TC - 17. kapitola

Překlad: Marťa

Cord

Před naším posledním domácím zápasem příští čtvrtek byly rozcvičky týmu zrušené. Pro všechny – kromě mě. Zbytek kluků mělo volno a veselilo se. Play-off začínalo za pár týdnů, a přestože to nezmění naše pořadí, bylo důležité jít do turnaje s dobrou energií.

Mě se ale nedařilo dát dohromady. Nezvládal jsem dvě lehké přihrávky, byl jsem za čárou o vteřinu později a před sítí jsem šmejdil po gólu. I přes helmu našeho brankáře Natea, jsem viděl jeho tázavý pohled.

V pondělí jsem měl navštívit New Jersey. Nebyl čas, abych ztratil svoje mojo.

Když jsem odcházel z ledu, tiše jsem nadával, protože jsem nechtěl, aby to někdo slyšel. Ale byl jsem si jistý, že to věděli.

Potřeboval jsem se soustředit na hru. Teď nebyl čas na to, abych myslel na nesmysly.

Až na to… že jsem o Hannah celý týden neslyšel, a to – ona – je jediné, na co jsem dokázal myslet. Když jsme jí v pátek ráno nechávali auto před domem, něco mi bránilo jít ke dveřím. Možná to bylo tím, že jsem neměl co říct. Dělala to, na čem jsme se dohodli. Držela věci v platonické rovině. Vytrhl jsem tedy z batohu nějaký papír, nechal jí vzkaz a klíče jsem zastrčil pod nárazník. Řekl jsem si, že dodržuji dohodu, a že to vyřešíme, až se vrátím z víkendových zápasů.

Až na to, že jsme je neměli. Viděl jsem ji ve středu na Pierceově hodině, ale pak s ním zůstala déle. Napadlo mě, jestli se mi snažila vyhýbat.

Tohle všechno mě nutilo na ni myslet, přemítat, co bych k čertu měl dělat a očividně mě to rozptylovalo přesně v době, kdy by nemělo.

S hlavou skloněnou jsem šel z ledu. Proto jsem ji neviděl opřenou o zeď na chodbě před šatnou.

Zastavil jsem se. „Hannah. Co tu děláš?“ V jedné ruce jsem měl svou helmu a hokejku, takže jsem si druhou prohrábl vlasy, utřel pot z očí a zamířil k ní. Na bruslích jsem se nad ní tyčil, místo těch asi patnácti centimetrů, které jsem na ní obvykle měl.

Vzhlédla ke mně, prohlédla si mě odshora dolů a ztěžka polkla. „Corde. Ahoj.“

Bylo tak krásné ji vidět, že jsem se neubránil úsměvu. Cokoli bylo v mé hrudi špatně a mimo, se teď díky ní uvolnilo. „To jsem já.“ Už jsem nemohl předstírat. Pokazil jsem svůj falešný vztah. Nevím, co jsme byli, ale chtěl jsem s ní mít něco skutečného.

Odvrátila pohled a sevřela ruce. „Ano. No, chtěla jsem ti popřát hodně štěstí v zápase.“

„Přišla jsi.“ Předtím řekla, že nikdy nebyla na žádném z našich zápasů. Budu brát její přítomnost, jako obrovskou výhru.

Stáli jsme tam a vypadala nejistěji, než jsem ji kdy viděl a přemýšlel jsem, co se děje. Hledal jsem něco, co bych jí řekl, co by ji uklidnilo. „Díky, že jsi přišla.“ Nic moc uklidňujícího, ale nebyl jsem si jistý, na čem jsem.

„Přítelkyně, pamatuješ?“ Řekla, jako by to nebyl týden, co jsme spolu mluvili. Ale pak zavrtěla hlavou. „To není ovšem všechno. Přišla jsem, protože jsem tě chtěla vidět.“

Sevřel se mi žaludek. „Děkuji.“

„A protože s tebou potřebuju mluvit.“ Nadechla se. „Omlouvám se,“ vyhrkla, „za tu noc.“ Postrčila si brýle na nos a podívala se na mě vytřeštěnýma, upřímnýma očima. „Odstrkovala jsem tě. A nebylo to tebou. Byla jsem to já. Což je hloupé říkat, ale je to tak. A nebylo to fér. Tak jsem se chtěla jen omluvit.“

Mluvila příliš rychle a my jsme stáli na chodbě, před místností plné smradlavého hokejového vybavení. Páchl jsem a osvětlení nebylo valné, ale pro mě bylo to, že tam byla, perfektní. „Jsem opravdu rád, že jsi přišla.“

Usmála se, vydechla a já si přál, abych teď nebyl tak velký, protože jsem ji chtěl vzít do náruče… až na to, že nechtěla, abych ji políbil.

