SWM - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brynna

Probouzím se pomalu, líně a protahuji se jako tlustá, líná kočka. Záměrně mám zavřené oči a tiše se usmívám, když si vzpomenu na Caleba, který mě přišel utěšit z mé děsivé noční můry. Vím, že už je pryč, protože postel kolem mě je studená, ale to, že mě uprostřed noci objímal, utěšoval, bylo prostě… úžasné.

Ten muž je bez trička neuvěřitelný. Za celou dobu, co jsem s ním strávila, jsem ho nikdy neviděla bez trika, a dokonce i ve tmě je to pohled, na který se dá dívat.

Ježíši, i jeho svaly mají svaly.

Drhnu si rukama obličej, pak otevřu oči a zamračím se.

Venku je světlo. Příliš světlo na to, aby bylo ještě předtím, než mi zazvoní budík. Švihnu hlavou, abych se podívala na budík, a zalapám po dechu, když vidím čas.

Zaspala jsem!

„Sakra, sakra, sakra,“ zamumlám a shodím ze sebe přikrývku. S kalhotami na jógu v ruce běžím do koupelny, abych se rychle vyčůrala, vyčistila si zuby a hodila si vlasy do rozcuchaného drdolu.

„Holky!“ Zavolám na ně a rázně projdu svým pokojem a chodbou k nim. „Zaspaly jsme!“

Strčím do jejich dveří, ale jejich postele jsou prázdné.

„Holky?“ Znovu zavolám a běžím dolů po schodech. Těsně předtím, než zahnu za roh do kuchyně, slyším, jak se Caleb a holky smějí, takže se na chvíli zastavím a poslouchám.

„Kolik ti je?“ Josie se zeptá.

„O dost starší než ty,“ odpoví Caleb. Slyším a cítím syčení slaniny a kručí mi v břiše.

„Jsi starší než máma?“ Maddie se zeptá s plnými ústy něčeho.

„Ano,“ uchechtne se. „Jsem o pár let starší než ona.“

„Mamince je třicet,“ informuje ho Josie. „Je opravdu, opravdu stará.“

„Jsi starší, než Empire State Building?“ Maddie se zeptá s údivem v malém hlásku a já si zakryju ústa, abych se nesmála nahlas.

„Hm, vypadám starší, než Empire State Building?“ Zeptá se.

„Možná,“ odpoví Maddie.

„Máš psa?“ Josie se zeptá a něco zamlaská. Musela ho přemluvit k další misce Coco Puffs.

„Ne,“ odpoví Caleb.

„Máš kočku?“ Maddie se zeptá.

„Ne.“

„Máš aldergátora?“ Josie se hlasitě zeptá.

„Myslíš aligátora?“ Caleb se zeptá se smíchem.

„To jsem říkala.“

„Ne, žádná domácí zvířata. Zvlášť ne plazí.“

Rozhodnu se ho zachránit, vploužím do kuchyně a srdce se mi zastaví. Holky jsou oblečené, dlouhé tmavé vlasy mají rozčesané a spokojeně snídají vydatnou snídani složenou z palačinek, vajíček a slaniny. A Josie má samozřejmě své drahocenné Coco Puffs.

Postaral se o mé děti a nechal mě vyspat.

Holky mě zatím neviděly, protože jsou ke mně otočené zády, ale Caleb vzhlédne a nabídne mi jemný úsměv. Jeho oči jsou hřejivé a putují po mé délce nahoru a dolů a zastaví se u mých nohou.

„Spalo se ti dobře?“ Zeptá se, když cítím, jak mi hřejí tváře.

„Až moc dobře,“ potvrdím a připojím se k němu v kuchyni. „Zaspala jsem. Vypnul jsi mi budík?“

„Jo, napadlo mě, že by se ti hodilo trochu spánku navíc. S děvčaty to tady dole máme pod kontrolou.“

„Díky.“ Postavím se na špičky a políbím ho na tvář, pak obejdu snídaňový bar a obejmu svá děvčata.

„Dobré ráno, mami.“ Josie mi hodí ruce kolem středu a pevně mě obejme.

