Home - 8. kapitola

Překlad: Markéta

Grace @OplzlýModrýPtáček

#TohleNeníVýpraskKterýHledáte

 

Bylo těžké loučit se s Bebe po našem celodenním výletu do minulosti. Bebe věděla, že přijít sem za mou bývalou rodinou by byla chyba, ale stejně šla se mnou. Skočila v práci, objevila se na letišti a ujela se mnou stovky kilometrů, jen abych to viděla na vlastní oči.

A možná mě celá moje rodina ve východním Coloradu nenávidí. Chci říct, mám bratrance a sračky. Ale co. Skončili se mnou a já s nimi. Svou rodinu si nemůžete vybrat.

No, někteří z nás mohou.

Široce se u toho usmívám. Vybrala jsem si rodinu Bebe. A v patnácti jsem si musela vybrat jméno a změnit se. Když se nad tím zamyslím, možná jsem měla štěstí.

Chci říct, samozřejmě, že nechat vyvraždit vaši rodinu není štěstí. Ale všechno, co přišlo potom….. bylo štěstí.

Měla bych cítit vděčnost. A jsem vděčná. V hlavě se mi jen honí spousta nezodpovězených otázek.

„Budeme přistávat, paní Asherová. Prosím, zapněte si bezpečnostní pás.“

Kývnu na letušku. Vypadá stejně vyčerpaně, jak se cítím já. Je skoro devět hodin kalifornského času. A cesta domů mi bude trvat asi hodinu. Zdá se, že cesta kamkoli v LA trvá hodinu. Takže jsem rozhodně zmeškala večeři s Vaughnem.

Ale on nezavolal. Musí vědět, kde jsem. Jinak by se zbláznil starostmi. Možná mi jen chtěl dát prostor, abych to udělal sama?

Pozoruji světla z okna, když přistáváme, kroužíme a pak konečně zastavujeme.

„Doufám, že jste si užila let, paní Asherová,“ říká obsluha, když vystupuji z letadla.

Vracím jí malé poděkování. Vlastně vypadá naštvaně. Nechala jsem je čekat celý den. Nejsem si jistá, jaký protokol je pro takovou věc. Možná jsem měla zavolat?

Rychle dojdu ke svému autu, připoutám se, nastartuji a stisknu domov na svém GPS, aby mě mohlo vést.

Domov.

Stěhování.

Chci říct, v Denveru se cítím jako doma. Když jsem v Coloradu, vím, kde jsem. Nepotřebuji GPS, aby mě dostala z místa na místo. Ale tady nevím. LA je tak velké. Tolik dálnic. Tolik čtvrtí. Zdá se, že to bude pokračovat navždy.

Vyrážím ven a proplétám se provozem. I v deset večer jsou zácpy. Nehoda, která ucpala plynulost dopravy. Když se konečně vrátím do kopců, je skoro deset třicet.

Dům je tmavý. Žádná světla. Ani světlo na verandě.

Stisknu tlačítko pro garáž a zaparkuju vedle Vaughnova 911. Je tady. Ale proč je tu taková tma?

Vystupuji z auta a rozhlížím se po garáži, srdce mi bije jako šílené. „Vaughne?“ Nic. Opravdu očekávám, že se bude poflakovat v garáži?

„Vaughne?“ Volám znovu, protože mě to děsí. Co kdyby se někdo vloupal dovnitř? Co když je zraněný uvnitř?

Rychle jdu ke dveřím, které vedou dovnitř, a otočím klikou. Dveře se otevřou, aniž by nadělali hluk. „Vaughne,“ říkám znovu. Ale tentokrát zašeptám. Vstoupím dovnitř, zavřu za sebou dveře a pak po špičkách co nejtišeji dojdu do obývacího pokoje.

Zadním oknem svítí měsíc a osvětluje fakt, že na tomto místě je naprostý nepořádek. Nemáme služku a od té doby, co jsem se přistěhovala, jsem jako manželka k ničemu. A je to vidět. I ve tmě dokážu rozeznat stíny špinavého nádobí a papírů.

