TC - 23. kapitola

Překlad: Marťa

Cord

„Bylo mi potěšením si s vámi povídat, pane Spellmane.“ Pan Johnson, generální ředitel Jaguárů vstal a podal mi ruku. „Myslím, že existuje mnoho způsobů, jak bychom mohli mít vzájemně prospěšný vztah.“

Znělo to riskantně, ale chápal jsem to. S úsměvem jsem mu podal ruku.

„Děkuji, že jste se se mnou setkal.“

„Rozhodně.“ Ukázal na mě. „Máte před sebou slibnou kariéru. Opravdu si myslím, že v obraně byste u nás měl dlouhou budoucnost.“

Neměl jsem žádnou odpověď, tak jsem se mohl jen usmát a přikývnout.

„Děkuji, Paule, že jste si udělal čas ve svém nabitém programu.“ Můj agent podal panu Johnsonovi ruku a nenápadně nás posunul ke dveřím. „Jsem si jistý, že si spolu v budoucnu ještě popovídáme.“

„Samozřejmě, Harry. Jako vždy mi bude potěšením.“ Johnsonův asistent tiše promluvil do sluchátka a my jsme byli propuštěni. Harry sklonil hlavu a já ho následoval.

V hale znovu ožil. „To šlo dobře. Myslíš, že to dopadlo dobře?“

„Myslím.“ Podíval jsem se zpět ke konferenční místnosti a pak se rozhlédl kolem sebe, na možnosti Jaguárů. Celé místo bylo působivé. Potkal jsem se s někým z tréninkového oddělení a mluvil s trenérem obrany.

Bylo lehké vidět, jak bych do toho mohl zapadnout. Pohled trenéra, jeho styl hry a dokonce i jeho osobnost dobře zapadaly do mé vlastní filozofie. Byla pravda, že trenéři přicházeli a odcházeli, ale mentalita v šatně zůstávala déle. Celé to místo vzbuzovalo pocit nevkusu a divokosti a to se mi líbilo. Připomínalo mi to, proč jsem byl tak nadšený, že mě draftovalo New Jersey.

„Dobře. To rád slyším.“ Viděl jsem, jak Harryho mozek pracoval. „Co kdybychom si šli posedět, navečeřet se a dát si skleničku, abychom si o tom promluvili?“

„Nemůžu.“ Pokrčil jsem rameny a omluvně zavrtěl hlavou. „Mám koncert, na který se musím dostat.“

Vystřelilo mu obočí. „Koncert?“

„Moje přítelkyně předskakuje dnes večer Dazed Zealots.“ Naplňovala mě pýcha.

Protože měla ten koncert, nebo jsem ji nazval svou přítelkyní?

Harry naklonil hlavu. „Nikdy jsem o nich neslyšel.“

„Máš rád alternativní hudbu?“

Odfrkl si. „Alternativní k čemu?“

Usmál jsem se. „Jsou dobří. Měl bys jít.“

Poplácal mě po rameni. „Díky, ale jestli se mnou nebudeš jíst, vrátím se na hotel a objednám si pokojovou službu.“

„To zní napínavě.“ Vystoupili jsme z výtahu do chodby. „Určitě? Moje přítelkyně…“ Odkašlal jsem si. „Je opravdu dobrá.“

Když jsme vycházeli předními dveřmi, Harry byl potichu. „Od Rachel jsi s nikým nechodil.“

Nepřekvapilo mě, že Harry věděl o mém milostném životě. Součástí jeho práce bylo vědět, co se mou bylo. „Jo.“

„Buď opatrný, chlapče,“ řekl. Kývl hlavou směrem k budově za námi. „Myslím, že tahle záležitost s obranou by pro tebe byla dobrá, ale pokud skončíš, jako volný hráč, v play-off musíš opravdu zazářit.“

„Chápu to.“ Opravdu ano, ale musel vědět, že jsem o tom všem už přemýšlel. Hokej byl můj život. Tak blízko cíle neztratím směr.

