Leon - 5. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Courtney

„Co to mělo být?“ zeptá se Leon. Konečně jsme se odlepili od pohovky a vrátili se do kuchyně. Každý povrch je zaprášený moukou, až na otisk mého zadku na lince.

Po těle mi ještě hučí z právě prožitého sexu a klidně bych si mohla dát další kolo, ale popadnu utěrku a začnu utírat. „Měl to být rozmarýnový chléb s citronem k zítřejšímu pečenému kuřeti. Promiň, na dnešní večer jsem nic neplánovala. Chtěla jsem si dát jen těstoviny.“

„Neomlouvej se,“ řekne a pustí mi pusu na zátylek, zatímco se kolem mě natahuje pro další ručník. Ten krátký okamžik, kdy mě objímají jeho silné paže, mi připomene, jak bezpečně se cítím, když je tady. Jsem tak ráda, že je doma. „Pojďme to uklidit a zajít ke stánku s tacos. Ty pollo tacos mi chyběly skoro stejně jako ty.“

Když je kuchyň uklizená a oba jsme osprchovaní, vyrazíme ven a zamíříme do našeho oblíbeného podniku s tacos. Objednáme si něco s sebou a vezmeme si to do parku u oceánu, který se tyčí na útesech nad šedozelenými vodami Pacifiku.

„Tak tohle je život,“ říká Leon, když mačká naše odpadky a strká je do tašky s sebou. „Sex, jídlo, západy slunce, ty – to je všechno, co potřebuju.“

Natáhne se ke mně a přitáhne si mě k hrudi. Sledujeme, jak slunce klesá pod obzor a dál na pobřeží začínají blikat světla.

„Takhle nějak jsem si to představovala,“ řeknu tiše.

„Co sis představovala?“ Posune se a podívá se na mě dolů do slábnoucího světla.

„Náš život. Naše manželství.“ Nejsem si jistá, jestli tenhle rozhovor chci vést právě teď, ale vím, že už to nemůžeme dál odkládat. „Jsi spokojený s tím, jak se věci mají teď, Leone?“

„Ty jsi?“

V jeho hlase slyším nejistotu.

„Ne tak docela,“ přiznávám.

„Já taky ne,“ odpoví tiše.

Tacos, které jsem právě snědla, mi v břiše leží jako těžké závaží. Nervózně se zeptám: „Co tě na tomhle manželství činí nešťastným?“

Nejsem si jistá, jestli chci slyšet jeho odpověď. Co když jsem to já, s kým už není šťastný? Co když tohle všechno – brzký návrat domů, úžasný sex v kuchyni – byl jen vrchol před pádem?

„To není naše manželství, co mě činí nešťastným, Court. Je to moje práce. Vadí mi, že musím tolik cestovat a trávit všechen ten čas od tebe.“

Zhluboka se nadechnu a uzel v mém žaludku povolí.

„Jo, taky to není přesně tak, jak jsem si to představovala.“

„Chci říct, věděli jsme, že budeme nějakou dobu odloučeni, když jsi letuška, ale…“

„Když sis mě bral, věděl jsi, co dělám za práci,“ řeknu a slova ze mě vypadnou ostřeji, než jsem chtěla. „To ty jsi povýšil, což nám přidalo ještě víc času odděleně.“

„Počkej,“ řekne ostře. „Tohle všechno není moje vina. Myslel jsem, že jsi říkala, že se pokusíš zajistit více přímých letů s méně přestupy. Zkusit létat víc lokálně místo přespolních. Co se s tím stalo?“

„Jako by to něco změnilo. Stejně bys nebyl doma.“ Sakra. Nesnáším, že se hádáme. Nechci, aby náš večer probíhal takhle. Nadechnu se. „Nebudeme se kvůli tomu hádat, ano? Je to jednoduché: naše práce nás rozděluje. Otázka je, jestli s tím můžeme něco udělat.“

„Myslím, že teď toho moc udělat nemůžeme.“ Vezme mě za ruku a stiskne mi ji. „Ale my na to přijdeme, Court. Vyřešíme to.“

Jeho slova mě uklidňují, i když jsme vlastně nic nevyřešili. Ale aspoň jsme ze sebe dostali nějaké pocity. Posadím se k němu, on mě obejme kolem ramen a sledujeme, jak mizí poslední paprsky denního světla.

NÁSLEDUJÍCÍCH PÁR DNÍ uběhne v klidu a my se zabydlíme v našem společném životě doma. Vaříme, každý se snažíme napodobit recepty z restaurací, kde jsme jedli, když jsme byli mimo město; chodíme na procházky a na pláž; Leon vyhodí odhad od strašidelného stavitele, když přijde poštou.

Jsem v kuchyni, ruce mám pokryté moukou z toho, jak jsem se konečně pokusila upéct rozmarýnový chleba, když mi zazvoní telefon.

„Můžeš to vzít?“ Zeptám se Leona, který sedí u kuchyňského ostrůvku a dělá mi společnost, zatímco peču.

Zvedne můj telefon a podívá se na něj.

„Kdo je to?“ Otočím se a zvednu ruce s těstem nad hlavu.

„To je tvoje práce,“ odpoví pevně.

„Dáš to na reproduktor?“ Oba víme, že mi z práce volají jen proto, aby se mě zeptali, jestli přijdu a budu krýt let.

Ťukne na tlačítko, položí telefon a vyjde z kuchyně.

Poté, co hovor vyřídím, jdu hledat Leona a najdu ho v prostoru garáže, kterou si přestavěl na domácí posilovnu. Sedí na posilovací lavici a v rukou svírá činky.

„Co ti chtěli z práce?“ zeptá se, ale jeho hlas mi napovídá, že už to ví.

„Abych dneska kryl let. Plánovaná letuška je nemocná. Někoho teď potřebují a věděli, že jsem ve městě.“

„Co jsi jim řekla?“

„Že to vezmu na starost,“ řeknu a má slova jsou měkká. „Doufám, že se nezlobíš.“

„Nezlobím. Jen jsem zklamaný, že jsme spolu nemohli strávit víc času. Sbal si věci a já tě odvezu na letiště.“ Odloží závaží, vstane a odejde z garáže dřív, než stihnu cokoli říct.

Když jedeme na letiště, Leon mlčí, promluví, jen když se ho na něco zeptám. Nechci, abychom se takhle loučili, ale nevím, co jiného mám dělat. V tuhle chvíli to vypadá, že je to buď moje práce, nebo manželství – a já nechci přijít ani o jedno.

Ale vím, co je pro mě důležitější. A vím, že je konec, že je po všem. Chci odejít.

Jen nevím, jak to Leonovi říct.