TBCHFC - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Del seděl zhroucený na pohovce a srdce mu těžce bušilo v hrudi. Pozoroval východ slunce, husté mraky se měnily z tmavě fialové na růžovou a zářivě zlatou, čím výš slunce stoupalo na obloze. Alespoň bylo nepravděpodobné, že by v dohledné době opět sněžilo – ne že by mu to vadilo, kdyby tomu tak bylo. Sníh by mu vlastně možná vyhovoval víc.

Upřímně si nepamatoval, kdy se naposledy cítil tak sklesle.

Vlastně už je to dlouho, co si dopřál čas na to, aby něco cítil. V posledních letech pracoval tak tvrdě, že své emoce odsouval stranou a říkal si, že o takových věcech může přemýšlet později. Až podepíše a zpečetí tuhle smlouvu. A pak další. A pak další. A další po ní.

Povzdechl si. Všechno to teď vypadalo tak… zbytečně.

Ano, měl úspěch. Ale kromě toho, že chtěl pohodlně žít a zajistit matku – a svou družku, pokud ji někdy potká –, netoužil po dalších penězích. Byl ctižádostivý, to byla pravda. Ale bez družky, s níž by se o ně mohl podělit, to byla jen iluze.

A teď, když konečně našel družku, kterou si celý život přál, si ji možná nechal proklouznout mezi prsty.

A to jen proto, že neměl dost odvahy, aby jí o sobě hned řekl pravdu.

To je ale vtip!

Byl to obrovský medvěd grizzly a majitel úspěšné technologické firmy. Ostatní zvířata se ho bála a lidé, se kterými pracoval, ho měli rádi a respektovali ho. Věděl, že umí tvrdě pracovat a dosahovat výsledků.

Ale když došlo na to jediné, na čem opravdu záleželo, selhal.

Znovu si povzdechl, než se pomalu postavil na nohy. Celou noc seděl na stejném místě na pohovce a cítil se apatický a smutný. Tma se kolem chaty sevřela jako pěst, ale on se nedokázal přinutit vstát. Bolest byla příliš hluboká.

Přemýšlel, jestli by se s tím vším nedokázal lépe vyrovnat jako medvěd. Zvíře mu v tu chvíli nespokojeně přešlapovalo na hrudi a nedokázalo pochopit, kam se poděla hřejivá přítomnost jeho družky.

Jako medvěda by to stále bolelo, ale možná by jeho myšlenky nebyly tak zmatené. Mohl by se jednoduše ztratit v medvědích smyslech a sám se toulat lesem a naslouchat ranním zvukům všude kolem.

Protáhl se a právě si zvedal triko nad hlavu, když ho jeho citlivé uši měniče upozornily na zvuk nohou křupajících na čerstvě odhrnutém sněhu. Ze zvědavosti se otočil směrem, odkud zvuk vycházel – jen aby ho do nosu udeřila sladká, čistá vůně letního deště a broskví se smetanou.

Chvíli se nemohl přimět, aby tomu uvěřil.

Že by to byla…?

Zůstal stát na místě a sotva se odvážil nadechnout, kdyby se v příštím okamžiku ukázalo, že to všechno byl jen sen.

Ale ne – zvuky kroků byly stále hlasitější a pach silnější. A teď poznal, že se mísí s něčím jiným… s něčím sladkým.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Málem zakopl o vlastní nohy, když spěchal přes obývací pokoj a otevřel.

Na druhé straně stála Hazel s rozpačitým úsměvem na tváři a s krabicí v ruce. Del se dlouhou chvíli nezmohl na nic jiného než na to, že na ni přemožený zíral. Jeho medvěd se postavil a radostně skotačil.

Naše družka! Je zpátky! Naše družka!

„Já… chtěla jsem se omluvit,“ řekla a slova z ní vycházela ve spěchu. „Za to, co jsem udělala. A co jsem řekla. Nebylo to správné.“

Srdce měl až v krku a nedokázal najít slova, kterými by odpověděl.

Hazel se kousla do spodního rtu tím svým rozkošným způsobem a zvedla krabičku v rukou o něco výš.

