TBCHFC - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

„Cítíš se jako princezna po vánoční hostině z fazolí?“ zeptal se jí jen napůl žertem.

Povzbudivě se na něj usmála. „Upřímně, bylo to perfektní. Nikdy jsem si nepotrpěla na obrovské krocaní hody. Vždycky jsem říkala, že Vánoce jsou spíš o společnosti.“

A je to tu zase, flirtování!

Ale zdálo se, že se nějak nemůže zastavit. Zvlášť když se Del tvářil tak rozkošně rozrušeně.

Předpokládala, že to, co dělá, není úplně správné. Ale on na ni očividně reagoval – jen se z nějakého důvodu, na který nedokázala přijít, také snažil ovládat.

Možná si myslí, že mám úraz hlavy, pomyslela si. A projevuje se to tím, že ze mě dělá nestydatou koketu.

No, možná. Ale pak, předpokládala, mu prostě bude muset ukázat, že je stoprocentně při smyslech a každé slovo, které řekne, myslí vážně.

„Ah,“ řekl náhle Del a podíval se kolem ní a z okna na druhé straně místnosti. „Přestalo sněžit.“

Hazel se otočila a sledovala jeho pohled. Měl pravdu – venku byly stále těžké mraky, ale sníh se přestal v divokých závějích vrhat na okna.

„Možná bychom měli jít vyhrabat tvoje auto a vyzvednout nákup, dokud je venku jasno?“

Neochotně přikývla. Poslední, na co měla chuť, bylo opustit teplé zázemí chaty, ale věděla, že má pravdu. Doufala, že se nic nezkazilo, i když se to zdálo pochybné vzhledem k ledovým teplotám, které by auto zachvátily v okamžiku, kdy by vypnula topení.

„Máš lopaty?“

„Samozřejmě,“ řekl a zasmál se. „Pojď – uděláme to spolu. A pak budeme mít k jídlu něco jiného než fazole.“

Jakkoli byly fazole úžasné, zjistila, že s tím nemůže nesouhlasit.

Obul si boty a obešel boudu zezadu, aby si vzal lopaty, zatímco se zapnula zpátky do kabátu. Snažila se necítit přílišné zklamání z toho, jak se věci vyvíjejí. Choval vstřícně – chtěl vynést její jídlo a zavazadla z auta, dokud bylo jasné počasí. Pokud to neudělají teď, kdo ví, kdy budou mít další šanci?

Choval se rozumně.

Sakra, nebuď rozumný! Vezmi si mě hned teď, na gauč!

Protočila nad sebou oči.

Jsi klidná, profesionální žena, připomněla si. Nevrháš se na muže, které jsi právě poznala.

Za normálních okolností by to mohla být pravda. Ale tohle nebyly obyčejné okolnosti a Del nebyl obyčejný muž.

„Můžeme jít?“ zeptal se jí a strčil hlavu do zadních dveří. „Udělal jsem cestu k silnici lopatou. Vypadá to, že tudy už naštěstí projel sněhový pluh.“

To jí překvapilo. „To bylo rychlé.“

„Jestli je tahle komunita stejná, jak si ji pamatuju, tak jsou v takových věcech vždycky rychlí. Nemá cenu čekat, až někdo jiný udělá to, co si můžeš udělat sám, říkávalo se.“

„S tím se dá těžko nesouhlasit,“ řekla. Otevřela vchodové dveře a čekala, až přijde a připojí se k ní.

Už po chvíli se objevil za rohem domu, usmíval se a v ruce držel dvě lopaty. Jednu jí podal. „Jsi připravená?“

Natáhla se a jednu mu vzala z ruky bez rukavic.

A v příštím okamžiku jako by se přes ni převalila vlna a stáhla ji do hlubin oceánu.

Nevěděla, jestli to vůbec dokáže popsat – v jednu chvíli stála vedle Dela jako naprosto rozumný dospělý člověk; pak se jejich prsty dotkly a najednou byli sevření na rtech, ruce obtočené kolem sebe, jeho prsty se jí kroutily ve vlasech a objímaly ji zezadu.

Cítila sílu jeho ruky kolem svého pasu, dokonce i přes husté peří její bundy, a jeho zoufalá snaha držet ji byla patrná z každého jeho pohybu.

Roztála se na jeho hrudi a cítila se bezmocná proti náporu jeho touhy – a své vlastní. Všechny myšlenky jako by se jí vytratily z hlavy. Jediné, na co dokázala myslet, bylo Ještě, Prosím, Ano.

