Cash - PROLOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Cash

Před Deseti lety

Tohle bude na nic.

Ta myšlenka mi zní v hlavě, když sesedám z kola a pouštím ho na vrchol travnatého svahu. Daniino kolo už je tady, její rám polepený samolepkou leží na boku vedle trsu divokých květin.

Obvykle mám z jejího kola radost, protože to znamená, že už dorazila. Ale dnes, vzhledem k okolnostem, pohled na ni zvyšuje můj strach.

Jako bych se toho už tak dost nebál.

„Konečně!“ Ozve se Daniin hlas. „Trvalo ti to dost dlouho!“

Spatřím ji na úpatí svahu, nějak vypadá ještě hezčí než obvykle. Má na sobě ustřižené šortky, které odhalují její křivky stehen, a malinově růžové tílko, z něhož jí vykukují ramínka podprsenky. Když po mně mrskne úsměvem, začne mě bolet srdce.

Tohle bude vážně na nic.

Sbíhám ze svahu a gravitace mě táhne dolů rychleji, než se mým nohám chce. Z tohohle kopce jsem šel nejspíš už tisíckrát, ale dnes mi připadá strmější než obvykle.

„Ahoj,“ řeknu a dojdu k ní. „Promiň, že jdu pozdě.“

„To je v pořádku,“ řekne a dá mi rychlou pusu. „Jen abys věděl, nemůžu se zdržet moc dlouho. Musím dneska večer dopsat tu pitomou esej z angličtiny.“

„Taky musím dokončit tu svou.“

„Flákači,“ řekne a koketně se na mě usměje.

Zasměju se. Ale moc to nepomáhá zmírnit úzkost v mé hrudi.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se a zkoumá mě.

Řekni jí to hned. Řekni jí to teď.

„Hm,“ řeknu.

Do prdele.

Dani přikývne a její pohled se ode mě odvrátí. Snažím se sebrat odvahu a říct, co potřebuju. Ale jakmile otevřu ústa, abych promluvil, Dani mě předběhne.

„Podívej!“ řekne a ukáže. Otočím se a vidím, na co se dívá. Velký pták se snese dolů a přistane na jednom ze stromů na poli.

„To je jestřáb?“ Zeptám se.

„Myslím, že ano,“ řekne. Zatahá mě za zápěstí a dá se do chůze. „Pojď.“

Přejdeme společně přes pole. Když se k němu blížíme, jestřáb stále sedí na stromě. Musím uznat, že je to docela parádní pohled.

Ale ocenil bych to mnohem víc, kdybych neměl v hlavě jiné věci.

Dani se nenápadně spustí do trávy a zatahá mě za zápěstí, abych si taky sedl. Chvíli tam jen tak sedíme, bok po boku, a pozorujeme jestřába.

Pak vzlétne a Dani si povzdechne a sleduje, jak odlétá.

„Hej,“ řeknu a podívám se na ni.

Když se otočí a usměje se tím svým krásným úsměvem, sevře se mi žaludek. Bude mi zatraceně chybět.

„To bylo super, co?“ řekne.

Přikývnu. „Jo, bylo.“

„Myslíš, že se to vrátí?“

Prostě to udělej, kámo.

„Musím ti něco říct, Dani,“ řeknu.

„Dobře,“ řekne a tázavě se na mě usměje. „Co se děje?“

Promnu si zátylek. Kurva. Věděl jsem, že tenhle rozhovor bude bolestivý, ale mám pocit, jako by mi někdo rval srdce z těla.

Myšlenkami se vracím do doby před třiceti minutami, kdy mě a sestru rodiče posadili k jídelnímu stolu a oznámili nám tu novinu.

„Takže víš, že firma, pro kterou pracuje můj táta, má kanceláře po celém světě?“

„Jo?“ Dani se pomalu ozve.

„No… přeložili ho do San Diega. Dozvěděl jsem se to těsně předtím, než jsem sem přišel. Stěhujeme se na konci měsíce.“

Dani několik vteřin mlčí.

„Cože?“ řekne nakonec. „To myslíš vážně?“

Přikývnu.

„To je…“ Zamračí se a pak stiskne rty. „Do prdele. To je na hovno.“ Při posledním slově se jí zlomí hlas a odvrátí ode mě tvář.

Přemýšlím, co říct dál. Chci jí říct, že to mezi námi nic nezmění. Chci říct, že to možná nějak dopadne. Ale ze všeho nejvíc chci říct to, co se jí snažím říct už několik týdnů: že ji miluju.

Ale jsem si jistý, že když jí to řeknu, bude to ještě horší, než to je.

„Možná se mi podaří přemluvit rodiče, aby mi dovolili zůstat,“ řeknu. Je to hloupý návrh, ale musím něco říct.

Dani se na mě konečně podívá. Přes svůj smutek se usmívá. „Jo, ten nápad se jim určitě bude líbit. Určitě budou úplně pro, aby svému sedmnáctiletému synovi pronajali jeho vlastní staromládenecký byt.“

„Nebo bys mě mohla schovat u sebe v pokoji.“

Zasměje se a pak zavrtí hlavou. „Jsi blázen, Cashi.“

„Já jsem blázen?“ Popadnu ji, přitisknu jí ruce k trávě a šklebím se na ni, zatímco se pode mnou směje a kroutí. „Jsi si tím jistá?“

„Beru to zpátky!“ vykřikne a pořád se směje. „Nejsi blázen. Ty…“

Přeruším ji polibkem. Když se naše rty setkají, hlavou se mi honí všechny polibky, které jsme kdy sdíleli: všechny ty nekonečné, bolestivé polibky, z nichž každý mě přiváděl k šílenství touhou po ní, až k našemu prvnímu nervóznímu polibku na té náhodné dětské oslavě před rokem. Nikdy předtím jsem žádnou holku nepolíbil, ale jakmile se to stalo s Dani, věděl jsem, že už to nikdy nebudu cítit stejně s nikým jiným.

„Chci tě, Cashi,“ zašeptá Dani mezi dalšími polibky. „Chci tě tak moc.“

Chápu, co říká. A věř mi, že ji taky takhle chci. Už jen při pomyšlení, že bych to s ní dělal, se cítím… kurva. Nedokážu to ani popsat.

Ale to ani nejde. Když to uděláme, bude mnohem těžší ji opustit. Takže nemůžeme.

Odtáhnu se a ona na mě mrkne svýma jasnýma oříškovýma očima.

„Co se děje?“ zeptá se.

„Nic,“ řeknu. Neochotně se z ní sroluju, rozplácnu se na záda a sešněruju si prsty za hlavou. „Jen nemůžu uvěřit, že musím odejít.“

Chvíli nic neříká.

Pak konečně řekne: „Já tomu taky nemůžu uvěřit.“

Přitiskne si ke mně hlavu a prstem přejíždí po písmenech na mém tričku. Její dotek mnou zavibruje a v krku mi stoupá bolest.

Chvíli tak ležíme, aniž bychom spolu mluvili. Slunce na nás stále svítí. Nad hlavou nám stále plují mraky. Nakonec však musíme odejít. Vstáváme, přecházíme pole a stoupáme zpátky do svahu. Zvedáme kola a odjíždíme na silnici.

„Zavoláš mi později?“ zeptá se, když nasedá na své, jako to dělá pokaždé, když se rozloučíme.

„Zavolám,“ slíbím, jako vždycky.

Ale oba víme, že se všechno brzy změní.