„Dobré ráno, holčičko. Vyspala ses dobře?“

„Jo!“

„Caleb udělal nechutná vajíčka,“ informuje mě Maddie a pevně mě obejme.

„Udělal?“ Zeptám se, se smíchem a podívám se na Caleba. „Co to bylo za vajíčka?“

„Hnusná,“ pokrčí Maddie rameny a vrátí se k jídlu.

„Sázená,“ informuje mě Caleb s úsměvem. „Žádný velký hit.“

„Aha,“ přikývnu. „My jsme tady spíš na míchaná vajíčka.“

„To jsem si všiml.“ Odloží špinavé talíře od holek do myčky a přitáhne si můj hrnek na kávu. „Kávu?“

„Ano, díky, přinesu ji.“

„Můžu ti udělat vajíčka.“

„To je dobrý.“ Zavrtím hlavou a naliju si kávu.

„Calebe, ty…“ Maddie začne, ale já ji přeruším.

„Pro dnešek už dost otázek. Jdi nahoru, vyčisti si zuby a připrav se na cestu. Autobus přijede za deset minut.“

„Mami, nezapomeň, že dneska je taneční,“ připomene mi Maddie.

„Já vím. Stacy vás holky vyzvedne ze školy a odveze vás.“

„Je to jednou týdně?“ Caleb se tiše zeptá.

„Jo, Stace je vždycky vyzvedne a odveze. Sophie chodí do stejné taneční třídy.“

Přikývne, nabere si na talíř vajíčka, slaninu a palačinky a pustí se do nich. Boky v džínách se opírá o desku a bosé nohy má zkřížené. Fascinovaně sleduju, jak se mu napínají svaly na rukou, když zvedá a spouští vidličku k ústům, a cítím, jak mi zvlhly kalhotky a bradavky se mi napjaly.

Sakra, ještě se mě ani nedotkl a já jsem připravená svléknout se do naha a vrhnout se na něj.

„Mami, jsme připraveni!“ Volá Josie a vbíhá do kuchyně.

„Dobře, dobře. Doprovodím vás k autobusu.“

„Doprovodím vás všechny k autobusu,“ oznámí mi Caleb a odloží svůj napůl snědený talíř.

„Sněz si snídani, Calebe. Jsme v pohodě.“

„Doprovodím vás všechny k autobusu,“ zopakuje, mrkne na mě a s lehkou grácií se přesune do obýváku, aby si natáhl zelenou bundu a boty.

Jakmile jsme všichni zabalení, holky si natáhnou batohy a jdeme po dlouhé příjezdové cestě k silnici. Josie mě vezme za ruku a Maddie se natáhne po Calebovi. Jeho pohledná tvář vypadá na okamžik překvapeně a pak se na ni usměje, když jdeme.

Za pár minut zastaví autobus a holky nastoupí spolu s několika dalšími dětmi ze sousedství.

S Calebem stojíme a čekáme, až autobus odjede, a pak se vracíme k domu. Když se vydáme po příjezdové cestě, strčím si ruce do kapes, abych zahnala chlad ve vzduchu, a podívám se na něj. Je ve střehu, očima zkoumá dům, stromy a keře.

„Co hledáš?“ Zeptám se a sleduji jeho pohled.

„Cokoliv, co se mi nezdá.“

Všechno mi připadá normální.

„Nejste trochu přehnaně opatrní?“ Zeptám se a setkám se s ledově modrým pohledem.

„Ne.“

„Dobře.“ Pokrčím rameny a vedu ho zpátky do domu. „No, přežil jsi svou první španělskou inkvizici.“

Caleb se zasměje, sundá si bundu, pověsí ji na věšák u dveří a vezme si moji, aby udělal totéž.

„Jsou to opravdu milé holky, Bryn.“

„Děkuju,“ přikývnu. „Ale hodně se vyptávají.“

„Ano, ptají.“ Caleb zavrtí hlavou a zasměje se. „Skoro si myslím, že bych byl radši, kdyby mě vyslýchal nepřítel. Aspoň jim pak budu muset říct jen své jméno, hodnost a číslo sociálního pojištění.“

„To neříkej,“ zamumlám a pevně ho obejmu kolem středu, čímž ho překvapím.

