TDBV - 11. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Sylvia

Sylvie se zachvěla, když stála v okně hostince a dívala se dolů na ulici. Přála si, aby tam s nimi byl Hendric, ale ten je v časných ranních hodinách vzbudil, vysvětlil jim, co se děje, a přivedl je sem, zatímco se vydal hledat Warmunda. Teď byli na tomto podivném místě sami tři a utratili poslední zlato, aby se sem dostali.

„Zbývají už jen dva dny, než se dostaneme do Byrelmoru,“ řekl Avas. „Jakmile tam budeme, tatínek bude moci získat pomoc od strážců na základnách. Než se nadějete, budeme zpátky v paláci, slečno Sylvie.“

„To určitě ano,“ souhlasila Sylvie, i když si v soukromí myslela, že to nebude tak snadné. Nebylo však třeba, aby si s tím Avas dělal starosti.

Myleesa se zamračila, když odhrnovala peřinu na posteli. Tvář jí zkřivil znechucený výraz a vydala tichý dusivý zvuk. „Štěnice. Samozřejmě. No, nic, o co by se nepostarala trocha magie.“

Sylvie se otočila, dychtivá po něčem, co by ji odvedlo od starostí. „Můžu ti pomoct.“

„Uh… díky.“ Myleesa zavrtěla hlavou. „Ale nemyslím si, že je to dobrý nápad. S tvou stále ještě nezkrocenou magií bys nejspíš nakonec zapálila hostinec.“

Sylvie otevřela ústa, aby protestovala, ale nejspíš to byla pravda. Zamračila se a otočila se zpátky k oknu. Ten vzkaz měl zřejmě za cíl Warmunda od nich izolovat. Teď byl Hendric venku a stopoval ho, když nechtěl být nalezen. Mohlo se stát cokoli. A ona tu zůstala a byla zbytečná. Ani se nedokázala zbavit nějakých zatracených štěnic!

Očima nejasně sledovala muže, když si sundávala brýle, aby si je očistila. Byly dost poškrábané – pokud měla čočky… ale na druhou stranu neměla roztok, do kterého by je přes noc namočila, takže tenhle bod byl sporný. Až se vrátí na Zemi, bude si muset pořídit nové brýle.

Žaludek jí naplnila studená koule strachu. Co když se Hendric nevrátí?

Muž vzhlédl, když si znovu nasadila brýle. Dech se jí zadrhl v krku. S výkřikem odskočila od okna a trhla za závěs. Avas i Myleesa nadskočili, když se k ní otočili. Myleesa měla vytřeštěné oči. Avasovi se chvěly rty.

„Právě jsem to viděla na ulici!“ Sylvie se zachvěla a dýchala v rychlých nádeších. „Jednoho z těch mužů, co nás včera napadli. Je tam dole a myslím, že mě viděl.“

Myleesa se vrhla k oknu. „Ale proč by po tobě pořád šel?“

Avas se ovinul rukama kolem sebe a začal se třást. „Co když ho zabili a chtějí odstranit svědky? Protože jestli je dokážeme identifikovat…“

„Ticho.“ Sylvie se rychle přesunula k jeho boku a objala ho kolem ramen. I když jí bušilo srdce, snažila se zachovat klidný zevnějšek. Ten muž ji možná neviděl, a i kdyby ano, možná to nakonec nebyl ten samý muž. Proč by tu byl, když Warmund byl stále v lese?

Ledaže by byl Warmund mrtvý. A Hendric?

To bylo příliš hrozné, než aby na to člověk pomyslel.

Myleesa přeskočila postel, popadla dřevěnou židli a zapřela ji pod kliku dveří. „To je aspoň zpomalí. Když otevřeme tohle okno, můžeme slézt dolů na ulici a…“

„A pokusit se probojovat ven?“ Sylvie zavrtěla hlavou. To by nešlo. I kdyby jim někdo přišel na pomoc, kdo mohl říct, že se tam dostane včas. „Možná bych mohla přimrazit dveře…“

„Čím přesně?“ Myleesa se zarazila. „Když tu zůstaneme, vniknou dovnitř a…“

Klika dveří se zachvěla. Všichni tři ztuhli a zírali s rozšířenýma očima. Někdo začal bušit na dveře a oni se odtáhli, blíž k oknu. Vyšplhat ven začínalo s každou vteřinou vypadat jako lepší nápad.

