TC - 12. kapitola

Překlad: Marťa

Cord

V jednu hodinu jsem vedl Hannah davem lidí na její hodinu. Jakmile jsme byli venku z budovy, pustila moji ruku. Nemělo by mě to trápit. Jistě, drželi jsme se pro účely našeho činu, ale tady, pryč od Rachel, to nebylo potřeba. Promnul jsem si dlaň, protože mi její ruka chyběla. Vzpamatoval jsem se a zapnul si bundu až k bradě.

„Musím to říct, Corde… je děsivá.“ Dramaticky se zachvěla.

Mohl jsem jen souhlasit. Vydali jsme se bokem k budově hudby.

„Opravdu bych chtěl vědět, jak zjistila, že mám jet na pohovor do New Jersey. Mluvil jsem o tom jen včera večer se svým agentem a není to veřejně známé.“

„New Jersey?“

Pravda – neměla moc ráda hokej. Bylo tak divné, že souhlasila s falešným vztahem a ani nebyla fanynkou toho sportu. „Jo. To oni mě před pár lety draftovali. Ale jsem centr. Oni se mnou teď chtějí mluvit o tom, že by se mnou podepsali smlouvu, jako s obráncem.“ Zastrčil jsem si ruce do kapes a natočil se v ramenou proti chladu.

Když jsem nepokračoval, pobídla mě. „Ne. Ano. Nevím.“

Zasmála se. „Tím se to vyjasnilo.“

Zatnul jsem zuby. „Vždycky jsem chtěl být centrem. Ale tahle příležitost je zajímavá. Možná riskantní.“

„Proč riskantní?“

„Možná se to nevyplatí. Hrál jsem v obraně jen několik měsíců, když se Linc zranil.“

Zaklonila hlavu.

„Otřesy.“

„Aha.“

„Co když se mnou podepíšou a já v obraně mezi profesionály naprosto vybouchnu?“

„Co když budeš skvělý?“ Zeptala se.

Na to jsem neměl odpověď, tak jsem jen pokrčil rameny. Nebylo to tak, že bych postrádal sebevědomí. Ten pocit se mi nelíbil.

„Proč je problém, že to Rachel ví?“ Zeptala se a vytrhla mě z mých myšlenek.

„Upřímně řečeno, doufal jsem, že projdu pohovorem s New Jersey, aniž bych o tom mluvil s tátou.“ Ne proto, že bych se mu to bál říct. Chtěl jsem se jen rozhodnout sám. Můj táta byl centr a měl dlouhou kariéru. Jeho pohled bude určitě jiný, než můj a tohle byl můj život.

„Jak to může tvůj táta vědět?“

„Její táta je dobrý přítel s mým. A vsadil bych si na to, že půjde přímo za mým tátou, aby se mě na to zeptal.“ Můj táta se k Rachel choval vždy, jako k dceři, kterou nikdy neměl.

„Oni spolu tak mluví? Je to tvá bývalá přítelkyně.“ Nakrčila nos.

„Dle mého názoru je mluvení s otcem tvého ex… zvláštní. Chci říct, nějakou dobu jsem mimo seznamovací scénu, ale tohle vím.“

Podíval jsem se na ni. Najednou jsem myslel na její bývalé přítele. Na každého, kdo ji políbil, kdo ji objímal. Jen ta představa, že ostatní chlapi Hannah líbali… Protáhl jsem si sevřené krční svaly.

Asi z chladného počasí. „Někdy si myslím, že ji má radši, než mě.“

„Chápu.“ Podívala se na mě, a když se naše pohledy setkaly, jako by to pochopila. Jako by tomu mohla rozumět, i když jsem stěží něco řekl. Najednou mě táhla na stranu chodníku a ostatní kolem nás procházeli. Když jsem stál takhle blízko, viděl jsem v jejích hnědých očích zlaté skvrnky. Odkašlal jsem si.

