TC - 29. kapitola

Překlad: Marťa

Hannah

Následující týden byl neuvěřitelný. Cord a já jsme spolu trávili každou volnou vteřinu. Měl plné ruce práce s přípravou na play-off, ale když nebyl na kluzišti nebo neposiloval, byl u mě nebo já u něj. Nedokázala jsem říct, jestli byl z play-off nervózní nebo ne, ale věděla jsem, že ho nervovaly přibývající telefonáty od jeho otce.

Tým odjížděl do Pittsburghu v úterý ráno. Jejich první zápas bude ve čtvrtek večer a Cord trval na tom, že mi koupí letenku ze Scrantonu, abych se tam dostala. Dělala jsem, co jsem mohla, abych ho přesvědčila, že mi nebude chybět, ale když jsem se objevila na hodině doktora Pierce a on tam nebyl, zasáhlo mě to, jako rána pěstí.

Ta prázdnota bez něj nebyla dobrá a nevěstila do budoucna nic dobrého. Nebyl pryč ani dvacet čtyři hodin.

Jako obvykle jsem přišla o několik minut dříve a skoro nikdo tam nebyl. Hodila jsem si věci ke klavíru a snažila se setřást to, jak moc mi chyběl.

Mé rozjímání přerušil doktor Pierce. „Hannah. Chtěl bych s vámi na chvíli mluvit.“

Přinutila jsem se k úsměvu. „Dobré ráno, profesore. Jistě. Co pro vás mohu udělat?“

Vytáhl z kapsy svůj telefon a pak ho posunul po klavíru. Byl to záznam mě, na jevišti v New Yorku. „Jsi to ty?“

„Doktore Pierci…“ Nevěděla jsem, co říct.

„Hannah, to je úžasné.“ Přejel prstem, aby posunul nahrávku dopředu, dokud nedosáhl části, kde zpívám jednu ze svých skladeb. „To jste napsala?“

„Ano, pane.“ Položila jsem si ruku na břicho.

„Texty také?“

Přikývla jsem. „Ano. Ty jsou také moje.“

„Hannah, věděl jsem, že jste říkala, že zpíváte, ale tohle…“ ukázal na telefon, „…to je ohromující.“

Zasmála jsem se. „Pokud to zaplatí postgraduální studium, je to to jediné, na čem mi záleží.“ Můj úsměv zmizel, když jsem si vzpomněla na všechny odmítavé dopisy se žádostí o financování, které jsem dostala začátkem tohoto týdne. Stále jsem měla několik nezodpovězených, ale šance, že bych dostala peníze na stipendium, se každým dnem zmenšovaly.

Prohlížel si mě, jako bych mu nedávala žádný smysl. „V tom videu vypadáte… šťastně, Hannah. Dlouho jsem z vašich vystoupení neviděl takovou radost.“

Poposedla jsem si na židli. „Samozřejmě.“ Pokrčila jsem rameny. „Je to zábava.“

„To je všechno?“ Jemně ke mně přistrčil telefon. Podívala jsem se dolů na stále běžící video. Ustoupil, aby odpověděl na otázku jiného studenta a nechal mě s videem samotnou.

Své výkony jsem sledovala už dříve. Několikrát skončily na internetu, ale tohle bylo jiné. Kdokoli to natočil, musel být blízko jeviště, protože jsem tam stále vepředu a uprostřed.

Možná vůbec poprvé jsem opravdu své vystoupení sledovala. Předstírala jsem, že ta dívka na displeji nejsem já. Byla to jiná zpěvačka.

A vypadala… živá. Dokonce šťastná.

Když video skončilo, otočila jsem telefon, abych obrazovku skryla. Pierce rozptýlil pozornost studentů, kteří se ptali na průběžné partitury, a nechal mě tak za klavírem přemýšlet. Prošel kolem, schoval telefon do kapsy a hodinu začínal o pár minut později.

Hrála jsem písně, které chtěl, ale moje mysl se nezabývala hudební teorií. Místo toho jsem myslela na tu dívku se vší tou energií a emocemi na pódiu v New Yorku.

Samozřejmě jsem věděla, že ráda zpívám.

Nemyslela jsem si ale, že by se mi to líbilo tak, jak to naznačovalo video.

Hodina pokračovala a na konci jsem si sbalila věci. Doktor Pierce byl bombardovaný studenty, kteří chtěli kredity navíc, a já se vyplížila dozadu, abych nemusela odpovídat na další otázky.

Ve vestibulu jsem uhýbala kolemjdoucím a vytáhla svůj telefon. Při letmém procházení videí jsem zjišťovala, že na mě vyskakuje jedno podzimní. Bylo to na charitativním prázdninovém koncertu a já hrála na klavír. Myslím, že jsem tam také vypadala vyrovnaně a šťastně, ale jinak.

Zavřela jsem video a padla na jedno z pohodlných křesel v hale. Všichni se pohybovali mezi třídami a nevšímali si mě. Na chvíli jsem si vzpomněla na to, jak jsem se cítila – nejprve na charitativním koncertu a poté na vystoupení Zealots.

Ty zážitky byly úplně jiné. Když jsem hrála na klavír, zvláště na klasické piano, bylo to jako oceán. Energie hudby mi proudila mezi prsty a ven z nástroje. Zpěv, zvláště ten druh zpěvu, který provozuji, byl syrový a plný mých emocí.

Co to ale znamenalo? A proč jsem měla pocit, že jsem si mezi nimi musela vybrat? Mohla jsem mít obě, nebo ne?

Nevěděla jsem. Ale co jsem věděla, bylo, že zpívání jsem milovala a právě teď mi to platilo účty. Budu v tom pokračovat, dokud budu moci.

Ronnie Brandon mi od té doby, co jsem zpívala se Zealots neodpověděl, kromě toho, že zanechal podivný vzkaz o tom, jak si Milo Parker myslel, že má tak vysoké postavení a může na něj křičet kvůli ochrance. Na jeho ublížené pocity jsem ale neměla čas. Zavolala jsem Sebastianovi a požádala ho, aby mi dal na Mila kontakt.

Měla jsem s Ronniem přerušit styky už dávno. Nevím, proč jsem se ho tak dlouho držela. Asi proto, že jsem si nechtěla přiznat, jak vážně jsem to se svým zpěvem myslela.

Ale já to myslela vážně. Byl čas přestat předstírat, že ne.