„Tady je magistrátní strážce zákona,“ zavrčel hlas z druhé strany. „Otevřete dveře a vzdejte se zatčení.“

Mluvil pravdu? Pokud to byl policista, pak by zvenčí žádná pomoc nepřišla. Sylvie si olízla rty a otočila se k oknu. Srdce se jí sevřelo, když viděla, že na ulici je i druhý muž ze včerejšího útoku. Kdyby se dostali dolů, prostě by je zabil. Vydala ze sebe malý výkřik strachu a přitiskla si Avase blíž. Musel existovat způsob, jak zachránit alespoň jeho. Tihle lidé by přece nezabili dítě… nebo ano?

„Budoucnost.“ Sylvie se otočila k Myleese. „Musíme jít do budoucnosti. Půjdeme tam a pak se spojíme s Volcantem, abychom získali rozpis portálu. A budeme schopni říct Indulfovi, co se stalo.“

„Ale já ta kouzla neznám,“ namítla Myleesa. „A i kdybych je znala, nemám takovou sílu.“

Sylvie vytáhla z kapsy mobilní telefon a vyndala z něj baterii. Stále překypovala magickou energií. Strčila ho Myleese do rukou. „Musíme to zkusit. Jinak nás tady prostě zavraždí.“

Avas ze sebe vydal tichý výkřik. Jeho mladá tvář se zkřivila strachem, i když vytáhl z opasku malou dýku. Myleesa na něj krátce pohlédla, než se otočila zpátky k Sylvii, její tvář zkřivenou odhodláním, když přikývla. Sylvie se snažila vybavit si vzhled portálů, to, jaké to bylo, když jimi cestovala. Zavřela oči. Myleesa začala mumlat nějaké zaklínadlo – k čemu, tím si Sylvie nebyla jistá –, když si představila, jak se před ní otevírá portál.

Myleesa ji vzala za ruku a Sylvie cítila, jak jí prochází vlna energie. Místnost naplnil burácející hluk. Sylvie otevřela oči. Před ní stál portál, který se zvenčí vířil duhovými barvami a praskal. Uprostřed se jasně rýsoval obraz jejího obývacího pokoje.

„Avas,“ zavrčela Sylvie.

Chlapec se zavrtěl, jak zíral na portál. Zhluboka se nadechl a proskočil jím. Bylo to, jako by jí na ruce spadlo padesát kilo. Sylvie klopýtla námahou, aby udržela portál aktivní. Spíš cítila, než viděla, jak Avas přistál, a otočila se k Myleese.

„Běž!“

Myleesa měla tvář pokrytou potem, když sevřela baterii mezi dlaněmi. „Ne,“ vydechla. „Víme, že nezemřu – ještě jsem neodešla do tvé viktoriánské éry. Ty jdi. Já budu žít. Ty možná ne, když zůstaneš.“

Sylvie se chtěla hádat, ale bušení na dveře bylo stále hlasitější a nebyl čas. Posledním zoufalým pohledem na Myleesu přerušila spojení s portálem. Myleesa zasténala a portál se na okrajích rozestoupil. Dveře se rozletěly a třísky létaly na všechny strany, jak do místnosti vtrhli zabijáci. Sylvie se vrhla střemhlav do matoucí směsice zvuků, světla a barev.

Bylo to drsnější, než když portálem prošla poprvé. Barvy ji rvaly do očí, zvuky ji drápaly do uší. Po kůži jí přeběhlo horko a pocit, že se jí trhají klouby, ji přiměl zaklonit hlavu a vykřiknout.

S rachotem kostí dopadla na tvrdý povrch. Před očima jí vířila temnota a v žaludku jí bublala nevolnost. Každý centimetr jejího těla byl pohmožděný, když slabě zvedla hlavu. Avas byl poblíž, jeho tmavá kůže vypadala bledší než obvykle, ale nezdálo se, že by mu bylo ublíženo. Sylvie se vyhoupla na kolena a rozhlédla se kolem sebe.