V intenzitě jejího pohledu jsem měl pocit, že viděla všechny věci, které jsem se snažil skrývat. Pak se postavila na špičky a rychle mě objala kolem ramen. Mezi podivnou zranitelností a náhlým pocitem z ní v mé náruči jsem se zachvěl.

Když se odtáhla, stiskla mi ruku. „Poslouchej, měl bys dělat to, co tě dělá šťastným. Naši rodiče nežijí naše životy a nemohou určovat, kam budou směřovat. Měl bys následovat své srdce.

Bože, to děvče… usmíval jsem se na ni s nafouknutou hrudí. Zatahal jsem ji za pramen vlasů, který jí spadl přes levé rameno. „To řekl Gándhí?“

„Pokud byl chytrý, tak ano.“ Nabídla mi rychlý úsměv. Jemné zkroucení jejích rtů upoutalo mou pozornost na její šíleně plná a líbatelná ústa.

„To je zen od tebe, Marshallová.“ Můj hlas byl chraplavější, než obvykle.

Protože jsem si právě teď uvědomil, že je to ideální příležitost vyzkoušet tento falešný vztah polibkem. Protože se lidé ve vztazích líbali. I když by ten náš byl falešný, musíme to udělat, aby to vypadalo skutečně.

Položil jsem jí ruce na ramena a nechal prsty, aby poznaly jejich křivky. Všechno na ní bylo nepatrné, ale přesto z ní vyzařovala síla, která mě opravdu vzrušovala. Zorničky měla rozšířené, když se její pohled střetl s mým a zastavil se jí dech. To, spolu s jejími rty… kurva. Jak budou chutnat? To očekávání mě přivede k šílenství.

„Prosím, nelíbej mě.“

Její slova byla jemná, ale slyšel jsem je. Zastavil jsem se, odtáhl se a zíral do hlubin jejích kávově zbarvených očí. „Dobře.“

„Je to falešné.“ Polkla a olízla si rty. „Nechci falešné polibky.“

„Byl by to opravdový polibek.“ Můj palec jí obkresloval křivku čelisti.

Na tom, jak moc jsem ji chtěl ochutnat, nic falešného nebylo.

„Ne nemyslíš vážně. Tak to prosím nedělej.“ Její hlas byl tichý a vážný.

Některé dívky by to možná takhle hrály, ale ona ve tváři nic manipulativního neměla. Měl bych to vědět – strávil jsem dost času s Rachel, abych věděl, jak vypadá ovládání.

Měla však pravdu. Ne o tom, že je to falešné, ale že bych ji neměl líbat. Nechtěl jsem se líbat s nikým od té doby… no, od Rachel. Nevím, co to znamenalo, ale pokud nevím, co k čertu dělám, rozhodně bych ji do té své šlamastyky neměl tahat.

To, jak moc jsem ji chtěl, mě rozhodilo. Byla pro tento „vztah“ ideální, protože o mě neměla zájem. Proč si to komplikuji tím, že ji chci? Možná to byl opravdu špatný nápad. Když mě od hokeje vyrušuje dívka, která mi měla pomoci se na něj soustředit, pozbývalo to smysl. Možná to bylo dobře. Bude nás to, oba dva, držet na uzdě.

Zamrkala na mě, za brýlemi velkýma očima. Zastrčil jsem jí zbloudilý pramínek vlasů za její skloněné ucho, pomalu, abych jí dal čas ustoupit. Neudělala to, i když byly mé rty jen palec od jejího ucha a já ucítil její levandulovo-citrusovou vůni.

„Slibuji,“ zašeptal jsem. „Nepolíbím tě, dokud mě o to nepožádáš.“ Ustoupil jsem, stáhl z ní ruce a zastrčil si je do kapes bundy. Sklopil jsem pohled a využil okamžik k tomu, abych vkročil na chodník a dal se dohromady. Zhluboka jsem se nadechl, a když jsem se otočil zpět, byl jsem si zcela jistý tím, že mám vše pod kontrolou.

