Home - 6. kapitola

Překlad: Markéta

Grace @OplzlýModrýPtáček

#NeDostDobráNaToBýtHloupáDěvka

 

„Grace?“ zašeptá mi do ucha. „Jsi vzhůru, zlatíčko?“

Tohle musí být naše nová věc.

„Grace? Chceš dnes zase přijít za mnou na oběd? Ale tentokrát budeme opravdu jíst?“

„Ne,“ zamumlám z pod přikrývek.

„Jsi si jistá? Moc by se mi líbilo, kdybys dnes došla.“

„Ne,“ říkám znovu přesvědčivěji.

„OK. No, večeře včera večer byla úžasná.  Budeš dnes večer zase vařit? Nebo mám něco donést, až půjdu domů?“

„Bože, já nevím. Ještě není ani čas na snídani.“

Na chvíli je potichu. Chovám se jako děvka, vím to. Chci, aby na mě zařval. Aby mi řekl, abych přestala být sklíčená. Ale nikdo to dříve, když jsem byla náctiletá, neudělal a nikdo to nehodlá udělat ani teď.

Chodí okolo mě po špičkách. Včetně Vaughna. Nikdo netuší, co to se mnou dělá, takže hádám, že si myslí, že bych měla mít dovoleno všechno, co chci.

No, takže chci být mrcha. Protože jsem kvůli něčemu nasraná. Dokonce ani nevím, na co. Prostě jsem nasraná.

Asher stále mluví, ale já ho ztlumím.

Snažím se zjistit, co mě tak naštvalo, a prostě se mi to nedaří najít. Dostanu další polibek a tak odhodím přikrývku. „Omlouvám se,“ řeknu, když odchází. „Jsem nevrlá.“

Zastaví se a zhluboka se nadechne. Ale neotočí se. „Uvidíme se večer, OK?“

Přikývnu, ale nic neřeknu.

A on odejde.

To se ti povedlo, Grace. Hádám, žes dostala to, cos chtěla. Přetáhnu si přikrývku zpátky přes hlavu a snažím se znovu usnout. Ležím tu třicet minut, než to vzdám a natáhnu se za polštář pro svůj mobil, abych našla obličej Bebe. Zmáčknu ho a čekám, až začne zvonit.

„Hola, děvko,“ říká svým veselým Bebe tónem. „Co je třesoucí se slanina?“

To mě okamžitě přiměje k úsměvu. Je tak praštěná. „Tvoje kozy, jako obvykle. Ty obří klepáče ti jednoho dne vyrazí oko.“

„To každopádně. Ale momentálně jsem je připoutala.“

„Jsi v práci?“

„Jo. Věděla jsi, že zpocení chlapi v posilovně, kteří se navzájem jak o život mlátí v ringu, kterému říkají klec, jsou žhaví jak zasrané peklo?“

Usměju se víc. „Takže Steveův dvouhodinový parkovací limit vypršel, chápu to správně?“

„Tak nějak. Kámo, mluvil o dětech. Věříš tomu svinstvu? Nejsem mateřský typ. Myslím to vážně. Každý, kdo mě zná, ví, že nejsem materiál na mateřství. Jsem materiál na zábavu a párty. Nechci žádné závazky ještě minimálně deset let. Jde mi o to užít si své mládí, dokud ho mám.“

„Plakal hodně?“ zasměju se. O Bebe je známo, že muže rozpláče. Sakra, Vaughn se jí dokonce bojí.

„Skoro. Pffft. Slaboch. Tak co je s tebou, děvče? Žiješ bláznivý život?“

Zasraná Bebe. Strašně moc mi chybí. „Ehm. Jsem doma v posteli. Vaughn pracuje. Takže… ehm. Jsem doma v posteli.“

„Co se děje?“

Zaváhám. Protože i když jsem se před pár minutami snažila předstírat, že nevím, co je špatně, vím, co je špatně. „Mám pocit jako bych ... měla jít domů.“

„Jsi doma.“

Zhluboka se nadechnu. „Ne. K sobě domů.“

Ticho bolí. Opravdu ano. Ale předpokládám, že moje slova ublížila Bebe ještě víc.

„Proč?“ zeptá se nakonec. „Myslím, po všech těch letech. Proč teď?“

„Nevím. Je to špatný nápad?“

„Hodně špatný nápad.“

Věděla jsem to.

