TDKP - 5. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Anna

Poté, co ráno vypila tunu vody, se Anna cítila mnohem lépe. Hlava se jí sice stále trochu motala, ale už neuvažovala o tom, že by se svlékla a zatančila sexy tanec pro dračího krále, který ji věznil. Vážně, tohle byla hodně silná látka, kterou jí dal. Věděl vůbec, jak moc ji to ovlivní, když jí to předával?

Tyhle myšlenky vyhnala z hlavy, když ji znovu předvolali ke králi. Nervózně polkla, když ji přivedli do jeho komnat. Tentokrát se nekonala žádná hostina, žádný pocit elegance. Indulfův pohled byl ledově chladný. Srdce jí vyskočilo až do krku, i když jí instinkt říkal, že jí neublíží.

„Nech nás být,“ řekl král tiše.

Stráže zavrčely, ale uklonily se a odešly. Anna sebou na místě škubla a zamnula si ruce.

Jak mu měla říct, že není vražedkyně? Neměla ponětí, jak se sem dostala. Neměla ani ponětí, jak se dostat zpátky. Byl to jeden obrovský otazník, na který si nebyla jistá, zda někdy dostane odpověď.

„To včerejší víno. Podle všeho je pro lidi silnější než pro draky. Za to se omlouvám.“ Indulfův hlas byl stále tichý a chladný pohled v jeho očích hřál. „Rozhodl jsem se, že nepředstavuješ hrozbu, Anno. Jen musím vymyslet, co s tebou teď udělám.“

Anna si úlevně povzdechla. „Konečně! To znamená, že už se nemusím bát, že mě sežereš.“

Indulf povytáhl jediné obočí. „Sníst tě? Cože? A to jsem si myslel, že chceš, abych to udělal. Alespoň ses tak včera večer rozhodně chovala.“

Anně chvíli trvalo, než pochopila dvojsmysl. Když se jí to podařilo, obličejem – a dalšími částmi těla – jí projelo horko. Odvrátila se, schovala si tvář a zároveň přemýšlela, co se to s ní sakra děje. Být v takových rozpacích by ji nemělo vzrušovat!

Musí to být tím, že si představuju jeho hlavu mezi nohama, pomyslela si a všechno se mnohem zhoršilo. Bojovala se zoufalým sténáním, byla si jistá, že vyjde zadýchané a vzrušené. Indulf se tiše uchechtl a ona na něj obrátila černý pohled. Záblesk v jeho očích jí vyrazil dech a pod kůží jí zasyčel a zapraskal žár.

„Já ne… chci říct, byla jsem opilá. Nic z toho jsem nemyslela vážně. Opravdu.“ Až na to, že to tak myslela. Každé slovo. Skutečnost, že nevyužil její opilosti, ji přiměla toužit po něm ještě víc. Litovala by toho, kdyby to udělal? Kdo ví… ale on poznal, že je opilá natolik, že se nechová tak, jak by se jinak chovala, a respektoval to. „Sakra. Chci říct, jsi velmi přitažlivý a nemůžu říct, že by mě to nenapadlo a… a… obvykle taková nejsem. Ale… teď už budu mlčet.“

„Anno…“ Záblesk se změnil v nejistý pohled. Bylo to pro něj tak nezvyklé, že si nebyl jistý, jak reagovat. „Anno, je tu něco…“

Naklonila hlavu na stranu a upřeně se na něj zadívala. „Ano?“

Indulf si třel zátylek. „Já… musím ti říct, že můj syn Warmund… se obrátil proti mně a proti koruně.“

Oči se jí rozšířily a obě ruce jí vylétly k ústům. „Cože?“

„Domnívám se, že se tě možná pokusí unést. Jsi klíčem k opětovnému otevření portálů a…“

V očích se mu zablesklo bolestí. Anna vykročila vpřed a bez přemýšlení se natáhla, aby ho utěšila. Ustoupil od ní a zvedl ruku. Do tváří se jí vkradla barva a znovu ustoupila, tentokrát se sklopenýma očima. Jeho syn ho právě zradil. Jak moc to musí bolet? A jakou útěchu mohla králi draků poskytnout nějaká prodavačka komiksů?