„Hej, co je tohle?“

„To prostě není vtipný,“ zašeptám a pak rozpačitě couvnu. „Hodně jsem se o tebe bála.“

„Proč?“ zeptá se, se zdviženým obočím.

Protočím na něj oči a zhluboka si povzdechnu. „Já nevím, Calebe. Možná proto, že jsi neustále chodil bůhvíkam a dělal bůhvíco, a já věděla, že je to nebezpečné, a byla jsem jako na jehlách, dokud ses nevrátil v pořádku domů.“

Na chvíli se zarazí a já si uvědomím, že jsem ho právě šokovala.

Opravdu nechápe, jak moc mi na něm záleží?

„Nic si z toho nedělej,“ zavrtím hlavou, otočím se a rázně odejdu do kuchyně. „Jsem ráda, že jsi v bezpečí. Jen už nedělej takovéhle vtipy.“

„Ano, madam,“ slyším ho za sebou šeptat, což mě přiměje k úsměvu, když nakládám zbytek špinavého nádobí do myčky, vkládám do kulaté přihrádky kartu mýdla a spouštím ji.

„Co máš dneska v plánu?“ Zeptá se nevrle.

„Ráno musím něco zařídit a pak nemám nic, dokud se děti nevrátí domů kolem šesté. S večeří začnu kolem páté.“

„Dobře, tak se připravíme a vyrazíme. Po tvých pochůzkách musíme někam zajít.“

„Kam?“

Jeho tvář je stále střízlivá, když mě pozoruje. Něco se změnilo v jeho očích, v jeho postoji. Vypadá… zmateně.

„Uvidíš,“ zamumlá a otočí se k odchodu z místnosti.

***

„Tak to nevím,“ zamumlám a sleduju, jak Caleb s hlasitým zaskřípěním zasouvá zásobník do pistole.

„Musíš se to naučit,“ připomene mi už po tisící od chvíle, kdy jsme odešli z pošty a on mi řekl, že jdeme na střelnici.

„Proč? Nelíbí se mi představa, že bych měl mít v domě s děvčaty zbraň.“

„Holky z ní střílet nebudou.“ Podává mi průhledné střelecké brýle a ochranu uší.

„Calebe, nehody se stávají.“

„Zaprvé,“ začne, hlas má tvrdý, čelist sevřenou a oči chladné. Je ve vojenském módu.

Je to zatraceně děsivé.

„Jakoukoli zbraň ve tvém domě budeme mít buď u sebe, nebo pod zámkem. Děvčata nebudou mít nikdy příležitost k nehodě.“ Nakrčí na mě obočí a čeká, co odpovím.

Ať se propadnu, jestli řeknu ano, pane.

„Dobře,“ odpovím a zvednu bradu.

Rty mu cuknou, než pokračuje.

„Za druhé, tohle se musíš naučit, aby ses mohla chránit. Lidé, kteří tě mohou, ale nemusí hledat, jsou nebezpeční a budou mít střelné zbraně. S tím tvůj šroubovák nemůže soupeřit.“

„Hej,“ začnu, ale on mě přeruší.

„A číslo tři,“ nakloní se, aby mi zašeptal do ucha. „Nebuď posera.“

A je to. Jen tak, tak, jsem sakra nasraná.

Posera? Já nejsem žádná zatracená srágora.

Zúžím na něj oči a přitisknu svůj obličej k jeho. „Tak do toho, námořníku.“

„Hodná holka,“ zamumlá a hrdě se na mě usměje. „Už jsi někdy držela v ruce pistoli?“

„Ne.“

„Dobře.“ Podrží mi ji, abych si ji prohlédla. „Tohle je pojistka. Je vypnutá, protože se z ní chystáme střílet.“ Usměje se na mě a já poznám, že se mu to líbí. „V tomhle zásobníku je deset nábojů. Mám s sebou ještě čtyři.“

„Chápu,“ přikývnu a zírám na černou zbraň v jeho rukou, úplně bezradná.

„Chceš, abych šel první?“ zeptá se.