„Vaughne,“ zašeptám znovu.

Musí spát.

Jdu do kuchyně, abych mohla rozsvítit světla a v tu chvíli ho spatřím. Tmavá postava sedící v křesle, podsvícená měsíčním světlem. „Vaughne?“ Ptám se. „Co tady děláš?“

Nakloní se dopředu a stín, který zakrýval jeho tvář, zmizí. Stále má na sobě oblek, ale horní knoflíky bílé košile má rozepnuté a jeho hruď je odhalená. Kolem krku má přehozenou tmavou kravatu, jako by si ji chtěl sundat a pak si to rozmyslel.

„Měla jsi pěkný den?“ zeptá se polohlasem.

Jen na něj zírám. Jeho modré oči mě probodávají i přes stíny noci. „Ne, ne tak docela. Chci říct, jen z části.“

„Která část? ta část, kdy jsi vzlétla v letadle? Ta část, kde jsi odmítla auto, které bylo pro tebe připraveno? Nebo ta část, kdy tě nenapadlo mi zavolat?“

Těžce polknu. Protože je naštvaný.

„Pojď sem,“ přikáže tichým hlavně-mě-kurva-neser hlasem.

Znovu polykám a moje srdce bije tak rychle, že by mohlo explodovat.

„Řekl jsem, pojď kurva sem.“ Vstane a já ustoupím.

„Omlouvám se,“ řeknu. „Jsi naštvaný?“

„Naštvaný?“ zeptá se mě zpátky a udělá pár kroků blíž ke mně. „Jsem naštvaný?“ Pokračuje v chůzi, dokud není krok ode mě a já musím zvednout hlavu, abych se mu podívala do tváře.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak je vlastně velký. Tyčí se nade mnou.

„Mám důvod být naštvaný, Grace?“

„Měla jsem zavolat,“ řeknu pokorně.

„Zavolat? Myslíš, že jsem naštvaný, protože jsi nezavolala?“

„Takže se zlobíš?“

Usměje se na mě, ale není to šťastný úsměv. Je to úsměv nemůžu-kurva-uvěřit-že-jsi-tak-bezradná. „Co to s tebou sakra je, Grace?“

„Cože?“

„Co se s tebou děje,“ zopakuje.

„Nejsem si jistá, jak na to odpovědět.“

Jeho úsměv je napjatý, když na mě zírá. Vlastně ne úsměv, ale grimasa. „Miluješ mě?“

„Ovšem, že tě miluji.“

„Dobře. Tak to měj na paměti.“ A pak, než vůbec pochopím, co se děje, sundá si kravatu a chytí mě za zápěstí. Začnu se odtahovat, ale on mnou škubne zpátky. „Zůstaň tak.“

„Co to děláš?“

„Dlužíš mi.“

„Co ti dlužím?“ štěknu na něj. Ale neodpovídá. Jen mi ováže hedvábí kolem zápěstí a sáhne po druhém. „Co to děláš?“

Zírá na mě a pevně stahuje uzel. Dost pevně, abych sebou trhla. „Svazuji tě.“

„Chceš se pustit do svých sexuálních fantazií? Teď?“

„Otoč se.“ Ani nečeká, až to udělám. Jen mnou zakroutí, dokud k němu nestojím zády. „Jdi na pohovku.“

Tlačí mě do zad, aby mě popostrčil, a tak udělám, co mi bylo řečeno. Začnu si sedat, ale Vaughn mě chytne za vlasy a přitáhne si mě dost silně, aby tomu zabránil.

„Au. Sakra! Co to děláš?“

Trhne vlasy silněji a vede mě k zadní části pohovky. „Ohni se.“ Znovu mě tlačí a já padám dopředu. Snažím se podepřít rukama, ale on je přehodí dopředu, takže přepadnou přes polštář a pak narazí svým ptákem do mého zadku. Můj obličej spočívá na něčem velmi plyšovém a měkkém a uvědomuji si, že je to koberec z ovčí kůže.