Indulf se na ni znovu podíval. „Nemyslím si, že by bylo dobré držet otevřené portály. Možná ani jejich otevírání. Nicméně když už jsi sem přišla, musíme alespoň zjistit proč. Celá tahle záležitost znamená, že buď někdo úmyslně otevírá časové portály, nebo je tam nestabilní magie. Takže se na tebe podívají moji mágové a začnou s nějakými testy.“

„Mágové.“ V mysli se jí vybavil obraz hloučku bělovlasých mužů s dlouhými vousy a nechutnými úšklebky ve tvářích, kteří jí říkali, aby se svlékla. Ztěžka polkla. „Co budou ty testy zahrnovat?“

„Abych pravdu řekl, nejsem si jistý. Dračí magie je mnohem omezenější než lidská. Ale představuji si, že tě budou chtít prohlédnout, zkontrolovat tvé hormony a pravděpodobně ti odeberou trochu krve.“

„Aha… dobře… zůstaneš se mnou?“ Otázka jí vyskočila z úst, tvář se jí při tom rozhořela, ale nevzala ji zpět.

Indulf povytáhl obočí. „Chceš, abych to udělal?“

Anna zabořila prsty do kožešin, které lemovaly podlahu. Chvíli si žvýkala ret, než přikývla. Tvář jí stále hořela, ale nedokázala se zastavit. Možná ho neznala dobře, ale věděla dost na to, že jim nedovolí, aby jí udělali něco nevhodného. Možná ten strach viděl, protože si po chvíli povzdechl.

„Ano, můžu zůstat. Alespoň ze začátku.“

„Děkuji,“ řekla vroucně. „To… děkuji.“

***

Ukázalo se, že její představivost byla hodně mimo. Mágové nosili běžné oblečení, nebo alespoň to, co se tady za běžné vydávalo, a byli věkově různorodí a účastnili se jich muži i ženy. Odebrat krev však znamenalo přiložit ji na ruce pijavice, a to v ní vyvolávalo hněv. Indulf musel asi po půl hodině odejít. Anna byla smutná, že odchází, ale vyhovovalo jí, že zůstala sama.

O několik hodin později ležela na pohovce a snažila se pochopit, co je to za knihu, která byla skvěle ilustrovaná. Mágové si pohrávali s pijavicemi a lahvičkami s dalšími věcmi, které jí odebrali, jako byly sliny a vzorky vlasů. Bylo to jako uvíznout ve forenzní laboratoři. Měli dokonce i primitivní mikroskopy.

„Proč to trvá tak dlouho?“ dožadovala se nakonec. „K čemu je magie, když musíš čekat hodiny a hodiny, než něco získáš?“

Jeden z mágů vzhlédl a vrhl na ni nepříjemný pohled stranou. „Na co si stěžuješ?“

„Trvá to věčnost.“

Magička si odhrnula cop z očí a dala si ruce v bok. „To jsou chytré řeči od někoho, kdo nemá v krvi ani kapku magie. Tyhle věci vyžadují čas a my pracujeme, jak nejrychleji můžeme.“

Další z mágů stojící za první z nich si odfrkl. „Nemyslel jsem si, že lidé bez magie jsou skutečně skuteční. Musí tu být něco, co jsme přehlédli. Jak může být naživu, když nemá magii?“

Anna zasténala a znovu se vrhla na pohovku. „V mém světě nikdo nemá magii.“

Vrhli na ni nevěřícné pohledy. Pokrčila rameny a vrátila se ke snaze číst knihu. Jazyk sice nebyl anglický, ale byl dost podobný na to, aby měla pocit, že by mu měla rozumět. Bylo to nesmírně frustrující.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Indulf, následovaný Volcantem. Indulf jí věnoval drobný úsměv a kývl na ni hlavou, což způsobilo, že se jí v žaludku udělalo něco jako veselé kroucení. Volcant se jen tvářil nevrle.

„Nějaký pokrok?“ zeptal se král.

Mágové se na sebe podívali a zavrtěli hlavami. „Zatím ne. Ale s tou dívkou jsme skončili. Už může jít.“

„Dívka?“ Anna si odfrkla. „Příště zkus moje jméno.“

Indulfův úsměv se rozšířil.