„Ano, prosím.“

Přikývne, nasadí si na obličej vlastní brýle a nastaví si cíl. Rozhlédnu se po střelnici a nasaju pach střelného prachu a mužského potu. Právě teď, uprostřed všedního dne, je tu pusto. Jsme u nejvzdálenějšího okna dole a jsme tu úplně sami.

A Caleb je zcela ve svém živlu.

„Ustup ještě kousek. Nechci, aby tě některá z těch horkých nábojnic zasáhla, až vyletí z pistole.“

„Chápu.“ Zaujmu místo, a když se přesvědčí, že jsem v bezpečí před zásahem, otočí se k terči, zvedne pistoli do obou rukou, paže má natažené a svaly úplně napnuté a vystřelí poprvé.

A já jsem okamžitě mokrá a zadýchaná.

Pro lásku všech svatých, tenhle chlap je čistý, nefalšovaný sex na zasraném klacku.

Pomalu stiskne spoušť na několik výstřelů a pak rychle vyprázdní zásobník, aniž by spustil oči z cíle.

Když se na mě ohlédne, samolibě se usměje a přitáhne si terč k sobě.

„Jsi v pořádku?“ Zeptá se.

„V pohodě.“ Pročistím si hrdlo a cítím, jak se mi rozšiřují oči, když se jeho cíl přiblíží. V hrudi má shluk malých dírek a další na temeni hlavy. „Pěkná rána.“

Pokrčí rameny, vymění terč za nový a pošle ho pryč. „Jsi na řadě.“

„Možná bys měl jít na řadu znovu,“ zmíním a snažím se, aby můj hlas zněl lehce. Najednou jsem pekelně nervózní.

„Posero“ zašeptá a zasměje se, když se na něj podívám. Vytáhne prázdný zásobník a podá mi nový, nabitý, a pistoli. „Nabij si zásobník.“

Neohrabaně to udělám.

„Klid, zlato, to zvládneš. Jen potřebuješ praxi.“

Srdce se mi zadrhne na zlato.

„Teď se postav čelem k terči. Vnímej zbraň v rukou, Bryn. Je těžká. Když vystřelí, bude mít trochu zpětný ráz.“ „Cože?“ zeptám se.

„Ach jo,“ zamumlám.

„Budeš v pořádku.“

Postavím se čelem k terči a zadívám se na zbraň v ruce. Jak jsem se sem dostala? Jak se můj život dostal až sem?

„Zvedni zbraň.“

Poslechnu jeho rozkaz a upřeně se zadívám na terč vzdálený zhruba dvacet metrů ode mě.

Stisknu spoušť a první výstřel se ozve silněji, než jsem čekala, až nadskočím a trochu se zapotácím.

„Klid,“ zamumlá za mnou Caleb.

„Jsem v pohodě.“ Možná, že když to budu opakovat, začnu tomu sama věřit.

Přistoupí ke mně zezadu a roztáhne mi nohy. „Rozšiř si postoj, abys měla rovnováhu.“

Znovu vystřelím a krev mi zhoustne, jak se ve mně prudce a rychle rozpumpuje adrenalin.

Nemusím být příslušník Navy SEAL, abych přišla na to, jak seřídit mířidla, a mačkám spoušť, znovu a znovu, tělo poučené agresí, o které jsem ani nevěděla, že ji zadržuji.

Střelba je skvělá terapie.

Když je zásobník prázdný, Caleb mi beze slova ukáže, jak ho vyměnit, a já pokračuji v házení nábojů na střelnici, zásobník po zásobníku, dokud nejsou všechny čtyři vypotřebované.

Odložím těžkou zbraň na polici, sundám si brýle a chrániče sluchu a ustoupím. Musím si zablokovat kolena, protože mám nohy jako želé a bojím se, že spadnu. Ruce mi hučí, dýchám a přísahám bohu, že bych mohla běžet maraton.

Najednou se za mnou objeví Caleb a zmáčkne tlačítko, aby se cíl vrátil k nám.

„Zhluboka se nadechni,“ zašeptá mi u ucha a já instinktivně zareaguji a dlouze, zhluboka se nadechnu. Přitiskne mi hruď na záda, stehna na záda a sám se dlouze nadechne. „Voníš tak kurevsky dobře.“

Jeho penis se mi přes džíny pohne na zádech. Vytáhne mi ruce nahoru po pažích a dolů po bocích až k bokům, kde si je opře, zatímco mi přejíždí nosem po straně krku.