„Co to – „

„Drž hubu.“

Cože? „Kdo kurva – „ Tvrdá rána mi přistane na zadku a já nadskočím. Štípě mě to i přes džíny. „Vaughne!“ Další, tahle ještě tvrdší. Vyjeknu a snažím se vykroutit z jeho sevření. „Přestaň!“

„Přestat? Chceš, abych přestal, Grace? Nemáme bezpečnostní slovo, takže když mi řekneš, abych přestal, tak kurva končím. Ale řeknu ti to takhle, miláčku. Ty mi kurva dlužíš.“

„Co je to s tebou?“ zafňukám.

„Špatně se mnou? Já jsem snad ten, kdo spí celý zatracený den? Jsem snad ten, kdo tu chodí a lituje se? Jsem to já, kdo letím tisíc mil daleko, aniž bych ti řekl, kde kurva jsem?“

„Omlouvám se, že jsem nezavolala.“

„Nejde o to mi zavolat. Nejsem tvoje chůva. Jsem tvůj zatracený manžel. Nezajímá mě sledování každého tvého pohybu, Grace. Na to mám zabezpečení. A víš, že na to mám ochranku. Jde o tvůj nedostatek odhodlání. Tvůj nedostatek nadšení. Tvůj nedostatek respektu. A ze všeho nejvíc tvůj nedostatek... být Grace.“

Nadechnu se. „Omlouvám se, dobře? A ta poslední část ani nedává smysl.“

„Ne?“ Těžce vydechne vlastní dech. „No, abych to vysvětlil.“ Něco za mnou zachrastí a pak mi pustí vlasy. Trochu pootočím hlavu, abych se pokusila lépe vidět, co dělá, když klečí. Ale není to k ničemu. „Tohle,“ říká, když mi něco sevře kolem kotníku, „je rozpěrná tyč. Aby ti držela nohy“ – plácne mě do stehna, abych se otevřela ještě víc – „rozevřené.“

„Takže jsme zpět u tvé sexuální nadvlády?“

Váhá, jako by o tom usilovně přemýšlel. Uběhne několik sekund ticha, zatímco mi připevňuje druhou manžetu ke kotníku. „Ta dívka, kterou jsem potkal v baru před pár měsíci. To nejsi ty.“

Moje srdce, které se vlastně uklidňovalo, začíná znovu nabírat na tempu. Protože si myslím, že Vaughn Asher by se mnou mohl skončit. Myslím, že Vaughn Asher by mohl chtít poslední výstřednost, než mě odhodí stranou.

„Ta Grace na pláži byla divoká a sebevědomá. Oponovala mi a měla své názory. Moje Grace byla vtipná a hříšná.“ Skončí s rozpěrnou tyčí a pak se postaví, nakloní se nad pohovku vedle mě a zašeptá mi do ucha. „Ty nejsi moje Grace.“

Co to vůbec znamená? Ale nechci se ptát. Protože se bojím slyšet odpověď.

„Dlužím ti potrestání, zlatíčko. A jsem tady, abych si to vybral. Takže jestli chceš, abych přestal – jestli chceš tenhle vztah… tohle manželství… tohle všechno… zastavit – řekni to slovo, zlato. A označíme to za dobré a půjdeme dál.“

Rozchází se se mnou. Zavírám oči, abych zastavila slzy.

„Přestat? Nebo pokračovat?“ ptá se. „Vyber si, Grace. Ale varuji tě. Když řekneš pokračuj, dostaneš, co si zasloužíš.“

Chci říct přestaň?

Odchází, nečeká na mou odpověď, a na pár sekund jsem jako zkamenělá, že vzal mé mlčení jako ne. Ale pak ho slyším v kuchyni, jak otevírá zásuvku. Když se vrátí, uleví se mi, že na sobě znovu cítím jeho ruce, z čehož mi vyklouzne slza a skutálí se mi po tváři.

