TDPSC - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Penny

Tolik k jejímu slavnému břichu.

Penny naštvaně nacpala prádlo za několik dní do pračky a ještě si přitom bručela pod nosem. Samozřejmě, že první chlap, o kterého měla zájem od Alexova narození, musel být zrádce, podvodník, rebel a uprchlý vězeň. Nemluvě o Indulfově synovi! Teď, když to věděla, to bylo tak jasné. Ti dva si byli tak podobní, že by mohli být dvojčata!

I když možná to byl jeden z důvodů, proč si to neuvědomovala. Draci museli stárnout jinak než lidé, protože Indulf nevypadal dost starý na to, aby měl syna Warmundova věku. Věděla, že u nich platí celá ta věc se stovkami let na jeden lidský rok, ale kdyby měla hádat, řekla by, že Warmund je jen asi o pět let mladší než Indulf. Zřejmě se narodil, když byl Indulf ještě velmi mladý, ale i tak vypadali spíš jako bratři.

Když zapnula přístroj, zavrtěla hlavou. Nakonec na tom ale přece nezáleželo, nebo ano? První chlap, se kterým začala během několika měsíců flirtovat, chlap, kterého pustila k dětem, byl nebezpečný. Penny si vždycky myslela, že má dobré střevo, ale tohle otřáslo její vírou v sebe sama. Jistě, uvědomila si, že lže, ale myslela si, že jsou to relativně drobné lži.

Ne že by byl rebel a zrádce.

„Pen, to jsi nemohla vědět,“ řekla Katrina z místa, kde skládala vlastní prádlo. „Nemůžeš přece čekat, že náhodní muži, kteří k tobě přijdou, jsou draci z jiného času a místa. Podle toho, co Thonis říkal, to stejně nevypadalo, že by ti chtěl ublížit.“

Penny pokrčila rameny. „O to přece nejde. Jde o to, co kdyby mi chtěl ublížit? Nebo dětem? Jestli můžu takovému člověku prostě věřit… Přivedla bych ho do domu, kdybys mě nenutila slíbit, že to neudělám. Jak mám ochránit svoje děti, když se chovám jako idiot?“

„Ty nejsi idiot. Jen nejsi na takové věci zvyklá.“

„Musím si na to zvyknout. Tohle už není jen náš malý dům. Hazel je toho důkazem. Chci říct, že když v našem domě bydlí velvyslanec Spojených států v Byrelmore, je to ještě opravdu náš dům?“ Penny se zavrtěla. Zatím se nestalo nic nebezpečného, ale debata o dracích a jejich místě na Zemi byla čím dál vášnivější. Bylo jen otázkou času, kdy lidé začnou proti přítomnosti draků vystupovat. „Možná bych se měla přestěhovat. Tak se nebudu muset potýkat s tím, že si pro mě a mé děti přijdou lidé, kteří se chtějí dostat k drakům.“

Katrina zahučela. „To by fungovalo, jen kdybys úplně přerušila vazby. A pak už nebudou žádné Dungeons and Dragons o pátečních večerech.“

Penny si pod nosem zabručela, ale nemohla se s tím hádat. Představa, že přeruší všechny vazby a už nikdy nebude poblíž svých přátel, byla neuvěřitelně skličující. Ani to by nebylo zárukou, že po ní někdo nepůjde. Co měla dívka dělat, když byl život tak složitý?

Začal jí bzučet telefon. Dokončila ukládání pracích prostředků a vytáhla ho. „Haló?“

„Ahoj, Penny.“ Hladký hlas na druhé straně ji přiměl ztuhnout. Jen stěží se ubránila tomu, aby se nedožadovala vysvětlení, proč jí volá právě teď.

„Ahoj,“ podařilo se jí vypáčit a rychle opustila místnost, aby se vyhnula případným pobaveným pohledům Katriny. Tohle zvládne sama. Jakmile zůstala sama, vydala ze sebe syknutí. „Jak jsi přišel k tomuhle číslu?“

„Znám jednoho chlápka.“

Penny si nebyla jistá, jestli chce vědět, co to znamená. „Co ode mě chceš?“

„Hned teď? Abychom si promluvili.“

Co myslel tím „hned teď“? Srdce jí poskočilo, když si představila, jak se ve tmě vášnivě objímají a jeho oči se lesknou, jak do ní strká. Obraz zmizel stejně náhle, jako se objevil, a Penny zmateně a rozrušeně zavrčela. Po tom, co se o něm dozvěděla, jí ještě pořád napadají sexy myšlenky? Co to s ní sakra je? Ano, byl sexy, ale ne tak moc.

