TDPSC - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Warmund

Penny na něj hleděla s takovým strachem v očích, že skoro cítil, jak se v něm rozhořívá oheň. Jak se Thonis opovažuje vtrhnout sem a chovat se, jako by byl pro Penny a její děti hrozbou. Warmund se postavil. Měl informace, které potřeboval, ale teď, když tu byl Thonis a viděl, že navázal takový kontakt, bude ještě těžší vrátit se během otevírání portálu.

Strážný – pokud byl ještě strážným, mohlo se toho stát hodně, aby ho od doby, kdy byl Warmund naposledy v paláci, povýšili – vykročil vpřed a ztišil hlas. „Warmunde, už jsi byl pryč dost dlouho. Víš, že tvůj otec tě chce zpátky.“

„Správně,“ odtušil Warmund. „Vím, že vy lidé pořád říkáte, že mě chce zpátky. Ale neviděl jsem žádný skutečný důkaz.“

„Jenom proto, že jsi příliš slepý…“

Warmund si všiml, že má příležitost. Vyskočil dopředu a udeřil oběma pěstmi. Thonis první úder zablokoval, ale na druhý byl příliš pomalý. Warmundova rána mu dopadla do břicha a vyrazila mu dech. Thonis se zapotácel a sípal. Neohnul se však tolik, jak by si Warmund přál, a rychle se narovnal. Zablokoval další Warmundův útok, koleno směřující k jeho obličeji, a chytil Warmunda kolem ramen. Warmund dovolil Thonisovi, aby ho vyvedl z rovnováhy, ale pak se stejným pohybem překulil přes Thonisova záda.

Vyprostil se z Thonisova sevření a využil pokračující hybnosti, aby Thonisovi vrazil koleno do zad a loktem ho udeřil do zátylku. Ozvalo se křupnutí, ne takové, aby způsobilo trvalé poškození, ale dostatečné na to, aby upadl.

Warmund se otočil, připravený skoncovat s nepřítelem tak, jak se to naučil ve Vyhnanství. Ještě když však popadl Thonise za paži a přiložil mu nohu ke krku, ozvalo se tiché zaúpění následované krátkým dětským pláčem. Hlava mu trhla a jeho oči se setkaly s Pennyinýma, široce rozevřenýma, jak zírala přes zábradlí verandy.

Co to dělal? Tohle už nebyla země Vyhnanců. Thonis ho nelovil.

Když Thonis vydal bolestný zvuk, Warmund ho pustil. Rozběhl se k autu a srdce mu bušilo na hrudi. Než zapnul motor a rozjel se, Thonis už byl na nohou. Z úst se mu valil kouř, když pronásledoval Warmundovo auto. Štvalo ho, že musí utíkat, ale co jiného měl dělat?

Po třech blocích Thonis pronásledování vzdal. Warmund se na okamžik zadíval do zpětného zrcátka, než obrátil pozornost zpět na silnici. Srdce se mu brzy vrátilo pod kontrolu. Jeho emoce však nikoli.

Boj byl jen jeho součástí.

Wildref nevypadala vůbec tak, jak si Warmund myslel, že bude vypadat. Myslel si, že bude vypadat jako její matka. Vysoká, štíhlá, s ostrýma očima a tvrdým vystupováním. Taková ale nebyla. Nebylo na ní nic tvrdého. Byla uvolněná, jemná. Tmavé oči, které jiskřily spíš jako oči jejich otce, když byl Warmund mladý a Indulf ho vyhazoval do vzduchu. Wildref se tolik podobala Indulfovi, opravdu. Oči, uši, dokonce i ústa.

Warmund se zařadil do provozu na hlavních silnicích, nechal se ovládnout a odvézt zpátky do svého bytu. Jedna jeho část chtěla tyto myšlenky odsunout stranou a místo toho se soustředit na informace, které získal ze svého přístroje. To mu však bylo na hony vzdálené. Ne, když tam byla jeho dávno ztracená sestra.

Nic jí neřekl. Teď si říkal, že je to proto, že věděl, že kdyby jí začal vyprávět o jejím dědictví, znamenalo by to, že by se ocitl uprostřed toho dramatu, místo aby mohl splnit své poslání vrátit se a napravit věci.

Ale znal pravdu.

Nebylo to proto, že říct jí pravdu by způsobilo komplikace v jeho plánu vrátit se a zabránit tomu všemu. Bylo to proto, že pouhý rozhovor s ní by to dokázal. Skoro vůbec s ní nekomunikoval, a přesto viděl, jak je šťastná. Jak je dobře naladěná. Kdyby s ní vůbec nějaký čas strávil, oslabilo by to jeho odhodlání.

Dělal to pro ni, i když to nechápala.

Pevněji sevřel volant, když vjížděl do garáže. Ano, vypadala šťastně a zdravě, ale co se dalo poznat z několika vteřin? Také si všiml, že její oblečení je obnošené a špatně padnoucí. Výhodné oblečení nakoupené ve slevách. Krátké vlasy měla uměle narovnané a ve způsobu, jakým držela ramena, byla znát únava. Tím si byl jistý.

Wildref by měla být zahalen do hedvábí a šperků. Ne oblečení z druhé ruky – Warmund si byl jistý, že její šaty byly na lemech potrhané. Měla by mít služebnictvo, které by se staralo o její potřeby, a ne ty unavené oči. Ano, vypadala šťastně, ale mnohem šťastnější by byla, kdyby vyrůstala v Byrelmore a měla postavení princezny.

