Revere - PROLOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Catherine, že? Catherine Marcello.“

Ke Catherine na zemi v obývacím pokoji se neslo klapání podpatků o podlahu z tvrdého dřeva. Pokračovala ve svém zírání do stropu. Měla pocit, jako by to v poslední době byla ta jediná věc, která se kolem ní neustále nevznášela, nekladla otázky ani nepožadovala odpovědi.

„Věděla jsi, že si s tebou dneska přijdu promluvit, že?“

Catherine sklouzla pohledem ke straně, ale zbytek jejího těla se nepohnul ani o jediný centimetr.

To stačilo na to, aby rozeznala vysokou ženu, pravděpodobně ve věku kolem pětačtyřiceti let, možná o trochu víc, s divoce červenými kadeřemi a teplýma modrýma očima. Na sobě měla černé úzké džíny, nebesky vysoké podpatky a splývavou červenou halenku. Žena musela být tou, o které mluvil táta Catherine, když řekl, že budou mít hosta a ona by měla zvednout svůj zadek ze země.

Catherine se tou radou očividně neřídila.

„Nemají lidé jako vy povinnost nosit... já nevím, kalhotové kostýmy nebo tak něco?“

Žena se podívala na své oblečení. „Co je špatného na tom, co mám na sobě?“

„Úzké džíny a jehlové podpatky mi nepřijdou příliš vhodné jako oblečení pro terapeuta, to je vše.“

„Aha, chápu.“ Lehce se usmála a sedla si na kraj pohovky poblíž hlavy Catherine. „No, nenazvala bych tohle jako podcenění oblečení, ale vzhledem k tomu, že ty jsi zvláštní případ, usoudila jsem, že se můžu obléct tak, jak mi je příjemné.“

„Tak tomu budeme říkat? Zvláštní případ?“

„Jak bys to nazvala ty, Catherine?“

„Můj táta si myslí, že jsem blázen, a tak jste tady vy.“

„Dobře, začněme tím. Tvůj táta si nemyslí, že jsi blázen. Dělá si o tebe obrovské obavy, a vzhledem k tomu, co mi řekl, z dobrého důvodu.“

„Víte, že nehodlám mluvit o tom, co se stalo, že?“ zeptala se Catherine.

Žena se podívala na své hodinky. „To je škoda, protože další dvě hodiny tady budu sedět a povídat si s tebou. Váš dům je prázdný. Požádala jsem tvé rodiče, aby odešli, a nevypadá, že ty bys měla na práci cokoli lepšího než jen zírání do stropu. To je mimochodem nuda, ale pokud je to to, co chceš na tomhle sezení dělat, budeme to dělat.“

Catherine přimhouřila oči. „Tohle sezení.“

„Očekávej, že jich bude ještě pár dalších.“

Úžasné.

„Opravdu jste je přiměla odejít?“ odvážila se Catherine zeptat.

Ženiny rty se v okrajích zvedly a přikývla. „Nemyslím si, že by šli příliš daleko, pravděpodobně se procházejí na pozemcích okolo domu. Tohle je nádherný domov. Pro příště vyber novou místnost, kterou uvidím.“

Znovu ta věc s dalšími sezeními.

„Tenhle dům mají pod zámkem,“ podotkla Catherine. „Nemám dovoleno odejít. Vidíte, proč mě tak překvapuje, že zatímco jste tady, opravdu odešli, dokonce i kdyby šlo jen o procházku po pozemcích nemovitosti.“

„Co bys udělala, kdybys mohla odejít?“

„To je to, co děláte? Ignorujete, co říkám, kromě jedné jediné věci, které se chytnete, a na jejímž základě mi položíte otázku?“

„Jmenuji se Cara Guzzi. Tvůj táta mě požádal, abych si s tebou z několika důvodů promluvila. Chtěla bys vědět, jaké jsou?“

„Je mi osmnáct, Caro. Můžeme mluvit jako dospělé, a ne jako když dospělý mluví s dítětem?“

Cara zvedla jedno obočí. „Možná, že kdyby jedna z nás neležela na koberci za deset tisíc dolarů, nezírala do stropu a přitom neignorovala velice drahého terapeuta, kterého zavolal její táta, pak bychom to rozhodně udělat mohly, Catherine.“

Sakra.

