Home - 7. kapitola

Překlad: Markéta

FilmováHvězda @VaughnAsher

#RádBychBylNahraný

 

„Takže,“ říká reportérka se spikleneckým mrknutím. „Chceš dobré nebo špatné zprávy?“

Marjorie je mou známou už nějakou dobu – více než sedm let – a za tu dobu nezestárla ani o kousek. Ve skutečnosti vypadá mladší než kdy jindy. Její krátké načesané vlasy jsou blond s pruhy sytě růžové. Její oblečení je nepatrné a její boty by se daly zaměnit za chůdy, tak vysoké jsou. Jinými slovy, přesně zapadá mezi všechny ostatní podnikatelky, se kterými mám úzké vazby.

„Špatné.“

„Hmmm,“ řekne a popichuje mě se svým brčkem. Než se podívám zpět do jejích očí, trochu mě vyruší její třpytivá rtěnka.

„Tak to rozbal, Marj.“

„Mají na tebe spoustu špíny, zlato.“

„Jako co?“ Vím co. Jen chci vidět, jestli to ví i ona.

Pokrčí rameny. „Nejsem si stoprocentně jistá, V. Ale kdybych měla vsadit odhad, řekla bych, že jde spíše o ty výstřední šukací věci.“

„Hovadina. Kdyby měli tohle, provozovali by to.“

„A,“ říká, ignorujíc moji obranu, „ta děvka Jasinda je pořád kolem se svým mládětem.“

„Zatraceně. Opravdu jsem si myslel, že v tom lže. Ale asi ne, co?“

Marjorie zvedne ruce. „To mi řekni ty.“

Podívám se na ni. Jen proto, že ji znám dlouho a jen proto, že spolu obědváme, nás nestaví na stejnou stranu. „Už jsem ti to řekl. To není moje. Jsem si na sto procent jistý, protože jsem ji nešukal, když otěhotněla.“

„No, to je to, co ti říkám, miláčku. Nic z toho nezmizelo. Teď se šušká, že jsi vyhrožoval Keefeovi v Buzzovi. A pokud je to pravda, mohlo by to vysvětlovat, proč po tobě stále střílejí. Chci říct, no tak, Vaughne. Neohrožuješ otravnou mouchu na zdi. Ty ji drtíš.“

„To jsem udělal.“

„Neudělal.“ Po svých slovech je samolibá. „Vyhrožování plácačkou na mouchy není zdrcující.“

Zavírám oči v přehnané pauze, abych si srovnal myšlenky. Věděl jsem, že je až příliš velký klid. „Jaké jsou ty dobré zprávy?“

„No, vidíš... teď tě to bude něco stát.“

„Co mě to bude stát? Už ti kurva platím.“

„Rande.“

„V žádném případě.“

„Ale ano,“ odpoví rychle. „Potřebuji, abys mě vzal na večírek.“

„Jaký večírek? Larry mi nikdy ani ty pozvánky nedává, protože já nikdy nejdu.“

„The Black Bash.“

„No“ - zasměju se – „nechám Larryho zkontrolovat, jestli jsem byl pozván, ale jsem si docela jistý, že v žádném zkurveném způsobu. Pravděpodobně bych byl zatčen, kdybych tam trefil.“

„Potřebuji, abys dostal dvě pozvánky, a potřebuji, abys šel se mnou, Vaughne. Opravdu.“

„Nepustí nás dovnitř, Marj. Nenávidí tě skoro stejně jako mě.“

„Je to maškarní, Vaughne. A tématem jsou ikonické filmové hvězdy. Oblékneme se.“

„Řekni mi ty dobré zprávy a já ti zaplatím cokoliv.“

„Ne, dobré zprávy budou doručeny příští pátek v Black Bash. Takže buď tam budeš, nebo budeš nahraný, pane.“

A s tím vyběhne z kabinky, popadne ze stolu sluneční brýle a odejde.

Zajímají mě její dobré zprávy?

Nevím. Budu si to muset promyslet.

