TDKP - 1. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Anna

Meč byl lesklý a nový, čerstvě rozbalený. Anna na něj s úctou hleděla a zkoušela, jak váží v rukou. Už několik dní čekala s napětím na jeho příchod. Obrázky ho nevystihovaly. Hluboký pocit úžasu jí vyrazil dech a byla napůl přesvědčená, že musí zavřít krám, jen aby mohla v klidu omdlít.

To by se ale jejímu šéfovi nelíbilo. Obchod s komiksy byl tento týden obzvlášť rušný a zavření, byť jen na pár hodin, by ho rozzlobilo víc než Thorina, když Bilbo ukradl Arkenstone. Anna s povzdechem pietně položila meč, přesnou repliku Meče legend z videohry, do vitríny. V obchodě zrovna nebyli žádní zákazníci, a tak vytáhla telefon a vyfotila si ho.

Kdo chce přispět a koupit si tohohle drsňáka?, napsala na klávesnici a obrázek poslala svým čtyřem spolubydlícím.

Anna se znovu dotkla zlaté hlavice a povzdechla si, když prsty přejížděla po rubínech a smaragdech. Telefon jí zazvonil a ona ho nedočkavě otevřela. Jako první odpověděla Misty.

Kdyby to byl skutečný kluk, možná. Co bychom si počali s mečem?

Anna si povzdechla. Zavřela vitrínu a vrátila se na stoličku za pultem. Nemyslíš, že by to bylo epické?

Kolik to stojí?

Když nás bude pět, bude to jen dvě stě dolarů na osobu.

Misty odpověděla rychle a věcně. Šílená. Nevyhodím tolik peněz za mizernou filmovou rekvizitu.

„Filmová rekvizita!“ Anna vyskočila na nohy a znechuceně zírala na svůj telefon. „Copak jsi mě posledních pár dní neposlouchala? Jaký má smysl s tebou mluvit? Filmová rekvizita.“

S roztaženými nozdrami začala Anna psát zprávu, ve které stálo právě tohle, ale než ji dokončila, přišly další zprávy. Dychtivě si je přečetla, jenže pokaždé jí srdce kleslo o něco níž.

Příliš mnoho.

Na spolumajitelku meče nemám zrovna chuť.

Všichni víme, že ho chceš jen pro sebe a že jsi vyčerpala kreditku na ty staré komiksy.

Anna si povzdechla. Ty „staré komiksy“ byly celý náklad Dračího čaroděje, mimořádně vzácného komiksu, který vycházel na začátku šedesátých let, ale nikdy se nikam nedostal. V dnešní době se stal kultovním a bylo nemožné je všechny sehnat. Měla to štěstí, že na ně narazila v antikvariátu. Meč, jakkoli byl drsný, se mu nemohl rovnat.

Měla jen štěstí, že neměla žádného šprťáckého spolubydlícího. Byl zázrak, že se jí vůbec podařilo zapojit je do kampaně Dungeons and Dragons, kterou ovládala. Lidi, to by byl hříšně úžasný doplněk k D&D. Vrátím vám to, víte, že nikdy neporušuji své sliby.

Misty opět zareagovala jako první. Kámoško, já tu hru hraju jenom kvůli tomu divnému nechutnému elfímu sexu, protože ve skutečném životě žádný nemůžu sehnat.

Přišel proud esemesek jen s nápisem ‚TMI‘. Anna si povzdechla, když odložila telefon a zamračeně se opřela do dlaní. To byla jedna ze skvělých věcí na tom, že má holčičí skupinu D&D. Mohla do ní pro jistotu házet sexuální situace, aniž by to bylo divné. Byly však chvíle, kdy si přála, aby to braly vážněji. Jistě, měly týdenní kampaň, ale to bylo doslova jen proto, že žádná z nich neměla v pátek večer rande.

Stačil by jeden přítel a narušil by celou rovnováhu skupiny.

„Poo-poo na vás lidi,“ zamumlala a poslala jim rychlou esemesku, aby jim sdělila, že zprávu dostala. Strčila telefon do kapsy a vrátila se pohledem k meči. Seděl tam celý lesklý a zářivý a ruce ji svrběly touhou znovu ho držet.

Podívala se na hodiny; polední špička začne až za několik minut. Byla tu řada štamgastů, kteří sem chodili jíst a povídat si o nejnovějších komiksech, které četli. A mluvit s ní, jako by o komiksech nic nevěděla. Anna se zamračila. Pro jednou by ráda potkala kluka, který by byl stejný nerd jako ona, který by se na ni nedíval svrchu kvůli tomu, že je nerd, nebo by ji nenutil proskakovat milionem obručí, aby jí dokázal, že je „opravdový“ fanoušek komiksů. Bylo tu pár kluků, o kterých si myslela, že si s nimi dobře rozumí, ale vždycky skončili u toho, že si jí do očí stěžovali, že se komiksy nezabývají žádné holky.

Anna přesně věděla, co tím myslí.

Celý život měla pocit, že není dost ženská. Ráda nosila krátké vlasy, dávala přednost pohodlí před módou a nakupovala v pánském oddělení, protože to bylo jediné místo, kde našla oblečení, které jí skutečně sedělo, aniž by se v šatně alespoň jednou zhroutila, protože velikost XXL jedné řady oblečení byla stejná jako velikost M jiné řady. Měla spoustu křivek, ale ne takových, které by kluci hledali.

Anna se s otráveným povzdechem vrátila k vitríně. Koho vůbec zajímají? Odemkla ji a znovu vytáhla meč. Byl dost těžký na to, aby ho musela zvedat oběma rukama, když zaujala stejnou vítěznou pózu jako hrdina na konci Sword of Legends. Vydala bojový výkřik, švihla jím kolem hlavy a zaujala další pózu.

