TDBV - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Hendric

Sylvie brzy překonala nervozitu z vyzkoušení nových kouzel a dychtivě přijímala vše, co jí Myleesa řekla. Když začaly zkoušet jednoduchá kouzla, Sylvii vždycky vyšla příliš silná, ale zdálo se, že je to jen víc vzrušuje. Uchechtl se pod nosem, když je pozoroval… nebo spíš pozoroval Sylvii.

Pohled do jejích očí, když v ruce vytvořila malý plamínek, ho naplnil hřejivým pocitem. Překvapilo ho to; už dlouho se takhle necítil. Její šaty s krátkou sukní, která jí sahala sotva ke kolenům, a těsnými legínami pod nimi tak dobře seděly její křivce, že si nemohl pomoct a snil o tom, jak ji postaví ke stromu, zvedne tu sukni a podívá se, jestli jsou její legíny sešité jako kalhoty v jiném světě, nebo jestli jsou rozepnuté v rozkroku, jak to bylo běžné tady – používání toalety bylo mnohem snazší.

Když se však začalo stmívat a Warmund se nevracel, musel Hendrik své touhy po Sylvii odložit. „Chci, abyste tu všichni tři zůstali. Já jdu najít Warmunda.“

Avas vážně přikývl. „Nezklamu tě, tati.“

Hendrik pohladil Avase po tváři a usmál se na něj, aby dal synovi najevo, že to ví. Pak se vydal marnotratného prince hledat.

Warmunda našel několik mil odtud, jak se krčí u ohně, vedle něhož měl rozloženou pokrývku. V ruce držel dvě dýky a u nohou mu ležel mrtvý králík, který si Hendrika ostražitě prohlížel. Hendric se zastavil v neohrožující vzdálenosti a upřel na něj pohled.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ Hendric se dožadoval odpovědi.

„Dělám večeři.“

Hendric si odfrkl. „Jestli se nás snažíš ochránit tím, že nás opustíš a odvedeš zabijáky pryč, tak to nebude fungovat. Vědí, že Sylvie, Avas a já jsme cestovali s tebou a…“

„Kdo řekl, že někoho chráním?“ Warmund schoval dýky. „Zvládnu to sám. Nehodlám se utopit ve tvé lítosti.“

„V mé lítosti?“

Warmund na něj pohlédl a přikrčil se vedle králíka. „Vím, že tě za mnou neposlal můj otec. Nezáleží mu na mně. Kdyby ano, nikdy by mě nevyhnal. Ne, chtěl mě nechat zabít, aniž by na sebe kvůli tomu přivolal hněv celého království.“

Hendric si nemyslel, že by se kdy setkal s někým tak slepým jako princ. Když se vedle něj přikrčil, skousl několik vybraných slov. „Vyhnal tě, protože ses proti němu vzbouřil. Myslíš, že by ho za to království nenávidělo? Nebyl jsi tak nemilovaný, Warmunde, a spousta lidí stále reptá, že tě měl za tvou vzpouru zabít.“

Odpovědí mu bylo zachrčení a obláček kouře.

„Kdyby tě tvůj otec nemiloval tak, jak tě miloval, byl bys popraven. Kdyby tě nemiloval, neposlal by mě sem, abych tě přivedl zpátky. On tě miluje. Chce, aby ses vrátil domů. Chce, abys poznal svého bratříčka… a svou sestru.“

Warmund sebou trhl. Dýchal přerývaně, když odvrátil tvář. „Takže je pravda, že ji našel? Ale že jí nechce říct pravdu o tom, kdo je?“

„Ano, našel ji.“ Hendric si povzdechl. Když byli Sylvie a Avas venku v lese, nechráněni kromě mága nízké úrovně a nezkrotné magie, nechtěl se tím nechat rozptylovat. Ale jestli to bylo to, co bylo potřeba, aby se Warmund vrátil… „Wildref je teď dospělá žena. Dokonce starší než ty. Má rodiče, přátele a vlastní život. Bylo by kruté jí to vzít.“