Catherine se tahle žena líbila. Byla svým způsobem trochu uštěpačná a to měla Catherine u lidí ráda. To bylo špatné. V poslední době dávala přednost tomu, když nemusela vůbec mluvit.

„Jak víte, že tenhle koberec stojí deset tisíc dolarů?“ zeptala se Catherine.

„Mám drahý vkus.“

„Ach?“

„Můj manžel mě rád hýčká,“ dodala Cara s úšklebkem. „A teď odpověz na některou z mých otázek, Catherine.“

„Ne, ale díky.“ Catherine si povzdechla. „Nezníte jako žádná z New Yorčanek, které jsem kdy potkala.“

„Vlastně jsem vyrostla v Chicagu. Hned po střední jsem se přestěhovala do Ontaria v Kanadě a od té doby žiji tam.“

Catherine svraštila obočí. „Takže počkat - stále tam žijete?“

„S mým manželem a syny, ano.“ Cara se podívala dolů na Catherine, která zůstala zticha. „Co, Catherine?“

„Letěla jste z Kanady sem, abyste si promluvila se mnou?“

„Ano, tentokrát jsem letěla. Příště to možná vezmu autem přes hranici u Niagarských vodopádů. Bude záležet na tom, jak se mi bude chtít.“

„A vy jste terapeutka?“

Cara se předklonila dopředu, lokty se opřela o svá kolena a prsty si propletla dohromady. „Posledních deset let ano. Pár let po promoci jsem se vrátila zpátky do školy a pokračovala v dalším studiu. Pak jsem to zakončila tříletou rezidenturou a aktuálně se soustředím na mladé ženy, děti a ty, kdo bojují se závislostí. Opět však hlavně ženy.“

„Hmm.“

„Máš chuť se zvednout a mluvit se mnou?“

„Spíš ne.“

„Škoda,“ zamumlala Cara.

„Omlouvám se za to, že můj táta plýtvá vaším časem.“

„Dante ničím neplýtvá, Catherine. Ty jsi tím, kdo plýtvá mým časem. Nikdy za problémy, které způsobuješ, nebo za své vlastní nedostatky neobviňuj nikoho jiného; to není způsob, jak napravit něco, co je špatně.“

Au.

„Proč by vám táta volal, abyste sem přijela a promluvila si se mnou? Proč nezavolal někomu z tohoto města?“

Cara se usmála. „Láká tě ta odpověď tak moc, aby ses kvůli ní zvedla ze země?“

„Spíš ne.“

„Jak dlouho tam dole jsi?“

Catherine o tom musela přemýšlet. „Od včerejšího večera, kolem desáté. Můj pokoj byl až příliš tichý.“

„Spala jsi vůbec?“

„Nemám ráda věci, které se mi zdají.“

Cara se beze slov zvedla z gauče, skopla z nohou své střevíčky a lehla si dolů na koberec vedle Catherine. Žena se neotočila tak, aby se dívala na Catherine, místo toho se i ona zadívala do stropu.

„Tvůj táta mi volal,“ řekla Cara, „protože jsi zvláštní případ a já jsem zvláštní žena.“

„Jak to?“

„Možná, že tvou situaci dokážu pochopit mnohem lépe než kdokoli jiný. Také se dokážu podívat zevnitř na to, jaký byl tvůj život až do toho okamžiku, protože vím, odkud pocházíš a odkud pocházím já. Možná nemáš pocit, že by sis mohla promluvit stejně otevřeně o své rodině a věcech v tvém životě tak, jako můžeš se mnou.“

Catherine se zamračila.

To v poslední době dělala hodně často.