„Přinesla jsem to jako oběť na usmířenou. Bohužel koupenou v obchodě, ale někde jsem četla, že medvědi mají rádi sladké věci. Je to třešňové – myslela jsem, že bychom to mohli jíst společně?“

„Samozřejmě,“ řekl a konečně našel hlas. „To bych moc rád. Nic lepšího bych si nepřál.“

Usmála se a zdálo se, že se jí ulevilo. Ustoupil, aby jí udělal místo do chaty, a ona přešla podlahu a položila koláč na pult.

„Hned to ohřeju,“ řekla. „Přinesla jsem i zmrzlinu, kdybys měl chuť.“

„To bych rád,“ řekl. V hlavě se mu honilo tisíc otázek. No – tisíc otázek bylo možná trochu přehnané. A v každém případě byla důležitá jen jedna: Proč?

„Proč ses rozhodla vrátit?“ zeptal se, když se naklonila, aby otočila knoflíkem na troubě, a pak vstala, aby začala vybalovat koláč.

Hazel se na něj podívala a na rtech se jí mihl stejný rozpačitý úsměv.

„Uvědomila jsem si… uvědomila jsem si, že jsem příliš rychle vynášela soudy,“ řekla. „Je to jedna z věcí, které jsme v práci speciálně vyškoleni nedělat – soudit lidi příliš rychle nebo příliš přísně. Ale stejně jsem to udělala. Dokonce i potom, co jsi ke mně byla tak laskavý. A navíc o Vánocích!“

Polkl. „Je to pochopitelné. Chci říct… tohle není tvůj obvyklý typ problému. Nebylo to tak, že bych… já nevím, zapomněl květiny na tvoje narozeniny nebo něco takového.“

Zasmála se a v tmavých očích se jí zablesklo. „Dobře, to by mohla být pravda! Ale snažil ses mi to říct. Jen jsem tě neposlouchala.“

„Myslím, že jsi na sebe teď trochu moc přísná,“ řekl. „Vzpomínám si, že než jsem se dostal daleko, došlo k dalšímu rozptýlení.“

S úsměvem přikývla. „Beru na vědomí. Možná bychom se mohli dohodnout, že za to můžeme oba, a hodit to za hlavu.“

Pocítil v srdci nával radosti. „To myslíš vážně?“

„Myslím.“

Del se zasmál, dvěma kroky přešel místnost, zabalil ji do náruče a zvedl ze země. Nedokázal odolat a točil s ní kolem dokola, nedbaje na malou stísněnost chaty.

Hazel se bez dechu zasmála a podívala se mu do tváře.

„Páni,“ řekla a tváře jí zčervenaly. „Tohle mi ještě nikdy žádný chlap neudělal.“

„Promiň,“ řekl a položil ji na zem. „Já jsem si prostě… nemohl pomoct. Jsi prostě tak dokonalá. Mám pocit, že chodím po vzduchu, kdykoli jsem v tvé blízkosti – asi jsem se o ten pocit chtěl podělit.“

„No, mise splněna,“ řekla. Hlavu měla zakloněnou a dívala se mu do očí. A pak se pomalu postavila na špičky a natáhla se k jeho ústům.

Sklonil hlavu k jejím a políbil ji, sladce, hluboce a pomalu.

Když se od sebe odtrhli, měla v očích vážný výraz.

„Mám pocit, že tohle všechno byla smršť,“ řekla. „Vždyť se známe teprve den. Všechno se děje tak rychle.“

Přikývl. „Já vím. Úplně to chápu. A jestli chceš na věci pomalu…“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Chci říct… že se ještě musíme pořádně poznat. Ale jestli chceš, jsem pro. Nehodlám zase utéct. Slibuju.“

Promnul si její tmavě blonďaté kadeře v prstech a zadíval se jí do hlubokých hnědých očí. „Já vím. Mám pocit, že se toho o sobě musíme ještě tolik naučit. Ale jedno vím jistě: jsi moje družka. A pokud je to pravda, pak nám může vyjít cokoli.“

Usmála se. „Tvoje družka,“ řekla pomalu, jako by si ta slova zkoušela na vlastní kůži. „To zní…“

„Já vím, je to trochu primitivní,“ řekl a cítil se trochu jako ovce.