Zvedne mi košili, napne ji a začne ji rozřezávat napůl. Než se stihnu zastavit, začnu se kroutit ze strachu, ale strčí mě zpátky do původní pozice a pokračuje, dokud se obě strany nerozpadnou. Taky mi řeže podprsenku. A pak látku úplně odřízne od mého těla a odhodí ji stranou.

Přesune se k mým džínům, zasune studené nůžky do mého pasu a rozřízne mi je přímo na zadku, dokud se džínovina nerozevře a nevystaví mou kůži, stále pálící od výprasku, chladnému nočnímu vzduchu. Další střih mi zničí kalhotky.

Promne mi rukou jednu půlku zadku a pak jeho dlaň přistane dole tak silně, až se plácnutí ozývá od vysokých stropů v obývacím pokoji.

Tentokrát se nepohnu.

„To je ono, zlatíčko, to je to, co chci,“ zašeptá. Jeho ruka tře místo, které plácl, a uklidňuje ho. Řezání pokračuje. Nůžky mi vklouznou mezi nohy a chladný kov mě na okamžik šokuje a přiměje mě zalapat po dechu.

„Psst,“ kárá mě, když mi na každé straně roztahuje nohavice od stehna ke kotníku. Znovu odhodí zničenou látku a pak udělá pár kroků zpět. „Zmaluju ti zadek do červena, že zítra nebudeš moct sedět.“

Začínám dýchat rychleji. Moje hruď nemá moc místa, protože jsem stále skloněná přes pohovku a nasát vzduch vyžaduje hodně úsilí.

Vaughn mě chytne za vlasy a vytáhne mě nahoru. „Dýchej, Grace. Žádná hyperventilace, dokud budeš se mnou.“

Kretén. Trochu s ním bojuji, abych mu dala najevo, že jsem naštvaná, ale on se jen směje.

Přitiskne ústa k mému uchu a zašeptá: „Čekám.“

„Na co?“ zavrčím na něj zpátky.

„Pokračovat. Nebo přestat.“

Jeho ruka se noří mezi mé nohy a hladí štěrbinu mé kundičky. Zaténám, nemůžu si pomoct. V poslední době jsme měli hodně sexu. S přibývajícími týdny stále více. Ale od té noci, kdy jsem podepsala dohodu o mlčenlivosti, nedošlo k žádné drsné hře.

„Ráda se poddáváš, Grace. Víš, že ano.“

Zhluboka se nadechnu a pokusím se otočit hlavu, ale on mě znovu škube za vlasy.

„Líbí se ti to. A nemá to nic společného s minulostí. Líbí se ti to, protože jsem tvůj zasraný princ, pamatuješ? Líbí se ti to, protože tě donutím křičet rozkoší.“

Nakloní se k mému uchu. Jeho dech přichází pomalu. Zcela pod kontrolou. „Grace,“ řekne tiše. „Líbí se ti to, protože chceš být ovládána a tvrdě ošukaná, ale víš, že se mnou jsi v bezpečí. Takže…“ Tentokrát mě tahá za vlasy tak silně, že zavřu oči a musím se prohnout v zádech, abych se pokusila uvolnit napětí. Když otevřu oči, dívám se mu přímo do tváře.

„Chci to, co mi dlužíš, zlatíčko. Na pláži jsem ti řekl, že to sčítám. Tvůj seznam je dlouhý. Tvé pokání bude obtížné. Ale…“ Znovu projíždí prsty po mé štěrbině a tentokrát i já cítím vlhkost, protože mi stéká po noze. Jeden prst se do mně ponoří a on se zasměje. Protože ví, že to chci stejně jako on. „Ale pokud jsi tak dobrá,“ pokračuje, „bude ti to jedno.“ Zašeptá poslední část a střídá chladného, dominantního muže, kterého chci, a jemného, něžného muže, kterého potřebuji. „Bude ti to jedno, protože tvé výkřiky nebudou pocházet z bolesti. Budou z potěšení. Tak co to bude, paní Asherová? Přestat? Nebo pokračovat?“