Žil tu už rok. Nejvíc ze všeho zjistil, že je dutá. Jistě, byly tu hezké věci pro ty, kdo měli schopnost tvrdě pracovat a měli štěstí, že se dostali k dobrému zaměstnání. Většina bohatství se však hromadila, ne jako v Byrelmore. Jistě, Indulf byl bohatší než průměrný občan, ale všichni léčitelé a mágové měli povinnost pomáhat potřebným. Představa, že by si někdo, kdo nemá nic, musel vybrat mezi dluhy a životem s něčím, co by mohlo být smrtelné? Zvlášť když tento stav znamenal, že dotyčný nemohl pracovat, a tudíž neměl téměř žádné peníze? Už to samo o sobě Warmundovi stačilo, aby věděl, že tento svět není pro Wildref ten pravý.

A to ani nebral v úvahu, že se kvůli zdejšímu nedostatku magie nikdy neproměnila, ani jednou.

Pak tu byl Indulf. Proč ji nechal takhle žít?

Warmund zabouchl dveře auta a vyrazil ke schodům, rád, že paní Peabody, ovdovělá žena, která bydlela nad ním a ráda s ním flirtovala, není nablízku. Obvykle bylo zábavné s ní žertovat, ale dnes neměl náladu. Vyběhl schody a snažil se spálit přebytečnou energii, ale když dorazil do svého bytu, ještě pořád se z něj kouřilo.

Co si Indulf myslel? Nejenže před ní skrýval Wildrefino dědictví, ale ještě si nechával všechno, co by měla mít. V Byrelmoru byla spousta zlata, které se zde proměňovalo v peníze. Měl by jí koupit všechno, po čem touží. Pokud byl tak odhodlaný tajit před ní pravdu, mohl by totéž udělat i pro ostatní dívky v tom domě. Tak proč měla Wildref na sobě vybledlé džíny a příliš velkou košili, a ne něco na míru?

Naštvaně si odfrkl, když položil na stůl přístroj, který sestrojil. Stiskl na něm několik tlačítek a pak ho připojil k high-tech počítači, který si pro tento účel koupil. Na obrazovce blikaly jeho údaje, ale nevěnoval jim pozornost.

Nezáleželo na tom, proč Indulf nejedná. Záleželo jen na tom, že to udělá Warmund. Chtěl to všechno zvrátit, zajistit, aby Wildref vyrostla jako princezna, kterou byla. A pak už na ničem z toho nebude záležet. Nevzbouřil by se proti svému otci, nebyl by ve vyhnanství a v plicích by mu pořád neležela ta koule bolesti a hněvu.

Další klubko hněvu v něm vzplálo, když si vzpomněl, jak vyděšeně na něj Penny zírala, když se mu Thonis přišel postavit. Kdyby jenom nestrkal nos do cizích záležitostí, všechno by bylo v pořádku! Nebylo to tak, že by rozhovorem s ní někomu ublížil. Když už, tak je Thonis sám ohrožoval, když se choval hrubě a nepřátelsky.

Potřeboval sex. Prostě si na noc vyrazit ven a odvést myšlenky od tohohle. Vrátit se, až jeho počítač dokončí zpracování informací, které do něj byly zapojeny, až bude v klidnějším rozpoložení. Pak by mohl ten vztek ignorovat.

Vybavil se mu obraz Pennyiných očí a srdcem mu projel záchvěv. Rád by ji alespoň na chvíli držel v náručí. Bylo na ní něco, co ho nutilo říct jí všechno. Něco něžného, co už dlouho nepoznal. Věděl, že to jsou nebezpečné myšlenky; kdyby se v tuhle chvíli začal upínat k představě ženy…

„Ale to je právě ono, ne?“ zašeptal si pro sebe. Všechny jeho největší milostné románky se odehrály v dobách citového strádání. Po únosu Wildref, těsně předtím, než se vzbouřil proti svému otci, když po něm šli ve Vyhnanství zabijáci. Tohle bylo opět to samé. Chtěl společnost, nechtěl být sám, a Penny byla krásná žena. Taková, po které by zatoužil každý drak.

Nic víc to nebylo, chtíč. Ale nějaká část jeho mozku chtěla, aby to bylo víc než to. Chtěl, aby ho někdo oplakával, až tu nebude. A to navzdory tomu, že až bude pryč, ani si nebude pamatovat, že existoval.

Přesto, bylo to tak špatné toužit po tom? Toužil po ní, to byla pravda. Bylo to ale tak špatné, že chtěl, aby mu někdo rozuměl a zároveň ho pustil do svého těla?

Povzdechl si a sáhl po telefonu. Její číslo nezískal, pravda, ale podařilo se mu v tomto světě získat spoustu kontaktů, které mu zjišťovaly informace, jež byly obvykle skryté. Kdokoli z nich by pro něj mohl najít její číslo, zatímco on se půjde osprchovat a oholit. Tvář ho začínala svědit strništěm, které mu vyráželo z kůže.

Penny by ho nejspíš nechtěla poslouchat. Kdoví, co všechno jí Thonis do té doby řekl. Bylo pravděpodobné, že by si myslela, že se ji chystal zavraždit, nebo cokoliv jiného, co jí Thonis mohl říct. Warmund věděl, že palácová stráž nese jeho zradu těžce, protože s většinou z nich trénoval…

Ale na tom nezáleží. Chtěl mít alespoň možnost to vysvětlit. Šanci, aby ho někdo v tomto chladném, lhostejném vesmíru vyslechl. Aby ho pochopil a možná i viděl ne jako zrádce, ale jako člověka, kterým byl – muže, který chtěl jen získat zpět svou malou sestru.