A rozhodně jsem nevoněl dost dobře na to, abych stál v blízkosti kohokoli. „Jsem rád, že jsi přišla.“

Prohlížel jsem si ji. Neviděl jsem ji víc, než týden a pohled na ni byl, jako závan čerstvého vzduchu. Nějak jsem nemohl přijít na to, co na ní bylo. Nebyla klasicky hezká, ale její hnědé oči byly obrovské, rty plné a něco na její kombinaci ve mně vyvolávalo touhu ji vídat víc. Rozesmát ji a přijít na to, co ji nutilo být tak uzavřená.

Chci, aby byla moje. Není jako ostatní dívky, se kterými jsem chodil, ale to mě nemělo zaslepit vůči tomu, co bylo přede mnou… důvtipná, chytrá, talentovaná žena se schopností vidět skrz mě a těmi nejlíbatelnějšími ústy, jaké jsem kdy viděl.

„Počkej chvilku, ano?“ Nečekal jsem, až odpoví, když jsem otevřel dveře šatny a vydal se ke svým věcem. Odhodil jsem hokejku a helmu a prohrabával tašku, dokud jsem nenašel, co jsem hledal.

Declan Mitchell se mě snažil na cestě zpět k Hannah zastavit, když jsem kolem něj prošel na bruslích.

V chodbě jsem podal Hannah svůj dres. „Tady. Kdybys ho chtěla nosit,“ nabídl jsem jí. Nosit dresy jejich kluků byla věc mezi přítelkyněmi v týmu. Jak tam stála, dres byl mezi námi, jako by to bylo něco velkého. Pokrčil jsem rameny a snažil se to zlehčit. Poblíž kluziště bývá chladno.“

Pomalu si ode mě dres vzala. „Aha, nejsem nijak blízko. Jsem hodně nahoře.“

„Ne, nejsi.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Můžeš si sednout na naše místa.“ Část sedadel byla ponechána volná pro rodinu a důležité hosty a Hannah byla důležitá.

„Nemusíš to dělat,“ řekla, ale všiml jsem si, jak dres objímala. Nebylo to moc, ale ta malá reakce mě utvrdila v jistotě.

„Vím. Pojď. Myslím, že je tady i Shea.“ Pokynul jsem jí, aby mě následovala a šel jsem s ní zadem k ledu. Když jsme tam byli, ukázal jsem na písmena D až F. Všechna ta sedadla jsou naše. Já nahoru nemůžu.“ Ukázal jsem na brusle. „Mám je na sobě.“

Přikývla, ale pohlédla na tribuny, jako bych ji posílal do jámy gladiátorů, když si tiskla dres na prsa. V tu chvíli mi to došlo – Hannah se může trochu stydět. I když jsem ji sledoval, jak stojí na pódiu a vede spoustu lidí před sebou ke zpěvu, situace jeden na jednoho, jako byla tato, byla silnější, než ona.

Shýbl jsem se a rychle si rozvázal brusle. Potom, když jsem byl jen v ponožkách, jsem si od ní dres vzal a pomohl jsem jí ho obléknout přes hlavu. Byl obrovský a ona v něm plavala, ale myslel jsem na to, že mě už dlouho neudělalo nic tak šťastným. „Myslím, že ostatní dívky na tom jsou stejně.“ Vlastně jsem neměl ponětí. „Pojď. Představím tě.“

Na tváři se jí rozlil úlevný úsměv. Přikývla a následovala mě po schodech. Shea seděla u kraje, díkybohu. To celou situaci usnadní.

„Ahoj, Sheo. Pamatuješ si Hannah, že?“

Shea Carmichaelová se mi moc líbila. Motala se hodně kolem, protože s ní Linc prakticky vyrůstal, když hrál v hokejovém klubu s jejím dvojčetem, Coltem. I když teď její dvojče podepsalo smlouvu s Philadelphií, Colt a Linc si zůstali blízcí. „Bude sedět s tebou.“

Shea mi věnovala otevřený úsměv. „Ahoj, Hannah. Ráda tě vidím.“ Ukázala na další dvě dívky vedle sebe. „Tohle jsou Violet Tannehillová a Tanya Steyerová.“ Obě dívky si všimly Hannah oblečené do mého dresu.

Violet, vysoká dívka ze spolku, která chodila s brankářem Natem, na ni vrhla obrovský úsměv. „Pojď, Hannah. Musíš si sednout k nám.“

Hannah přikývla a narovnala ramena. Když se na mě podívala, odhodlaně se usmála. „Hodně štěstí dnes večer. Budu ti fandit.“

Ten úsměv mi sevřel srdce. Tahle dívka… To byla část naší dohody. Abych ji představil a ona se trochu pobavila. Přesto se ve společenských situacích zjevně necítila úplně pohodlně. Přesto byla ochotná zkusit to.