„Chtěla jsem říct sexy,“ řekla se šibalským úsměvem na rtech. „Jasně, je to primitivní – ale v dobrém slova smyslu.“

Vyprskl smíchy. „No, když to říkáš takhle…“

A pak už se zase líbali, rty přitisknuté k sobě, jazyky propletené. Hazeliny prsty mu zajely pod košili, přejížděly po bocích a zarývaly se mu do svalů na zádech. Del ji držel za hlavou, druhou rukou jí klouzal po bujném oblouku boků.

Nebyl si jistý, jak dlouho takhle spolu stáli, dotýkali se, líbali, vdechovali vůni toho druhého. Sotva zaslechl cinknutí časovače v troubě, když se spustil – na nabízený smír v podobě třešňového koláče úplně zapomněl. Naštěstí se zdálo, že Hazel má víc rozumu než on.

Trochu se odtáhla. Rty měla růžové a naběhlé, oči temné touhou.

„Jen to půjdu dát na talíř,“ řekla. „A pak… no, uvidíme.“

Del se jen ušklíbl, oči pevně upřené na krásnou křivku jejího zadku, když se otočila a odcházela od něj.

***

Koláč snědli, když spolu seděli před malým krbem v obývacím pokoji chaty.

Zatáhl tlusté závěsy a ztlumil světla, takže jediným osvětlením v místnosti byla měkká oranžová záře ohně, která se mihotala a tančila nad hlubokými stíny v pokoji.

Koláč nebyl vůbec špatný, vzhledem k tomu, že byl koupený v obchodě – i když musela přiznat, že nikdy moc nevařila, takže na tohle byla zvyklá.

„Doufám, že odpovídá tvým standardům, pane korporátní podnikateli,“ škádlila ho, než si do úst nacpala další sousto koláče.

„Je perfektní,“ zasmál se. „Upřímně řečeno, nemám moc času jíst domácí jídla. Obvykle si jen beru jídlo na stůl. Takže mi věř, že tohle je ráj.“

Uvědomila si, že musela mít větší hlad, než si myslela. Možná koláč nebyl ideální součástí kompletní snídaně, ale právě teď se nedokázala přimět k tomu, aby jí to vadilo.

„Hele, ty máš něco na obličeji,“ řekl a jeho hlas zněl vřele.

„Kde?“ Vystrčila jazyk mezi rty a hledala koláč v koutcích úst.

Delův úsměv byl shovívavý – a zároveň plný touhy.

„Tady.“ Natáhl ruku a palcem jí přejel po straně brady. O chvíli později jí sklouzl na rty a ona je dychtivě rozevřela a vtáhla ho dovnitř. Del se zachvěl, když jazykem přejela po polštářku jeho palce a ochutnala sladkost koláče i lehkou pachuť jeho kůže.

Bylo to vynikající.

„Jestli to budeš dělat dál, tak to celé přijde vniveč,“ řekl, gestem ukázal na zbývající koláč a hlas mu tiše zaduněl v krku.

Usmála se kolem jeho palce, než se odtáhla a vtiskla mu polibek na ruku. „Dobře. Ale jen proto, že nesnáším plýtvání jídlem!“

Když konečně oba dojedli talíře, posadili se zpátky pod teplou záři ohně, vyhřívali se v plamenech a cítili se naprosto sytí.

Naklonila se k němu a chytila jeho rty svými. Seděli už tak blízko u sebe, že se sotva musela pohnout – jeho ústa byla otevřená a hladová, jeho jazyk hledal její.

Jeho paže se zvedly a přitáhly ji k sobě ještě blíž, až cítila, jak se jí tvrdé svaly jeho hrudi tisknou na prsa. Paže měl silné a všeobjímající, v jeho objetí se cítila bezpečně a v teple.

Jak jsem si jen mohla představit, že by mi mohl ublížit?, přemýšlela. Ta představa jí připadala směšná.

Ale na druhou stranu… nikdy z něj neměla strach. Ne v tomhle smyslu. Když se na to teď dívala zpětně, těžko chápala, proč od něj utíkala. Ne, když ji takhle držel a takhle líbal.

