OMT - 1. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

Aria

PODEPÍŠU SE POD SVÉ vytištěné jméno, což je snad můj stý podpis během posledních několika minut, a pak zvednu oči od dokumentů přede mnou, když moje realitní makléřka Sára zatleská a vykřikne: „Gratuluji!“

Usměju se, její nadšení je nakažlivé. Přestože vím, že jediným důvodem jejího nadšení je to, že její provize se blíží padesáti tisícům dolarů. Sakra, taky bych byla nadšená, kdybych vydělala tolik peněz hned po tom, co jsem někomu ukázala jeden jediný dům.

„Díky,“ zamumlám a krátce se na ni podívám, než před sebou na stole odsunu hromadu dokladů. Sára si je s úsměvem vezme, položí je na stranu a pak otevře zásuvku. Když uvidím svazek klíčů, který vytahuje, žaludek se mi naplní očekáváním.

„Gratuluji, Ario.“ Usměje se.

Natáhnu ruku a pak sevřu pevně prsty kolem chladného kovu, cítím, jak se mi do dlaně zatínají ostré hrany klíčů. Už je to tady. Jdu se svým životem dál a teď mám konečně místo, které vlastním. Místo, které pro jednou nepatří nikomu jinému než mně. Chce se mi brečet. Chce se mi tančit po kanceláři. Ale ani jedno z toho neudělám. Místo toho tiše zamumlám „Děkuji“.

„Ještě pořád chceš, abych ti dala kontakt na tu stavební firmu, o které jsem ti říkala při naší prohlídce?“ Zeptá se Sára a já se na ni otočím.

Dům o rozloze devět set metrů čtverečních, který jsem právě koupila, je nádherný. Stojí na úbočí hory, je umístěný daleko od silnice a obklopený šesti akry lesa. Když jsem ho poprvé uviděla, věděla jsem, že je to ten pravý. Pak jsem si prohlédla jeho interiér a málem jsem si to rozmyslela. Předchozí majitelé před rozvodem dokončili rekonstrukci kuchyně, celou hlavní ložnici a koupelnu, ale zbytek domu nechali nedokončený. Vypadá to tam jako v sitcomu ze sedmdesátých let. Včetně spousty šílených tapet a ještě většího množství huňatého koberce a linolea. Bude to chtít čas a spoustu peněz, aby věci byly přesně podle mých představ.

Dobrá věc je, že mám spoustu času. S penězi je to jinak. Moje práce spisovatelky mi umožnila cítit se ve svých financích pohodlně. Nebo jsem alespoň byla v pohodě, dokud jsem se nerozvedla s manželem. Protože pro mě pracoval a já se o něj během našeho manželství starala, musím mu platit alimenty, což znamená, že se musím starat nejen o sebe, ale i o muže, kvůli kterému jsem promarnila několik let svého života. Muži, se kterým jsem nikdy neměla chodit, natož si ho brát.

Proč sakra musí být vždycky padesát na padesát?

„Vezmu si od tebe telefonní číslo, ale možná to bude chvíli trvat, než se pustím do stavby,“ řeknu Sáře.

Úsměv na její tváři nikdy nezmizí, když se natáhne a stiskne mi ruku. „Jsem si jistá, že pro tebe budou mít čas, kdykoli se rozhodneš začít.“

Chce se mi protočit oči. Od té doby, co zjistila, že jsem spisovatelka a můj pseudonym je Spencer Heart. Je přesvědčená, že jsem někdo slavný. Ale já nejsem slavná, ani náhodou. Ano, párkrát jsem se dostala na seznam bestsellerů New York Times a o mých knihách se psaly články, ale kdybyste náhodnému člověku na ulici ukázali mou fotku, neměl by tušení, kdo jsem. Sakra, nejspíš o mně ani neslyšeli, i kdybyste jim řekli názvy mých knih, pokud by náhodou nebyli náruživí čtenáři.

Ale pokud byste se zeptali lidí v tomhle městě, kdo je Aria Hear? Řekli by vám, že je to ta bohatá holka, která tu vyrostla se stříbrnou lžičkou v ústech, ta, která se odstěhovala, protože si myslela, že je pro tohle místo příliš dobrá. Nikdo neví, že ta stříbrná lžička, kterou mě krmili, když jsem vyrůstala, byla pěkně trpká, když mi ji strkali do krku,. I ten nádherný dům s krásným bílým plotem, za kterým jsem kdysi žila, vše byla jen iluze.

Moji rodiče byli a stále jsou dysfunkční – moje matka, zvyklá podvádět, a můj otec, fungující alkoholik. Teď je ze mě šestadvacetiletá rozvedená žena, která se přestěhovala zpátky na místo, kde jsem vyrůstala, protože ač je to smutné, je to jediné místo, které jsem kdy považovala za domov.

I přes napjaté vztahy s rodiči a naprosto nulové množství přátel, které tu mám, jsem si nedokázala představit jiné město než tohle, ve kterém bych chtěla po skončení manželství žít. Naštěstí pro mě nemusím být závislá na podpoře rodičů, ať už finanční, nebo jiné. Moje smůla je, že budu žít jen kousek od nich. Což znamená, že s nimi budu muset mluvit a vidět je, i když vůbec nebudu chtít.

Opřu se na židli a zvednu z podlahy tašku. Musím odsud vypadnout. Teď, když je dům oficiálně můj, chci tam jít a pořádně se rozhlédnout, aniž by někdo sledoval každý můj krok. Možná se dokonce zastavím v Targetu, koupím si jednu z těch nafukovacích matrací a nějaké nezbytnosti a přespím tam už dneska v noci místo v hotelovém pokoji, kde jsem bydlela poslední týden. Něco, z čeho moji rodiče nebyli nadšení. Nejdřív se tvářili, že mají pro mou potřebu prostoru pochopení, ale v posledních dnech se jejich nespokojenost projevuje každodenními telefonáty. Vždycky měli určitou image, kterou si chtěli udržet, a vzhledem k tomu, že jejich jediné dítě je ve městě a nebydlí u nich, cítí se nepříjemně a určitě se vyhýbají otázkám svých takzvaných přátel.

Ale pro jednou v životě je mi to jedno a kupodivu necítím žádnou vinu. Posledních šestadvacet let svého života jsem dělala to, co se ode mě očekávalo. Než jsem odešla z domova, dělala jsem všechno, co bylo v mých silách, abych si udržela image dokonalé dívky, a i po odchodu jsem dělala věci, které se ode mě očekávaly. Šla jsem na vysokou školu, našla si práci a vdala se za muže, o kterém jsem věděla, že mi ho rodiče schválí. Nic z toho mě nikdy neudělalo šťastnou, takže když jsem podepsala rozvodové papíry, slíbila jsem si, že začnu žít podle svých vlastních podmínek. Už nebudu přijímat věci jen proto, že bych měla, a už nikdy nebudu upřednostňovat štěstí někoho jiného před svým vlastním.

Tohle je můj život a já ho rozhodně budu žít přesně tak, jak chci.

Při té myšlence se postavím a pohlédnu mezi obě ženy v místnosti. „Děkuji vám oběma. Kdybyste ještě něco potřebovaly, můžete mi zavolat na mobil.“ Podívám se na Sáru. „Opravdu bych ocenila tvůj kontakt na stavební firmu. Můžeš mi ho poslat e-mailem?“

„Samozřejmě.“

„Díky.“ Zvednu si kabelku na rameno, vyjdu z kanceláře a zamířím k autu. Poté jedu do hotelu a odhlásím se, cestou se potom zastavím v Targetu, než zamířím do svého nového domova.