„Ale,“ dodává po několika sekundách, „pokud potřebuješ jít, Grace, pak bys měla jít.“

„Mám soukromé letadlo. Tedy, mám na mysli, že mám jedno k dispozici. Jako paní Asher. Hned přiletím.“

„Teď? Ale já jsem v práci.“

Bože, miluji svou adoptivní sestru. Prostě přirozeně předpokládá, že to uděláme spolu. „To je v pořádku, Bebe. Můžu jet sama. Opravdu. O nic nejde. Ve skutečnosti chci jet sama.“

„Jsi si jistá?“

„Ano, jo. Budu v pořádku. Co kdybych ti zavolala později a možná bychom mohli zajít na večeři?“

„OK.“

Zní váhavě, takže se rozloučím a rychle zavěsím, než se stihne zeptat na další otázky. Nechci být sama. Ale nechci, aby se cítila zavázána.

Pár vteřin koukám na mobil, abych dostala nervy pod kontrolu. Když mi Vaughn dal tento telefon den poté, co jsme se vrátili domů z nemocnice, už v něm byly všechny jeho kontakty. Jeho agent. Velcí hollywoodští producenti a filmové hvězdy. Restaurace, které navštěvuje. A letový koordinátor.

Stisknu to tlačítko a řeknu jim, že chci jet do Denveru. Do města, ve kterém jsem vyrostla, jsou to z Denveru tři hodiny jízdy autem, ale mohu využít čas na přemýšlení. Navíc nechci, aby ti lidé věděli, že přijdu. Nevím proč, ale nechci, aby věděli, že přijdu. A když na tu malou přistávací dráhu přiletím tryskáčem, budou to vědět.

Jakmile je vše připraveno, vstanu, dám si sprchu a oblékám se. Vynechám snídani – jídlo vždy podávají v letadle – a pak nasednu do Audi, o kterém Vaughn říká, že je moje, a jedu na letiště.

Než se tam dostanu, je natankováno, kapitán je na palubě a jediné, co chybí, jsem já. Vaughn mi nezavolal a nezeptal se, co to sakra dělám, takže můžu jen předpokládat, že ho neinformovali o mých plánech.

Vydechnu obrovskou úlevou, protože by měl všelijaké otázky. A nejsem připravena na tyto otázky odpovídat.

Opravdu chci jen trochu prostoru. Potřebuji nějaký prostor, abych si dala věci dohromady.

Následujících pár hodin trávím zíráním do zmíněného prostoru. Jenom přemýšlím.

Abych byla upřímná, přemýšlím o příliš mnoha věcech. O únosu. V obou případech. O Vaughnovi. O mé noze. Je to lepší, skoro o sto procent lepší, ale bylo to velmi bolestivé. Víte, ve filmech a knihách to vždycky vypadá, že dostat střelu do nohy není žádný velký problém. No, byla to kurva velká věc. Moje jizva je čtyři palce dlouhá. Trvalo mi tři týdny, než jsem mohla chodit bez berlí, a pak to trvalo další týdny fyzické terapie, než jsem se zbavila kulhání.

Když mě unesli poprvé, vrátila jsem se bez zranění. Během těch osmi měsíců mě hodně zranil. Nebyla však nutná žádná lékařská péče. Nepotřebovala jsem léčení. Byla jsem v pohodě.

Tentokrát je to jiné. Tentokrát všichni věděli, že jsem poškozená a že potřebuji pozornost. A věřte mi, upoutala jsem hodně pozornosti. A to preferuji skoro žádnou pozornost. Ve skutečnosti vím, že nechci žádnou pozornost.

Ráda proplouvám.

Ráda se držím dole.

Mám ráda klid a ticho a...

Počkat. Ne, to není správně.

Grace – nebo alespoň stará Grace – ráda mluví. Ráda tweetuje, facebookuje a chatuje. To byl celý můj společenský život předtím... než se to stalo.

Jak to, že jsem tak zmatená?

Kapitánova slova přichází přes interkom a oznamují, že za deset minut přistáváme. Nikdy jsem si nesundala bezpečnostní pás, takže jeho upozornění je pro mě zbytečné.

Ani nevím, proč chci jít domů za těmi lidmi. Myslím, že mě zabíjí vědomí, že mám skutečné pokrevní příbuzné, ale nemám s nimi vůbec žádné spojení.

Povzdechnu si a zaženu všechny ty melancholické myšlenky, když sestupujeme. A když se kola dotknou země, jsem rozhodnuta se přes to dostat. Je jedno přes co.

„Máme pro vás připravené auto, paní Asherová. Za deset minut přijede k příletové zóně a než vyjdete ven, mělo by na vás čekat.“

Nepřítomně přikývnu a okusuju si nehet. Proč tohle dělám?