Ne, když v ní už teď vyvolával zoufalou touhu, hřál ji v břiše a vysílal jí záchvěvy rozkoše přímo do nitra.

„Ach, Hazel…“ Jeho hlas byl tichý, téměř uctivý, když vydechl její jméno. Po zádech jí přeběhl mráz touhy.

Opatrně ji přetočil na záda, jeho tělo zakrylo její, jeho rty se táhly ohnivými liniemi po její čelisti, krku, klíční kosti. Hazel zakňourala, když se zastavil a jemně kousl do citlivé kůže na spojnici jejího krku a ramene, jazykem přejížděl po jejím chvějícím se tepu.

„Bože…“ vydechla, když ji začal svlékat a jeho rty laskaly každý centimetr odhalené kůže. Jeho ústa uctívala její ňadra, paže, zakulacené břicho, jako by se jí prostě nemohl nabažit.

Zavřela oči, když jí konečně stáhl pásek u kalhot, posunul látku přes boky a odhalil její stehna. Po chvíli otevřela oči, když jeho polibky neopětovala, jen aby zjistila, že na ni zírá stejně jako v autě, s očima zakrytýma chtíčem.

„Můj bože, jsi krásná,“ zašeptal. „Nemůžu uvěřit, že jsi moje.“

Hazel se zachichotala a trochu se zavrtěla, aby si posunula kalhoty dolů z lýtek a přes kotníky.

„Chystáš se taky svléknout, nebo jenom já?“ zeptala se hravě a zvedla ruce, aby prsty přejela po pevné mřížce jeho břišních svalů.

Zasmál se, tiše a sytě. „No, když na tom trváš.“

„Chci – věř mi, že chci.“

Znovu se zasmál, než zkřížil ruce nad tělem, aby si přetáhl triko nad hlavou a odhodil ho stranou.

Zalapala po dechu, když se jí jeho tělo poprvé plně odhalilo – zatímco ona byla samá měkká křivka, on byl tvrdý, plochý a hranatý, jeho vypracované prsní svaly a pevné břišní svaly ostře vynikaly v slabém světle ohně.

Byl… nádherný.

To bylo jediné slovo, které se pro něj dalo použít.

Ale ještě jí toho chtěl ukázat víc.

Už ze setkání v autě věděla, že jeho penis, tvrdý a napínající se proti materiálu kalhot, má tu správnou velikost, aby ji zcela naplnil.

Nechtěla čekat ani o chvilku déle, natáhla se k němu a sama mu stáhla tepláky, stáhla mu je ze stehen a uvolnila mu penis.

Natáhla ruku a zaplnila si dlaň jeho horkým, ocelově tvrdým tělem. Zasténal a zaklonil hlavu, zatímco ona pomalu pohybovala rukou nahoru a dolů, lehce přejížděla palcem po hlavičce a kochala se tím, jak pod jejím dotykem poskakoval a chvěl se.

„Kurva… Hazel…“ řekl s napjatým hlasem, všechny svaly se mu zatínaly, jak ho lehce dráždila.

Ale Hazel věděla, že nemá trpělivost ho škádlit dlouho. Na to po něm toužila až příliš.

Naštěstí nemusela čekat. Protože Del měl zjevně stejnou myšlenku.

Náhle se ocitla znovu v jeho náručí, jeho ústa se drtila na jejích, zoufale toužila. Pohltil ji, chtíč je oba přemohl, jejich těla po sobě hladověla.

Zasténala, když jí začal zběsile líbat tělo. Věděla, co má v úmyslu, a jediné, co mohla udělat, bylo nechat hlavu klesnout dozadu, očekávání v ní vyvolávalo divoký nával adrenalinu. Nezaváhal, když se dostal k jejímu podbřišku; obtočil ruce kolem jejích měkkých stehen, zabořil obličej mezi její nohy a jazykem se zavrtal do jejího kapajícího mokrého nitra.

