TDBV - 5. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Sylvie

Když Sylvie následovala mladíka a držela se Hendrica, musela si neustále opakovat, že se nerozpláče. Bylo směšné, že za ty dva dny, co byli s Avasem v kleci, neuronila jedinou slzu. Dokonce, i když byla nejvíc vyděšená, její oči zůstaly suché. Hlavu měla čistou.

Ale teď, jakmile byla v bezpečí a otrokáři už jí nehrozili, neustále smrkala a její mysl se nechtěla zastavit. Hlavou se jí honily všechny možnosti, co se mohlo stát. Byla to hezká žena a s těmi správnými davy byly její křivky žádoucí. To věděla. Nebyla žádná modelka do plavek, ale to maso navíc na kostech by ji před úchyly neochránilo. A co kdyby se s Avasem rozešli? Slíbila mu, že ho bude chránit, ale jak by to vlastně mohla udělat?

„Vítejte v mém paláci,“ řekl mladík sarkasticky, když dorazili do zchátralé chatrče. Uklonil se jim dovnitř.

Sylvie se zalykala hnilobným zápachem, ale Hendric si tiše povzdechl. „Děkuji ti, Warmunde.“

Warmund zavrčel. „Mluv potichu, nebo tě zabiju.“

Warmund zachytil Sylviin pohled a při pohledu na její zděšený obličej ucukl. Otevřel ústa, pak je zase zavřel a odkráčel do kouta, kde na podlaze ležela hromada přikrývek. Jednu si přetáhl přes hlavu a lehl si k nim zády. Sylvie se na něj zamračila a přemýšlela, proč jí připadá tak povědomý, dokud se Hendric nedotkl její ruky a neupoutal její pozornost zpět k němu.

„Co tady děláš?“

Sylvie tiše vysvětlovala a ztišila hlas, zatímco Hendric zvedl Avase a přitiskl si ho na hruď. Když skončila, všimla si, že si Warmund znovu stáhl přikrývku z hlavy, ale nepromluvil. Hendricova tvář se rýsovala, šediny ve vlasech vynikaly na pozadí tmavých kadeří.

„Až se vrátíme do paláce, podíváme se víc na tu Myleesu Elforde. Mezitím…“

Bouchání na dveře přimělo všechny vyskočit. Warmund vyskočil na nohy, v rukou držel dvě dýky a mezi zuby se mu mihotal oheň. Hendric položil Avase na zem, podal mu nůž a gestem jim naznačil, aby ustoupili. Sylvie chvíli zírala na nůž, který Hendric dal Avasovi, než obrátila pozornost zpět ke dveřím. Hendric je vypáčil a vypadal mohutně a hrozivě.

Na druhé straně stál muž, který byl nejméně dvakrát vyšší než Hendric. Byl to vážně obr, Sylvii padla čelist a ještě víc se odtáhla.

„To je ten muž?“

Hubená vrásčitá žena za mohutným mužem přikývla. „To je on. Šel a koupil si od těch otrokářů jednu dívku.“

Hromotluk zavrčel. „Přišel jsem si pro tu dívku a chlapce, které jsi koupil. Otrokářství je v tomhle městě nezákonné, a jestli se nepodřídíš, budu tě muset vzít do vazby.“

Hendricovi zavrčelo v krku. „Ta žena je moje družka a ten chlapec je můj syn. Nikam nepůjdou.“

Vrásčitá žena ze sebe vypustila vzteklé zasyčení. „Družky si nemůžeš koupit!“

„To neudělal.“ Sylvie vyrazila vpřed, když statný muž uchopil rukojeť meče. „Už jsme byli druhy. Mě a našeho syna,“ připadalo jí vážně divné mluvit o dítěti, které znala dva dny, jako o svém synovi, skoro stejně divné jako mluvit o muži, kterého sotva znala, jako o svém druhovi, „unesli. Tady můj druh nás koupil, aby nás dostal pryč od otrokářů. Protože jich bylo příliš mnoho na to, abychom s nimi bojovali.“