Tohle... pokud dělala vůbec něco.

„Proč?“

„Můj manžel je hodně jako tvůj táta,“ řekla Cara. „Zapojený do věcí, které nás ženy dostává do situací, ve kterých nejsou cizinci vítaní, a náš život není věcí k probírání. Se svou sestrou, dvojčetem a bratrem jsem vyrůstala ve famiglia podobné té vaší. Mého bratra možná vlastně znáš. Vím, že má občas schůzky nebo večeře s tvým tátou a jeho bratry. Při jménu Tommas Rossi se ti rozezní nějaké zvony?“

Catherine ztichla.

Tommas Rossi byl boss chicagské mafie. Italské zločinecké organizace, která se hodně podobala té, kterou ovládal táta Catherine v New Yorku.

„A váš manžel je také jako můj táta?“ zeptala se Catherine.

„Gian ano, i když bych řekla trochu francouzštější.“

Catherine sama pro sebe přikývla.

„Nyní ti dává větší smysl, proč bych měla být tím, kdo přišel?“ zeptala se Cara.

„Tuším, že jo.“

„Máš za sebou drsných pár měsíců, že?“

Catherine rozechvěle vydechla. „Dalo by se tak říct.“

„Řekla jsi mi, že zamkli dům a ty nemůžeš odejít.“

„Šla bych na pláž,“ zamumlala Catherine. „Pokud by mě nechali odejít, šla bych tam.“

„Proč?“

„Lepší vzpomínky.“

„Chápu,“ řekla Cara.

„Mám ráda zem, protože když jsem takhle, na nic se mě neptají. Nevznášejí se nade mnou ani tu nezůstávají příliš dlouho. Nedívají se na mě tak tvrdě ani nepřemýšlejí, co teď dělám. Vidí mě tady. Nevědí, co mají dělat, takže odejdou. Nemusím mluvit, odpovídat na otázky ani se vracet k tomu, co se stalo a proč jsem to udělala. Nemusím nic předstírat ani lhát. Zdi se musí nějak vybudovat, že? Takže já jsem s budováním těch svých začala od země. Teď se přes tyhle zdi nikdo nedostane.“

Když Catherine mluvila, cítila, jak se jí hrudník postupně čím dál tím víc svírá. V poslední době na tohle nebyla zvyklá – tolik mluvit. Ruce zaťala do pevných pěstí, svými nehty se zarývala do kůže vlastních dlaní, až jí po nich zůstávaly stopy ve tvaru ostrých půlměsíčků. Najednou pro ni bylo těžší dýchat, a i když ležela na zemi na zádech, místnost se s ní téměř naklonila.

„Třikrát se nadechni,“ řekla Cara tiše.

Měla pěkný hlas. Catherine si toho všimla. Měkký, starostlivý a hladký.

Catherine se nadechla.

„Najdi tři věci, které vidíš,“ řekla Cara.

Strop. Křišťálový lustr. Rodinný portrét na protější zdi.

„A tři věci, které cítíš,“ dodala Cara po chvíli.

Cařin vanilkový parfém. Květinový prostředek, který používala jejich služebná. Přetrvávající vůně skořice a cukru z pečení její mámy.

„Tři věci, které cítíš - emoce, ne doteky, Catherine.“

Černý vír v srdci. Panika. Necitlivost.

„Tři věci, které teď slyšíš.“

To, jak Cara mluví. Tikot dědečkových hodin. Tlukot jejího vlastního srdce.

„A poslední – tři věci, kterých se můžeš dotknout.“

Koberec, který ji lechtal na krku. Její vlastní oblečení, které se jí kolem krku svíralo až trochu moc těsně. A vlastní prst, kterým přejela přes rýhovanou linii čisté jizvy na vnitřním levém zápěstí.

„A jak se cítíš teď?“ zeptala se Cara.