Anna si protřela oči a protáhla se. „Jsou tihle kluci to nejlepší, co máte? To nemáte, já nevím, druidy?“

„Co je to druid?“

„To jsou něco jako lidi. S magií. Kteří kouzlí a tak.“

Mág z dřívějška se na ni zamračil. „Říkala jsi, že ve vašem světě nikdo nemá magii. Která to je?“

„No… druidi nejsou skuteční…“

Magička protočila oči.

„Ale abychom byli spravedliví, draci taky ne. Alespoň ne v mém světě. Ale to neznamená, že dívka nemůže snít, víš? Vždycky jsem milovala fantazii. Čarodějnice a čaroděje a magii a elfy a draky a… no… spoustu dalších věcí.“ Stiskla rty a zabránila si v dalším blábolení.

K její úlevě se na ni Indulf celý rozesmál. „No, když už tě tady nepotřebujeme, možná bychom se mohli jít projít a ty bys mi mohla vyprávět o svém světě.“

Anna si úlevně povzdechla. „To by bylo báječné. Už se z toho tady zblázním.“

Všimla si, že se Volcant tváří otráveně, když jí Indulf nabídl rámě, ale nevšímala si toho. Byla víc než vděčná za záminku, aby se odtamtud dostala. Král ji odvedl do zahrad, kde se procházeli mezi pečlivě udržovanými květinami. Kladl jí nejrůznější otázky o jejím světě a ona ochotně odpovídala. Ne všemu rozuměl a ona nechápala, jak mu má všechno vysvětlit, ale zvládli to. Během jejich procházky se přistihla, že o něm přemýšlí. Warmund byl jeho syn, ale tipovala, že jsou podobného věku. Nestárli snad draci stejně jako lidé? Zmlkla a zadívala se na něj.

S úsměvem se na ni podíval. „Na co myslíš?“

„Ach, na nic.“ Odvrátila se. Po tváři jí přeběhla vráska, když přemýšlela, co dalšího se za tu krátkou dobu, kterou tu strávila, naučila. Byl ženatý a jeho žena byla zabita. Proč se nikdy znovu neoženil? Když na to přijde, byl přece král. Kolik dračích dam se na něj denně vrhalo? Zamračená tvář se změnila v zamračenou, když si představila, jak se k němu tiskne harém žen s útlým pasem a velkými prsy ve spoře oděných šatech.

„Něco tě trápí,“ dobíral si ji Indulf. „Co to je?“

Nemohla se ho zeptat na jeho zesnulou ženu. „Kolik je ti let?“ vyhrkla místo toho.

„Cože?“ Indulf se zasmál. „To tě tolik tíží?“

Anna pokrčila rameny. „No? Máš dospělého syna. Ale ty vypadáš tak na třicet. Jak mladý jsi byl, když se narodil?“

Indulfův úsměv pohasl. „Bylo mi šestnáct století. Teď je mi šestatřicet století.“

„Století.“ Na okamžik se jí zatočila hlava, pak zavrtěla hlavou. „Jak dlouho se draci normálně dožívají?“

„Průměrně? Kolem devadesáti století.“

„Takže… stárnete stokrát pomaleji než lidé? Což znamená, že ti je ekvivalent šestatřiceti let. Takže mezi námi nakonec není tak velký věkový rozdíl.“ Anna přikývla, spokojená se svými výpočty.

Indulf se ušklíbl. „To asi ne, když se na to díváš takhle. To mi připomíná, že jsem se tě chtěl na něco zeptat.“

Kývla na něj, aby pokračoval.

„Ten meč, který sis přinesla s sebou… jakou magii ovládá?“

„Magii? Žádnou. Je to jen ozdoba. Není to skutečný meč.“

Indulf se zastavil. Na tváři se mu objevil úsměv a vzal ji za ruku. „Chtěla by ses naučit zacházet se skutečným mečem?“

Rozzářily se jí oči a navzdory sobě samé poskočila. „Chtěla bych? Ano, prosím!“

Indulf se zasmál a táhl ji za sebou. „Tak pojď. Jdeme do zbrojnice.“