Telefon mi zabzučí přes stůl, natáhnu se pro něj a přiložím si ho k uchu. „Jo.“

„Pane Ashere, tady Josey, váš letecký koordinátor.“

„Jistě, ano. Co se děje?“

„Chtěl jsem se jen ujistit, že víte, že vaše žena dnes odjela do Colorada.“

„Cože?“ Ježíš kurva. Srdce mi začíná bušit v hrudi.

„Ano, pane. Naplánovala let do Denveru. A poskytl jsem jí auto, ale nikdy se u něj neukázala.“

„Zmizela?“ nemůžu dýchat.

„Ne, pane. Prošli jsme bezpečnostní záznam a odešla s…“ Následuje malá pauza, zatímco si Josey prohlíží své poznámky nebo tak něco. „Bebe Chambersová. Znáte ji?“

„Ano. Děkuji.“ Ukončím hovor a dám si chvilku na uklidnění svého srdce. Zasraná Grace. Chystám se ji rychle vytočit, ale zastavím se.

Proč musím hlídat tuto ženu? Proč jen? Proč mi nemůže zavolat, když chce kurva změnu?

Sakra.

 

Odstrčím telefon, postavím se, hodím padesátku na stůl a vyjdu z kavárny se slunečními brýlemi. Momentálně tu nejsou žádní paparazzi. A možná je to normální. Chci říct, když o tom přemýšlím, devět týdnů po uvedení filmu to vzdávají. Najdou si někoho jiného. Pohnou se dál. Že jo?

Ale ne. To není správně. Obvykle mě pronásledují tři nebo čtyři dny v týdnu. A teď nic?

Něco není v pořádku.

Ale nemám na to čas, protože mám dnes odpoledne scénu s Valencií a za dvacet minut mě potřebují zpátky na natáčení. Naskočím do své 911 a vyjedu na Venturu, abych se mohl vrátit včas.

Moje mysl běží celou cestu tam. Grace. Marjorie. Večírek, na který nechce být pozvána žádná filmová hvězda v Hollywoodu. Nepřítomnost paparazzi. Minulost.

Ta se k tomu přidává. Minulost. Tentokrát je to moje minulost. Ne Graceina.

Bože, jen pomyšlení na Grace mě rozčiluje. Kontroluji své zprávy, když vjíždím do studia a projíždím skrz pozemek. Možná mi zavolala, aby mi dala vědět, kam jede, když jsem projížděl přes kopce? Jako mrtvá zóna. Pár takových máme na cestě do studia a ze studia.

Ale ne. Je tam pár zmeškaných hovorů, ale ty jsem záměrně ignoroval.

Grace se nikdy neozvala. Vzlétla do Colorada a nikdy nezavolala.

Co to k sakru?

Zaparkuji a vypnu auto, abych mohl chvíli sedět v tichu. Zaklepání na okno mě vyděsí a z druhé strany okna se na mě směje Valencia.

„Co to děláš?“ křičí přes sklo. „Pojďme žhavý chlapče. Musíme nacvičit milostnou scénu.“

Otevřu dveře a vystoupím. „Jsi z toho nadšená?“

„Sakra že jo. Víš,“ říká a vkládá svou paži do mé, zatímco jdeme ke dveřím studia, „že už je to patnáct let, co jsem tě opravdu políbila?“

„Pořád tě líbám, V.“ Najednou mě překvapí, že ji oslovuji V. Ona také, podle výrazu její tváře. Ale pak je ten šok pryč a nahradí ho štěstí. Vracíme se zpátky do puberty. Byla to moje první přítelkyně. Říkali nám sehrané V.

„Vzdušné polibky. Polibky na líčko. To nejsou polibky, V. A ty polibky, když jsme se drželi za ruce, byly považovány za milostnou scénu... no, o tohle nejde a ty to víš.“

Podržím jí dveře otevřené a mávnu jí, aby šla první. „Je to jen hraní, Valencio. Líbal jsem desítky hereček kvůli filmům. Nebuď příliš vzrušená.“

Zastaví se a trochu otočí hlavu, jen tolik, aby na mě mrkla a ušklíbla se. „Já to hrát nebudu.“

A pak odejde ke svým lidem, kteří ji přijmou a postrčí hlouběji do temnoty studiového natáčení.