„To neudělám,“ řekla. Znělo to, jako slib a zajímalo by mě, jestli přesvědčovala mě nebo sebe.

Přikývl jsem, protože jsem nevěděl, zda se mi ulevilo nebo jsem byl zklamaný nebo co. Znovu jsme se vydali k její budově.

„Nemusíš…“ Polkla. „Tohle dělat, aby to fungovalo.“

Pokrčil jsem rameny, protože jsem to nemohl vyvrátit. „Určitě by to pomohlo.“

„Bude jednodušší, když ne.“ Vzhlédla a znovu si olízla rty. „Až tohle skončí.“

„Jednodušší.“

„Jo. Jednodušší.“

„Myslíš, zůstat přáteli?“ Na tom jsme se dohodli. Přátelé. Nic víc.

„Správně,“ řekla s rozhodným přikývnutím. „Zůstat přáteli.“

„Pokud se nebudeme celou dobu bavit na veřejnosti.“

Zírala na mě. „Správně.“

„Správně,“ opakoval jsem se smíchem. Znovu jsem jí přes ramena přehodil paži a přitáhl si ji k boku. „Pojď. Vezmeme tě do třídy, zlato.“

Nakrčila pod brýlemi nos. Ale jak jsme pokračovali, vrtěla hlavou, i když jsem viděl náznak úsměvu. „A říkala jsem ti, abys mi neříkal zlato.“

„Promiň, krásko.“ Smál jsem se a přitiskl si ji blíž. Tentokrát se ke mně schoulila, jako skutečná přítelkyně. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě a já se snažil zapamatovat si, že to všechno bylo jen jako.

Když jsme došli ke schodům její budovy, zkontroloval jsem, jestli byly nasolené, než jsem ji nechal pokračovat samotnou.

Vyšla pár schodů nahoru, než se zastavila a skočila zpět dolů. „Ach, zapomněla jsem ti to říct,“ řekla a znovu se naklonila blíž. Její vlasy vypadaly tak hebké, že jsem musel v kapsách silou zabořit dovnitř, abych odolal nutkání se jich dotknout.

„Mám koncert. Ve čtvrtek. V baru s názvem Včerejší party, vzdáleném asi třicet mil. Můžeš mě tam vzít?“

„Jistě.“ Předtím jsem měl trénink – dvakrát denně až do play off – ale zdřímnu si. „V kolik?“

„Můžeš mě vyzvednout kolem deváté?“

„Rozhodně. Nevadí, když sebou vezmu Linca?“

Kousla se do rtu. „Myslím, že ne.“

„Jsi si jistá?“ Nezněla tak.

„Jo. Jen jsem se tady o svém zpěvu nikdy nešířila. Myslím v Chesterboro. Ale myslím, že to není velký problém.“

„Dobře. To zní dobře. Ve čtvrtek, v devět.“

„Díky.“ Znovu se ušklíbla, zamávala a znovu vykročila po schodech. Conversky jí křupaly o sůl a na zádech se jí houpala kytara.

Zíral jsem na její nádherné nohy v těch šíleně zbarvených legínách. Nikdy jsem si nemyslel, že budu typ na legíny a conversky, ale pokud byly na ni, tak jsem byl. „Hej, zlato?“

Zastavila se tak rychle, že do ní někdo málem narazil. Otočila se dozadu a zamračila se. „Ano?“ Zeptala se skrz zatnuté zuby.

Vybouchla jsem smíchy a mrkl na ni. „Přeji hezký den, Marshallová.“

„To bude, Spellmane.“ Zazubila se, zavrtěla hlavou a vyběhla zbytek schodů.

Smál jsem se celou cestu do třídy na druhé straně kampusu. Jedna věc byla jistá: Hannah Marshallová se mi líbila víc, než by mohlo být pro kteréhokoli z nás bezpečné.