River - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

River

„To tě to nikdy neomrzí?“

Otevřu jedno oko a zadívám se na kamaráda z místa, kde ležím na surfu.

„Nikdy,“ řeknu.

Zavrtí hlavou a zasměje se. „Tak jo, kámo. Tak si to užij. Já už půjdu. Dej mi vědět, kdybys chtěl později zajít na pivo nebo tak něco.“ Kopne na mě písek a postříká mi skafandr štěrkem, než zamíří po pláži ke svému autu.

Posadím se a opřu se patami o okraj prkna, zatímco si stáhnu vrchní díl neoprenu a nechám slunce, aby mi vysušilo slanou vodu ve vlasech. Prohlížím si oceán před sebou a sleduji, jak se vlny ženou dovnitř a vytahují. Voda za sebou zanechává hladký, čistý písek pokaždé, když se řítí zpět do moře.

Už jsem se toho nasytil? Ne. Oceánu se nikdy nenabažím. Surfuji v něm. Platím větší nájem, abych mohl bydlet v jeho blízkosti. Dokonce v něm pracuji jako podvodní svářeč. Slaná voda mi koluje v žilách. Napadá mě jen jedna věc, která by mě kdy odvedla od oceánu.

Správná žena.

Ale jsem na světě už osmatřicet let a ještě jsem ji nenašel. Tak na to kašlu. Hádám, že moře bude jedinou ženou v mém životě.

Znovu se zadívám na příboj. Vlny jsou příliš ploché na to, aby se na nich dalo pořádně surfovat. Znovu si lehnu na prkno a poslouchám, jak voda syčí nad pískem a ptáci na sebe volají, zatímco mě zaplavuje slastná ospalost…

Prásk!

„Co to sakra je?“ Vyprsknu, když se prudce vztyčím. Rozespalý se rozhlížím kolem sebe. Sakra. Musel jsem upadnout do bezvědomí. Slunce už se noří k obzoru.

Třu si hlavu a rozhlížím se kolem, abych zjistil, co mě probudilo. O vteřinu později vidím červenobílý plážový míč, který poskakuje po písku.

Vyskočím, běžím za míčem a chytím ho těsně předtím, než dopadne do vody. Hledám majitele míče na pláži a říkám si, že nejspíš patří nějaké skupině rozjívených teenagerů. Ale nikdo tu není. Ani živá duše.

Najednou se za mnou ozve tichý hlas.

„Hej! To je moje!“

Otočím se a podívám se dolů. Dívá se na mě malá holčička oblečená v jasně růžových pruhovaných plavkách. Ruce má pevně založené na bocích a tvář zkřivenou do přísného výrazu.

„Vrať mi to,“ žádá. Pak s provinilým výrazem dodá: „Prosím.“

Zakousnu se do smíchu. Tohle dítě je něco jiného.

Podávám jí plážový míč. „Tady máš. Ale příště buď opatrnější, ano? Málem ho odneslo moře.“

Podívá se na mě skepticky, ale přikývne.

Rozhlédnu se kolem a hledám její rodiče. Tohle dítě tu není samo, že ne?

„Hej, kde máš mámu a tátu?“

„Já nemám tátu,“ řekne a prohlíží si svůj míč.

Ups.

„Promiň. Takže tvoje máma? Je někde poblíž?“

„Ona je… ehm…“ Dívka si přestane hrát s míčem a rozhlédne se kolem. „Já… nevím.“ Míč jí vyklouzne z rukou a odrazí se směrem k oceánu – opět ho však chytím dřív, než se dostane daleko. Když se vrátím k dítěti, má zkřivený obličej a v očích se jí hromadí velké, tlusté slzy.

Sakra. Nebreč, dítě. Prosím, nebreč.

Dívka se zhluboka nadechne a zakloní hlavu. I když nejsem otec, přesně vím, co bude následovat. Když se spustí nářek, sevře se mi hruď.

O vteřinu později zaslechnu ženský hlas, který se ozývá z horní části pláže.

„Aaaaannooo! Anno!“

K mé úlevě, když vzhlédnu, vidím ženu běžící přímo k nám. Smykem se zastaví před malou holčičkou a klesne na kolena do písku.

„Panebože, holčičko, já se tak bála. Jsi v pořádku, zlato? Proč jsi utekla?“

Žena si vzlykající holčičku přitáhne do náruče a pevně ji obejme na hrudi.

„Já… můj… můj míč vyletěl a já… jsem musela… do…“ Anně se třese hlas, jak se snaží vysvětlit. Chudák holka nemůže popadnout dech.

„Myslím, že se jen honila za míčem,“ řeknu, plážový míč stále v rukou.

„Ten muž mi pomohl,“ popotáhne Anna a ukáže na mě.

Její máma se na mě podívá.

Svatá. Kurva.

Tahle žena – tahle máma – je nádherná.

Když k nám běžela, byl jsem ještě příliš zaneprázdněný starostmi o její dceru, než abych věnoval pozornost něčemu jinému. Ale teď, když se holčička uklidňuje, mi její krása krade soustředění.

