TBCHFC - 7. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Druhý den ráno, seděla Hazel na gauči ve své pronajaté chatě, nohy měla schoulené pod sebou a v ruce hrnek s kávou.

Jediné, na co dokázala myslet, byl Del – a jeho nepřítomnost. Zdálo se to nemožné, ale nějak se bez něj cítila v posteli úplně prázdná. Toužila cítit jeho náruč, jak ji objímal, když se milovali v autě.

Znovu a znovu se otřásala a ptala se: Co je s tebou? On se mění v medvěda! To není normální!

Ale zdálo se, že její racionální mysl zcela převálcovala ta část jejího já, která se dokázala soustředit jen na to, jak se díky němu cítila – jak jí při pohledu na něj poskočilo srdce, když otevřela oči a zjistila, že se na ni dívá, jak spí na jeho pohovce.

Říkal, že jsem jeho družka, pomyslela si a usrkla kávy, aniž by ji ochutnala. Ale… jak mám vědět, co to znamená?

Del udělal přesně to, o co ho žádala celou cestu sem nahoru: pomohl jí odnést nákup a odešel jen s tichým rozloučením. Už se s ní nepokoušel mluvit o tom, co pro něj znamená jeho schopnost měnit se v medvěda, ani o tom, že jsou druzi, jak se vyjádřil.

Byla za to vděčná.

Teď potřebovala hlavně čas a prostor na přemýšlení.

Ať se však snažila sebevíc, její myšlenky se stále honily v kruhu, pořád dokola, bez konce.

V jednu chvíli jí myšlenky vyplnila představa zničeného výrazu v Delových očích, když se od něj odvrátila – ale pak si zase představila, jak krutě se pral s tím druhým medvědem. Pravda, bylo to proto, aby ji ochránil, ale pohled na tak mohutnou šelmu, která strhává pruhy z obávaného dravce, byl… no, nebyla by při smyslech, kdyby ji to na chvíli nezastavilo, pomyslela si.

Ale pak, o vteřinu později, ji znovu přepadla vzpomínka na Delovy rty na jejích, na jeho prsty na její kůži a ona se ztratila v přízračných pocitech a přála si, aby tu s ní byl i teď, aby ji líbal, dotýkal se jí, aby se cítila živější než za poslední měsíce. Možná dokonce roky.

Jen nevěděla, co má dělat.

Krátce uvažovala, že zavolá Leeane. Její šéfka a kamarádka byla nejvyrovnanější člověk, kterého znala. Vždycky byla plná dobrých rad a přesně ta, kterou jste chtěli mít na své straně v krizi, ať už citové, nebo jiné.

Přemýšlela, jestli by to bylo správné – Leeane by přece jen měla své vlastní starosti. Měla velkou rodinu, organizaci, kterou musela řídit, a kdo ví, co ještě kromě toho. Opravdu by měla čas sedět a řešit Hazelin milostný život?

A pak tu byla ještě jedna věc: jak přesně, mohla Hazel popsat, v čem je problém?

No, Leeane, jde o to, že jsem potkala kluka, o kterém jsem si myslela, že je úžasný, ale pak se ukázalo, že se z něj může stát medvěd podle libosti, a já si prostě nejsem jistá, co si o tom mám myslet.

Leeane by předpokládala, že se navzdory dovolené přece jen zbláznila.

Čím dál tím víc jí však bylo jasné, že se sama nikam nedostane. S každou další vteřinou se cítila jen víc a víc zmatená.

Možná by mi pomohl známý hlas, pomyslela si. Nemusela Leeane říkat, co se děje, ani ji žádat o radu ohledně Dela. Možná by ji jen uklidnilo vědomí, že svět před chatou je stále přesně takový, jaký si ho pamatovala, než objevila existenci mužů, kteří se dokážou měnit v medvědy.

Aniž by se zastavila a začala o tom lépe přemýšlet, zašátrala v kabelce po telefonu a v seznamu kontaktů našla Leeaneino číslo.

Leeane to jako vždy okamžitě zvedla.

„Hazel! Co mi to voláš? Neměla bys teď být po kolena ve sněhu a užívat si dovolenou s… Charlesem, že?“

Hazel odolala nutkání protočit oči. Leeane Charlieho nikdy tak docela neschvalovala – a měla k tomu dobrý důvod. Všechna ospravedlnění jeho špatného chování, která jí Hazel poskytovala, jí teď připadala nesmírně hloupá. Měla ji poslechnout hned od začátku.

