DS - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bailey

BYLA JSEM ZLOBIVÁ, zlobivá holka.

No, možná ne ve skutečnosti. Ale jestli mi Ježíšek umí číst myšlenky, tak vím, že jsem na jeho seznamu zlobivých za myšlenky, které mám právě teď.

Objekt mých nemravných představ je přímo za oknem mé kuchyně. Kradmo se na něj dívám – na svého hezkého potetovaného souseda odvedle –, když dokončuji mytí nádobí od oběda. Neznám jeho jméno a v životě jsem s ním nemluvila. Ale od chvíle, kdy jsem ho před několika týdny poprvé uviděla, ho zahlédnu, kdykoli to jde.

Dnes stojí venku na příjezdové cestě a vypadá to, že provádí nějakou údržbu svého auta. Kapota je zvednutá a na zemi kolem něj je rozházeno několik různých nástrojů. Uvnitř otevřených dveří jeho garáže zabírá druhé stání velká, impozantní motorka Harley. Objekt mého nemístného chtíče je vysoký – klidně přes metr osmdesát – a tmavý. Inkoust mu lemuje obě paže, které dnes odhaluje bílé tílko ve stylu wife-beater, které má na sobě, přestože je konec prosince. Tričko mu těsně přiléhá přes hrudník a záda, což mi poskytuje velmi znepokojivý pohled na jeho svaly, jak se napínají.

Možná je to tím, že jsem už půl roku rozvedená a že i před počátečním rozchodem byla moje sexuální krajina suchá a neúrodná poušť. Ale na mém sousedovi je něco – něco tak syrového, tak upřímně, nestydatě mužského –, že kdykoli ho náhodou uvidím, moje tělo jako by se rozjelo do jakéhosi podivného sexuálního přetlaku. Do mozku se mi začnou vkrádat pocity, které jsem už léta nezažila – možná nikdy – a ten zase vysílá do mých ženských partií velmi rušivé signály. Signály, které mě nutí představovat si nejrůznější scénáře z romantických románů, ve kterých jsem princezna, a on je pohledný ošetřovatel koní, nebo jsem panna a on je –

„Mami!“

Hlas mé osmileté dcery Addison mě vytrhne z fantazie, která se mi právě začíná rodit v hlavě. Provinile se rozhlédnu a vidím ji, jak sedí u kuchyňského stolu a před sebou má hromádku různobarevných stavebních papírů.

„Co je, zlatíčko?“ Řeknu příliš jasně.

Díky bohu je příliš malá na to, aby věděla, že ruměnec v mých tvářích není způsoben párou z nádobí.

„Tohle je ošklivé,“ stěžuje si, když se zamračí na začátek věnce z papírových řetězů, který právě začala vyrábět. „Náš stromek bude vypadat ošklivě. Nesnáším to!“

„Addi, bude to vypadat dobře. Lépe než dobře,“ dodávám okamžitě. Obvykle veselá Addi má celý den hroznou náladu. Přecházím mezi podrážděností a soucitem. Tohle jsou první Vánoce, které budeme trávit bez jejího otce, a také bez všech honosných dárků a svátečních atributů, kterými ji otcovy peníze v tomto ročním období obvykle zahrnovaly. Ze všech sil se snažím, aby to pro ni bylo co nejlepší, ale vím, že se jí stýská po starém životě.

„Náš stromeček bude letos jedinečný,“ konejším ji. „Žádný jiný nebude vypadat jako ten náš. To je lepší než mít nudný, neosobní stromeček plný ozdob, které ani nic neznamenají, ne?“

I když ta slova říkám, vím, že u mé dcery vyzní naprázdno. A přiznávám, že stromky, které jsme mívali v našem starém domě v Pensylvánii, měly něco do sebe. Zaplňovaly prostor našeho velkého obývacího pokoje až po strop katedrály. Byly tak velké, že si je Garrett musel nechat objednat a doručit k nám a speciálně je nazdobit službou, protože jsem se příliš bála vylézt na žebřík tak vysoko.

V porovnání s tím se malý umělý stromek, který jsem koupila ve výprodeji v našem místním velkém diskontním obchodě, ani zdaleka nevyrovná. Asi jsem se měla letos pokusit pořídit si skutečný, abych si ten přechod trochu usnadnila. Ale moje auto je tak malé a bála jsem se, že nebudu vědět, jak stromek na jeho střechu přivázat tak dobře, aby mi cestou domů nespadl.

Navíc stromek, který jsem koupila, byl levnější a samozřejmě se dal použít opakovaně. A peněz je v dnešní době málo. Už takhle mám sotva peníze na vánoční dárky pro Addi.

