TH - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Colton

Ještě před dvěma dny bych nikdy nevěřil, že by můj život mohl být takový.

A tím takový myslím úžasný. Šílený, neuvěřitelný, ohromující a také trochu nebezpečný.

No… nebezpečný je možná silný výraz, ale rozhodně riskantní.

Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdyby nás dnes ráno někdo nachytal.

Nebo kdyby to, nedej Bože, zjistili mí rodiče.

To by bylo špatné.

Hodně špatné.

„Co se to s tebou dneska, krucinál, děje, chlape? Přecházíš po pokoji a nespustíš oči z hodin. Máš a žhavé rande nebo co?“ zeptá se Brian.

„Ne,“ odpovím rychle. Příliš rychle. „Teda… ne. Žádné rande. Nic… to není.“

Kristepane.

Jsem strašný lhář. A protože náš pokoj na koleji je jen o trochu větší než krabička od sirek, nemám kde bych se mohl až do pěti schovat.

Kdyby mi to jasně myslelo, vzal bych si knihy a zamířil do knihovny.

Aspoň bych byl schopný sledovat hodiny v klidu, ale nechci se nechat rozptýlit. Nechci, aby mi něco zabránilo být včas na parkovišti.

Kdybych se opozdil, byl by profesor Bradshaw zklamaný, a já nechci riskovat, že to zpackám. Ať už to mezi nám je cokoli.

„Takže se takhle divně chováš bezdůvodně?“ zamračí se a skepticky na mě hledí. „Tomu chceš, abych věřil?“

Rozladěně vydechnu. „Ano, tomu chci, abys věřil, takže… se mě přestaň ptát na tolik otázek.“

V předstírané kapitulaci zvedne ruce. „Dobře, dobře… dnes jsi nějak přecitlivělý.“ Tvrdě se na mě podívá a pak pokrčí rameny. „Jak chceš, chlape, ale buď opatrný, ať už budeš dělat cokoli, jo?“

Neexistuje důvod, jak mu na to odpovědět, aniž bych připustil, že něco dělám, takže jen přikývnu, sednu si na postel a vyhýbám se očnímu kontaktu.

Aspoň když sedím, nezačnu zase přecházet sem a tam, ale stále pozoruju hodiny, bez ohledu, jak provinile vypadám.

Na okamžik si pohrávám s myšlenkou, že se přiznám. Brian by mě nesoudil. Jsem si jistý, že ne, ale když jsme včera večer narazili na profesora, byla situace dost napjatá, a já vážně nechci riskovat, že se bude opakovat včerejšek, kdyby se Brian rozhodl jít se mnou na parkoviště a znovu se mu postavit.

Ne.

To se nikdy nestane.

A i když jsem se nebál, že mě bude můj spolubydlící soudit, vážně si nemyslím, že by mi neudělal přednášku.

Každopádně by nepochopil, jak moc to chci. Jak moc potřebuju, aby se tohle spojení odehrálo.

Ještě deset minut, než vyklouznu z pokoje a zamířím na parkoviště. Jedná se o deset nejdelších minut mého života.

„Vážně mi neřekneš, co se děje?“ Podráždění v jeho hlase je jasně slyšitelné. „Musíš uznat, že jsem dobrý kámoš. Dokonce jsem včera ustoupil, když jsi chtěl jít domů s tím chlapem. Tvým profesorem.“

„Nešel jsem s ním domů,“ nadále nespouštím pohled z hodin. „Jen jsme… mluvili.“

A líbali.

A pak to, co se stalo dnes.

„Choval se, jako by chtěl víc, než jen mluvit. Vypadal, jako by chtěl šu-“

„Hele,“ přeruším ho, než může dokončit větu. Mohu jen doufat, že přesně tohle profesor chtěl, a i když dnešek potvrzuje všechna Brianova podezření, nemůžu dopustit, aby se dozvěděl, že má pravdu. „Tak tohle nechtěl. Jen jsme pár minut hovořili a já se pak vrátil zpátky sem. Ani by mě nesvezl, kdybys mě před cestou do baru neopil,“ lžu.

Alespoň tahle část je pravdivá. I když bych měl Brianovi poděkovat, že mě překecal, abych si dal pár panáků, než jsme šli ven.

Bez něj by se včerejší noc pravděpodobně neodehrála. A dnešek by se nestal.

A pak… dnešní noc.

„Musím jít,“ vstanu z postele tak prudce, že určitě vypadám ještě podezřeleji. Ale co, Brianem se budu zabývat později. „Nevím, kdy se dneska vrátím, možná až hodně pozdě, nebo až zítra.“

Brian na mě kouká jako na blázna. Jako bych úplně zešílel, ale aspoň se nevyjadřuje k mým posledním slovům.

A možná jsem bláznivý lhář, ale srdce mi prudce buší a jsem už tvrdý jen z pomyšlení na profesora, takže se ani neobtěžuju zabývat něčím jiným.

Je to špatné?

Asi jo.

Přestože se jedná o nejzajímavější věc, co se mi stala?

Rozhodně.

Bude mi profesor dělat celou noc ty nejúžasnější, nejbláznivější a nejzvrhlejší věci, které nebudu moct někomu říct?

Bože, v to doufám.