„Mluv,“ zopakovala. „O čem? O tom, že ses pokusil zabít svého otce – který je shodou okolností můj přítel? Nebo o tom, že jsi svou vzpourou ohrozil Annu – velmi drahou přítelkyni? Nebo o tom, že jsi na mě vyrukoval se svým špatným flirtováním a jediné, co jsi chtěl, bylo… co? Přístup do domu? Snažíš se přerušit spojení mezi našimi světy, abys už nikdy nemusel jít do vězení?“

„To jsem vůbec nechtěl, Penny.“ Warmund si povzdechl. „Poslyš, já vím, že nemáš důvod mi věřit. Ale je ve mně víc, než co ti možná řekl Thonis. Tohle nemá nic společného s mým otcem. Jde o mou sestru.“

Penny čekala na to chvění, které jí řekne, že lže, ale nepřišlo. Ne že by to něco znamenalo, ne když nemohla věřit svému instinktu. Přesto ji to přimělo zaváhat. Přistihla se, že myslí na ty tmavé oči, a přála si, aby mohla s jistotou vědět, o co mu jde. Pokud byl nebezpečný a nenávistný, pak musela prostě položit telefon. Ale v jeho hlase byla slyšet bolest a ona ještě nikdy neodmítla člověka, jehož bolest by mohla zmírnit.

„Rád bych se seznámil,“ pokračoval Warmund. „Jen ty a já. Abych ti to mohl vysvětlit.“

„Proč?“

Warmund mlčel.

„Pokud mi to nemůžeš říct, pak je odpověď ne.“

Vyštěkl smíchy. „Nejsem si jistý proč. Asi jen chci, aby mi někdo rozuměl. Prosím?“

Toho budu litovat. „Dobře. Můžeme se sejít. Ale na hodně veřejném místě, a pokud se objeví první náznak nebezpečí, je s tebou konec. Jasné?“

„Jasně.“ Warmund tentokrát zněl pobaveně. „Takže kde by ses chtěla sejít?“

***

Restaurace byla plná lidí. Dobře. Znamenalo to, že je méně pravděpodobné, že Warmund způsobí potíže. Seděla u stolu, poklepávala prsty o desku stolu a vyhlížela jeho příchod. Když ho uviděla, něco v ní se sevřelo. Záblesk horka jí sevřel nitro a musela přivřít oči nad vlastní reakcí. Tohle nebylo rande!

Warmund se usadil naproti ní. Měl na sobě padnoucí oblek bez saka a usmál se na ni. „Děkuji, že jsi mě přijala.“

„Jak myslíš,“ vyplivla a založila si ruce na prsou. „A teď, o čem jsi mi chtěl vyprávět?“

„O Wildref. O mé mladší sestře. Víš, byl jsem nemanželské dítě. Moje matka nebyla spárovaná s mým otcem. Nějakou dobu jsem byl jedináček a nebyl jsem úplně princ, i když můj otec považoval za vhodné mi ten titul dát.“ Zde se odmlčel a výraz jeho tváře zkřivil záblesk bolesti. „Když se oženil a narodila se Wildref, lidé očekávali, že budu žárlit. A možná si nějaká část mého já přála, aby se mnou zacházeli se stejnou úctou jako s ní, i když byla ještě nemluvně. Ale já ji miloval. Staral jsem se o ni, pečoval o ni, zbožňoval ji. Když jsem ji poprvé spatřil, přísahal jsem, že ji budu vždycky chránit.“

Penny bojovala s měknutím srdce. Chápala však, odkud přichází. Přesně takhle se cítila ke svým dětem.