„To by nebylo nic. Jen bys jí vrátil rodinu, která jí už byla odebrána. Nebo si snad myslíš, že když má v tom světě rodiče, znamená to, že už nejsem její bratr?“ Warmundův hlas se změnil v zavrčení, mezi zuby mu začaly šlehat plamínky. „Jak můžeš říct, že můj otec chce, abych ji poznal, aniž by jí řekl, že je její otec?“

Hendric si povzdechl. „Možná teď, když se v tom světě objevili draci, změní názor. Ale i bez toho, aby znala svou historii, si s ní můžeš promluvit, dozvědět se, kdo je a jaký má život.“

Warmund si odfrkl a znovu se podíval jinam. Plameny však pohasly a Hendric viděl, že o tom přemýšlí. Pochopil, o čem princ přemýšlí. Po všem, co se v jeho životě stalo, chtěl samozřejmě získat svou malou sestřičku zpět. Problém byl v tom, jestli Wildref-Katrina, jak se jí od malička říkalo, chtěla vědět o své minulosti. Měla otce a bratra, kteří ji vroucně milovali, ale měla také adoptivní rodiče, kteří ji milovali. Pro každého by to byla hrozná volba.

„Musíme se vrátit do tábora.“ Hendric vstal a podal Warmundovi ruku. „Pojď domů, Warmunde. Vrať se domů ke svému otci.“

Warmund se na králíka chvíli díval, než vstal. Svaly měl napjaté a ramena ztuhlá, jak se díval na Hendrika. „Vím, že jediný důvod, proč mě chceš mít u sebe, je ten, že zabijáci vědí, že jsme cestovali spolu, a že po tobě pořád půjdou.“

Hádky jeho názor nezměnily, a tak Hendric mlčel.

„No… nelíbí se mi představa, že by někdo zavraždil ženu a dítě.“ Warmund si přivázal králíka k opasku a polil oheň vodou, čímž ho uhasil. „Pomůžu ti je chránit, dokud se nevrátíme do Byrelmoru a ty se nebudeš moci bezpečně vrátit do paláce. Ale já se tam nevrátím. Bude mi lépe, když budu sám.“

Doufejme, že do té doby už nebude tak podezřívavý. Když se Hendric podíval Warmundovi do očí, viděl naději bojující se zradou a nejistotou. Chtěl věřit, že pro něj Indulf poslal, ale nechtěl, aby mu někdo ublížil, že tomu věří. Hendric mu rozuměl. I když by Warmundovi nejraději ukázal lásku, jakou chová otec ke svému synovi, a dokázal mu, že ho Indulf chce zpátky a že se vypořádá s následky, tohle bude muset Warmund vidět na vlastní oči.

Ani jeden z nich nepromluvil, když se vraceli do tábora. Hendrik chtěl běžet až tam. Teď, když Warmund souhlasil s návratem a ta krize skončila, se mu vrátily nervy z toho, co by se mohlo dít, až tam nebude. Co když je ti zabijáci najdou? Jen ta myšlenka ho rozpalovala ještě víc.

„Dnes v noci, ať je měsíc, nebo ne, odletíme z lesa,“ řekl a v hrdle mu zachrčelo. „Pokud se nám podaří dostat do Byrelmoru…“

„Je to příliš riskantní,“ přerušil ho Warmund. „Díky tomuhle lesu na nás budou moci zaútočit zespodu a my je nebudeme moci vidět. Ne, musíme počkat na temnou noc, jestli se odsud pokusíme odletět.“

Měl pravdu, i když si to Hendric nechtěl připustit. Stále si nebyli jistí, kolik lidí po nich jde a proč chtějí Warmunda tak moc zabít.

Zanedlouho byli zpátky v táboře. K jeho překvapení se ti, které tam nechal, nechoulili kolem ohně, nesledovali stíny a nedělali si starosti, co se může stát. Místo toho Myleesa a Avas seděli na padlém kmeni, jásali a tleskali, zatímco Sylvie stála o kus dál. Tvář měla staženou soustředěním a nohy rozkročené, pevně zakořeněné v zemi. Udeřila rukou a ze země vyletěl kámen velikosti jeho hlavy a narazil do stromu.