Přejel jsem palcem po jejích prstech, i když jsem chtěl udělat víc. Byla tady a to bylo to nejlepší, co mě tento týden potkalo.

„Uvidíme se po zápase?“ Řekl jsem to, jako otázku, protože jsem netušil, jaké měla plány. Neměl jsem ponětí, jak si stojíme a to mě vyvádělo z rovnováhy.

Ona však přikývla. „Jo. Počkám na tebe u šatny?“

„Perfektní.“ Spustil jsem ruku a mrkl na ostatní dívky. „Dobře se mi o ni postarejte, dámy.“

Tanye vystřelilo obočí. Zajímalo by mě, jestli bude na Hannah hodná.

Byla dobrá kamarádka s Rachel. Ale Shea byla tady a Violet mi vždycky připadala, jako milá osoba, přes všechny její způsoby pařanky. Kromě toho Hannah dokázala zvládnout trenéra i Rachel. Byla tvrdší, než vypadala. Pravděpodobně tvrdší, než si myslela. Bude v pořádku.

Druhý tým dokončil rozcvičku, takže jsem se musel vrátit do šatny. Seběhl jsem v ponožkách schody, popadl brusle a vyrazil s pravděpodobně hloupým úsměvem na tváři.

Declan mě musel vyhlížet, protože letěl přímo k mé skříňce. „Kápo,“ řekl.

Svlékal jsem si zahřívací dres a sušil se. „Co se děje?“

Naklonil se. „Všechno v pořádku?“

Declan a já jsme nezačali nejlépe. Ten chlap polovinu času vypadal, jako arogantní kretén a druhou polovinu, jako vrčící sráč. Ale od té doby, co jsme spolu pár let hráli, se z nás stali přátelé. Věřil jsem mu.

Protože jsem řekl: „Teď už ano. Je tady Hannah.“

Zdá se, že ho to nenadchlo tak, jako mě. „Kriste…“

„Vím, co chceš říct, Mitchi. Už jsem to slyšel. Sakra, už jsem to říkal. Je hloupé nechat se něčím rozptylovat na cestě do play-off…“

„Proč s tebou vůbec mluvím?“ Vyštěkl a přerušil mě.

„Protože si nemůžu pomoct,“ zasyčel jsem na něj. Dívali jsme se na sebe. Poznal jsem, že neměl ponětí, o čem mluvil. Vydechl a promnul si rukou hlavu. „Je příliš pozdě. Už jsem z ní roztržitý. Ale když je tady, je to lepší. Nedokážu to vysvětlit.“

Položil mi ruku na rameno a věnoval mi pohled obsahující něco, co vypadalo, jako lítost. „Poslouchej, to je fuk, chlape. Ale pokud jsi mimo hru, nemysli si, že ti odsud do příštího týdne nenakopu prdel.“

Zazubil jsem se na něj. Nemohl jsem si pomoct. „Jak myslíš. I když bych rád viděl, jak to zkusíš.“

Odfrkl si a jeho rty se zkroutily do úsměvu. Pak ale vystřízlivěl. „Myslím to vážně, Corde. Potřebuju tě.“

Tohle byl Mitchův poslední rok, kdy mohl být draftovaný. Potřeboval udělat dojem na týmy během tohoto play-off a byl jedním z mých křídel. Naším úkolem je spolupracovat. Potřeboval mě.

Poplácal jsem ho po rameni. „Kryju ti záda.“

Přikývl a stáhl se ke své vlastní skříňce, aby dokončil přípravu.

Když jsem si znovu šněroval brusle, říkal jsem si, jestli nejsem hloupý, když jdu s Hannah ještě dál. Původně jsem si myslel, že mě to udrží na správné cestě. Ale teď by to mohla být Hannah, kdo představuje největší hrozbu pro mé soustředění. Kdybych byl chytrý, bral bych to v klidu. Rozhodně bych jí nedal svůj dres.

Zdá se, že když jde o ni, nezajímají mě rizika.

Přesto se to všechno vypaří, jakmile se setkám na chodbě se svým týmem cestou na kluziště. Nebyl jsem nejhlučnější v partě, takže jsem nechal Mikeyho a Declana, aby nás uvedli pokřikem. S výkřikem „raz, dva, tři, buldoci“ jsme se vydali zpátky na led. Se zvukem naší nástupní hudby v interkomu a řevem davu fanoušků v uších.

Když jsem bruslil dokola a uvolňoval se, mé oči si našly Hannah na tribuně. Shea jí musela vysvětlovat pravidla, protože vypadala soustředěně a pozorovala nás. Protáhl jsem si krk ze strany na stranu. Když jsem ji tu měl, cítil jsem se neporazitelný.

Byl čas na představení.