Zazvonil zvonek a Anna se rychle otočila s vytřeštěnýma očima. Nikdo tam však nebyl. Zamračila se a sáhla po meči…

Pod nohama se jí otevřela propast zvuků a barev. Anna to ani nestačila zpracovat, než upadla. Všude v jejím zorném poli se rozlétly barvy. Na kůži se jí mihlo teplo a pak led. Uši jí naplnil smích a křik. Pak se ozvalo další zvonění, hlasité a zřetelné, a pod nohama se jí objevila podlaha. Srdce jí bušilo, jak se točila v kruhu a prohlížela si okolí.

Kamenné zdi. Kamenná podlaha. Podél stěn hořely pochodně. Pach kouře a vařeného masa. A tucet krásných, urostlých mužů v kalhotách a volných košilích pod džískami. Každý z nich měl na boku připnutý meč a všichni na ni zírali široce rozevřenýma očima.

„Ahhhhhh…“ Anna ztěžka polkla a snažila se přimět mozek, aby se soustředila „Co?“

Jeden z mužů na ni zaútočil. S pištěním zvedla meč, aby se bránila; muž uskočil a vytáhl svůj vlastní, ostatní udělali totéž. Anně se rozbušilo srdce, v krku měla hořkou pachuť. Co? To. K ČERTU?

„Počkej.“ Jeden z mužů promluvil hlubokým, chraplavým hlasem, když muž, který ji napadl, zvedl meč nad hlavu.

Anna se otočila k mluvčímu a měla pocit, že se pod ní opět propadla podlaha. Byl to bezpochyby nejkrásnější muž, jakého kdy viděla, se sametově tmavou pletí a pšeničně blond vlasy. Byl o víc jak třicet centimetrů než ona a ramena měl široká jako násada od sekery. Na blůze měl vyšitý stříbrný plamen. Když se k ní přiblížil, upíral na ni bouřlivé oči. Ztěžka polkla.

Když k ní došel, odrazil meč stranou a chytil ji za bradu.

„Ty,“ zavrčel, a i když se na ni jeho pohled zúžil, roztřásla se jí kolena.

Jeho rty byly pár centimetrů od ní a ona na divoký okamžik zauvažovala, jestli by se nemohla posunout na špičky a vtisknout otevřený polibek těm velmi, velmi líbivým ústům. Znovu však zavrčel, čímž ji přivedl zpět k jeho bouřlivým očím, a její nitro se sevřelo. Vztek, který z něj vyzařoval, byl něčím opravdu děsivým.

„Jsi snad nejnešikovnější zabiják, kterému se podařilo proniknout do mého trůnního sálu. To si vaši vůdci rebelů mysleli, že Draci jsou tak slabí, aby na ně zapůsobila malá žena s velkým mečem?“

Draci. Vražedkyně. Trůnní sál. Annin mozek kmital sem a tam a snažil se pochopit, co slyší. Nebylo to však nic platné. Před chvílí byla v obchodě s komiksy a teď se ocitla na nějakém středověce vypadajícím hradě s nějakým hezounem, který ji nazýval zabijákem.

„Chceš něco říct na svou obhajobu?“ zavrčel muž znovu.

„Ehm… co?“

Jeho oči se na okamžik zúžily, pak ji pustil a ustoupil. Gestem ukázal na jednoho z dalších mužů. „Zavři ji do kobky. Zjistíme, co ta malá vražedkyně zosnovala. Jak ses sem dostala, co? Přišli vaši mágové na to, jak učinit člověka neviditelným?“

Dva z dalších svalnatých mužů se přihlásili. Jeden z nich jí vzal meč, zavrčel a zatvářil se znechuceně.

„Prosím tě, nepoškrábej to,“ vyhrkla Anna a nedokázala se zastavit. „Můj šéf mě zabije, jestli to bude poškozené. Je to limitovaná edice a stojí tisíc dolarů, ale já nemám dost peněz, abych ho zaplatila, a on mi pořád říká, abych si nehrála s rekvizitami a… a…“

Muž se stříbrným plamenem zakroutil hlavou na stranu. Oči se mu ještě víc zúžily, až mávl rukou. „Odveďte ji odsud.“

„Ano, králi Indulfe.“

„Indulfe?“ Anna se neubránila tomu, aby vyhrkla. Zachichotala se, směs nervozity a zmatku jí vymazala z mozku veškerou logiku. „Myslíš jako ten sněhulák?“

„Sněhulák?“ Indulf ze sebe vydal vrčení a tentokrát mu v ústech šlehaly plameny. Po kůži mu přelétly stříbrné záblesky. Když zvedl ruku, z nehtů mu vyrostly ostře vyhlížející drápy. „Přijdeš do mého trůnního sálu s mečem a pak mě urazíš tím, že mě nazveš sněhulákem?“

Stříbro zesílilo a Anna si náhle uvědomila, že jsou to šupiny. Čelist jí poklesla, když Indulfovi z úst vyšlehly modré plameny. Drak. Samozřejmě. Říkal, že je drak. A taky že byl. Byl to skutečný drak. Anna otevřela ústa, aby se pokusila říct něco, co by hněv v jeho očích rozptýlilo.

Místo toho se jí ze rtů vydrala první myšlenka. „Nejlepší sen všech dob!“

Nastala chvíle ticha. Indulfovy oči se rozšířily. Ostatní muži se na sebe zmateně podívali. A pak se Anně všechno vrátilo do mysli. Tohle jí nepřipadalo jako sen. Ale určitě to tak muselo být, ne? Zjistila, že se jí podlamují kolena. Oči se jí stočily do týla a ona mrtvolně omdlela.