Catherine spolkla knedlík, který se jí v krku vytvořil. „Lépe.“

„Jak často tyhle záchvaty úzkosti míváš?“

„V poslední době? Každý den.“

Cara naklonila hlavu na stranu a Catherine se setkala s jejím pohledem. „Když jsi sama a budeš ho mít, zkus tenhle trik. Zkus ho, když nejsi sama a budeš mít záchvat. Tohle pomůže tvé mysli dát různé věci, na které se může soustředit a tak připomene tvému tělu a mozku, že ty jsi stále tady.“

„Dobře.“

„Chceš slyšet moje pravidla pro naše rozhovory?“ zeptala se Cara.

Catherine našpulila rty. „Předpokládám, že i když řeknu, že nechci mluvit nebo že se sem nemusíte vracet, vám to stejně bude jedno.“

„Protože to jsou lži, Catherine. Potřebuješ si promluvit a já se vrátím.“

„To jsem si myslela.“

Cara se zvedla do sedu a teď odpočívala v indickém sedu. „Moje pravidla jsou jednoduchá. Můžeš mluvit o čemkoli, co chceš, a já očekávám, že to uděláš, ale také můžeš věřit, že nic z toho, co řekneš, se nikdy nedostane nikam dál než mezi mě a tebe.“

„Dokonce ani k mé mámě a tátovi?“

„Hlavně k nim ne,“ odpověděla Cara. „Je na tobě, abys jim řekla cokoli, co potřebuješ nebo chceš. Ne na mně. Dokud nemáš v plánu ublížit sobě nebo komukoli jinému, nikdy neřeknu ani slovo. Také se ode mě nedočkáš žádného odsouzení. Nejsem tady pro to, abych tě soudila. Jsem tu, abych ti pomohla.“

„A co pravidla pro mě?“

„Žádné lhaní. Žádné plýtvání mým časem. Velice jednoduché.“

Když po ní Cara přes rameno střelila pohledem, Catherine odvrátila oči. „Dělám to hodně.“

„Hmm?“

„Lžu.“

„Mně ne, mně lhát nebudeš.“

„Myslíte, že poznáte rozdíl?“ zeptala se Catherine.

„Myslím si, že co se toho týče, neměla bys mě zkoušet,“ řekla Cara jasně. „Vidíš, upřímně nechci, aby tady byl můj čas naprosto promarněný, zvlášť když vím, že je tucet dalších mladých žen, jako jsi ty, kterým bych mohla tak či onak pomoci. Ženy, které zoufale potřebují pomoc a já jsem se i tak dneska rozhodla nastoupit do letadla a zajet za tebou. Z tuctů složek na svém stole jsem si vybrala tebe, že ty jsi tou mladou ženou, se kterou si musím sednout a promluvit s ní. Ale mám i jiné. Takže pokud máš v plánu tohle ztěžovat jednoduše proto, že jen můžeš, pak se možná můj první instinkt, který mi říkal, abych sem dorazila, mýlil. Právě teď však vím, že ty moji pomoc potřebuješ. Také bych ti ji ráda dala.

Řekni mi, Catherine,“ pokračovala Cara, stále svým tichým a uklidňujícím tónem hlasu, „o tom, co bys možná ráda dostala ode mě, když tu s tebou jsem. Řekni mi, že ses rozhodla si promluvit, a já ti možná můžu pomoci. Co bys od tohoto chtěla získat?“

Catherine o tom nemusela ani trochu přemýšlet.

Ne ve skutečnosti.

Chtěla jeho - Crosse Donati.

To znamenalo, že musela... zvednout se z té zkurvené země, muselo jí být lépe a vymyslet, co se svým zatraceným životem. Musela to udělat sama.

Byla v prdeli.