„No, já jsem po kolena ve sněhu, to je jisté.“ Odmlčela se a kousla se do rtu. „Ale když ti řeknu, že mě Charlie podrazil, slíbíš mi, že neřekneš ‚já ti to říkala‘?“

„Podrazil tě? Na vánoční prázdniny?“

Prakticky viděla plameny v Leeaniných očích.

„Jestli to pomůže, řekla jsem mu, kam si to může strčit, a že už mi nikdy nesmí zavolat,“ řekla Hazel rychle. „A kromě toho ještě pár dalších vybraných slov. Opravdu jsme se rozešli.“

„No… předpokládám, že z toho vzešlo něco dobrého,“ řekla Leeane a ulevilo se jí. „Víš, že jsem si nikdy nemyslela, že je pro tebe dost dobrý.“

Hazel se usmála. „Škoda jen, že jsem tě neposlechla dřív. Teď si připadám jako úplný idiot.“

„Hoď to za hlavu, Hazel,“ řekla Leeane. „Nestojí ti za to, abys na něj vůbec myslela. Ale…“ odmlčela se, jako by ji náhle napadla další myšlenka. „To přece neznamená, že budeš o Vánocích sama, ne?“

Hazel si povzdechla. Těch několik krátkých, zářivých hodin, které strávila s Delem, si upřímně myslela, že nebude. Ale to bylo před… no, před tím incidentem s medvědem.

„Nejsem si jistá,“ řekla. „Já… jsem si myslela, že možná… na chvíli…“

„Ano?“ Leeane povzbudivě řekla.

Hazel si znovu povzdechla. Nebylo to dobré. Prostě se nedokázala udržet, aby o Delovi nemluvila. „Někoho jsem potkala. Někoho, o kom jsem si myslela, že se mi opravdu líbí.“

Leeane se zasmála. „Panebože, ty pracuješ rychle!“

V Hazelině hrudi se zvedla chuť jí odporovat. Ty to nechápeš!“ chtěla říct – spojení mezi ní a Delem, nebylo něco obyčejného nebo každodenního, jako když si s někým povídáte v baru a zjistíte, že vás rozesmál. To, co s Delem prožila, jakkoli byl jejich společný čas krátký, bylo jako čára, která spojovala její srdce s jeho. Ve chvíli, kdy otevřela oči a uviděla ho, cítila, jak ji to v hrudi škube a říká jí, že je výjimečný.

Že on je ten pravý.

Zatřásla hlavou, aby si ji pročistila.

„Ne, ne, tak to nebylo,“ trvala na svém. „Nebyl to obvyklý příběh, víš, dali jsme se do řeči a napadlo nás, že máme pár věcí společných. Tohle bylo… no…“

Leeane se zasmála. „Možná bys mi radši měla říct celý příběh.“

Hazel to tedy udělala. O tom, jak byla odhodlaná nenechat si zkazit Vánoce od Charlieho. Jak hloupě nasedla do auta a snažila se jet na chatu uprostřed sněhové bouře. Jak sjela ze silnice a našla cestu k Delově chatě, aby pak vyčerpaná usnula na jeho gauči.

A jak se probudila a zjistila, že se na ni dívá dolů, v očích nekonečné překvapení a něhu.

„No, máš pravdu, rozhodně zní božsky,“ řekla Leeane opatrně. „Ale… když je všechno tak úžasné, proč nepřekypuješ radostí z toho vánočního zázraku?

Hazel se kousla do rtu a přemýšlela, jak by to vysvětlila.

„Řekl ti, že je ten typ muže, který prostě nedokáže zůstat věrný jedné ženě, nebo něco takového?“ Leeane se zeptala dřív, než se zmohla na slovo.

„Ne!“ Hazel to řekla trochu důrazněji, než zamýšlela. Ale Del nic takového neřekl ani trochu.

Vlastně právě naopak, pomyslela si. Vzpomněla si na Delova slova: Jsi moje družka, Hazel. Ta, se kterou mám být.

Tehdy ji vyděsila. Představa, že by mohla být někomu předurčena k čemukoli. S Charliem to bylo tak nešťastné, že si nebyla jistá, jestli by dokázala snést představu, že se zase tak rychle vrhne do něčeho dlouhodobého.

Ale kdyby to bylo s Delem…

Leeane na druhém konci telefonu mlčela. Zjevně trpělivě čekala, až jí Hazel ve svém vlastním čase řekne, co se stalo.

„Já jen… myslím, že jsem si dělala příliš rychlé naděje,“ řekla. „Vždyť jsem ho sotva znala.“

Sotva. Ha, ha.

Kdyby měla Hazel, náladu se smát, možná by se své nechtěné slovní hříčce trochu zachichotala.

