DS - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bailey

O rok později

„ADDI,“ ZAVOLÁM Z kuchyňského okna, které jsem pootevřela jen o kousek. „Chceš horké kakao?“

„Ne, díky, mami!“ zakřičí zpátky zvenku. „Gage teď potřebuje mou pomoc – za chvíli jsem u tebe!“

S úsměvem se opřu a zadívám se na ty dva. Stojí kolem jeho motorky a Gage gestikuluje na něco poblíž motoru. Addi se zkříženýma rukama vážně přikývne. Její čelo je svraštělé ve výrazu soustředění, který znám až příliš dobře. Toho muže zbožňuje a každý, kdo je pozoruje déle než pár vteřin, to vidí jasně.

Rozhodnu se nechat okno ještě chvíli otevřené. V kuchyni je horko jako v pekle, částečně proto, že letošní prosinec je nezvykle teplý, a částečně proto, že vařím jako o život. Připravit vánoční večeři v Gageově domě – oprava, teď už v našem domě – se ukázalo jako trochu náročné. Objektivně vzato je to mnohem hezčí než kuchyně ve vedlejším domě, kde jsme až do minulého měsíce bydleli. Ale nemůžu tu tak snadno najít věci – a po uklizení všech pomůcek, které jsem si přivezla odtamtud, si uvědomuju, že jsem si měla lépe zapamatovat, kam jsem je dala.

Hodně se připravuji na zítřejší štědrovečerní večeři. Chci toho udělat co nejvíc předem, abych mohla strávit den se svými dvěma oblíbenými lidmi. Dnes večer dělám těsto na pizzu, kterou budeme jíst společně jako rodina u jednoho nebo dvou vánočních filmů.

Pořád mě udivuje, že Gage tak přijal život v domě se dvěma ženami. Ale stěžuje si jen občas, a i tehdy dává najevo, že si dělá legraci.

Z myšlenek mě vytrhne řev motoru venku. Gage teď sedí na svém harleyi a Addi stojí vedle něj z jedné strany. Nechává ji točit plynem. Nevím, co ji učí, ale vypadá naprosto nadšeně.

Pořád mě prosí, abych jí dovolila, aby ji Gage vzal na motorku. V devíti letech si pořád myslím, že je ještě moc malá. Ale vím, že nakonec budu muset ustoupit. Do té doby se bude muset spokojit s tím, že se od svého budoucího nevlastního otce naučí všechno o motorech.

Zadívám se na zásnubní prsten na svém prstu. Je tam teprve týden a já jsem stále trochu ohromená, kdykoli se na něj podívám. Gage mě jím překvapil jednou po večeři. Dokonce si klekl na jedno koleno. Addi nevypadala, že by ji to celé nějak zvlášť překvapilo, a Gage později přiznal, že se jí na to zeptal jako první.

„Chtěl jsem se ujistit, že jí to nevadí,“ vysvětlil potom.

Ukázalo se, že nevadí. Víc než nevadí.

Gage ještě chvíli točil motorem, pak ho vypnul a slezl z motorky. Instinktivně se podívám vedle, na momentálně prázdný dům, kde jsme s Addi bydleli. Doufám, že novým nájemníkům nebude vadit občasný hluk ladění. Podle všeho se mají nastěhovat prvního ledna. Zajímalo by mě, co jsou zač a odkud pocházejí. Jestli budou mít dítě ve věku Addi, aby si s ním mohla hrát. Jestli tam budou bydlet rádi.

Jedno je ale jisté. Jejich příběh nebude zdaleka tak zajímavý jako ten můj.

Ani když se jim na Štědrý den rozbije pračka.

 

VŠICHNI TŘI JÍME domácí pizzu s feferonkami a klobásou a díváme se na několik vánočních DVD, která jsme s Addi za ta léta nashromáždili. Addi a já si dáme horkou čokoládu (s trochou mátové kořalky v té mé). Když jde Addi spát, počkáme, dokud si nejsme jistí, že tvrdě usnula, a pak mi Gage pomůže vyndat dárky. Letos můžu být mnohem štědřejší než loni, protože mám více peněz – a také proto, že Gage trval na tom, že také přispěje. Addi se bohužel v létě dozvěděla pravdu o Santovi, ale to mu nezabrání v tom, aby jí nadělil ty nejlepší Vánoce, jaké může.