Harry si prohlížel můj obličej. Nevím, co viděl, ale nakonec přikývl a znovu mě poplácal po rameni. „Dobře.“ Trhnul palcem ke špičkovému zařízení za námi. „Přemýšlej o tom, o čem jsme tam mluvili, ano? Promluvíme si v týdnu.“

„Dobře.“

„Teď se jdi dívat, jak tvoje přítelkyně žije svůj alternativní život.“

Nemyslím, že by to znamenalo to, co si myslel, ale neopravil jsem ho. Zamával na auto, které si zavolal už nahoře a vůz zastavil vedle nás. Když nastupoval, vytáhl jsem telefon, abych zkontroloval čas. Bylo po šesté, ale Hannah měla zpívat až v osm.

Přesto jsem spěchal do garáže, abych nepřišel pozdě.

Dopravní špička v New Yorku byla svým vlastním peklem. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem ujel skoro osmnáct kilometrů. Snaha najít parkování v blízkosti místa konání bylo stejně časově náročné, a než jsem doběhl ke vchodu, zbývalo patnáct minut před Hanniným vystoupením na pódium.

Za dveřmi byl chaos. Nikdo neoznačil lany zvláštní část, takže se všichni jen všude motali. Dazed Zealots měli úžasný zvuk, takže jsem si nebyl jistý, proč si nikdo nemyslel, že by to bylo nutné. Vpředu byl ale pouze jeden vyhazovač. Za ním se hádala dívka s deskami s chlapem v obleku.

„Promiňte,“ zavolala jsem na vystresovaného vyhazovače. „Jsem na seznamu VIP.“

„Jo, kamaráde. Každý je výjimečný.“

„Ne, vážně. Hannah je moje přítelkyně.“ Chlápek si odfrkl, jeho mohutné paže stále visely podél jeho těla a dál blokoval dveře. Ale byl jsem dost vysoký, tak jsem se mu mohl podívat do očí. „Je tu její manažer? Jmenuje se Brandon.“ Nepamatoval jsem si jeho křestní jméno, ale už to by mě mělo někam dostat.

Pan Svalnatý kývl hlavou za sebe. „Promluv si s Trudy.“

Myslím, že Trudy byla hosteska. Obešel jsem Svalouše a zamračil jsem se, když jsem ho poplácal po rameni. Ani Trudy nevypadala šťastně, tak jsem se snažil vyloudit svůj nejlepší úsměv. „Jsi Trudy?“

„Jsem. Co pro tebe můžu udělat?“ Jeho hlas byl sytý s přízvukem Bronxu.

„Jsem Cord Spellman, přítel Hannah Marshallové.“

Čím víckrát jsem ji prohlásil svou přítelkyní, tím mi to připadalo přirozenější. „Přišel jsem se na ni podívat.“

Podívala se na papír před sebou. Sledoval jsem její pohled a viděl napsané své jméno. Přejela po písmenech červeným perem a mávla na mě. „Omlouvám se za ten zmatek. Můžeš dál.“

Prošel jsem předními dveřmi a proplétal se mezi lidmi. Prohledal jsem bary a řekl jsem si, že by mi Hannah mohl pomoci najít někdo, kdo tam pracuje. Jeden vyhazovač stál přede dveřmi. Možná před vstupem na jeviště. Letěl jsem za ním.

Hudba zesílila a světla na pódiu pohasla. Vytáhl jsem telefon z kapsy. Bylo teprve za pět minut osm, ale místností se šířila stále nervóznější konverzace a pocit očekávání. Stál jsem a díval se, nadšený, že ji vidím. Měl jsem ale štěstí – věděl jsem, co mám očekávat. Většina publika ještě ne.

„Dobrý večer, všem.“ Její hlas ve mně uklidnil napjaté nervy. Nemyslel jsem si, že by mě schůzka vystresovala, ale když jsem ji slyšel, uklidnilo mě to.

„Jsem Hannah. Jsem tu, abych vás rozehřála pro Dazed Zealots.“

Její hlas byl energický a její nadšení se šířilo místností. Nevím, jestli to tak opravdu cítila nebo jestli to jen prodávala, ale přistihl jsem se, že spolu s ostatními tleskám.

Světla se rozsvítila a byla tam.

