Ethan - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Victoria

„Myslím, že můžu s jistotou říct, že děláš úžasné pokroky, Carlo,“ řeknu vřele ke své schůzce ve dvě hodiny, když končíme. Poté, co jsme většinu schůzky strávily usilovnou prací ve cvičebním sále, jsme se právě zastavily v mé kanceláři, abych mohla vložit poznámky o našem sezení a Carla si mohla vyzvednout kabelku. Vytahuji Carlinu kartu na svém stojícím stole a zadávám do ní několik poznámek, které později, až budu mít čas, více konkretizuji. „Flexibilita tvé rotátorové manžety je až 85 procent. Jsem na tebe pyšná.“

Carla se rozzáří pochvalou.

„Tvrdě jsem na sobě pracovala,“ řekne. „Každý den, přesně jak jsi říkala.“

„Je to opravdu vidět. Tvoje rameno bude za chvíli zase jako dřív.“

„A to jsem si myslela, že ta autonehoda bude příčinou toho, že to konečně vzdám,“ řekne Carla. Její tvář se rozzáří štěstím. „Byla jsem tak blízko tomu, abych se smířila s tím, že ze mě prostě bude shrbená pětašedesátiletá babička.“

Zasměju se a pak se podívám na hodiny. Jsou skoro tři.

„Promiň, zlato,“ řekne Carla a s úsměvem si sbírá věci. „Určitě tě čeká další schůzka. Doufám, že jsem tě moc nezpotila, drahá, když jsem tě požádala, abys mi ty cviky předvedla.“

Zavrtím hlavou. „Od toho jsem tady, Carlo.“

„Neboj se,“ ujistí mě s mrknutím. „Odejdu odsud s výpady, aby věděl, jak jsi ve své práci skvělá.“

Znovu se rozesměju. Ale poté, co Carla odejde, se na chvíli osvěžím, jak nejlépe umím. Pak popadnu připravenou desku s přijímacími papíry a vyrazím pro nového pacienta do čekárny. Z informací o jeho návštěvě vím, že se jmenuje Ethan a že je mu padesát let.

Překvapí mě vysoký, svalnatý, zdatně vypadající muž, který vstane, když v čekárně vyvolám jeho jméno.

Když ke mně přistoupí, přečtu jeho celé jméno, abych si ověřila, že mám správného pacienta. Kysele se na mě podívá a přikývne.

„Dobře, Ethane,“ řeknu a doufám, že mé překvapení není příliš patrné. „Pojď zpátky do mé kanceláře.“

V kanceláři mu gestem ukážu na křeslo a on se posadí. Nikdy jsem si nemyslela, že je křeslo nějak zvlášť malé, ale když si do něj sedne, vypadá maličké. Je to jeho výškou, ale i postavou – myslím, že jsem nikdy neviděla tak zdatného chlapa jako on.

„Tak mi pověz něco o tom, co se děje, Ethane,“ řeknu, zapnu kliku, abych si snížila stůl, a usadím se do kancelářské židle. Ethan s pochybovačným výrazem ve tváři sleduje, jak se můj stůl spouští. „Když sis domlouval schůzku, říkal jsi něco o bolesti ruky?“

Přikývne. „Upadl jsem.“

„To mě moc mrzí. Z jaké výšky bys řekl, že js spadl?“

„Nejsem si jistý,“ řekne a povzdechne si. „Byl jsem na žebříku, sestupoval jsem z čištění okapu. Byl jsem nahoře možná… čtyři, pět schodů?“

„A dopadl jsi na ruku?“

Jediným pohybem mi přikývne.

„To muselo opravdu bolet,“ řeknu.

Pokrčí rameny. Nedokáže se mi podívat do očí. Přemýšlím, jestli ještě vypadám zpocená a zarudlá od cvičení s Carlou, a proto se mi nechce dívat do očí, nebo jestli je prostě jeden z těch, kteří se na takovém místě nechtějí ocitnout. Hádám, že je to nejspíš to druhé.

Nejspíš by bylo dobré toho chlapa trochu rozehřát, než se do toho vrhneme.

„Jsi ženatý, Ethane?“ Zeptám se.

To ho přiměje, aby se na mě podíval.

„Ne,“ řekne téměř defenzivně. „Proč?“

Jemně se na něj usměju. „Jen to, že u některých protahovacích a masážních režimů, které bych ti mohla doporučit, se mi může hodit vědět, jestli je doma někdo, kdo by ti s nimi mohl pomoci, nebo ne. Ale pokud jsi tu jen ty, je to taky úplně v pořádku. Obvykle existuje nějaké zařízení, které dokáže partnerské úseky dostatečně dobře přiblížit.“

Ústa se mu sevřou do podrážděného zamračení. Dobře, možná jsem mu neměla připomínat, že je sám.

„Tady se píše, že ke zranění došlo před více než týdnem,“ řeknu a listuju v papírech. „Co tě přimělo přijít?“

„Můj syn.“

„Aha, vy máte syna?“ Zeptám se a znovu se usměju.

Ethanův výraz změkne. Konečně se ledy prolomí. Když se začneme bavit o jeho synovi – Deanovi, který pracuje jako kaskadér v L. A. – je zřejmé, jakou hrdost Ethanovi přináší.

Jak si tak povídáme, nálada je teď uvolněnější, znovu mě zarazí, jak je Ethan hezký. A to nejen na muže jeho věku. Je hezčí než muži mého věku. Což je co říct, být hezčí než chlapi o dvacet let mladší než on.

Ale jak se mi myšlenky toulají tím směrem – a jak mi v hrudi začíná narůstat jemné horko –, donutím se zastavit. Není vhodné se pouštět do pacientů, ať už jsou jakkoli atraktivní.

Každopádně teď je nejdůležitější získat jeho důvěru. A po několika minutách povídání o jeho synovi se zdá, že jsem konečně dosáhla nějakého pokroku. Když jemně přecházím zpět k procesu přijímání, je Ethan podstatně sdílnější. Dokonce mi dovolí, abych mu ukázala několik protahovacích cviků, o kterých si myslím, že by mu mohly pomoci. Téměř ho přiměju, aby mi slíbil, že je bude dělat i doma.

„Zkusím to,“ řekne a já si to spolu s tím, že ho přiměju, aby si domluvil další schůzku, zapíšu si to jako vítězství.

Po práci se cestou domů zastavím v obchodě s potravinami. Kromě vlastních potravin nakoupím i něco pro Idu, a když se vrátím do bytového komplexu, zastavím se nejdřív u ní. Idě je něco přes osmdesát a sama už řídit nemůže; dřív si nechávala potraviny dovážet, ale před půl rokem se jim zvýšily poplatky za služby a ona to nezvládala. Někdy ji do obchodu odvezu, ale častěji jí prostě přinesu, co potřebuje.

„Zaplaťpánbůh, drahá,“ řekne Ida, když otevře dveře. Okamžitě mi zamává do bytu a posadí mě ke kuchyňskému stolu, aby mi mohla poděkovat svým obvyklým způsobem: čerstvou těstovinovou večeří a společným sledováním seriálů, které si nahrála během odpoledního spánku. „Prosím tě, nech mě tentokrát aspoň zaplatit.“

„Nedělej si s tím starosti, Ido,“ řeknu a zavrtím hlavou. „Je to můj dárek.“

Kromě toho, dát si domácí jídlo s někým, na kom mi záleží, místo večeře z mikrovlnky na vlastní pěst?

Jo, to za to víc než stojí.