TDBV - 7. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Sylvie

Dva dny uběhly bez incidentů. Vydali se hlouběji do lesa, až se Sylvie cítila úplně ztracená. Zdálo se však, že Hendric a Warmund přesně vědí, kde jsou. Země byla tvrdá a vzduch studený, ale když se všichni čtyři schoulili k sobě, Hendric s Warmundem na krajích a ona s Avasem uprostřed, nebyla jí taková zima, aby mohla spát.

Hendric se Warmunda nezeptal, proč se ho lidé snaží zabít, ani mu dobrovolně neprozradil, odkud se znají.

Jednoho dne, když se zastavili, aby si odpočinuli, a Hendric byl na lovu, seděla Sylvie u malého ohně a hlídala, aby vyřezávaný špalek, který používali k vaření vody, neshořel, když do něj házela horké kameny. Avas a Warmund stáli na malé mýtině a sparingovali. Avasova tvář se zkřivila soustředěním při všem, co mu Warmund řekl, a brzy se dokázal ubránit i Warmundovým mírnějším útokům.

„Máš dovednosti svého otce,“ řekl Warmund a ustoupil. Ačkoli se mu na tváři stále objevoval zachmuřený výraz, zdál se být lehčí než obvykle.

Avas vypnul hruď a na tváři se mu objevil široký úsměv. „Děkuji. Od tebe to hodně znamená.“

Warmund povytáhl obočí.

„Všichni z nás učňů vědí, jak mocný jsi válečník, princi Warmunde. Tatínek mi řekl, že tvé schopnosti jsou lepší než královy.“

Warmundův výraz potemněl, ale to, co Avas řekl, Sylvie nakonec zaregistrovala na čele. Vyjekla, když vyskočila na nohy. „Princ? Chceš říct, že jsi Indulfův bratr?“

Avas i Warmund na ni vrhli vyděšené pohledy. Warmund si otřel čepel a zazářil na ni. „Jsem jeho syn.“

Sylvii poklesla čelist. „To snad ne! Copak ses narodil, když mu bylo dvanáct?“

„Byl velmi mladý,“ zavrčel Warmund. „A kdo jsi, že králi říkáš jenom jménem?“

„Já jsem… no, jsem kamarádka jeho ženy.“ Sylvie polkla. „Chci říct… že se oženil…“

„S Annou, já vím.“ Warmundův hlas se změnil ve vrčení. „A je pravda, že má ještě jednoho syna? Náhradu za své bývalé děti?“

„Děti?“ Indulf měl další děti?

Avas si odkašlal, jeho mladá tvář byla znepokojená. „Já –“

„Zůstaňte tady, oba dva,“ vyhrkl Warmund. „Jdu na lov.“

Sylvie ho s vytřeštěnýma očima sledovala, jak je opouští. Indulf měl dospělého syna, který nevypadal o moc mladší než on. A tenhle syn byl tady, ve Vyhnanství, proč? Věděla o tom Anna?

Samozřejmě že věděla. Vztah Indulfa a Anny byl snad nejdokonalejší, jaký kdy viděla. Indulf by před ní tak velké tajemství neutajil. V příběhu bylo zřejmě víc, než Sylvie věděla.

„Udělala jsem něco špatně?“ Avas schoval svůj krátký meč a posadil se vedle ní, jeho mladá tvář se mu rýsovala starostí.

„Ne, nejspíš si jen dělá starosti.“ Sylvie poplácala Avase po paži a pak se usmála. Nemělo smysl sedět a přemýšlet o Warmundovi. Vytáhla z kapsy mobil a zapnula ho. Neměla tu samozřejmě žádný signál, ale to neznamenalo, že by ho nemohla použít. Přepnula fotoaparát do režimu selfie a zvedla ho. „Chceš se vyfotit?“

Avas se na telefon zadíval. „Co to je?“

„Říká se tomu mobil. V mém světě s ním můžu mluvit s lidmi po celém světě nebo jim psát zprávy, které se okamžitě odešlou, hrát hry nebo používat fotoaparát k fotografování. Vidíš? Je to jako zrcadlo, které můžeš zastavit a zachovat si obraz.“

Rychle pořídila snímek, pak podala telefon Avasovi a vysvětlila mu, jak se fotoaparát používá. Váhavě pořídil několik snímků, pak se mu na tváři rozlil úsměv.

„Magie ve vašem světě je tak zvláštní,“ řekl šťastně a pořídil další snímek. „Ale taky je to super.“

Hvízdání slípky je oba přimělo vzhlédnout. Byl to signál, na kterém se dohodli, že bude signalizovat, když se někdo vrátí do tábora. Zabránilo to tomu, aby na sebe náhodou nezaútočili. O chvíli později se mezi stromy objevil Hendric s mladou ženou v závěsu. Sylvie se zamračeně postavila na nohy. Kdo to byl a proč ji sem Hendric přivedl?