Kéž bych to věděla. V těchto dnech nejsem sama sebou. Vím to. Je to, jako by mě poháněly impulsy a nevím, jak to zastavit... ať už je to jakýkoli směr, kterým mířím.

Letadlo jede ještě minutu a pak zastavujeme. Sedím tiše, zatímco personál otevírá věci, a pak se obsluha otočí a usměje se na mě. Má hodně červenou rtěnku a upnutý drdol. „Vše je připraveno, paní Asherová.“

Nesnáším, že mi tak říkají, ale sama to používám, když potřebuji vyřídit nějaké věci. Jako vzít si na jeden den letadlo mého manžela.

„Děkuji,“ zacvrlikám veselým hlasem. Usmívá se na mě, jako bych možná nebyla ta poškozená podivínka, jak si o mě všichni myslí.

Víte, je to legrační – udělám pár kroků z letadla a na vteřinu mé myšlenky vytěsní vítr a zima. V Coloradu je listopad a já si zapomněla kabát – je pro mě tak snadné se usmívat a přetvařovat se. Tolik jsem to dělala, když jsem byla teenager. Je to jako herectví. A v tom je ta legrace. Protože jsem si vzala herce.

Je pro něj taky tak snadné skrýt své skutečné pocity?

Pokračuji s úsměvem, jdu po asfaltu a vejdu do malého, ale rušného terminálu. Místo je plné lidí. Většinou bohatí obchodní cestující. Nikdo z nich mi nevěnuje pozornost, zatímco procházím skrz dveře a vycházím ke stanovišti aut.

A zastavím. Teď se můžu vážně usmívat. „Co tady děláš, děvko?“

Bebe je zahalená do stylového červeného vlněného kabátu s černým páskem, díky kterému vypadá její pas štíhlý a její prsa obrovská. Nasazeny má tmavé sluneční brýle a její dlouhé, téměř černé vlasy jí jemně vlají kolem obličeje ve větru. Bebe vypadá jako filmová hvězda. Posune si sluneční brýle na nos a usměje se na mě. „Opravdu si myslíš, že tě nechám jít se podívat na ty hrozné lidi samotnou?“

Překonávám vzdálenost mezi námi a ona si mě přitahuje do pevného objetí. „Děkuji,“ zašeptám. „Mnohokrát děkuji. Jen se na ně musím ještě jednou podívat, víš?“

„Já vím, děvče.“ A pak mě odtlačí. „Ani nekulháš!“

„Já vím, díky tobě. Slyšela jsem, že jsi dvakrát týdně volala a chtěla zprávu o pokroku.“

„No,“ řekla, když mě objala a vedla k černému autu, „to bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat. Chtěla jsem s tebou být každou vteřinu tvého uzdravení.“

„Byla jsi, Bebe. Byla jsi. Všude jsem viděla tvou tvář, zatímco jsem bojovala. Miluju tvůj zasraný obličej.“

„Hned zpátky, děvko. Teď nastup,“ říká a otevírá stranu spolujezdce svého černého Porsche Macan. „Já budu řídit a ty povídat. Oh,“ řekne, když se mé dveře zavřou. Oběhne kolem přední části auta a nastoupí, než znovu dokončí větu. „Zmapovala jsem všechny Starbucks odsud až po Holyoke!“

„Ve východním Coloradu nemají Starbucks, Bebe.“

„Já vím,“ odfrkne si. „Je to, jako by tam venku proběhla apokalypsa.“

Lidé si dělají legraci z malých měst. A myslím, že si to zaslouží za to, že jsou tak zaostalí a pomalí. Ale nikdy mi to nevadilo. Bylo hezké být na místě bez dopravy a bez kriminality.

No, myslím, že to není pravda. Celá moje rodina byla v našem domě zavražděna, takže je zřejmé, že každé město má zločince.

Pořád se divím, proč se ten blázen na mě tak upnul. Proč já? V žádném případě nejsem ošklivá. Jsem roztomilá. Mám své krásné chvíle. Ale proč já?

Bebe mluví celou cestu do Parkeru, že si musí vyzvednout kávu, proto použijeme výdej z okýnka a poté se vrátíme na dálnici, která nás zavede do země nikoho. Je to dlouhá cesta. Pro většinu lidí asi nuda. Ale už je to dávno, co jsem viděla seno naskládané na úhledných a lemovaných polích. A čím víc se vzdalujeme od Denveru, tím víc cítím, že mě to táhne domů. Po krajích silnic se potulují celá hejna krůt. Zírají na nás stáda antilop, zatímco je objíždíme. Jakmile se vydáme na sever, začíná padat sníh. A než se naděju, Bebe přestane mluvit a my vjíždíme do města.