Při prvním dotyku jeho jazyka s ní vykřikla – byla tak vlhká a citlivá, že to do ní přímo vyslalo blesk rozkoše, který ji donutil prohnout se v podlaze. Ale Del byl neúprosný. Jeho ruce kolem jejích stehen ji držely na místě, zatímco jeho jazyk se do ní nořil, našel její vchod a vklouzl dovnitř, než sklouzl zpátky nahoru, aby ji pohladil po klitorisu.

Svíjela se, křičela a pěsti se jí svíraly vedle hlavy. Proti jeho náporu byla bezmocná, jeho jazyk každým pohybem nacházel přesně ta správná místa. Už cítila, jak v ní narůstá zoufalá bolest, která byla stále silnější, až nakonec udělal poslední dlouhý, klouzavý pohyb jazykem a ji zaplavil orgasmus, který se jí prohnal tělem jako požár.

Blaženost ji zalila kaskádami, rozzářila její nervy a způsobila, že viděla hvězdy. Nedokázala zadržet výkřik extáze – ani se o to nesnažila. Po skončení zůstala bez dechu a roztřesená – a zoufale toužila po dalším.

O chvíli později se na ní znovu objevily Delovy rty a tvrdé svaly jeho hrudi se dotýkaly jejích napjatých, naběhlých bradavek. Jeho erekce byla oslnivě tvrdá na jejím stehně a ona věděla, že už nemůže déle vydržet.

Chtěla ho. Potřebovala ho.

„Prosím, Dele,“ zakňourala, přitiskla se k němu a zvedla nohy, aby mezi nimi uvěznila jeho boky. „Prosím, tak moc tě chci…“

Neodpověděl jí slovy. Místo toho se jen trochu posunul, aby se hlava jeho silného ptáka přitiskla k jejím vlhkým záhybům.

Vykřikla a prsty se jí zaryly do svalnatých zad, když do ní vklouzl. Byla tak vlhká, tak připravená na něj, že i přes jeho mohutnou délku a obvod do ní snadno vklouzl. Naplnil ji k dokonalosti, roztahoval ji tak akorát, až jí v očích tančily světelné stopy.

Zasténala, když se mírně odtáhl, než se znovu vrhl dopředu a zabořil se hluboko do ní. Jazykem jí plundroval ústa, jeho boky se pohybovaly stále rychleji a silněji. Sevřela kotníky kolem jeho zad, pobízela ho, prosila ho, aby přidal, aby si ji vzal silněji, aby ji unášel na vlně extáze, kterou už cítila, jak v ní narůstá.

„Dele…“ Slyšela, jak volá jeho jméno, ale znělo to, jako by to byl někdo jiný, kdo volá z velké dálky. Nevnímala nic jiného než pohyby jeho těla, jak se do ní stále silněji opíral a dával jí víc a víc a víc…

Zaklonila hlavu a přerývaně vykřikla, když cítila, jak se jí každý sval v těle svírá v čiré extázi. Delův poslední příraz, tvrdý a hluboký, ji přenesl přes okraj a otřásl jí až do morku kostí. Vyvrcholili společně, těla propletená, výkřik na rtech obou.

Nebyla si jistá, jak dlouho trvalo, než přišla k sobě – ležela v omámení rozkoší, každý sval uvolněný a zcela přemožená postorgasmickou ochablostí. Delovo tělo stále pokrývalo to její; zřejmě byl stejně blažený jako ona. Otočila hlavu a lehce ho políbila na tvář.

„Ahoj,“ zašeptala mu do ucha. „Jsi vzhůru?“

V odpověď zasténal a pomalu se podepřel. „Ah – nemačkal jsem tě, že ne?“

Lehce se zasmála. „Ne, jen jsem si říkala, že bychom asi neměli pořád ležet na podlaze.“

Převalil se a jeho měknoucí penis vyklouzl z jejího těla. Okamžitě se jí zastesklo po jeho teple, přitulila se k jeho boku a přehodila mu ruku přes hruď. Delovy prsty si nepřítomně pohrávaly s jejími vlasy a obkreslovaly jí jemné kruhy na pokožce hlavy.

„Vím, že bychom neměli, ale taky mě teď těžko přesvědčíš, abych se pohnul,“ řekl s ospalým hlasem.