Když dokončíme balení a všechno naaranžujeme pod stromeček, zhroutíme se s Gagem na gauč, se sklenkou červeného vína pro mě a pivem pro něj.

„Tohle rodičovství není žádná sranda,“ poznamená dobromyslně. „Ty zřejmě nikdy nespíš?“

„Málokdy,“ přiznám. „Jako rodič samoživitelka je to trochu těžší. Není nikdo jiný, kdo by to za mě vzal.“

„Takže teď už to budeš mít jednodušší, nebo?“

„Gage, nikdy bych od tebe nečekala, že uděláš něco, co nechceš. Není to tvoje zodpovědnost.“

„To víš nejlíp, zlato.“ Jeho rozesmáté oči zvážní. „Miluju Addi. A miluju tebe.“

„Já miluju tebe, Gage.“ Jemně se na něj usměju. „Tak moc. Nemůžu uvěřit, jak úžasný je teď můj život. Před rokem jsem si to nedokázala představit. S Addi jsi byl tak úžasný. Je do tebe prostě blázen.“ Usměju se. „Víš, že už ti začala říkat nevlastní táta? Minulý týden jsem ji slyšela, jak to říká několika svým kamarádkám po škole.“

„Jo? To je super.“ Gage se na chvíli odmlčí. „Tak co, přemýšlela jsi někdy o dalších dětech?“

„No,“ začnu, „původně jsem chtěla tři. Ale než Addi začala chodit, uvědomila jsem si, že její táta by mi moc nepomohl, protože…“

Moje slova odumřou v krku, když si uvědomím, že to možná nemyslel vážně.

Oči mi zalétnou ke Gageově tváři. Věnuje mi ten sexy líný úsměv, který znám až příliš dobře.

„Ptáš se mě, co si myslím, že jsi?“ Zakoktám se.

„Jo,“ řekne nevrle. „Nikdy by mě nenapadlo, že to budu říkat. Ale chci do tebe dát dítě, Bailey Shaw.“

Při jeho slovech se mi rozpálí kůže. Mezi nohama cítím, jak vlhnu. „To zní…“ Dusím se… „Žhavě. A sladké. A oplzlé. Jak to děláš?“

„Co na to říct?“ zavrčí. „V tom jsem dobrý.“

„To vskutku jsi,“ souhlasím.

„Když už jsme u toho, něco pro tebe mám,“ zamumlá vážným hlasem.

„Ale já myslela, že zásnubní prsten je můj vánoční dárek,“ namítnu.

„To byl. Je.“ Zasměje se. „Možná je tenhle dárek vlastně pro mě. Nejsem si jistý.“

„Cože?“ Teď jsem opravdu zmatená.

Jde ke skříni, z horní poličky vezme zabalený dárek a vrátí se ke gauči. „Tady,“ říká a podává mi ho.

Otevřu ho. Uvnitř je santovská čepice. A větvička petržele.

„Cože?“ Zvednu petržel a tázavě se na něj podívám. Ale pak si vzpomenu.

Minulý rok. Jeho náhražka jmelí.

„Takže,“ zamumlám a hlas mi ztichne. „Mám si tu čapku vzít já, nebo ty?“

„Ty,“ odpoví. Vstane, natáhne se po mé ruce a přitáhne si mě do náruče. „Pojď, půjdeme do ložnice. Těším se, až ji na tobě uvidím. Na to a na nic jiného.“

Kousnu se do spodního rtu. „Jsi hříšný,“ řeknu mu a posměšně ho odstrčím.

„Ano, jsem,“ zavrčí na mou kůži a já se zachvěju. „A ze zkušenosti vím, že bys to jinak nechtěla.“

Konec

Hříšný Santa je samostatný vánoční příběh – protože jaké je lepší období pro okamžitou lásku než Vánoce?