„Co kdybychom začali?“ Vypadala úžasně. Světlé vlasy jí padaly uspořádaně ve vlnách kolem obličeje. Měla na sobě nějaké boho šaty, punčocháče a boty. Nemělo by to fungovat, ale pro ni ano. Zvedla tablet. Mrkla na publikum a pak na své písně. Zbytek lidí tady v ní číst neuměl, ale já ano. Zkoumala místnost a nechávala jí proudit svou energii, než začne zpívat. Cítil jsem se díky tomu nafoukaně, tak jsem si zkřížil ruce na hrudi.

Tito lidé nevěděli, na čem byli.

Nevěděl jsem, co měla v plánu zpívat dnes večer, ale byl jsem trochu překvapený, když jsem uslyšel první tóny skladby Three Little Birds od Boba Marleyho.

Lidé, kteří si povídali, přestali a zírali na sebe. Někteří z nich se dokonce zasmáli, jako by byli zmatení nebo v rozpacích. Můj úsměv se rozšiřoval. Hannah se pustila do písně a jako vždy mě do ní vtáhla. Kolem mě se začali připojovat i ostatní. Bylo slyšet tleskání a pohupování. Pak spolu začali zpívat. Možná si ji někteří z publika před vystoupením vygooglila, aby zjistili, zda stojí za to přijít na ni dřív. Ale já věděl, co oni ne – že součástí Hannina lesku byla její schopnost číst místnost a vycítit, co chtěli nebo potřebovali a dát jim to. Na konci písně se celá atmosféra místa změnila. Když jsem vešel dovnitř, v prostoru to bzučelo. Přílišnou energií, přílišnou frustrací. Teď se všichni usmívali. To dělala Hannah.

Sakra, věděl jsem to z první ruky. Čím víc jsem s ní byl, tím víc jsem s ní být chtěl. Dělala mě šťastným. Šťastnějším, než jsem byl za dlouhou dobu. Možná nikdy.

Když publikum propuklo v potlesk, zaclonila si oči a rozhlédla se po místnosti. Hledala mě?

Hruď se mi stáhla. Řekl jsem jí, že tu budu. Zvedl jsem paži a zamával.

Ale mávali všichni. Byl to zatracený koncert. Neexistovala možnost, že by mě mohla vidět. Asi to vzdala, protože sáhla po tabletu. Viděl jsem, jak se jí zvedla a poklesla ramena, jak se nadechla. „Jak se dnes večer všichni máte?“ Zeptala se do mikrofonu. Když jí odpověděli jen mírným potleskem, naklonila hlavu. „Co. To mi uniklo.“

Dav tentokrát zareagoval hlasitěji.

„To je trochu lepší.“ Zasmála se a ten zvuk mě naplnil radostí. Musel jsem se k ní dostat. Musela vědět, že jsem tady, že jsem to stihl. Že ji nezklamu.

Jak jsem spěchal ke dveřím chráněným vyhazovačem, vzduch zaplnil tóny písně Billie Eilish.

Zastavil jsem se před mužem. „Jsem tady s Hannah.“ Ukázal jsem směrem k pódiu. „Očekává mě.“

Odfrkl si. „Klídek, všichni jsou tady s Hannah.“

Podíval jsem se zpět na dav. Měl pravdu – všichni tam byli s ní, ale pochyboval jsem, že to tak myslel. Zkusil jsem to znovu. „Ne. Já ji přivezl. Je to moje přítelkyně.“

„Jasně, kamaráde.“

To mě naštvalo. „Promluvte si s Trudy. Jsem na seznamu.“

Jméno hostesky muselo otevřít nějaké magické dveře. Stále skeptický vytáhl telefon a tiše do něj mluvil. „Jak se jmenujete?“

„Cord Spellman,“ zakřičel jsem. Bylo zvláštní, že jsem musel vysvětlovat, kdo jsem. V Chesterboro mě každý znal. Po několika dalších tichých mumlání schoval telefon zpět do kapsy a ustoupil, aby mě bez jediného slova nechal projít.

Proklouzl jsem dveřmi. Tady vzadu to bylo o hodně jiné, než vpředu.

Byla tu spousta barových vozíků vozících nádobí a spěchající obsluha. Pár lidí na svých telefonech nevypadalo šťastně.

Proplétal jsem se kolem lidí a hledal někoho, kdo by vypadal, že by mi pomohl. „Kterým směrem je jeviště?“

Ze dveří vykoukl chlápek s fialovými vlasy. „Hej. Co si…“

„Jsem s Hannah.“

Zamračil se a já ho poznal. Kytarista skupiny Zealots. Ani mě to nezajímalo. Ukázal na chodbu a já bez zpomalení pokračoval.