S tím hlukem a pocitem zbraně, který mi stále zní v hlavě, se srdcem, které mi stále buší jako šílené, ho chci.

Teď.

„Ani nevíš, jak jsi kurevky, dobře cítit, když jsi na mě takhle přitisknutá,“ zašeptá, hlas má drsný a napjatý.

„Myslím, že mám představu,“ odpovím a překvapí mě, že ve svém hlase slyším syrovou potřebu. Zavřu oči, opřu si hlavu o jeho rameno a vychutnávám si pocit jeho rukou, které mi hnětou boky, a jeho tváře přitisknuté na mém krku. Bradavky mám napjaté a napínají se proti podprsence a po celém těle mi naskočila husí kůže.

Chci ho jinak než cokoli nebo kohokoli, co jsem kdy chtěla.

„Calebe.“ Jeho jméno je šepot, modlitba.

„Voníš tak zatraceně dobře.“

„Dotkni se mě,“ žádám tiše. Jeho ruce se nehýbou. Jemně mě políbí na krk, dlouze, zhluboka se nadechne a pak se stáhne.

Překvapeně se otočím a naplno se rozzlobím.

„Co to hraješ za hru?“ Žádám.

„Nehraju žádnou hru.“ Zkříží ruce na prsou.

„Calebe.“ Dlouhou chvíli na něj jen zírám. Před třiceti vteřinami mě držel rukama a šeptal mi do ucha ty nejsladší věci.

Teď se zase změnil v drilujícího seržanta.

A muži říkají, že ženy jsou zmatené.

Nakonec se otočí a stáhne terč dolů.

„Ať se propadnu,“ zašeptá.

„Ukaž mi to.“

Kolem bílé části terče je několik zatoulaných děr po kulkách, ale uprostřed hrudi a na temeni hlavy jsou dvě pořádné díry, kde moje kulky prorazily papír.

„Jsi přirozený talent.“

Pokrčím rameny, jako by o nic nešlo, ale uvnitř předvádím mega happy-dance.

„Asi ne tak úplně posera,“ řeknu.

Caleb se zasměje, dlouze a hlasitě, a nabere mě do dlouhého objetí.

„Rozhodně ne posera,“ souhlasí, když se ode mě odtáhne.

„Calebe?“ Srdce mi prudce buší a já jsem na něj pořád naštvaná. Usmívá se na můj cíl, ale když se jeho oči setkají s mými, vystřízliví.

„Jo.“

„Už se mě kurva, takhle nedotýkej, pokud nemáš v plánu dokončit, co jsi začal.“

Oči mu ztvrdnou a čelist se mu stáhne. Než se stihnu otočit a odejít, chytne mě za zápěstí a přitáhne si mě k sobě, přitiskne mi ruce mezi naše těla.

„Tak si to vyjasněme, Brynno. Chci tě tak moc, až mě bolí zuby. Chtěl jsem tě celé měsíce. Ale jsi součástí mé rodiny a já tě mám chránit. Shodit ochranku a ošukat tě do matrace není způsob, jak udržet někoho z vás celého.“

Zalapám po dechu, když mi jeho slova dojdou, a chci ho prosit, aby mě vzal domů a udělal přesně tohle; ošukal mě do matrace, ale než stihnu promluvit, skloní čelo k mému a sevře oči, jako by ho to bolelo.

„Nehodlám zkurvit naše přátelství nebo ti zkomplikovat vztahy s rodinou jen proto, že od tebe nedokážu udržet ruce. Na to pro mě znamenáš příliš mnoho.“

Nakloním se k němu a chci ho utěšit, ale on si povzdechne, zvedne hlavu a na dlouhých pár vteřin mi přiloží rty na čelo a pak couvne, otočí se ke mně zády a nabije zbraň a zásobníky zpátky do své uzamykatelné schránky na zbraně.

„Omlouvám se. Už se tě nedotknu.“

Než se stihnu hádat, požádat ho, aby si se mnou o tom promluvil, odkráčí přede mnou.

„Pojďme.“