Když Hendric dorazil do tábora, přelétl očima mýtinu a zamračil se. „Kde je Warmund?“

„Šel na lov.“

Hendric se zamračil. „Měl říct tady a chránit tě.“

„A ty jsi měl být na lovu.“ Sylvie se přiblížila k Avasovi, i když věděla, že Hendric by ho nikdy nevystavil nebezpečí, a kdyby byli napadeni, pak je pravděpodobnější, že by bránil ji. Zamračila se na ženu za ním. „Kdo je…“ Zalapala po dechu, když se na ni žena podívala a ona si plně prohlédla její tvář. Ty oči, ten úsměv, tvar její tváře. To všechno jí bylo velmi povědomé. „Myleesa?“

Žena přikývla a dychtivě se na ni podívala. „Hendric mi o tobě vyprávěl. Nikdy by mě nenapadlo, že se nakonec setkám s jedním ze svých vlastních potomků! A ty jsi také mág?“

„Asi ano.“

Myleesa si ji dlouho prohlížela, než přikývla. „Ještě nikdy jsem nikoho neučila, jak ovládat svou magii, ale není lepší čas začít než teď, ne?“

Sylvii se po tváři začal rozlévat úsměv. Sice bylo stále trochu těžké uvěřit, že mluví se svým vlastním předkem, ale konečně to bylo něco, co mohla využít k dalšímu sledování svého rodokmenu. Nemluvě o tom, že tu byl někdo, kdo by ji mohl naučit magii, o níž dosud jen snila.

„Budeme to muset všechno vyřešit,“ řekla pomalu, zatímco se stále usmívala jako blázen. „Vždyť jsi žila přes tisíc let v mé době. Mám tvé obrazy. Mám záznamy v deníku!“

„Deník?“ Myleesa se zasmála. „No… taky moc nevím, jak to mám brát… Potkala jsi mě někdy?“

***

Několik hodin si povídaly o tom, co Sylvie věděla o Myleese, která byla její předkyní. Vytáhla si na mobilu obrázek a porovnávaly ho. Myleesa jí řekla, že vždycky chtěla zažívat dobrodružství, od té doby, co její rodiče oba zahynuli při sesuvu půdy, který zasypal jejich dům. Avas a Hendric seděli opodál, pozorovali je a občas se do hovoru vložili.

Nakonec Myleesa řekla, že by měli začít se základními magickými technikami. „Klíčem k ovládání je dech,“ řekla Sylvii. „Takže budeš chtít meditovat při každé příležitosti. Ráda bych ale viděla, jak moc se umíš ovládat. Můžeš zkusit levitovat s touto větví?“

„Můžu to zkusit.“ Sylvie se zamračila a zadívala se na větev. „Ale o magii nevím vůbec nic. Je to něco jako Síla? Propojuje všechno? Jako jestli se můžu natáhnout myslí a cítit vlákna, která mě spojují s větví, a pak…“

Zúžila oči a soustředila se na větev. Zvedla ruku a představila si, jak větev zvedá. Z prstů jí vystřelil modrý blesk a větev vzplála. Odskočila dozadu a vykřikla. Avas propukl v smích a Myleesa mávla rukou a zaříkávala. Hendric se napůl zvedl ze sedu, než se zase usadil.

„Páni!“ Myleesa se chytila za ruku a s kvílením vyskočila nahoru a dolů. „Dokonce bez jediného kouzla! To je úžasné! Vždycky jsem doufala, že jednou budu mít mocné děti. Máš dost surové energie na to, abys byla vycvičená v paláci. To je fantastické!“

„Jsem ráda, že jsi tak nadšená.“ Sylvie si položila ruku na hruď, když oheň pohasl a změnil se jen v zuhelnatělé dřevo. Zachvěla se, když se od Myleesy vzdálila. „To mě prostě děsí. Co kdybych to udělala já tobě?“

Myleesin úsměv se vytratil. „Na to jsem nepomyslela… Budu muset vymyslet nějaké kouzlo, na kterém bys mohla zapracovat. Přinejmenším dokážu vycítit, kdy se tvá magie hromadí, a možná ti budu moci pomoci ji zadržet.“

„Dobře.“ Sylvie došla k ohni a posadila se naproti Hendricovi a Avasovi. „Promiň, ale potřebuju tady chvilku. Jak ses ocitla ve Vyhnanství, Myleeso?“