Už jsem viděl krásné ženy. Bylo jich hodně. Ale tahle žena… tahle žena je jiná než všechny ostatní. Má ty nejpozoruhodnější křišťálově modré oči a rozkošný pihovatý nos. Na sobě má tenké broskvové letní šaty, které jen málo zakrývají její velkorysé křivky.

„Moc děkuju,“ řekne. „Byla jsem vyděšená. Na minutu jsem se otočila zády a…“ Hlas se jí zadrhne a zavrtí hlavou. „Děkuji.“

„Je mi to líto, mami,“ řekne Anna a tvář se jí znovu zkřiví, když vidí slzy v máminých očích.

„Ale zlato, to je v pořádku.“ Žena vstane a pak dívku zvedne, usadí si ji na bok a znovu ji obejme. Anna obtočí ruce kolem maminčina krku a přitulí si hlavu k jejímu rameni. O vteřinu později Anna zavře oči a zmocní se jí únava.

„Ještě jednou moc děkuju.“ Žena se na mě usměje. „Vím, že to říkám pořád, ale připadá mi to málo. Když pomyslím na to, co všechno se mohlo stát… Vždyť dneska není ve službě ani plavčík.“

Očima přelétne téměř prázdnou pláž a pak se vrátí ke mně.

„Jsem rád, že jsem byl poblíž,“ řeknu. Držím v ruce plážový míč. „Nezapomeň na tohle.“

„Aha, ehm, nevadilo by ti to?“ Nakloní hlavu k Anně, která jí usíná na rameni. „Naše věci jsou kousek nahoře na pláži, u chodníku.“

„Jistě.“ Záminka, jak strávit ještě pár minut s touhle nádhernou ženou? To sakra jo, to využiju.

Začneme společně kráčet po pláži. Cestou ukradnu ještě několik pohledů a nedokážu si pomoct, aby mi oči nespadly na její boky. Kurva, to, jak se jí pohupují pod šaty… jestli se budu dívat ještě dlouho, tak mě to očarovalo.

Přinutím se zvednout oči. „Mimochodem, já jsem River.“

Podívá se na mě a usměje se. „River. To se mi líbí.“ Na vteřinu si skousne spodní ret a přísahám, že v jejích očích se něco rychle zableskne.

Pak si odkašle a řekne: „Já jsem Leah. A tohle je Anna, jak jsi slyšel.“

„Těší mě, že vás obě poznávám.“

„Já tebe taky.“

Oba zpomalíme tempo. Došli jsme k místu na pláži, kde jsou jejich věci. Pomáhám Lee je posbírat; Annu stále drží v náručí.

Je nevhodné pozvat ženu na rande, když má na klíně dítě? Čert aby se v tom vyznal. Ale jestli teď něco neřeknu…

„Mám hlad, mami,“ zašeptá Anna se stále zavřenýma očima.

„Dobře, zlatíčko. Půjdeme si dát něco k jídlu.“ Lea se na mě usměje, úsměv, který vypadá trochu omluvně, pokud se mi to ovšem jen nezdá. „Ráda jsem tě poznala, Rivere. A už po milionté ti děkuju.“

Zatraceně. Příležitost je pryč.

„Dávejte na sebe pozor, vy dvě,“ řeknu.

Dívám se, jak odcházejí, Leiny opálené nohy se blýskají pod lemem šatů, když kráčí k chodníku, který vede mezi pláží a silnicí. Než dojde dál, ohlédne se přes rameno a já si na okamžik myslím, že se otočí a vrátí se.

Ale ona se jen znovu usměje. Pak se otočí zpátky a pokračuje přes ulici.

Kolem projede trolejbus, a když odjede, už ji nevidím.

Kurva. Měl jsem jít dál s ní. Proč jsem ji nechal odejít? I když si tu otázku pokládám, odpověď už znám: Už jsem svobodný příliš dlouho, a když přijde na takovéhle věci, jsem zrezivělý.

Vracím se zpátky na pláž, beru si prkno, opláchnu si nohy na veřejně přístupném místě a pak zamířím přes ulici k místu, kde jsem zaparkoval auto. Když házím prkno do korby, proklínám se pod nosem, že jsem si takovou bohyni nechal vyklouznout ze života.

Když se rychle převlékám, donutím se přestat myslet na Leu a místo toho přemýšlím o tom, jestli cestou domů nepotřebuju nakoupit. Zrovna když se chystám odjet, podívám se do výlohy obchodu, před kterým jsem zaparkoval.

A vidím ji. Leah. Stojí za pultem, za uchem má zastrčenou propisku a mluví s dívkou ve studentském věku v bílé zástěře.

Podívám se na vývěsní štít obchodu. Boulangerie Macaron. Obvykle to není místo, kam bych se zastavil, ale právě teď mě nenapadá, kam bych šel raději.

Strčím klíče zpátky do kapsy, dojdu k cukrárně a otevřu dveře.