Tělem se jí proháněly jiskry a vysílaly malé vlny rozkoše po kůži. Jeho jazyk jí vjel do úst, jako by byl stvořen k tomu, aby ji líbal, hladový po tom, aby ji ochutnal.

Stejně jako ona toužila ochutnat jeho.

Chutnal teple a bohatě, jako mléko a med – jako večery strávené u krbu a popíjením whisky. Jeho velké, teplé tělo jako by ji obklopovalo, vtahovalo ji do sebe, naplňovalo ji.

Bože, chtěla ho.

Cítila, jak jí uvnitř oblečení tuhnou bradavky, na kůži jí naskakovala husí kůže.

A podle rostoucí tvrdosti v jeho slabinách poznala, že ji chce taky. Že ten polibek na něj má úplně stejný účinek jako na ni.

Zalapala po dechu, když se od ní odtrhl, a ještě chvíli hledala jeho rty u svých, než otevřela oči.

Díval se na ni, kaštanové oči ospalé chtíčem, rty naběhlé a roztažené.

„Já… já…“ začal říkat, než se rychle oklepal. „Věř mi, když říkám, že není nic, po čem bych toužil víc, než tě odnést zpátky dovnitř a milovat se s tebou od teď až do zítřejšího rána. Ale…“

S nechutí si uvědomila, co říká. V chatě nebylo moc jídla. Kdyby nešli vyhrabat její auto, neměli by co jíst. A pak by se přemožení vášně mohlo začít zdát, že to přece jen není tak skvělý nápad.

„Já vím,“ řekla. Stále ji držel u těla, jednou rukou ji objímal kolem přesýpacích hodin v pase a druhou měl zapletenou ve vlasech.

„Kdybychom nemuseli… Bože, to je těžké. Tolik ze mě chce říct k čertu s tím a…“ odmlčel se, jeho hlas byl zastřený potřebou. „Ale slibuju ti, že jakmile se vrátíme dovnitř…“

Přikývla a kousla se do rtu. Dnes už udělala jedno rozhodnutí, kdy její emoce převážily nad zdravým rozumem. Kdyby udělala další, pokoušela by se o štěstí. Obě nemohla dopadnout tak báječně.

„Za chvíli jsme zpátky,“ slíbil jí. „Jsem rychlý kopáč.“

„To bys měl,“ řekla. „Protože nevím, jestli vydržím čekat tak dlouho. Možná tě budu muset prostě vytáhnout na zadní sedadlo auta.“

Ztěžka polkl. Bylo jí jasné, že to možná nebude nijak zvlášť nevítané. Projelo jí horko a usadilo se v jejím nitru. Řekla to jako vtip, ale možná, možná…

Nakonec se jim podařilo vymanit se z náruče toho druhého. Okamžitě postrádala jeho teplo na svém těle. Bez jeho horkého těla přitisknutého k jejímu se cítila prázdná.

Ale brzy se vrátíme. A pak…

Zachvěla se. Pak bude celá jeho.

A on bude celý její.

***

Cesta k místu, kde havarovala, byla většinou tichá.

Del si myslel, že kdyby se na ni díval příliš dlouho, skončil by s polibkem znovu, tady uprostřed zasněžené silnice.

Ne že by pro něj mohli najít krásnější prostředí: teď, když se malému množství mléčného slunečního světla podařilo proniknout skrz mraky, zářil sníh jako miliony a miliony bílých diamantů rozprostřených po krajině. Tenké stříbřité břízy i mohutné jedle byly pokryté sněhem a všechno bylo svěží, čisté a krásné.

Jeho medvěd takové počasí miloval. Ve vzduchu těsně po sněhové bouři cítil všechno – bylo to, jako by sníh smetl všechno ostatní a on viděl svět tak krásný a nový, jak jen může být. Jako by na světě nebylo nic kromě něj a Hazel. Medvěd a jeho družka.

Nechtěl ji začít líbat už na chatě, ale nedokázal se ovládnout. Jeho ruka se dotkla její a bylo to, jako by mezi nimi projela vlna elektřiny. Vzápětí už ji měl v náručí, jejich rty se tiskly k sobě a zoufale hledaly ústa toho druhého.

Musel vynaložit veškeré úsilí, aby se od ní odtrhl. Každou špetku sebeovládání, kterou měl. Kdyby teď nešli vyhrabat jídlo z auta, kdo ví, jak dlouho by trvalo, než by měli další šanci?