„Zklamal jsem ji,“ řekl bez obalu. „Vrazi zaútočili na palác a zabili mou nevlastní matku. Unesli Wildref… a ona nikdy nevěděla, kdo je. Přivedli ji do tohoto světa, kde ani neznala magii. Dovedeš si to představit? Byla jí ukradena staletí života, protože jí byl odepřen její drak. Moje vzpoura byla mým pokusem dostat se do tohoto světa, najít ji a přivést domů.“

Mluvil pravdu? Souviselo to s tím, co řekl Thonis. Zúžila oči a zkoumala ho. „A proč jsi tedy přišel do domu?“

„Už nemám svého draka. Chci se vrátit do Byrelmoru.“

Penny se naklonila dopředu. „Chceš říct, že chceš jít domů a vyříkat si to s otcem?“

Warmund zúžil oči. „Cože?“

„Jestli je pravda, co říkáš, pak si musíš promluvit se svým otcem. Vysvětlit mu, proč jsi udělal to, co jsi udělal… našel jsi ji?“ Čelo se jí svraštilo. „Proto se teď chceš vrátit?“

Warmund sebou trhl. „Já… vím, kdo to je.“

„Řekl jsi jí to?“

Zavrtěl hlavou a setkal se s jejíma očima. „Proč by věřila zrádcovu synovi a ne muži, který k tobě chodí už… kolik, tři roky?“

Penny si odfrkla. „Kam tím míříš?“

„Wildref žije ve vašem domě. Myslím, že si říká Katrina.“

Penny poklesla čelist. Katrina byla Indulfova dcera? Jak to? To nebylo možné. Měl jí to říct… možná to řekl? Možná to byla Katrina, kdo to chtěl udržet v tajnosti? Zavrtěla hlavou a snažila se pochopit, co Warmund říká.

„Ty mi taky nevěříš.“

„To jsem nikdy neřekla.“

Warmund zkřivil tvář a v očích mu zaplál hněv. „Můj otec jí neřekl, kdo je. Měl k tomu všechny možnosti, ale drží to před ní v tajnosti. Kdybych jí to řekl, tak by to prostě popřel. Uvěřila by spíš jemu než mně; nejspíš by jen řekl, že se snažím dělat potíže, a zase by mě vyhnal.“

Penny sklopila oči. „Ježíšmarjá. To myslíš vážně? Budeš tady sedět a předpokládat a být naštvaný, protože odmítáš mluvit s tátou? Nedostatek komunikace je tak starý.“

„O čem to mluvíš?“

„Mluvím o tom, že si musíš s Indulfem sednout a pořádně si s ním promluvit.“

„On mě vyhnal!“

Penny vyhodila ruce do vzduchu. „Vzbouřil ses proti němu. Co měl udělat, uspořádat ti večírek a dát ti návod, jak být příště úspěšný? Upřímně řečeno. Běž domů a promluv si s ním, pak si můžeme promluvit znovu.“

Na okamžik ji napadlo, jestli je to vlastně ten nejlepší způsob, jak na to jít. Koneckonců své vlastní rodiče ze svého života dost silně vyškrtla. Ale to bylo proto, že jí ublížili, ne proto, že by se chovala jako idiot a oni jí potřebovali dát najevo, že to nebudou tolerovat. Znala Indulfa dost dobře na to, aby věděla, že pokud existuje nějaká šance na usmíření, využije ji. Možná se o Warmundovi nezmiňoval často, ale mluvil o něm, a když to udělal, v jeho hlase byla vždycky slyšet bolest.

Warmund se v křesle prohnul. „Opravdu si myslíš, že by rozhovor s mým otcem k něčemu byl?“

„Ano,“ řekla pevně. „Opravdu si to myslím.“

„Dobře. Dobře, půjdu. Jen mě nejdřív nech vyzvednout nějaké věci z mého bytu?“ Warmund si povzdechl a zavrtěl hlavou, jako by už teď svého rozhodnutí litoval. „Měla bys zavolat Thonisovi a říct mu, že mě přivedeš.“

Penny přikývla. Vytáhla telefon, ale i když to dělala, vzadu v hlavě ji lehce šimralo. Něco skrýval. Co to bylo? To nevěděla… ale Thonise na to upozorní. Doufejme, že to nebylo nic velkého. Doufala, že se prostě vrátí domů a všechno se rychle vyjasní.

V tu chvíli by mohla začít přemýšlet o tom, jak dobře se jí bude znovu cítit mezi nohama.