„Mmm, vím, jak to myslíš.“

„Jestli chceme oběd, budeme se muset vrátit do tvé chaty pěšky,“ podotkl. „Pokud tedy nechceš zase fazole.“

„Ten most můžeme přejít, až na něj přijdeme,“ řekla, protože teď nechtěla myslet na nic jiného než na jeho teplo na svém těle; slyšet jen pomalý, stálý tlukot jeho srdce.

Byla by šťastná, kdyby tam mohla prostě sedět v líném teple až do konce noci. Ale ještě několik myšlenek jí vrtalo hlavou, než se mohla uvolnit.

„Pascoe Hills není od Soperu zas tak daleko,“ řekla náhle a po chvíli si uvědomila, že Del neumí číst myšlenky a že nebyl zasvěcen do všech myšlenek, které se jí honily hlavou. Usmála se na něj a natáhla se, aby mu zakryla ruku svou. „Jen jsem chtěla říct, že je to opravdu jen pětačtyřicet minut jízdy. Je to sice trochu otrava, ale sotva nepřekonatelná.“

Del se ušklíbl. „Žádná vzdálenost není příliš velká, pokud jsi na jejím konci. To myslím vážně.“

„Jen jsem si říkala – ani jeden z nás by se nemusel ničeho vzdát, abychom mohli být spolu. Mohla bych dál pracovat ve Středisku zdrojů. Ty můžeš dál vést svůj podnik. Můžeme si udělat čas na to, abychom se opravdu poznali. I když jsme druzi.“

Přikývl. „Abych byl upřímný, nepotřebuju pracovat tolik hodin, kolik pracuju,“ řekl. „Myslím, že jsem jen… vyplňoval hodiny prací, protože jsem nevěděl, co se sebou jinak. Moje matka žije v těchto dnech na Floridě, kde se může vyhřívat na slunci. Koupil jsem jí tam byt a starám se, aby měla vždycky všechno, co potřebuje. Žádnou jinou rodinu nemám, takže mi asi zbývala jen práce.“

Podívala se na něj a cítila, jak se jí uvnitř rozbušilo srdce. Bolelo ji pomyšlení na někoho tak milujícího a laskavého, jako byl Del, který se vrhá do práce, protože nemá nikoho, s kým by mohl sdílet svůj život.

Ale teď se věci změnily. Máme jeden druhého.

„Možná jsem dělala totéž,“ připustila. „Můj život s Charliem – to je můj bývalý – byl mizerný. A předtím jsem taky neměla zrovna štěstí v lásce. Možná jsem se vrhala do práce, abych se rozptýlila – přišlo mi to jednodušší než se snažit napravit svůj mizerný vztah, to je jisté.“

Tiše se zasmál. „Mám štěstí – pracují pro mě skvělí lidé. Naprosto jim důvěřuji. Myslím, že jim mohu předat část otěží, abych mohl trávit čas se svou družkou.“

Hazel se zachvěla, když vyslovil slovo družka. Znělo tak… lahodně, když ho vyslovil. Hřejivé a hluboké a plné příslibů.

Slibem, který chtěla, aby dodržel. Právě teď a pro budoucnost, kterou viděla, že jim právě začíná svítat. Společně.

„Pojďme spát,“ řekla. „Nevím, jak ty, ale já jsem včera v noci nezamhouřila oka. Opravdu bych si potřebovala zdřímnout.“

„To nemusíš říkat dvakrát.“ Del jí pustil jemný polibek na čelo.

Věděla, že tohle je teprve začátek toho, o čem věděla, že bude jejich společný život. Možná budou mít překážky, možná to občas bude těžké.

Ale jednou věcí si teď byla jistá: Měl pravdu, když říkal, že jsou druzi: bylo to něco hlubokého a prvotního, co mezi nimi probíhalo na instinktivní úrovni. Možná jí to Del jednou bude schopen vysvětlit. Ale možná ani on ve skutečnosti nechápal, co je tak spojuje.

Věděla, že na tom nakonec nezáleží. Byli spolu. Byly Vánoce. A to bylo vše, co potřebovala vědět.

Schoulila se k Delovi, hlavu si opřela o jeho biceps, spokojeně zavřela oči a upadla do spánku.