Mohl si pro ni ulovit, řekl mu medvěd mrzutě. Mohl jsi své družce přinést jídlo, jak se od tebe očekává.

No, možná. Ale říkala, že žije ve městě – nebyl si jistý, jak se cítí, když vidí její maso v nezpracované podobě. I kdyby přijala fakt, že se může proměnit v medvěda, nemusela by na to být připravená.

„Myslím, že by to mělo být tady,“ řekla a ukázala. „Podívej – vidíš, kde není sníh tak vysoko. To musí být místo, kde jsem sjela z cesty.“

Přikývl. „Možná tam nebylo tolik sněhu, jak jsme si mysleli. Ty potraviny budeme mít zachráněné co nevidět.“

Zachytil, jak se na něj podívala, její oči byly plné tepla a příslibu.

A pak můžeme být spolu, slíbil jí v duchu. Pokud jen přijdu na způsob, jak jí říct, co jsem zač.

Možná byla tou, se kterou mu bylo souzeno být, ale i tak si zasloužila možnost volby. Párové pouto bylo na celý život. Kdo věděl, jestli právě teď touží po takovém závazku? Podle všeho se právě dostala ze špatného vztahu. Možná právě teď nehledala nic nového. Hazel si samozřejmě uvědomovala, že se navzájem přitahují – ale to neznamenalo, že by s ním chtěla strávit zbytek života.

Oba se vydali dolů po svahu, držel ji za ruku, aby neuklouzla. Její ruka byla teplá i přes rukavici, kterou si navlékla, a on stále cítil lehké šimrání statické elektřiny mezi nimi.

Pohlédla na něj zpod řas – očividně to cítila také. Navzdory silnému, těžkému kabátu, který měla na sobě, viděl, jak se jí s dechem zvedají a klesají bujná ňadra.

Bože, byla nádherná. Bylo těžké udržet myšlenky na práci, když se pustili do práce. Sníh, který byl ještě nadýchaný a čerstvý a dal se snadno odstranit, byla vidět střecha auta. Netrvalo dlouho a odkryli dveře – zvlášť s Delovou silou měniče.

„Páni, ty odhazuješ rychle,“ řekla s obdivem v hlase, když se opřela a otřela si čelo. „Já už jsem se zapotila, ale ty pořád jedeš!“

Uculil se. „No, já jsem tady v okolí vyrostl. Odklízení sněhu patřilo v zimě k mé každodenní rutině. Člověk si na to zvykne.“

„To vidím.“ Hazeliny oči vděčně přejížděly po jeho těle. „Není ti zima?“

Opožděně si uvědomil, že si přes tričko přehodil jen lehkou bundu. Jako měniči mu zima nikdy nevadila.

Možná… bych mohl využít příležitosti a vysvětlit jí to?, pomyslel si s nadějí. Dát jí najevo, že nejsem normální člověk?

Zastavil se a opřel se o lopatu. „No… abych byl upřímný, zima mi nevadí. Je to prostě součást toho, kdo jsem.“

Hazel přikývla, jako by mu rozuměla. „Protože jsi tady vyrostl, že?“

„Částečně,“ řekl Del opatrně. „Ale je to i něco jiného.“

Zaujatě zakroutila hlavou. „Aha?“

Zaváhal. Prostě jí to řekni!, nabádal ho jeho medvěd. Je to naše družka! Ona to pochopí!

Ale… co když ne? Zamyslel se. Co když si bude myslet, že jsem blázen, a odmítne se se mnou vrátit do chaty? Mohla by utéct a já nemůžu dopustit, aby byla tady ve sněhu v nebezpečí.

I medvěd musel uznat, že v tom má pravdu. Nebylo by lepší jí to říct, až budou pod přístřeškem, kdy ji bude moci ujistit, že nejenže není blázen, ale že by jí nikdy, nikdy neublížil?

„Možná ti to vysvětlím až v chatě,“ řekl rychle. „Tam by to mohlo být snazší. Je to… no, je to trochu dlouhý příběh.“

Hazel se na něj stále dívala trochu tázavě. „Jistě. Jak myslíš, že to bude nejlepší.“

Ty jsi vážně směšný, vynadal mu medvěd a protočil své ursinské oči.

Nepřipomínej mi to, řekl mu Del a znovu zvedl lopatu.