Adrian - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Adrian

Zrovna se chystám usednout k obědu a vychlazenému pivu, když zaslechnu hukot motoru auta a sypání kamení – zvuky, které jsem nečekal. Můj dům je dost daleko za městem a jen jednou za měsíc se mi stane, že přijde nečekaná návštěva.

Honey, moje velká border kolie, ty zvuky slyší taky a začne štěkat jako o život.

Dnes ráno jsem vstal před svítáním, abych vyjel k zadním plotům a provedl opravy. Než vyšlo slunce, už jsem se potil a následujících několik hodin mě prakticky uškvařilo. Normálně bych tak brzy ráno nepil, ale když jsem se vrátil domů, měl jsem chuť jen na jedno vychlazené. Dneska nemám žádnou další velkou práci, tak jsem si řekl, že co už.

Když venku zastaví auto, spěchám k oknu a doufám, že to není pohotovost. To, že se někdo náhle objeví, by mohlo znamenat špatné zprávy. Auto nepoznávám, a tak hned mířím ven.

Jakmile se dostanu na okraj verandy, mám pocit, že jsem se ponořil pod hlubokou vodu. Už neslyším ptáky ani štěkot Honey po mém boku.

Můžu jen zírat na ženu, která právě přijela na můj dvůr.

Když vystoupí z auta, jako by se na ni najednou soustředilo všechno sluneční světlo dne. Má krásné tmavé vlasy spadající ve vlnách na ramena, třešňově rudé rty a křivky, jaké jsem ještě nikdy neviděl.

Ježíši. Dneska ráno ses moc nadřel a máš vidiny. Sirény jako tahle se jen tak neobjeví na prahu tvých dveří.

Honey se odlepí od mého boku a spěchá k ženě. Volám za psem, ale ten mě ignoruje, příliš dychtivý setkat se s naším hostem.

Žena se na Honey usměje a několikrát ji poplácá a pak Honey začne klusat zpátky ke mně, jako by ženu vedla.

„Ahoj,“ řekne žena, když se ke mně přiblíží, a její fialové oči se na mě mihnou. „Omlouvám se, že ruším, ale…“

Její hlas je teplý a hladký jako hedvábí. Slova vycházející z jejích rtů se mi rozplývají v uších. Teprve když vidím, že se její rty přestaly hýbat, uvědomím si, jak málo jsem vlastně slyšel.

Natáhnu ruku, smeknu klobouk a trochu skloním hlavu.

„Promiň, madam.“ Zavrtím hlavou. „Návštěvy k nám chodí jen zřídka. Překvapila jsi mě. Co jsi to právě říkala?“

„Na silnici je býk,“ řekne a gestikuluje přes rameno. „Obrovský. Je…“

„Zatraceně, Goliáš.“ Z hrdla se mi vydere zavrčení s větší silou, než mám v úmyslu.

Pobaveně nakrčí obočí.

„Dal jsem ho do předního výběhu, aby se vyhnul problémům, když jsem ráno pracoval,“ vysvětlím. „Mělo mě napadnout, že uteče.“

Přejdu ke straně verandy, popadnu bičík a laso, zavrtím hlavou a zamumlám si něco o Goliášovi.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptá se žena.

Prudce se otočím, najednou mě chrání její blaho. „Ne. Zůstaň tady, prosím, madam. Nebude to trvat dlouho.“

Přikývne. „Dobře.“

Vím, že není žádný skutečný důvod, aby tu zůstala, ale zatím ji nemůžu nechat odejít.

Ne, když na mě má takový vliv.

Dočasně zatlačím své pocity do pozadí, vydám se přes pastvinu a zavolám na Honey, která mě rychle následuje. Netrvá dlouho a Goliáš se vrátí dovnitř. Vyjdu na jednu stranu cesty a mávám bičem a lasem. Honey přichází z druhé strany a ženeme býka do malé dřevěné ohrady. Zbořil drátěný plot na druhém výběhu a podle toho, jak se na mě dívá, když jde ke svému senu, mám pocit, že to byl nejspíš akt vzdoru.

Když se vrátím, Becca stojí na verandě. Už není na slunci, ale je pořád stejně rozzářená.

