Dean - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Zoey

Jeden rychlý úder a uhýbám před nevyhnutelným protiúderem.

Následuje smršť kopanců, kterým se ze všech sil snažím vyhnout, a pak se ve vzduchu ozve hlasité prásknutí brokovnice. Předstírám, že mě právě zasáhli, a padám dolů po schodech a kutálím se po jejich ostrých hranách tak, abych snad neměla pohmožděná žebra.

„Střih!“ William křičí a z jeho tónu poznám, že ho to těší. Stačí jeden rychlý pohled na něj a vidím, jak se hrbí nad jedním z monitorů a sleduje scénu, kterou jsme právě natočili. Kývne na monitor a pak se přes něj zadívá.

„Úžasná práce, Zoey,“ zavolá a ukáže mi své dva palce nahoru. Usměju se, ale ve skutečnosti to není on, na koho se usmívám.

„Dobrá práce,“ pronese Dean zpoza Williamových úst a v žaludku se mi rozletí motýli. Je na place celý den a já musím přiznat, že jsem ráda, že je nablízku. Během naší ranní jízdy autem se choval jako dokonalý gentleman – vykašlal se na motorku, říkal něco o tom, že nechce, aby mi byla zima – a vedli jsme další skvělý rozhovor. Dean se mě zeptal na mou rodinu a já mu řekla, že moji rodiče jsou rozvedení, ale že mám s oběma zvlášť skvělý vztah. Když jsem se zeptal na jeho rodinu, vyprávěl mi, jak se jeho táta nedávno znovu oženil a má nové dítě a jak je šílené, ale skvělé stát se po tolika letech velkým bratrem. Dean mi dokonce po zaparkování ukázal fotku svého nového bratříčka. Je to takový malý krasavec.

Jdu se podívat na monitory k Williamovi. Na obrazovce se opakuje můj pád, který netrvá déle než dvě vteřiny.

„Perfektní. Máme záběr,“ říká William. Zaplaví mě úleva. Tenhle záběr byl osmý v řadě, a i když mě baví to, co dělám, jsem z házení se ze schodů dost unavená. „Díky za všechnu tvou tvrdou práci, Zoey. Máme, co jsme pro dnešek potřebovali.“

„Úžasné,“ řeknu. „Díky.“

Když se otočím za Deanem, čeká tam na mě.

„Taky už mám pro dnešek hotové scény,“ říká. „Půjdeme ven?“

Rychle se na něj usměju a přikývnu, skoro se stydím za to, jak moc se těším na cestu zpátky do svého bytu. Je to zvláštní – když mě poprvé pozval na rande, odmítla jsem ho, a teď se těším na zatracenou jízdu autem.

Cestou zpátky do mého bytu se s Deanem opět usadíme v lehké konverzaci, a to natolik, že Dean projede kolem mého bytového domu, aniž by si toho všiml.

Instinktivně natáhnu ruku a položím ji na jeho.

„Právě jsi projel kolem mého bytu,“ řeknu a ohlédnu se přes rameno na silnici.

„Vážně?“

Když se na něj ohlédnu, jeho oči zůstávají upřené na silnici. Úsměv na jeho tváři mi napovídá, že můj dům minul záměrně.

„Říkal jsem si, že bychom mohli jít na to rande,“ řekne.

Posmívám se mu. „Jdeme na rande a ty mě nenecháš převléknout?“

„Nemusíš se převlékat.“ Zpomalí na červenou. „Chci říct, že jestli opravdu chceš, tak můžeš. Ale už teď vypadáš krásně, Zoey.“

Zakousnu se do úsměvu.

„Mám se otočit? Vrátit se k tobě?“ zeptá se.

„Ne,“ řeknu. „Jsem v pohodě.“

O čtyřicet minut později stojíme na minigolfovém hřišti; všude kolem nás vyrůstají ze země půvabné tunely a spirály z natřeného betonu, jako zvuková kulisa slouží štěbetání šťastných párů a rodin. Líbí se mi, že si Dean pro naše první rande vybral něco tak zábavného a odlehčeného, jako je tohle.

Naše první rande…

Jsem zvědavá, kolik jich bude.

 

„TEĎ UŽ JEN JEMNÉ pohupování v bocích a… je to tady. Perfektní.“ Dean stojí za mnou a s rukama na mých rukou řídí švih mých holí. Malý bílý golfový míček sleduje betonovou spirálu před sebou, pár vteřin tančí kolem jamky a pak do ní spadne.

„Pěkné!“ řekne Dean. „Jsi profík, Zoey.“

„To jsi byl celý ty,“ namítnu, ale on se na mě jen usměje a podívá se před sebe na další jamku. Před námi je rodina, takže zůstáváme na místě a nečinně si povídáme, zatímco čekáme, až rodina skončí. Dvě děti – dvojčata, kterým nemůže být víc než pět let – dál odpalují golfové míčky všude možně. Jejich rodiče se smějí a povzbuzují je.

Srdce se mi svírá, když je všechny čtyři sleduji.

V hloubi duše jsem vždycky chtěla mít to, co má tahle rodina. Ale toho jsem se už vzdala. Dlouhá řada neúspěšných vztahů rozdrtila mé naděje a sny, ale ani předtím jsem nebyla ohledně vztahů příliš optimistická díky všem těm hádkám, kterých jsem byla svědkem mezi svými rodiči, když jsem byla malá.

„Hej, jsi v pořádku?“

Deanova slova proniknou mlhou, která se mi usadila v hlavě. Kousnu se do vnitřní strany tváře a zatlačím všechny ty depresivní myšlenky do temného kouta své mysli. Nechci na něj vysypat všechnu svou zátěž. Kromě toho jsem tady, abych se bavila.

„Jsem v pohodě,“ řeknu. Koutkem oka si všimnu, jak dvojčata spokojeně pochodují k další jamce na hřišti, a využiju příležitosti. Zamávám golfovou holí na další jamku, popadnu Deana za ruku a táhnu ho k ní.

„Tak jo, ty,“ řeknu. „Teď je řada na tobě, abys mě ohromil.“