Evan - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Evan

Sleduji Rose, jak se vrací přes halu a její boty na vysokém podpatku klapou po mramorové podlaze.

Sakra.

Znám tuhle dívku, tuhle ženu, od jejích třinácti let. Jak je sakra možné, že jsem si jí nevšiml dřív? Nevšiml jsem si jejích modrých očí jako laň, jejích hustých vlasů – jejího ještě hustšího zadku? Ježíši, ten její zadek.

Ta malá žlutá sukýnka, kterou má na sobě, se jí míhá sem a tam po horní části stehen a mě zasáhne neznámý úder chtíče do břicha. Zajímalo by mě, co má pod ní. Hedvábná tanga? Bavlněné kalhotky? Nic?

To mě poser.

Normálně takový nejsem. Přísahám, že nejsem. Ale takhle na mě ta ženská působí.

Upravím si šortky, přejdu k výtahu a zmáčknu tlačítko, které okamžitě otevře dveře. Po nástupu do výtahu se otočím právě včas, abych viděl Rose na druhé straně haly, jak mluví s vrátným. Nevědomky se natáhne a upraví si okraj sukně, čímž mi nechtěně poskytne pohled na své kypré stehno. Do prdele.

Stisknu tlačítko, abych zavřel dveře výtahu.

Bude to dlouhý víkend.

Zbytek odpoledne se snažím nemyslet na Rose. Zastavím se v hotelovém pokoji rodičů, abych je pozdravil – přiletěli o pár dní dřív, aby si z výletu udělali dovolenou – a poté, co Courtney vyleze z lázní, se s ní krátce setkám. Pak jdu do hotelové posilovny a posiluju, dokud se moje tělo neunaví, a pak se jdu na chvíli zchladit k bazénu. Po rychlém ponoření do vody se opřu do lehátka, posunu si sluneční brýle přes oči a prohlížím si okolí.

U bazénu se to hemží ženami v bikinách, které mají různou délku. Po celém bazénu jsou vidět opálená těla a stehna namazaná opalovacím krémem. Kdybych byl jiný typ muže, kochal bych se pohledem na všechno to tělo.

Ale jediná žena, na kterou dokážu myslet, je Rose.

Malá, baculatá a sladká jako med Rose.

Kurva, jak rád bych zabořil ruce do toho jejího buclatého zadku, přitáhl si ji na klín, přitiskl její ústa ke svým a…

Do prdele. Proč si to dělám? Jestli v tom budu pokračovat, můj pták si nikdy neodpočine. Vydechnu, vstanu a znovu se ponořím do bazénu, abych schoval erekci.

 

PŘIZNÁM SE: NEDÁVAL jsem úplně pozor, když mi Courtney řekla, že Rose je její svatební plánovač. Mám svou sestru rád a jsem pro svatbu, ale nikdy jsem nechápal, co je na tom všeho navíc, co souvisí se samotným svatebním dnem.

A přesto, když toho večera vejdu do soukromé jídelny na zkušební večeři, jsem zatraceně ohromený. Je tu dlouhý, elegantně prostřený stůl a všude kolem osobní doplňky, díky kterým se v místnosti cítím jako Courtney a Leon.

„Není to nádhera, Evane?“ řekne máma, když se posadím vedle ní a táty. „Rose odvedla skvělou práci.“

Přikývnu. „Opravdu.“

Rozhlédnu se po Rose a vidím, jak krouží po místnosti a všechny kontroluje. Převlékla se z plandavé sukýnky z dřívějška a má na sobě tmavě červené šaty, které obepínají všechny její štědré křivky. Bolí mě ruce, chci se natáhnout a přejet jimi po svazích a prohlubních jejího těla.

V polovině večeře ji někdo, kdo vypadá, že pracuje pro hotel, odtáhne stranou. Zatímco si ti dva povídají, nespouštím z ní oči. Když rozhovor skončí, vypadá frustrovaně a mně nezbývá než se omluvit od stolu a jít ji zkontrolovat.

„Je všechno v pořádku?“

Zvedne oči od telefonu a trochu se lekne, když mě uvidí. „Jo, je to v pořádku. Jen došlo k malé změně ve svatebním menu.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

Zvědavě se na mě podívá. „Ne. Ale díky za nabídku.“

Přikývnu a podívám se na Courtney a Leona, kteří se rozzáří, jak si povídají a smějí se se svými hosty. „Jak se z toho všeho cítíš?“

„Dobře.“ Ještě jednou se rychle podívá na svůj telefon a pak ho sklopí k boku. „Mám trochu obavy z předpovědi na zítřek, ale určitě to bude v pořádku. Mělo by jen trochu pršet, pokud vůbec.“

„Vlastně by mě zajímalo, jak se cítíš, když se Court vdává.“

„Aha.“ Usměje se. „Jsem z ní samozřejmě nadšená. Je to moje nejlepší kamarádka. A Leon je pro ni jako stvořený.“

„Jo. Je to dobrý kluk.“

Chvíli mě zvažuje. „A co ty? Jak se cítíš?“

„Mám z ní radost. Rozhodně. Jen je trochu šílené, že se moje mladší sestra vdává. Kdy sakra dospěla?“

Rose se zasměje.

Sakra, je nádherná.

Ale je na ní i něco jiného. Není to jen můj pták, co ovlivňuje moje myšlenky. Je na ní něco magnetického, něco hlubšího.

„Hej,“ řeknu a znovu zachytím její pohled. „Nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš, ale byl jsem k tobě někdy blbec, když jsme byli na střední?“

„Cože?“ Její obočí se zvedne. „Ne, ehm… ne. Vlastně si myslím, že jsi mi nikdy neřekl ani dvě slova.“

„Aha. No. To se počítá jako chování blbce. Omlouvám se, že jsem tě ignoroval. Slibuju, že ti to vynahradím.“

„Jasně. Já…“ Na tvářích se jí objeví slabý ruměnec. „Myslím, že bychom se měli vrátit k večeři.“

Přikývnu a usměju se. „Už se těším na ten dezert.“