Polila ji úleva, když poznala obývací pokoj domu, který sdílela se svými spolubydlícími. Nohy se jí příliš třásly, než aby se postavila, a tak se doplazila k Avasovi a pomohla mu do sedu.

„Jsi v pořádku?“

Chlapec jí roztřeseně přikývl. „Myslím, že ano.“

Sylvie přikývla. Zavřela oči a sbírala síly. Když je znovu otevřela, podívala se na místo, kde byl portál. Nebylo po něm ani stopy. I když věděla, že nemá nic očekávat, žaludek se jí přesto zkroutil. Bude Myleesa v pořádku? Udělalo se jí špatně jen při pomyšlení na to, co by jí mohli zabijáci udělat.

Možná by mohla otevřít nový portál, pomyslela si Sylvie zoufale. Možná se tak ocitne ve viktoriánské éře.

Měla přece baterii. Možná, jen možná by dokázala otevřít portál sama… Sylvie zatajila dech, zvuky k ní doléhaly ze všech stran. Nejdřív si myslela, že je to pozůstatek po portálu, ale pak začala jednotlivé zvuky rozeznávat. Tikání hodin. Bzučení ledničky z kuchyně. Auta projíždějící venku. Dokonce i slabé hučení světel.

Žádný nový portál se neotevřel. Proč tam Myleesu nechala? Nevěděli jistě, že je Sylviiným předkem, takže si nemohli být jisti, že přežije…

Avas se jí schoulil pod paží a zachvěl se. „Jak se tatínek dozví, že nás má najít?“

„Vrátíme se do Byrelmoru a Indulf pošle někoho, aby mu pomohl,“ řekla Sylvie a doufala, že si Avas nevšimne, že na otázku neodpověděla. „Musíme se jen spojit s Volcantem a zjistit, kdy se otevírá další portál.“

Roztřeseně se postavila na nohy a natáhla se, aby mu pomohla. V žaludku jí dutě zakručelo a z jeho břicha zaslechla ozvěnu. Neměla baterii do telefonu, takže Misty zatím zavolat nemohla. Zdálo se, že je třeba jít popořadě. Ani jednomu z nich by nebylo moc platné, kdyby se zhroutili hlady, a tak zamířila do kuchyně.

Když otevřela dveře lednice, ucítila v krvi zvláštní pocit. Jako by z ní vytékala síla. Zastavila se a zadívala se na svou ruku, zatímco se jí chladný vzduch lednice otřel o kůži. Co to bylo? Bylo to… Oči se jí rozšířily. Její magie. Stále tam byla, ale byla tlumená. Srdce jí začalo bít rychleji. Jestli tady má ještě tolik magie… možná existuje způsob, jak si ji udržet?

Na to přijdu později, řekla si pevně. Nejdřív se vrať do Byrelmoru a pošli pomoc Hendricovi, Myleese a Warmundovi. Kdyby se jim podařilo zadržet vrahy na tak dlouho, aby Indulf mohl poslat posily…

„Haló?“ Z chodby se ozval ospalý hlas.

Sylvie se otočila a nechala zavřít dveře. Penny. Zaplavila ji úleva. Penny byla vždy ochotná pomoci. „Penny, tady Sylvie.“

Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo klapání kroků na koberci. Penny zašla za roh. „Sylvie! Můj bože, to jsi ty. Myslela jsem, že ses rozhodla bydlet v Byrelmore.“

Sylviiny oči se rozšířily. Sotva slyšela, co Penny říká, její pohled se upíral na vyklenuté těhotenské břicho, které její přítelkyně měla. V Byrelmoru žila nanejvýš měsíc. Nebo ne? Zhluboka se nadechla a zvedla oči, aby se setkala s Pennyiným pohledem.

„Jak dlouho jsem byla pryč?“

„Asi čtyři měsíce… jsi v pořádku?“ Penny svraštila čelo a podívala se na Avase. „A kdo je tohle?“

Sylvie klesla do křesla a hlavou jí vířily myšlenky. „To je dlouhý příběh…“