Ethan - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Victoria

„Ještě nic?“ Rhonda vzhlédne od počítače na recepci a pokrčí rameny. „Promiň, Victorie. Mám to zkusit znovu?“

Zabubnuju prsty na desku stolu. Je čtvrt na tři a Ethan se na schůzce stále neukázal. Když jsem pro něj před patnácti minutami vešla do čekárny, překvapilo mě, že ho tam nevidím, ale řekla jsem si, že se možná jen opozdil. Tak jsem Rhondě řekla, ať mi dá vědět, až dorazí, a zamířila jsem zpátky do své kanceláře, abych dohonila pár věcí a prošla si poznámky z Ethanova posledního sezení.

Po chvíli, když jsem stále nic neslyšela, jsem požádala Rhondu, aby zkusila zavolat na číslo, které jsme měli na Ethana zapsané. Nikdo to nebral. Znovu jsem se vrátila do své kanceláře, ale nemohla jsem se soustředit. Teď jsem zase venku na recepci a Rhonda se mě ptá, jestli chci, aby zkusila Ethanovi znovu zavolat.

„Nevadilo by ti to?“ Ptám se.

„Samozřejmě že ne.“ Rhonda zvedne telefon, rychle vytočí číslo a usměje se na mě, zatímco si tiskne sluchátko k uchu.

Ani tentokrát to Ethan nezvedá.

„Možná zapomněl,“ řekne Rhonda a položí telefon. „To se stává.“

Má pravdu. Stává se to. Ale můj instinkt mi říká, že Ethan není typ člověka, který by zapomínal na věci, k nimž se zavázal.

„Ah, já si ho pamatuju z minulého týdne,“ řekne náhle Rhonda. „Vysoký, pohledný? Na staršího chlapa opravdu urostlý?“

Odkašlu si. „Hm, jo. Jen mi dej vědět, kdybys něco zaslechla, jo?“

Rhonda se usměje. „Udělám to.“

Když se vracím do své kanceláře, rozhodnu se, že Ethanovi zavolám sama po své poslední dnešní schůzce. Ale o několik hodin později, když se blíží konec dne, cítím podivné nutkání udělat víc než jen zavolat. Vytáhnu jeho složku a místo abych si opsala jeho telefonní číslo, zadám do telefonu jeho adresu. Než se naděju, sedím v autě, jedu přes celé město a nechávám se navigací nasměrovat k místu, kde bydlí.

Mám o něj jenom starost, říkám si. Je to přece můj pacient. Někdo s tak vážným zraněním by neměl po týdnu přerušit fyzioterapii.

V hloubi duše však vím, že to není jediný důvod, proč Ethana navštěvuji, místo abych mu zavolala. V mém zájmu je i něco… osobního.

Utnu tu myšlenku dřív, než se stane ještě proklatější.

Když dorazím k Ethanovu domu, jsem trochu překvapená. Asi jsem čekala, že starý mládenec středního věku, jako je on, bude mít funkční dům a dvorek bez zbytečností. Místo toho mě potěší krásná, barevná zahrada plná spořádaných, ale romanticky vyhlížejících keřů a květin. Dokonce je tu i atraktivní kamenná lavička pod stinnou, břečťanem porostlou markýzou.

Zaujatě přistupuji k domu a klepu na jeho dveře.

Když mi Ethan otevře, snažím se z jeho tváře vyčíst, ale je těžké interpretovat jeho výraz.

„Viktorie,“ řekne.

„Ahoj,“ řeknu rozjařeně. „Dnes jsi zmeškal naši schůzku. Jen jsem tě chtěla zkontrolovat.“

„Aha.“

„Máš tak krásnou zahradu.“

Napůl se na mě usměje. „Děkuji.“

„Můžu dál?“

Zaváhá, pak udělá pár kroků dozadu a otevře přitom dveře víc dokořán. Vím, že je ode mě troufalé zvát se dovnitř, ale je mi to jedno. Jako Ethanův fyzioterapeut se cítím zodpovědná za to, aby se jeho zranění řádně zahojilo, a pokud to znamená, že musím být trochu dopředu, budiž.

Všimnu si, že nemá boty, a tak si u dveří zuju svoje a pak se sehnu, abych je úhledně srovnala, aby o ně nikdo nezakopl. Když se narovnám, Ethan se na mě dívá s nejasně tajemným výrazem.

„Jak je na tom ruka?“ Zeptám se.

Při té otázce se zamračí. Vidím, jak se v něm probouzí obranný instinkt.

„Dobře,“ řekne.

„V kanceláři se ti snažili dovolat.“

„Já vím.“

„Proč jsi dnes nepřišel na schůzku?“

Uplyne několik vteřin ticha.

„Nemohl jsem,“ řekne nakonec.

Dobře. Možná je jen frustrovaný ze svého zranění? Už jsem to u pacientů viděla a mám pocit, že právě teď v jeho očích cítím frustraci.

Nabídnu mu mírný úsměv. „Poslouchej. Vím, že terapie může být těžká. Když říkám, že je to všechno postupné… Vím, že je to psychická i fyzická výzva. Zvlášť pro tvrdě pracující, zdravé a zdatné muže, jako jsi ty. Je těžké cítit se omezený tím, co tvé vlastní tělo dokáže a co ne, a přijmout ho tam, kde je, aniž bys na něj příliš tlačil.“

„O to nejde,“ řekne Ethan a jeho hlas je tak tichý, že musím udělat krok blíž, abych ho slyšela.

„Dobře,“ řeknu trpělivě. „Tak o co jde?“

Neodpovídá.

„Dobře,“ řeknu. „Nemusíme o tom mluvit. Ale Ethane, opravdu si myslím, že bys měl zůstat u té terapie. Neříkám to jen proto, že je to moje práce. Říkám to jako někdo, komu záleží na tvém blahu.“

Pohladí si zátylek a povzdechne si.

„Co kdybychom si teď prošli pár cviků?“ Navrhnu.

Jeho oči vystřelí vzhůru a setkají se s mýma. „Cože? Tady?“

„Teď jsem tady,“ pokrčím rameny a usměju se. Vím, že bych to neměla dělat. Pro začátek je tu otázka odpovědnosti. Ale nemůžu odejít z těch dveří, aniž bych to aspoň nezkusila. „Měli jsme na dnešek domluvenou schůzku. Takže uděláme sezení tady a teď. Co říkáš?“