Statný muž na ni chvíli upřeně hleděl. „Nemáš na sobě prsten.“

Sylvie se podívala na svou ruku, světlo se jí lesklo od brýlí. „Ach, nejsme manželé, jen druzi.“

„Takhle se to tady nedělá,“ zavrčel na ni muž a podíval se na ni s odporem, který vídala v očích sousedů jen tehdy, když její sourozenci běhali po okolí a hráli si jako děti, než se přestěhovali do Utahu. „Jestli spolu budete žít, tak se pořádně vezmete. Jinak půjdete se synem do útulku pro neprovdané matky.“

Sylvie otevřela ústa, aby protestovala. Co mu záleželo na tom, jestli jsou manželé, nebo ne?

„Když budeme manželé, necháš nás na pokoji?“ Hendric se dožadoval.

Statný muž přikývl.

„Tak nám řekni, kam máme jít, a my se řádně oddáme.“

Když muž odešel, Sylvie na Hendrika nechápavě zírala. Její mysl přeskočila všechno, co chtěla říct – že je vážně přitažlivý a že pokud by si někoho chtěla vzít, byl by to on. Místo toho se jí hlavou honila celá ta záležitost s manželstvím. Nedávalo smysl, že by s ním nesměla být v jednom domě, kdyby nebyli manželé!

„Až se vrátíme do civilizace, rozvedeme se,“ ujistil ji, i když se na ni nepodíval. „Ale vzít si tě hned teď je nejlepší způsob, jak tě ochránit.“

Protřel si oči a vypadal vyčerpaně. Sylvie mu položila ruku na rameno a beze slov se mu snažila dát najevo, že ho chápe. I když jí bušilo srdce a její mysl to nedokázala úplně obsáhnout. Čekal by snad, že jejich manželství naplní? Při představě, jak leží nad ní, jeho tělo na jejím, uvnitř jejího, jí projelo horko. Vyschlo jí v krku – kdyby skutečně očekával, že se s ním vyspí, chtěla by vůbec říct ne?

***

Jejich svatba proběhla rychle. Šli do hostince, nejhezčí budovy ve městě. Jejich svatbu oddával statný muž a vrásčitá žena občas prozpěvovala nad jejich spojenýma rukama. Kolem nich se ovíjely pásy magie. Jestli je to fyzicky spojovalo, nebo to byla jen symbolika, nevěděla.

Statný muž skončil a ukázal na schody. „Na dvě hodiny máte volný pokoj. Jděte dokončit své pouto a pak můžete být jeden s druhým.“

Hendric nereagoval, když ji objal kolem pasu a vedl ji. Sylvie se ohlédla a uviděla Warmunda, jak zamračeně stojí vedle Avase. Na okamžik zaváhala, nebyla si jistá, zda má chlapce nechat s tak nevrle vypadajícím mužem, ale pohled statného muže ji přiměl jít o něco rychleji. Nadzvedla si sukni šatů, které měla na sobě už skoro týden, když ji Hendric vedl do první ložnice.

S povzdechem zavřel dveře a otočil se k ní. „Dobře. Doufal jsem, že nebudou mít mága.“

Sylvie sebou nejistě škubla a rozhlédla se po místnosti. Postel vypadala dost robustně, ale zbytek vypadal jako z hororu. Při pohledu na to všechno jí naskočila husí kůže.

„Jaký je v tom rozdíl, když je mág?“

Hendric zvedl hlavu a ukázal jí obyčejný dřevěný prsten, který si rychle vyřezal. Kolem něj praskaly kousky modré magie. „Dokud… nedovršíme manželství, pak každý uvidí, že pouto ještě není úplné. Jakmile se tak stane, magie se změní na zlatou a všichni budou vědět, že se tě nesmí dotknout. Nemyslím si, že se nám podaří přesvědčit magistrát…“

Říkal, že se spolu musí vyspat. Žaludek se jí stáhl, i když nevěděla, jestli to bylo nervozitou, vzrušením nebo strachem. Unikl jí nervózní smích, když pohlédla na svůj vlastní dřevěný prsten. Kolem něj praskala stejná modrá magie jako elektřina. Přistihla se, že si uhlazuje sukni, a odkašlala si. Co měla říct?