„Vypadá to, že to šlo dobře?“

Přikývnu. „Díky, že jsi sem přišla a dala mi o něm vědět.“

„Jsem ráda, že jsem mohla pomoct.“ Natáhne ke mně ruku. „Mimochodem, já jsem Becca.“

„Adrian,“ řeknu a podám jí ruku. „Můžu ti nabídnout něco k jídlu?“

„To by… vlastně bylo skvělé. Děkuji.“

Ukážu jí dovnitř, sundám si klobouk a dokončím přípravu oběda, vytáhnu velký bochník čerstvě upečeného chleba, blok domácího sýra, máslo, které jsem právě ráno utloukl, a několik plátků šunky. Když se jí zeptám, co by si dala k pití, řekne, že si dá to, co si dám já, a já se rozhodnu nalít nám dvě sklenice limonády místo toho, abych otevřel pivo, které jsem měl původně v úmyslu.

„Páni,“ řekne, když si sedáme k jídlu. „Tohle všechno vypadá neuvěřitelně. Je tady někde poblíž trh? Ráda bych tam zašla.“

„Ve městě je několik trhů,“ řeknu. „Ale většina z toho je domácí výroba.“

„Vážně? To je úžasné.“ Ukrojí si kousek chleba a začne ho mazat máslem, uprostřed toho na mě zvědavě pokukuje. „Jsi tu jen ty?“

„Ne tak docela,“ řeknu a usměju se. Kývnu směrem k Honey, která leží u Becčiny židle. „Společnost mi dělá Honey. Taky je tu pár koček, které si myslí, že to tady vedou.“

Zasměje se a pak se na mě škádlivě podívá. „Tak jsem to nemyslela. Bydlí tu s tebou ještě někdo?“

Zavrtím hlavou. „Zdědil jsem farmu po dědečkovi. Rodiče a sestry tu nějakou dobu žili, ale všichni se odstěhovali. Takže teď jsem tu jen já.“

„Aha, chápu.“

Její výraz se změní způsobem, který si nedokážu úplně vyložit.

„A co ty?“ Zeptám se.

„A co já?“

„Co tě sem přivedlo?“

„Aha… no… abych pravdu řekla, nevím, kam přesně jdu. Byla jsem v L. A. a snažila se prosadit jako herečka. Ale to se moc nepovedlo.“ Podívá se do klína a já poznám, že je rozrušená. „Přišla jsem o práci, několik dalších věcí ztroskotalo a já prostě odešla.“

„To zní, jako bys odtamtud potřebovala vypadnout.“

„To jsem si tehdy říkala.“ Pokrčí rameny. „Teď… nevím. Možná jsem od všeho odešla příliš brzy. Ať se na to díváš z jakékoli strany, jsem úplně v háji.“

Honey vstane a přitiskne se k ní, cítí její bolest. Becca pohladí Honey za ušima.

„To je opravdu odvážné, takhle se vystavit,“ řeknu. „Myslím, že je to obdivuhodné.“

Becca se chvíli nechá unášet a pak přikývne. „Myslím, že je to lepší způsob, jak se na to dívat.“

„Byly to filmy, do kterých jsi to zkoušela?“

„No, na všechno možné. Filmy, sitcomy, hudební klipy.“ Zasměje se a zavrtí hlavou. „Zkoušela jsem se dostat do jedné z těch talentových soutěží, ale vyrazili mě hned první týden. Vždycky jsem věděla, že neumím zpívat.“

„Zpívat?“

Bez zaváhání zazpívá pár řádků nějaké písně – něco, co jsem nikdy předtím neslyšel. Když mi uši zaplní krásný tón jejího hlasu, naskočí mi husí kůže na rukou.

„To bylo krásné, Becco.“

Stiskne rty ve zdrženlivém úsměvu. „Jsi sladký.“

„Jsem jen upřímný.“

Když se na sebe díváme přes stůl, hruď se mi nadouvá neznámými pocity. Tak dlouho jsem žil samotářsky, že se to pro mě stalo samozřejmostí. Nikdy neztrácím čas tím, že bych si přál, aby to bylo jinak. Nikdy jsem v tom neviděl smysl.

V tuhle chvíli, když se dívám Becce do očí, se mi ale v hlavě honí divoké myšlenky. Představuju si, jaké by to asi bylo, kdyby takhle seděla pořád naproti mně, jaké by to bylo, kdyby se domem nesly její sladké písničky.

„Nejedeš přece v noci autem, že ne?“

Zavrtí hlavou. „Ne. Najdu si hotel. Jak daleko je to do města?“

Chci jí říct, že může zůstat tady. Mám pokoj a rozhodně bych s ní rád dál trávil čas. Ale nedokážu si představit, že by se cítila dobře v domě muže, kterého právě poznala, a poslední věc, kterou bych teď chtěl udělat, je vyděsit ji.

Kdybych to podělal, nikdy bych si to neodpustil.

„Je to odsud asi půl hodiny jízdy,“ řeknu jí. „Nemůžeš to minout.“