„Co se to tu děje?“ Zeptal se Hendric a rozběhl se k ní.

Sylvie vypadla ze svého postoje. Dobře obdařená hruď se jí vzdouvala, jak lapala po dechu, zatímco jí po tváři stékal pot. Přesto se na něj usmála a poctivě přitančila.

„Jsem ohýbačka Země,“ oznámila a vrhla se mu do náruče. Brýle měla tak zašpiněné, že byl div, že vůbec něco vidí.

Hendric, kterému se zlepšila nálada, když viděl, jak se jí ve tváři zračí ruměnec úspěchu, se rozesmál. „O čem to mluvíš?“

„Nudili jsme se, tak jsme se začali dívat na Avatar: Poslední vládce větru na mém telefonu,“ sdělila mu Sylvie nadšeně. „A jak jsem se tak dívala, řekla jsem si, proč ne? Tak jsem okopírovala některé jejich pohyby a ono to funguje! Nerozumím zdejšímu magickému systému, ale s Annou jsme se nad Avatarem dostatečně vyblbli, takže tomu systému rozumím. A funguje to!“

Hendric se ušklíbl. Nezáleželo na tom, že si nebyl úplně jistý, o čem mluví, stačilo mu, že ji to tak nadchlo. „Aha. Takže vytváříš novou značku magie, že?“

„Ne, nevytvořila jsem ji. Jen ji přivádím k životu. Sleduj tohle!“

Sylvie se od něj odtáhla, udeřila pěstí a vytvořila slabou plamennou kouli. Klesla na kolena, pak se překulila na záda a otočila se s nohama ve vzduchu. Vánek mu rozcuchal vlasy. Když vyskočila zpátky na nohy, udělala nad hrncem s vodou mávavý pohyb. Z něj se zvedl pramínek, který dopadl do ohně.

„Já jsem Avatar,“ hlesla. „Vládkyně všech čtyř živlů!“

Warmund zavrčel a sesunul se vedle ohně. „Vládkyně. Správně.“

Hendric se na něj otráveně podíval a pak se opět rozzářil na Sylvii. Jeho úsměv se rozšířil, když si všiml potěšeného lesku jejích očí a sebevědomého způsobu, jakým se držela. Jeho rty se chvěly touhou zachytit ty její, a tak ji chytil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Sylvie vydala malý zvuk překvapení a pak se rozplynula v jeho objetí. Oči se jí začaly zavírat, jak mu objímala krk.

Dráždil její pootevřená ústa a vnikal do nich jazykem, aby ji ochutnal. Pod kůží ho pálilo horko, v žilách se mu rozhořel oheň.

„Přestaň,“ postěžoval si Warmund.

Hendric se odtáhl a vzpomněl si na sebe a na to, kde jsou. Sylvie na něj zírala s vytřeštěnýma očima a zarudlými tvářemi. Ztěžka polkl, jeho rty teď hořely touhou, protože se stále chvěly. Kalhoty mu byly příliš těsné a on si uvědomil, že je na Sylvii přitisknutý. Ustoupil a odvrátil pohled, protože si lehce odkašlal.

Myleesa měla oči dokořán, jednou rukou si zakrývala ústa a druhou si zakrývala Avasovy oči. Avas naprosto spokojeně seděl tam, kde byl, a sám pro sebe se chichotal. Hendricovi se sevřela hruď. Ne, ne, tohle nemohl udělat. Nemohl dopustit, aby si jeho syn myslel, že mezi ním a Sylvií něco je, když to tak není. Nemohl dopustit, aby si to myslela i Sylvie.

Ale když se na ni ohlédl, slova mu odumřela v hrdle. Ne proto, že by se chovala jako vysněná hvězdička – spíš naopak. Protože vypadala stejně zděšeně jako on.

V tu chvíli to věděl. Všechno se právě změnilo.