„Chci být zdravá,“ řekla Catherine, „v hlavě. Jsem tak unavená z toho, jakou tmu tam mám - vždycky je tam tma. Chci mít ráda toho, kým jsem, a když narazím a spálím se, dokázat se postavit na své vlastní nohy a nebýt závislá na ostatních. Chci být zase v pořádku. Už je to tak dlouho, co jsem byla v pořádku.“

„To jsou dobré věci, které pro sebe můžeš chtít. Začněme s tím, proč se tě tvůj táta rozhodl zamknout v tomto domě a nakonec zavolal mému manželovi, aby mě požádal, abych si kvůli tobě udělala speciální výlet.“

Catherine si znovu promnula zápěstí a cítila jemnou jizvu, která se konečně uzdravila. „Raději bych to neříkala.“

„Proč ne?“

„Catherine! Catherine, otevři mi dveře, zlatíčko! Prosím, pusť mě dovnitř!“

Catherine zamrkala. „Tak silně narazil do dveří. Myslela jsem, že je prorazí pěstí.“

„Kdo?“

„Můj táta.“

Přes okraj vany přetékala voda - zbarvená dorůžova. Každou vteřinou byla chladnější.

Catherine vydechla.

Nádech a výdech.

Teď to nebylo tak těžké.

Bušení do dveří zesílilo, ale ona stále zírala na dokonalou červenou čáru, která byla na olivově zbarveném plátně.

„Už sis před tím dnem někdy ublížila?“ zeptala se Cara tiše.

„Záleží na tom, co do sebe poškozování zahrnujete. Nikdy dřív jsem se neřízla, ale užívala jsem různé léky na předpis - zneužívala jsem je - protože mě otupovaly. Věděla jsem, že mi to ubližuje, ale také se mi líbilo, kam mě to dostávalo. Usoudila jsem, že to převažovalo to, co jsem dělala.“

„A jak dlouho sis je takhle ordinovala?“

Catherine ignorovala bodavou bolest v srdci. „Teď skoro tři měsíce. Bylo to jen pár týdnů poté, co mě nechal odejít, když... když se stal všechen ten zbytek. Myslím, že táta toho má konečně dost, a proto jste teď tady.“

„A tenhle on je kdo přesně?“ tlačila na ni Cara.

„Můj táta ho za to chce obviňovat, víte? To je pro Danteho to nejjednodušší. Říct, že to, co jsem udělala, bylo kvůli tomu, že on mě opustil. Pokud mi můžete najednou opravit mé zlomené srdce, pak budu zase v pořádku.“

„Ale ty víš, že tomu tak není.“

„Ne,“ připustila Catherine. „Už jsem byla zlomená a čekala jsem, že mě bude držet pohromadě někdo jiný.“

„Pokus o sebevraždu je vždycky příznakem hlubších problémů,“ řekla Cara s pokrčením ramen. „Jisté události rozhodně mohou zhoršit depresi nebo sebevražedné myšlenky, ale tyhle události obvykle nejsou těmi hlavními problémy, které by člověka dovedly na místo, kdy má pocit, že jeho jedinou možností je ukončit svůj život. Nikdy není nikdo příčinou toho, že někdo jiný spáchá sebevraždu. To je rozhodnutí, které provádí pouze člověk, který se snaží ukončit svůj život.“

„Tohle všechno byste měla říct mému tátovi. Nejsem si jistá, že by s tím právě teď souhlasil, ale jo.“ Catherine se rukama natáhla za hlavu, aby je použila jako polštář a přesunula se k něčemu jinému, co Cara řekla. „Mám pár těch – problémů, myslím. Chvíli mi s nimi pomáhal.“

„Znovu, kdo je -“

„Mohu vám vyprávět příběh?“ zeptala se Catherine najednou.

„Je dobrý?“

„Myslím, že ano.“

„O čem je?“ zeptala se Cara.

„O divokém chlapci a mazané dívce.“

Cara si znovu lehla na zem „Myslím, že máme čas.“

Catherine ignorovala slzu, která jí vyklouzla z koutku oka ven.

„On ji vždycky zachraňuje. Ona vždycky lže.“

„Vždycky?“ zeptala se Cara.

„Vždycky,“ ujistila ji Catherine, „každopádně až do konce.“