Hendric se na ni nepodíval, místo toho si pohrával se šerpami na své jerkině. Výraz jeho tváře, hněv smíšený s lítostí, zchladil žár, který jí vířil tělem. I když se nedokázala rozhodnout, jestli ho chce, nebo ne, bylo jasné, že on ji nechce.

Posadila se na postel. „Co tedy budeme dělat?“

„Já… já tě nebudu nutit. Zasloužíš si vybrat si, kdy a s kým budeš sdílet své tělo, bez vnějšího omezení.“ Podíval se na ni a odvrátil pohled. „Jen mi dejte chvilku na rozmyšlenou, jak z toho ven.“

„Řekni mu, že mi to tu připadá úchylné.“ Sylvie se rozhlédla po místnosti a zachvěla se. „Vůbec se mi nelíbí představa, že bych se tu měla svléknout, natož abych tu přišla o panenství.“

Hendric zvedl hlavu. „Ty jsi panna?“

Sylvii se rozhořel obličej. „Uh… To jsem ti opravdu nechtěla říct. Chci říct, je to… je to osobní, víš? Ale jo, jsem. Nejdál jsem se dostala na první metu.“

„První… co?“

„Líbání,“ vysvětlila Sylvie. „S otevřenými ústy. Hodně jazykem.“

Představila si svá otevřená ústa na Hendricových a tiše si povzdechla. Kdyby to byl jen sen, šla by do toho bez váhání. Ale situace, fakt, že ho sotva znala, a tahle nechutná místnost? Tady by ji žádné brnění kůže a teplo hromadící se v jejím nitru nerozhodilo. Ne, když měla tolik zkušeností jako ona s tím, jak zapřít hormony, aby převážily nad jejím mozkem.

Hendric klesl na postel vedle ní a zamračil se. „Jestli to není moc… proč? Měl jsem dojem, že na Zemi je to se sexem pro ženy méně… přísné než na Byrelmore.“

„Ani ne.“ Sylvie pokrčila rameny. „Jsou různé kultury, které se na sex dívají jinak. Tam, kde jsem vyrůstala, se na mimomanželský sex pohlíželo skoro stejně špatně jako na vraždu. Tenhle názor jsem zavrhla už dávno, ale pro mě je to něco, co by mělo být výjimečné. Je mi jedno, co si ostatní lidé dělají se svým tělem,“ dodala rychle. „Není to moje věc a upřímně řečeno, nepřísluší mi to soudit. Ale to je to, co chci pro sebe. Čekám na někoho, na kom mi opravdu záleží.“

Hendric pomalu přikývl. „To je… myslím, že je to moudrá volba. Já jsem to neudělal. Avasova matka… otěhotněla, když jsme se skoro neznali. Vzali jsme se, protože nám to připadalo jako správná věc. A pak se ukázalo, že si vůbec nerozumíme. Nikdy nechtěla být matkou. Tak jsme se rozvedli a ona odešla.“

Sylvie zavrtěla hlavou a zaťala pěsti. Jak může někdo takhle opustit vlastní dítě? „Muselo to být těžké.“

„Bylo. Ale nejspíš to tak bylo nejlepší. Pro nás všechny.“ Hendric si povzdechl a vstal. „Říkal jsi úchylný?“

„Jo. Prostě fakt nechutný a strašidelný.“

Hendric chvíli uvažoval, než přikývl. „Jestli magistrovi tolik záleží na tom, aby byl korektní, pak se nebude moci dohadovat o tom, že si naše líbánky necháme na příhodnější chvíli. Půjdu si s ním promluvit.“

Vyklouzl z pokoje a Sylvie se nechala svalit na postel. Pak si vzpomněla na štěnice, rychle vstala a otřela si šaty. Zachvěla se. Možná v ní byla chvilka slabosti, ale byla ráda, že se nepodvolila. Tohle místo páchlo tím, čeho by nejvíc litovala.