jste?“

„Dnes jsem se ubytovala. Proč?“

Ella začne brečet a žena ji ode mě okamžitě vezme.

„Můžu se zeptat, proč jste se ze všech míst rozhodla zůstat právě tady?“

„Je to levné a já mám omezený rozpočet. Není to tak špatné.“

„Vlastně je to tu strašné.“

„Poslouchejte, proč jste tady? Pokud chcete urážet výběr mého ubytování, tak můžete zase jít.“

„Omlouvám se, nabízím vám práci.“

„Co?“ Zasměje se.

„Chtěl bych, abyste se starala o Ellu.“

„Chcete, abych byla její chůva?“

„Jo, ale je to jen krátkodobé. Velmi krátkodobé. Zaplatím vám dobře, takže se už nikdy znovu nebudete muset vrátit na toto místo. Co říkáte?“

„Ani vás neznám. A vy mě taky ne a důvěřujete mi se svým dítětem?“

„Má vás ráda a to mi stačí. Tak si zabalte a jdeme.“

„Kam?“

„Do mého penthousu.“

„Promiňte? Chcete, abych žila s vámi?“

„Jo, jako chůva. Myslím, že hodně chův v New Yorku žije se svými zaměstnavateli.“

„Omlouvám se, ale kdo jste?“ Mračí se.

„Jmenuju se Julian Chamberlain. A vy?“ Pozvednu obočí.

„Georgia.“

„Rád vás poznávám, Georgio. Teď pojďme. Měl jsem dlouhý den a jsem unavený.“

„Chcete, abych šla hned? Jako právě teď?“

„Ano, čemu nerozumíte? Potřebuju, aby se někdo postaral o dítě, zatímco budu spát a pracovat. Tak to je. Slibuju, že to nebude na dlouho. Pak pokud budete mít zkušenosti s hlídáním dětí, můžete se přesunout k jiné rodině, pokud si to budete přát.“