„Byla jsem unesena. Po smrti rodičů jsem vlastně neměla kam jít. Naše země nám nepatřila a já jsem nechtěla skončit jako dělnice, která se zadlužila u pána, který ji vlastnil. Tak jsem odešla a chodila jsem po světě a snažila se naučit víc magie. Byl jsem hloupá a cestovala jsem sama… Našli mě nějací otrokáři, koupili mě a přivedli sem. Měla jsem štěstí, že mě koupil jeden klášter a osvobodil mě. Pracuji tam už asi deset let. Je to nuda, ale raději bych neriskovala, že znovu skončím jako otrokyně. Ale teď, když jsem vás všechny poznala, můžu konečně zažít pořádné dobrodružství.“

Sylvie se napůl pro sebe usmála. „Vždycky jsem také toužila po dobrodružství. Moje rodina mě má ráda, ale nikdy to nepochopila a já… no. Toužila jsem po jiném životě. Chtěla jsem mít život, který by byl… jiný, než jaký ode mě ostatní očekávají.“

Při pomyšlení na rodinu se jí sevřel žaludek. Ano, chyběli jí a přála si, aby jim mohla zavolat a říct jim, že je v pořádku. Možná si ještě ani neuvědomili, že je nezvěstná. Opravdu mluvila jen s mladším bratrem, a i to jen sporadicky. Co by si pomysleli, kdyby se rozhodla, že chce žít tady?

Když pomineme únos, Byrelmore bylo to nejúžasnější místo, kde kdy byla. Ty barvy, oblečení, kultura. To všechno pro ni bylo úžasné. A ona měla magii? Bože, chtěla tenhle svět prozkoumat ještě víc. Každé zákoutí. Chtěla znát jeho náboženství, regionální dialekty, vědět, zda je monarchie považována za dobrou, nebo špatnou, jak lidé vyrábějí máslo a co dělají ženy, když mají menstruaci. Prostě chtěla vědět všechno.

Vytáhla telefon z kapsy a povzdechla si, když viděla, že ho nechala zapnutý. Zbývalo už jen deset procent baterie. „Hádám, že to moc dlouho nevydrží.“

Myleesa se naklonila a oči jí zářily. „Co je to?“

Sylvie vysvětlila, pak vyndala baterii a zadívala se na ni. „Moc šťávy v ní ale nezbývá.“

„Možná bys ji měla namočit do řeky. To by pomohlo, aby byla zase šťavnatá.“ Avas přelezl Hendricovi na klín a uvelebil se vedle Sylvie.

Myleesa si vzala baterii, zatímco se Sylvie smála.

„Není to doslova šťáva,“ vysvětlila Sylvie. „Chtěla jsem jen říct, že už nemá moc energie. Dochází jí…“

„Energie.“ Myleesa si baterii prohlédla a držela ji ve výšce očí. „Cítím v tom energii. Nechápu to úplně přesně, ale cítím to. Jako bouřka, jenže zadržovaná. Vlastně možná můžu…“

Sevřela baterii v obou rukou a zamumlala zaklínadlo. Ve vzduchu zapraskala statická elektřina, až se Sylvii zježily chlupy na rukou. Myleesu obklopilo zelenomodré světlo, které kolem ní pulzovalo jako soustava žil. V tomto systému začaly pulzovat světelné korálky. Stékaly k baterii a proklouzávaly jejím pláštěm.

Po minutě světlo zmizelo a Myleesa se posadila a otřela si čelo. „Zkus to.“

Sylvie zasunula baterii zpět do telefonu a zapnula ho. Oči se jí rozšířily, když viděla, že je nyní nabitá na osmdesát devět procent. Vyskočila na nohy a vydala ze sebe vzrušený výkřik. „Funguje to!“

„Funguje?“ Hendric se k ní rychle přidal. „Tady jsme nebyli schopni technologii zprovoznit. Magie ji ruší… nebo jsme si to alespoň mysleli. Tohle je obrovské. Jakmile se vrátíme do paláce, budeš o tom muset říct našim mágům. Možná jsi právě způsobila revoluci v naší technologii, Sylvie.“

S úsměvem mu to oplatila. Na okamžik se na něj málem vrhla, aby ho políbila. Magie v jejím snubním prstenu zapraskala a ona zrudlá odvrátila pohled. Možná byli manželé, ale nebylo to skutečné manželství. Nemohla se nechat unést. Vzal si ji, aby ji chránil. Nic víc v tom nebylo a ona si nehodlala zlomit srdce kvůli někomu, kdo k ní nic takového necítil.

Ale zatraceně, bylo to těžké.