Vím, že mi vyčítá, jak jsou letošní Vánoce jiné. A jak je stromeček malý. A že si musíme vyrábět ozdoby, místo, abychom měly velký stromek, hodný obchodního domu. Samozřejmě, že to dělá. Vidí jen to, že od té doby, co se máma s tátou rozvedli, je všechno z jejího starého života pryč. Neví o tom, že ji táta sériově podváděl a že po třetí ženě během tolika let jsem toho měla konečně dost. Neví, že se Garrett už čtyři měsíce neobtěžuje platit soudem stanovené výživné. A mě by ani ve snu nenapadlo jí to říct. Moje dcera si zaslouží mít otce, kterého miluje a kterému věří. I když to znamená, že někdy musím vymýšlet kreativní vysvětlení jeho chování nebo toho, proč se slíbený telefonát nebo sezení přes Skype nekoná. Nebo se handrkovat o to, abych jí na poslední chvíli koupila nějaké dárky „od tatínka“, protože jí otec příhodně zapomněl něco poslat.

„Tohle je ten nejhorší Štědrý večer,“ zamračí se Addi. „Přijde táta aspoň zítra, aby s námi rozbalil dárky?“

„Ads, zlato, je mi to líto, ale ne.“ Vím, že odpověď na tuhle otázku už zná. Tenhle terén jsme už prošli nejmíň čtyřikrát. Možná si myslí, že když ho bude pořád žádat, řeknu mu, jak moc si to přeje, a on přijde. Ale pochybuju, že by se to tátově nové přítelkyni moc líbilo. Strávit Vánoce v Ironwoodu v Ohiu by se asi nedalo srovnat s Vánocemi v Cabo, kde se momentálně nacházejí.

Dokážu si je spolu tak nějak představit: přítelkyně, která se jmenuje Briana, je nejspíš mladá a nádherná, břicho má ploché a nepoznamenané porodem. Představuji si ji jako blondýnku, protože to je zřejmě Garrettův oblíbený typ – tedy pokud se dá soudit podle žen, se kterými mě podváděl. Sebevědomě si sáhnu na své vlastní tmavohnědé vlasy, stažené do rozcuchaného drdolu z obličeje. Nutně potřebuju ostříhat, ale ani na to v poslední době nebyly peníze.

V duchu vidím Garretta a tu osobu Brianu, jak se povalují na trampolíně katamaránu. Garrett jí předvádí své jachtařské umění. Ona je oděná do třešňově červených bikin, které ukazují její zlatavé opálení, a bouřlivě se směje jednomu z jeho vtipů. Garrett má na sobě plavky, které jsem mu koupila před dvěma lety, jeho tělo je vypracované díky pravidelným návštěvám posilovny, aby se mu nezačalo rýsovat „tátovské tělo“. Vím, že Garrett vypadá na svůj věk dobře – a přiznejme si, že jeho peníze by v očích mnoha žen jistě vynahradily jakoukoli nedokonalost. Zvlášť u těch, které si vybírá.

Na druhou stranu já…

Zachytím svůj odraz v talíři, který právě myju, a potlačím povzdech. Rozhodně nejsem stará, ale některé dny si připadám naprosto starobyle. Skoro se musím smát ironii své situace. Garrett je ten, kdo mě podvedl, ale z našeho manželství jsem vyšla o poznání hůř. Zase je z něj bohatý starý mládenec, který se o nic nestará. Já jsem svobodná matka, která škudlí drobné a v soukromí touží po sousedovi.

Alespoň mám Addi. A už jen proto bych si s bývalým manželem nevyměnila místo za nic na světě.

Domyju poslední talíř a odpojuji dřez, abych nechala odtéct vodu. „Hádej co?“ Řeknu a nasadím svůj největší sváteční úsměv. „Je čas upéct vánoční cukroví! Chceš mi pomoct?“

Tenhle rituál dělám každý rok už od doby, kdy byla Addi malá. Miluje to. Aspoň dřív to tak dělala. Ale letos místo toho, aby vyskočila a přidala se ke mně u kuchyňského ostrůvku, jen sklesle vzdychla a položila nůžky.

„Ne, díky,“ zamumlá. „Půjdu do svého pokoje.“

Srdce se mi sevře, když ji vidím odcházet. Uvažuji, že ji zavolám zpátky, ale vím, že nutit ji, aby mi pomohla, jí nepřinese nic jiného než zhoršení nálady. Rozhodnu se ji prozatím nechat být. Možná, že až ucítí vůni pečících se sušenek, vzpamatuje se.