Je malebné, ale dám to. Je udržované a barevné s podzimními dekoracemi. Centrum je malé, opravdu jen blok. Ale je plné zaneprázdněných lidí.

Nikdo se na nás nedívá a přesto... se na nás dívají všichni. Chci říct, že SUV Porsche není něco, co v Holyoke vidíte každý den. Naštěstí nám cesta městem trvá jen asi třicet sekund a pak odbočujeme na východ. Podívám se na Bebe.

„Chceš vidět farmu, že?“

Přikývnu. Zná mě tak dobře. A skutečnost, že ví, jak se tam dostat, aniž by se mě zeptala na cestu... no, to je taky něco. Je to bludiště polních cest a slepých uliček. A každé pole ozimé pšenice nebo úhor vypadá jako další. Ale určitě ten dům najde.

Bebe zatáhne ruční brzdu, jakmile zastavíme, ale motor nevypne. „Nepůjdu dovnitř.“

Podívám se na ni a ona otočí hlavu, aby se setkala s mým pohledem.

„Nechci jít dovnitř,“ opakuje.

Polknu strach a otevřu dveře. Vystoupím na blátivou příjezdovou cestu, tiše za sebou zavřu dveře a pak udělám pár váhavých kroků ke svému domovu.

Pořád to vlastním. To je důvod, proč to pořád stojí, aspoň myslím. Nikdo tuto půdu neobhospodařuje. Všechny stodoly jsou prázdné a jediným zvukem je slabé hučení z Bebeina auta a vítr hvízdající mezi stromy.

Moje odvaha narůstá, když udělám ještě pár kroků a pak už jen jdu k přednímu schodišti. Okna nejsou rozbitá. Na bílé fasádě, která pokrývá exteriér, nejsou žádné graffiti. Všechny závěsy jsou zatažené.

Skoro to vypadá, jako by tu někdo bydlel.

Sáhnu po klice dveří a…

„Nedělej to, Grace,“ volá Bebe. „Nechoď dovnitř. Vsadím se, že je zamčeno. Budeme muset rozbít okno. A tím se vše znovu otevře. Prostě to nech být.“

Otočím se zpět k ní. Napůl vystoupila z auta. Jednou nohou na zemi. Vítr jí rozfoukává vlasy do stran a mě běhá mráz po zádech.

Promnu si ruce a obejmu se, abych zahnala chlad. „Potřebuji kabát,“ zavolám zpět.

„Nejsou tam žádné kabáty, Grace. Nechali jsme to vyčistit, pamatuješ? Nic tam není.“

Ohlédnu se na dveře, na svou ruku, která stále sahá po klice. „Co když... otevřu ty dveře a oni tam pořád jsou?“

„Nejsou tam, Grace.“ Teď je přímo vedle mě. „Nejsou tam.“

„Já vím. Ale nemůže se dívka držet trochu naděje?“

„To není naděje, Kinsello. To je popírání.“ Podívám se na ni a ona pokrčí rameny. „Je to pravda.“ A pak seskočí ze schodiště, zvedne kámen a vyleze zpátky nahoru. „Ale jestli opravdu chceš jít dovnitř, pomůžu ti. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, ale já…“

Její slova jsou přerušena, když po štěrkové příjezdové cestě pomalu přijíždí auto. Kaštanový sedan pokrytý vrstvou prachu a špíny.

„Kdo je to?“ Ptám se. Ale už to vím. „Teta Rachel.“

Auto zaparkuje vedle Bebe a nic se neděje. Poprvé po deseti letech se dívám do očí živého pokrevního příbuzného a srdce se mi rozbuší strachem. Vlasy má schované pod vlněným kloboukem, ale i přes okno vidím, jak z něj vykukuje několik rozcuchaných pramínků šedi. Byla hezká, když jsem byla dítě. Alespoň tak si ji pamatuji. Ona a moje máma si byly podobné, ale žena, kterou vidím přes sklo, nevypadá jako matka, kterou mám ve vzpomínkách.

Možná je to zamračení?

Na maminku jsem si dovolila vzpomínat jen jako na šťastnou. Protože moje poslední vzpomínka na ni byla hrůza, která se odehrála tu noc, kdy byla zabita.

Teta Rachel nechá motor běžet, pak otevře dveře auta a váhavě se postaví ven. Stejně jako Bebe o pár okamžiků dříve. Jako by se na tomto místě všichni zastavili, než odešli. „Co tady děláš?“ křičí přes vítr.

Podívám se na Bebe, která mhouří oči na mou tetu, ale mlčí.