Jak jsem se blížil, hudba byla hlasitější. Zatočil jsem za roh a jedním skokem překonal schody. Nahoře jsem se zastavil.

Z téhle blízkosti jsem jí byl ohromen. Jak si vůbec mohla myslet, že nebyla tou nejvíc okouzlují dívkou na světě?

Když dozpívala píseň, zhoupnula se. Když znovu sáhla po tabletu, naše pohledy se setkaly.

Její úsměv ve mně všechno uvolnil. Setkání s Jaguáry, skromné obavy z reakce mého otce, až se to dozví a rostoucí jistota, že volby, které zvažuji, ho zklamou. To vše přestalo být důležité, když se na mě takhle usmívala.

„Teď, když jsme všichni tady,“ řekla, „všechny rozhýbáme.“

To, co následovalo, mohl být jedním z nejlepších výkonů, jaký jsem kdy viděl. Zářila a celé místo s ní. Zpívala pár originálních písní a já si o nich myslel, že byly ty nejlepší. Když skončila, dav stále řval, když spěchala přes pódium ke mně. Nezastavila se a vrhla se mi do náruče.

To, jak se na mě tiskla, bylo dokonalé. Pokud vidět ji, pro mě bylo útěchou, cítit ji, byla ta nejsyrovější bolest.

Se smíchem se odtáhla. „Viděl jsi to?“ Vibrovala radostí a to mi ukradlo všechna slova z úst. „To bylo úžasné.“

Našel jsem svůj hlas, ale musel jsem si odkašlat, abych ho mohl použít. „Byla jsi úžasná.“

 Její oči našly mé a úsměv vystřídal něco těžšího, prudšího a žhavějšího. Touha políbit ji, pohltit ji, byla tak silná, že mé prsty sevřely její šaty, jak jsem s tím bojoval.

Energii mezi námi prořízl hlas. „Hannah, to bylo perfektní.“

 Celá sestava Dazed Zealots stál za námi. Znal jsem je z obalu jejich alba. Liberty, hlavní zpěvačka, se smíchem Hannah objala.

„Děkuju,“ řekla.

„Jsi připravená zpívat s námi?“ Sebastian jí hodil ležérně paži přes rameno a mrkl na ni. Hannah se zhoupla na patách a usmála se. „Rozhodně.“

„Správně,“ řekl s pohledem plným souhlasu. Chtěl jsem mezi ně vstoupit. Kytarista se mi okamžitě znelíbil. Chytil jsem ji za ruku, když se začala vracet na pódium. „Počkej, budeš s nimi zpívat?“

„Ano!“ Povzdechla si slastně. Moje podráždění vůči Sebastianovi zmizelo.

Hannah byla nadšená. To mi stačilo.

„Zlom vaz, Marshallová.“ Zvedl jsem jí ruku a vtiskl jí polibek na hřbet. Zmateně se podívala jinam. S nejistým dechem se vracela na pódium. Ozval se řev. Zamávala.

„Vím, že tu všichni nejste jen, abyste poslouchali mě. Čekáte na své Dazed Zealots!“ Z davu se ozval řev a ona se zasmála.

„Chtěli byste je všichni vidět?“

Ozval se horečný křik.

„Opravdu?“

Světla na jevišti zhasla.

„Uvidíme se, kámo.“ Sebastian mě poplácal po rameni, když všichni vyběhli. Pak se světla rozsvítila, jasněji než kdy jindy. Zešílelo to tam.

Hannah objímala Libby a Sebastiana a já si všimnul, že se držel trochu moc blízko. Zazněly bubny a Libby přistoupila k mikrofonu.

Začínali skladbou ze šedesátých let, ale způsob, jakým ji hráli, byl jaksi nervózní. Hannah zpívala hlavní texty, ideální pro její hlas. Nikdy bych si ji nepředstavil, jako dívku typu Mamas and Papas, ale jedna věc byla více, než zřejmá, protože jsem z ní nemohl spustit oči – ať to byla jakákoli dívka, byla jediná, pro kterou jsem měl oči.