„Ani by mě to nemělo tolik zajímat. Koneckonců, jak dlouho jsme se znali? Jen den,“ řekla.

„Ale stejně vidím, že jsi z toho pořád smutná,“ řekla Leeane. „Nedokážeme ovládat své emoce. Cítíme, co cítíme.“

Leeanin hlas zněl klidně a vyrovnaně. Hazel věděla, že má pravdu.

„Je vůbec nějaká šance, že bys mi mohla říct, co udělal, že si jím najednou nejsi tak jistá?“

Hazel se zhluboka nadechla. „Ukázalo se, že… měl tajemství.“

„Ohhh.“ Hazel prakticky viděla, jak Leeane vědoucně přikyvuje. „Byl gay. Neboj se, zlatíčko. Všichni nejlepší jsou.“

Hazel se zamračila. „Ne, ne, jsem si jistá, že je heterosexuál. Chci říct… dal mi jasně najevo, že se o mě hodně zajímá.“

Bezděčně se zachvěla při vzpomínce na to, jak se kvůli němu cítila v autě. Bylo to… neuvěřitelné. A očividně se mu tak líbila…

„A co pak?“ Leeanin hlas přerušil tok jejích myšlenek. „Má tajnou kriminální minulost překupníka drog? Je to mafiánský zabiják na útěku?“

„Ne, ne!“ Hazel cítila, jak se jí točí hlava. „Ne, nic takového. Ve skutečnosti má vlastní IT firmu – a přispívá na Soper Resource Center. Sám mi to řekl.“

„On nám přispívá?“ Leeane zněla překvapeně. „No, to nezní jako něco, co by tě odradilo. Spíš naopak.“

Pevně sevřela telefon. Opět se s tím dalo těžko polemizovat. Del se k ní choval jen mile, mile a zdvořile. Řekl jí, že chápe jejich práci a váží si jí – a daroval jim na ni peníze.

Když ho požádala, aby jí pomohl dostat se do její vlastní chaty, ani se jí to nesnažil rozmluvit. Mohl se zlobit nebo se s ní snažit hádat. Ale on se od začátku do konce choval jen jako dokonalý gentleman.

„Ano… ano, asi máš pravdu,“ řekla Hazel. „To tajemství je… Tedy, není to o tom, že je gay, nebo ženatý, nebo na útěku před zákonem. Je to…“

Odmlčela se. Nebyla ještě připravená pokusit se to vysvětlit. Ale teď, když jí Leeane vylíčila, co všechno by se z Dela mohlo vyklubat, jí schopnost proměnit se v medvěda nakonec nepřipadala tak špatná. Vlastně se jí to velmi hodilo, když se objevil ten druhý medvěd a začal čmuchat kolem. Dokázal ji ochránit před hrozbou, které by se žádný obyčejný člověk nedokázal postavit.

Del ji zachránil. A vypadal zděšeně při pomyšlení, že se ho bojí.

A já se bojím? Hazel přemýšlela. Teď, když z ní opadl šok z toho, co viděla, si uvědomila, že se možná unáhlila.

Je být družkou medvěda nakonec opravdu tak špatná věc? Je milý. Je silný. Je soucitný. A řekl, že jsem pro něj ta jediná.

A opravdu jí chtěl o sobě říct – vysvětlit jí to dřív, než se spolu dostanou příliš hluboko. Ve všem tom šoku z toho, co se stalo, zapomněla, že před příchodem medvěda jen těžko hledal slova, aby jí to vysvětlil.

Nechtěl, aby udělali další krok dřív, než se o něm dozví. Snažil se jí to vysvětlit, ale ona ho přemluvila a řekla mu, že to může počkat.

A pak odešla.

„Hazel?“ Leeanin hlas ji vytrhl ze zamyšlení, do něhož upadla.

Hazel polkla a překonala knedlík, který se jí náhle zvedl v krku. „Jsem tady.“ Odmlčela se. „Leeane, musím jít. Myslím, že máš pravdu – a já jsem se zachovala velmi hloupě. Myslím, že to musím jít napravit, co nejdřív to půjde.“

„No, jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct dát si myšlenky dohromady,“ zasmála se Leeane. „Pokud jsem to tedy skutečně udělala.“

„To jsi udělala,“ ujistila ji Hazel vřele. „Pomohla jsi víc, než ti dokážu říct. Ale teď už raději poběžím. Už to nechci nechat jen tak!“

„Hodně štěstí!“ Leeane zavolala do telefonu těsně předtím, než Hazel zavěsila.