„Přijela jsem se podívat,“ zavolám zpět ze schodiště.

„Nemáš žádné právo se sem vracet a rušit klid. Žádné právo.“

Obočí se mi zvedne. „Vlastním tuto farmu.“

„Já vlastním tuhle farmu. Tohle je moje farma. Vyrostla jsem na této farmě. Tvoje máma ji dostala v závěti a pak jsi ji dostala ty. Ale tahle farma je moje.“

„Páni,“ říká Bebe. „Chce mluvit o vlastnických právech.“

„Nikdo tě tu nechce, Daisy.“

„Grace,“ řekla Bebe se zavrčením. „Jmenuje se Grace.“

„Je mi jedno, jak se jmenuje. Nikdo ji tu nechce.“

Bebe mrští kámen na tetu Rachel a ten s bouchnutím narazí do kapoty jejího auta. „Naser si, ty děvko.“

Teta Rachel na ni křičí, ale provokovaná Bebe je přírodní síla. Vrhne se směrem k ní a nadává jí zpět. Vjedou si společně do vlasů a začnou do sebe šťouchat. Ježíši Kriste, dnes skončíme ve vězení.

„Bebe!“ běžím za ní. „Bebe, prosím.“ Chytnu ji za kabát a stáhnu ji zpátky. „Přestaň prosím.“

„Ne, Grace.“ Teď obrací svůj vztek na mě. „Ne. Tohle je konec. Tento život je u konce. Už je to deset let. A tahle mrcha si myslí, že může přijít sem na tvou farmu“ – vyprskne tu část směrem k mé tetě – „a říkat ti tyhle sračky? Ne.“

Její oči jsou divoké hněvem, zatímco čeká, až něco řeknu, ale jako obvykle mlčím.

„Je to pravda,“ říká teta Rachel. „Ona zná své místo. Ví, že je vinna –“

„Vinna čím, ty hloupá děvko?“

„Bebe, prosím!“

„Vinna za zničení této rodiny. Vinna za zničení této farmy. Vinna za zničení tohoto města. Jsme navždy známí jako místo, kde byla zavražděna rodina Daisy Bryndleové, takže nějaký nemocný šílenec si s ní mohl poradit –“

„Ach ty kurvo! To jsi ne-“ Bebe se vrhne na mou tetu a udeří ji naplno do hrudi, čímž se zapotácí dozadu, dokud nejsou obě na zemi.

„Ježíši, Bebe! Přestaň!“ Tahám ji za kabát, dokud se nezvedne ze země.

Moje teta vstává a oprašuje si hlínu. A pak se otočí zpátky ke mně a těžce kvůli té hádce oddechuje. „Tohle jsi zavinila, Daisy. Nějak jsi toho chlapce navedla –“

Udeřím ji přes obličej. Tvrdě. Tvrději, než jsem kdy udeřila Vaughna.

„Drž hubu,“ říkám v důsledku jejího ohromeného ticha. „Jen už kurva drž hubu.“

Její ruka míří k červené značce na její tváři a zavrtí hlavou. „Vypadni odtud. Hned. Nebo vznesu obvinění za napadení. A ani na chvíli si nemysli,“ – pohlédne na Bebe – „že se z toho dostaneš, když mě prohlásíš za vetřelce. Každý ví, že tohle je moje země.“

Bebe otevře ústa, aby něco řekla, ale položím jí ruku na paži, abych ji zastavila. „Nevadí, Bebe. Měla jsi pravdu. Pro mě tu nic není. Prostě pojďme.“

Teta Rachel na nás zírá, zatímco nastupujeme zpět do Bebeina porsche a zavíráme dveře s tupým žuchnutím.

„Všichni jsou blázni.“

Souhlasím. „Prostě pojeďme.“ Bebe zařadí rychlost a otočí se v mrtvé trávě, přičemž obhodí tetu, když projde kolem. Když narážíme na klikatou příjezdovou cestu, opřu hlavu dozadu, a když se vrátíme na zpevněnou dálnici, směju se.

„Co je tak legrační?“

„Ty. Ty šílená děvko.‘„ Podívám se na ni a ona se usměje.

„Bože. Ona je šílená děvka.“

„Ale hovno. Není dost dobrá ani na to být hloupá děvka.“

„Jo.“ Bebe se teď směje se mnou. „Šílené děvky po celém světě jsou naštvané, že jsem je tam vzadu urazila.“

„Děkuji.“

Úkosem se na mě podívá a zvedne bradu. „Kryju ti záda, děvko. Vždy jsem kryla. A vždy budu.“